Smutný příběh zaprášeného obrazu

1. MODERNÍ DĚJINY.CZ
1
SMUTNÝ PŘÍBĚH
ZAPRÁŠENÉHO
OBRAZU
KDYŽ BYLA VOLYNĚ BRÁNOU DO PEKLA
Říká se, že Volyně je bránou Šumavy. Když vystoupáte nad
město jižním směrem, rozprostře se před vámi opravdu
nádherně zvlněná krajina - jako na dlani. Je to ráj, který
od nepaměti lákal do hlubokých modravých lesů a na vo-nící
zelené louky. Za 2. světové války, kdy naší zemi zbyla
jen nepatrná část této Šumavy, stala se Volyně, vedle Su-šice,
skutečně jednou ze šumavských metropolí. Dokon-ce
i výstava poštovních známek v září 1940 se tu konala
pod heslem Volyně - brána Šumavy. Kdo žil po desetiletí
ve zdejším mírumilovném, zapadlém koutě Čech, nemo-hl
tušit, že na podzim 1942 se Volyně stane pro některé
místní starousedlíky branou nikoliv do ráje, ale do pekla
– a to skutečného…
Na podzim 1942 bylo vypraveno z Volyně více než deset
místních židovských rodin do koncentračního tábora Te-rezín.
Z města tak během několika hodin zmizeli Becko-vi,
Blochovi, Eisnerovi, Fantlovi, Friemovi, Guttmannovi,
Hellerovi, Kohnovi, Ledererovi, Rubinovi, Lewitochovi,
Salusovi, Spirovi a Bittermannovi. Navíc byly odvezeny
stařičké dámy, které by si ve svém věku zasloužily spíše
odpočinek – Rosa Flusserová, Hermína Körnerová, Re-gina
Fürthová, Marta Grimmová a Františka Druckerová.
Byl na ně smutný pohled nejen při odchodu z Volyně, ale
v listopadu 1942 i na nádraží v Klatovech, kde byli všichni
nuceni nastoupit pod různými čísly do transportu s ozna-čením
„Ce“ , směr Theresienstadt – Terezín.
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
JIŘÍ SANKOT
Židovské rodiny po sobě zanechaly v centru Volyně domy
s donedávna zavedenými, prosperujícími podniky. Tři čle-nové
rodiny Fantlových například odcházeli do Terezína
z domu č.p. 147 a sami se pomalu měnili na pouhá čísla
– čtyřiapadesátiletý otec Arnošt byl číslem 562, šestačty-řicetiletá
matka Mariana 563 a jedenadvacetiletá dcera
Jana 569. Opouštěli dům, který proslavil již Arnoštův ta-tínek
David (zemřel roku 1928) coby obchod s metrážním
textilem. Je to dodnes druhý nejzdobnější dům na náměs-tí,
hned po radnici.
Nacisté, s německou důkladností, dlouho dopředu zajis-tili,
aby z domů a bytů bez jejich vědomí nezmizelo nic
cenného. Věci, které byly podle jejich názoru bezcenné,
se hromadily na volyňském náměstí. Sem je ze svých do-mácností
osobně vynášely smutné postavy se žlutými
hvězdami na oblečení. Zatímco se shromážděný majetek
na náměstí rozprodával hluboko pod skutečnou cenou,
židovské rodiny jako stíny bez života opouštěly měs-to.
Každý Žid odcházel ve studeném podzimním počasí
s 50 kg nejnutnějších osobních věcí. Deportace byla do-provázena
kulisou štvavých článků v denním tisku,
a aby toho nebylo málo, devět dní před odjezdem trans-portu
Ce měl v protektorátních kinech premiéru český an-tisemitský
film Jan Cimbura. Když ve filmu ze vsi utíkal Žid
s rancem na zádech, byl to obrázek jako vystřižený z jiho-české
Volyně. Nesnášenlivý křik v ulicích města po vyhná-ní
utichl. Klid ale nebyl.

2. MODERNÍ DĚJINY.CZ
POVOZNÍKOVA SESTRA S MĚKKÝM SRDCEM
Poté, co na náměstí zůstaly jen neprodejné věci, čas-to
Měli od nacistických organizátorů jasný úkol – všechny
„nepotřebné a přebytečné“ věci z židovských domácnos-tí
odvézt na sládku a zlikvidovat tak jakoukoliv památ-ku
k Vimperku, těsně za městem. K likvidaci byly určeny věci
nejhodnotnější – fotografie a jakékoliv osobní vzpomínky.
Jeden z povozníků – říkejme mu Jan - měl za úkol odvézt
věci od domu Fantlových. Když se rozjížděl s naložený-mi
Zvědavě se otáčela a prohlížela věci, které Jan odvážel.
Při vyhazování na skládce pak každou věc dvakrát v ru-kou
na oválném dřevěném rámu. Na obraze seděly bok po boku
dvě malé děti – chlapec ve věku asi dvou let a o rok star-ší
dívka. Anastázie požádala Jana, zda by jí obraz odvezl
domů, do malé vesničky poblíž Volyně. Na rozdíl od sestry
měl ale Jan velký strach porušit příkaz a obraz svévolně
odvézt jinam než na skládku. Srdce mu tlouklo, když jej
schovával na voze pod deku a vezl ke Stázině domů.
Anastázka si však s obrazem neznámých židovských
dětí velké starosti nedělala. Pověsila jej doma na stěnu
ve světnici. Sousedé i rodina ji však varovali: „Kdyby tu
obraz někdo viděl, určitě by poznal Židy. Jak vysvětlíš,
že máš doma pověšený obraz židovských dětí? Chceš
být prohlášena za židomilku?“ Proto jej nakonec Stáza
na zbylé tři roky války překryla na stěně skříní.
VLAJKAŘI A KONJUNKTURALISTÉ VE VOLYNI
Židovské byty a domy byly pečlivě vydezinfikovány a vzá-pětí
můžeme udělat obrázek v obecní kronice města Volyně
(1861-1945), na straně č. 360. Všichni měli blízko ke sku-pince
Za posledních deset let udělali čeští fašisté několik poli-tických
– být ještě horlivější a agresivnější než sami nacisté. Tak
například jistý pan Václav Babka požádal o německou ná-rodnost
hajného nad obecními lesy. Jiným konjunkturalistou
těžícím z neštěstí Židů byl poštovní posel Rudolf Sluka.
Dobrovolně se přihlásil na práci do Říše a poté, co se vrá-til,
r. 1942 údajně deklarovaly německou národnostní přísluš-nost,
se díky tomu prý stala i úřednicí na poště ve Volyni. V bytě
rodiny Fantlových se usadil Jan Gavlík z Březnice, který
2
osobního rázu, začali na náměstí najíždět povozníci.
na původní obyvatele. Skládka vznikla na výpadovce
věcmi, přiskočila k němu na vůz jeho sestra Stázina.
obrátila. Zčistajasna se jí v dlaních ocitl zvláštní ob-raz
– ve zdobeném rámu, malovaný na plátně a vypnutý
se do nich začali stěhovat noví nájemníci. O těch si
českých fašistických dobrodruhů ze sdružení Vlajka.
kotrmelců, ale v poslední době, zdá se, měli jasno
a byl následně odměněn, k nelibosti města, funk-cí
přihlásil se také k německé národnosti. Dalšími, kdo
byly manželka a dcera vrchního strážmistra Schne-idra.
Měly si tím vysloužit nejen nový byt, ale dcera Marie
byl již od roku 1940 „komisařským správcem“ Fantlova
židovského obchodu. Zatímco pan Gavlík neprojevoval prý
přehnanou horlivost, jeho žena Emílie si vysloužila díky
svému nacistickému nadšení ve městě špatnou pověst.
Zatímco si vlajkaři rozebírali ve Volyni židovský majetek,
osud původních majitelů v koncentračních táborech se
pomalu naplňoval. Zůstaňme u rodiny Fantlových. Dá se
říci, že do roku 1944 vypadala situace nadějně – zatím-co
jiné transporty pouze projely koncentračním táborem
Terezín a pokračovaly ihned do likvidačních táborů na vý-chodě,
celá rodina Fantlových z Volyně přežila v Terezíně
dva roky. 1. října 1944 dostává však šestapadesátiletý
otec, Arnošt Fantl, na krk cedulku se svým novým číslem
– 551 - a je nahnán do přeplněného dobytčího vagónu. Čeká
jej nelidský transport Em do pekla zvaného Auschwitz
(Osvětim) v Polsku. O jedenáct dní později je do Auschwitz
vypraven jiný transport –Eq. Do něho jsou malými lístečky
povolány i osmačtyřicetiletá maminka Mariana a třiadva-cetiletá
dcera Jana. Přestože továrna na smrt Auschwitz
II. – Birkenau prožívá také poslední měsíce svého zrůd-ného
života, stačí tato pekelná jáma celou rodinu Fant-lových
nenávratně pohltit. Fantlovi z Volyně tedy zmizeli
stejně jako miliony jejich souvěrců.
OBJEV OBRAZU PO DESETILETÍCH
Obraz z bytu Fantlových však válku přežil. Visel pak dlou-há
desetiletí v domě paní Anastázky, v pošumavské vís-ce,
v domě č.p. 14. Mnoho let po válce si obrazu všimli
sousedé majitelů paní Stázy, bydlící v protějším domě
č.p. 27. Shodou okolností šlo o židovskou rodinu žijící
v Praze, která do podhorské vísky jezdila na chalupu. Čas
běžel a židovští sousedé projevili o obraz zájem – poku-sili
se vypátrat v české židovské komunitě, kdo by mohly
být děti na obraze. Bezúspěšně. Obraz se poté jevil jako
bezcenný, nikdo jej nepostrádal. Přišel o zdobený rám,
malé děti se na něm učily malovat. Poničený se ocitl
kdesi v koutě domu č.p. 27. Paní, které dům donedávna
patřil, dnes žije v pražském domově důchodců, a její ne-movitost
byla prodána. Roky běžely a noví majitelé domu
č.p. 27 během rekonstrukce dospěli až k vyklizení starého
nepořádku na půdě domu. Bylo jaro 2012 a starý, zaprá-šený
obraz z půdy opět spatřil denní světlo. Noví majitelé
byli objevem zajímavého portrétu dvou malých dětí pře-kvapeni.
Kdo to jen na obraze může být? Shodou okolnos-tí
vedly jejich první kroky s obrazem do protějšího domu
č.p. 14, ke dceři paní Anastázie, paní Haně… Ta byla jako
malé děvče svědkem záchrany obrazu. Autor tohoto člán-ku,
na základě informací od paní Hany, se pokusil kontak-tovat
žijící známé příbuzné rodiny Fantlových v zahraničí.
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

3. MODERNÍ DĚJINY.CZ
3
MÍSTOSTAROSTKA WELLINGTONU SE VYDÁVÁ
PO STOPÁCH PŘEDKŮ
Nikdo netušil, že na zcela opačném konci světa, na No-vém
Zélandě, se ve stejné době začíná jiný příběh. O nový
impuls do života se tu pokouší Helene Ritchie, bývalá
místostarostka hlavního města Wellingtonu a dnes nej-déle
působící radní na wellingtonské radnici. Je to prav-děpodobně
také nejživelnější a nejkontroverznější we-llingtonská
politička, zastupující labouristickou stranu.
Nejvíce změn prosadila v hlavním novozélandském městě
v 80. letech. Nejúspěšnějším jejím počinem bylo prosaze-ní
Wellingtonu a jeho okolí jako zóny bez jaderných zbraní
v roce 1982. Letos město oslavilo 30. výročí tohoto histo-rického
kroku. Ve stejném roce se díky Helene rozeběhla
ve Wellingtonu kampaň „Čistá voda pro město“. Helene
se výrazně zasadila i o záchranu historické radniční bu-dovy
ve Wellingtonu. 47 x se údajně pokoušela stát se
starostkou města. Neúspěšně. Naopak poslední desetile-tí
Helene příliš nepřálo. Utápěla se v depresích. Nejprve se
musela pustit do (úspěšného) souboje s rakovinou prsu.
Následně jí zemřel manžel a životní partner Peter Ritchie,
a nakonec i milovaná sestra. Nepřízeň osudu jí vynahra-dilo
narození vnoučat. V jejich žilách koluje maorská krev.
Helene Ritchie se stále může opřít nejen o děti, ale i o de-vadesátiletého
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
strýce - Roberta Fantla.
Již půl roku Helene horlivě pátrá po předcích, kteří
byli nuceni uprchnout na Nový Zéland v první polovině
20. století. Zcela náhodou se dozvídá nové a nové infor-mace,
které ji dovedou k rozhodnutí – od konce června
do počátku srpna 2012 stráví zaslouženou studijní do-volenou
v Evropě. V plánu má cestu do Polska, České
republiky, do Rakouska, do Bavorska a do Francie. V Če-chách
má dvě důležité zastávky – Prahu a Liberec, kde
dědeček Robert Fantl pracoval v textilní továrně svého
strýce. Těsně před odjezdem z Nového Zélandu dostihne
Helene, díky rychlé komunikaci příslušníků široké rodiny
Fantlových na internetu, zpráva o existenci neznámého
obrazu. Na obraze by podle všeho měla být Helenina ma-minka
Lidy Fantlová a o rok mladší strýc Robert (Hugo)
Fantl. Helene se chytá na poslední chvíli příležitosti. Je tu
možnost dozvědět se více o Volyni i pradědečkovi Davidu
Fantlovi, jenž zde měl obchod. Dvaašedesátiletá politička
vyráží na poměrně dobrodružnou výpravu do Evropy – nej-prve
24 hodin v letadle a následně cestování „nazdařbůh“
Evropou – bez předem zajištěného dopravního prostředku
a ubytování. Veze s sebou zajímavé rodinné dokumenty,
které brzy skončí v muzeu ve Volyni. Její příjezd do Volyně
17. července 2012 dokazuje, že se nacistům nepodařilo
zdejší rodinu Fantlovu zcela vyhubit. Dokumenty v rukou
Helene pak mají vysvětlit, jak se to podařilo. Jde o nikdy
nepublikovanou korespondenci a novinové články vzta-hující
se k Hildě Marxové - vnučce Davida Fantla, neteři
Arnošta Fantla a sestřenici Jany, Lidy či Roberta Fantlo-vých…
HELENIN PRADĚDEČEK DAVID FANTL
Pojďme si ale na tomto místě povědět něco o Davidovi
Fantlovi a jeho rodině. Narodil se roku 1846 v deset kilo-metrů
vzdáleném Dřešínku do rodiny Wolfa Fantla a Bar-bory
Adlerové-Fantlové. Po Davidově narození se rodiče
přestěhovali do Volyně a zakoupili historický, původně
gotický dům č.p. 147 na náměstí. Zde se jim narodil Davi-dův
bratr Markus. Nejstarší bratr Jakub se mezitím vyučil
v letech 1857-1861 obchodníkem v rozmáhající se židov-ské
textilní firmě Fürthových ve Strakonicích a podniku
již zůstal věrný. Snad tady se při návštěvách bratra se-známil
David s Filipínou ze sušické větve Fürthů a oženil
se s ní. Novomanželé se pak usadili ve Volyni a otevřeli
v č.p. 147 obchod. Jak jinak – s metrážovým textilem.
David se následně stal váženým volyňským občanem,
sponzoroval nejen místní židovskou obec a opravu židov-ských
památek (synagoga, hřbitov), ale snažil se pomoci
i městu. V roce 1905 se tak podílel na dodávání plynu pro
osvětlení nebezpečně tmavých městských ulic.
S Filipínou přivedli na svět osm dětí – Růženu, Roberta,
Kamilu, Arnošta, Artura, Gustava, Huga a Bertu. Děti se
však brzy rozprchly do světa. Dva synové, Gustav a Hugo,
orámovali svými časnými úmrtími první světovou válku.
Hugo Fantl zemřel 17. června 1914 ve Vídni a Ing. Gus-tav
Fantl pak skonal 29. října 1918 (v pouhých 28 letech).
Robert se odstěhoval do Liberce, kde také r. 1923 zemřel
ve věku 42 let. Kamila se provdala do německého města
Bayreuthu poblíž našeho Chebu. Dr. Artur Fantl se odstě-hoval
do Plzně, kde jej mnohem později zastihla okupace
a deportace do Terezína. Rodiče - David Fantl i jeho žena
Filipína přežili nakonec tři ze svých synů. Dvaaosmdesá-tiletý
David zemřel roku 1928 ve Volyni. Dům a obchod
po něm převzal ve věku čtyřiceti let nám již známý Arnošt.
Sedmdesátiletá Filipína se přestěhovala k nejmladšímu
z dětí – devětatřicetiletému Arturovi do Plzně, aby zde
o rok později také zemřela.
PO STOPÁCH ROBERTA A KAMILY FANTLOVÝCH
Podívejme se nyní po stopách dvou z Davidových dětí
– Roberta a Kamily. Robert odešel se svými bratranci –
Markusovými syny – Hugem a Ottou do Liberce, aby tu
spravovali strýcovu textilní továrnu nazvanou „Galan-terie-,
Kurz- und Wirkwaren en gros’ in Reichenberg,
Böhmen.“ Markus měl sice ještě dva syny – Alfreda a Sa-muela,
ale ti odešli na přelomu 19. a 20. století do Ameri-ky
a slehla se po nich zem. V Liberci se Robert oženil. Vzal
si Židovku z velmi zámožné polské rodiny – Bornsteinů.

4. MODERNÍ DĚJINY.CZ
Tato rodina vlastnila v polské Haliči také velkou textilní
továrnu. Nevěsta se jmenovala Pola. Dorozumívací řečí
v rodině byla pochopitelně němčina – univerzální jazyk
židovských rodin. Tímto jazykem řešili v rodině jazykový
problém – Robert byl Čech, Pola byla Polka, v domácnos-ti
měli zaměstnaného příbuzného z Ruska a kuchařku ze
Slovenska. V roce 1922 se Robertovi narodila dcera Lidy
a o rok později, v srpnu 1923, syn Robert. Právě on je již
dříve zmíněným strýcem novozélandské političky Hele-ne
Ten má pak na smutečním oznámení z nepochopitelných
důvodů zvláštní jméno - Hugo. Že by měl původně jméno
po strýci a po náhlé smrti otce mu bylo urychleně změně-no
pevné pouto s rodinou Fantlových.
Jak již bylo uvedeno dříve, Davidova dcera Kamila se pro-vdala
na Richard-Wagner-Strasse. Přesný název obchodního
domu byl Kaufhaus für Woll-, Mode- und Spielwaren.
Je pochopitelné, že po svatbě jej Adolf vedl již s Kamilou
jako rodinný podnik Kaufhaus Schierer.
DĚTSTVÍ HILDY MARXOVÉ
Právě v tomto domě, č.p. 4, na ulici Richarda Wagnera se
rodičům Marxovým narodila 1. listopadu roku 1911 dce-ra
Fantlových a Marxových velkým požehnáním. Byla velmi
umělecky nadaná. Milovala tanec a měla do života celou
řadu přání. Brzy ale zjistila, že Bayreuth není pro splně-ní
podobných přání mladé židovské dívky vhodným mís-tem.
O mnoho desítek let později popsala s lehkou ironií večery
u rodinného stolu následovně: „Byli jsme velice vybraná
rodina. U stolu se nikdy nemluvilo o penězích ani o po-litice.
můj otec řekl: ´Polož je, stejně tomu nerozumíš! Vy-růstala
byla Hilda chráněna během dospívání před politikou, stala
se jí politika a antisemitismus velice brzy krutým souse-dem.
Hildini rodiče udržovali úzký kontakt s rodinou strýčka
Roberta Fantla a tety Poly v Liberci. Všichni spolu při se-tkáních
a na jejich návštěvy se těšila. Bohužel, jak již víme, mladý
strýček náhle zemřel, když Hildě bylo dvanáct let - v roce
4
1923. Hilda se pak ještě více upnula na tetu Polu. Nejlepší
školní léta prožívala těsně po první světové válce. Nová
bavorská sociálně demokratická vláda vydala zákony,
které otevíraly dveře škol dokořán děvčatům a všeobec-ně
všichni ve společnosti pociťovali nový, vstřícný postoj
k ženám. Bylo to výborné prostředí pro rozvoj nadání, kte-ré
pomalu dospívající Hilda měla. Bohužel, na konzerva-tivní
škole často nové podněty narážely na nepochopení
pedagogů. Hilda tedy ve 14 letech s nadějí přestoupila
do kvarty humanistického gymnázia a stala se součástí
první generace studentek – dívek na této škole.
NEBEZPEČNÁ SOUSEDKA – WINIFRED WAGNEROVÁ
Ve stejné době žila v Bayreuthu ještě jiná žena – o čtrnáct
let starší Winifred Wagnerová. Narodila se do rodiny ang-lického
novináře Johna Williamse. Poté, co jí v útlém věku
zemřeli oba rodiče, stal se jejím adoptivním otcem Karl
Klindworth, německý klavírní virtuos, hudební skladatel,
dirigent a pedagog. Seznámil mladičkou Winifred s rodi-nou
skladatele Richarda Wagnera z Bayreuthu. Stala se
brzy nadšenou obdivovatelkou Wagnerovy tvorby a pře-pracovala
několik jeho děl pro klavír. Ve věku osmnácti let
se r. 1915 provdala za Richardova syna Siegfrieda, které-mu
bylo čtyřicet šest let. Následně mu během pouhých
čtyř let 1917 – 1920 přivedla na svět čtyři děti – Wielanda,
Fridelind, Wolfganga a Verenu.
Rodina Wagnerova byla v Bayreuthu pochopitelně uzná-vanou
elitou, bez které se neobešla žádná společenská
událost. Siegfried se ženou a dětmi žil na okraji zámec-ké
zahrady, ve vile svého slavného otce, zvané Wahnf-ried.
Na čele budovy je dodnes vyrytý nápis „Zde, kde mé
blouznění dosáhlo míru – Wahnfried – budiž tento dům
mnou zván.“ Bayreuth se díky rodině Wagnerových paso-val
do role „pravého německého města“. Však se tu také
konaly v tomto duchu různé festivaly. V roce 1923 se zde
na Německém dni poprvé zjevil čtyřiatřicetiletý Rakušan
Adolf Hitler, v tradičním bavorském kroji a s bílými vl-něnými
podkolenkami. Seznámil se s rodinou Wagnero-vých
a o osm let mladší Winifred zaimponoval. Plamen-ným
pohledem i radikálními názory. Rychle se z nich stali
blízcí osobní přátelé. Na konci roku 1923 se však Adolf
Hitler pustil do dobrodružného podniku, který mu nevy-šel
– s kumpány z NSDAP se pokusil v Mnichově o slavný
pivní puč. Skončil na rok v pevnosti Landsberg, ale věrná
obdivovatelka Winifred na něho nezapomněla. Těšila jej
ve vězení svými dopisy a posílala mu balíčky. Po Hitlerově
propuštění z věznice se roku 1925 ještě více sblížili a za-čali
si tykat.
Ritchie. Tragickou souhrou okolností zemřel dvaačty-řicetiletý
otec Robert pouhých pět dní po narození syna.
na tatínkovu památku? Je to záhada i pro něho samot-ného.
Matka – Pola roz. Bornsteinová – i nadále udržovala
do německého Bayreuthu za Adolfa z místní zámož-né
židovské rodiny Marxů. Spolu s bratrem Oskarem Mar-xem
tu Adolf provozoval velký obchodní dům s textilem
Hildegarda. Hilda se stala pro celou širokou rodinu
Obtížný byl někdy i život v bohaté židovské rodině.
A když jsem se jednou dotkla nějakých novin,
jsem pod velice dobrým dozorem.´“ Přestože
hovořili německy. Strýčka i tetu měla Hilda ráda
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

5. MODERNÍ DĚJINY.CZ
Ve této době si Hildina mladého talentu všiml bavorský
nakladatel Karl Meier-Gesees a ve svém časopise „Bay-reuther
Land“ uveřejnil devět krátkých básní, z nichž dvě
se později ocitly v Hildině básnické sbírce.
Po maturitě zahájila Hilda v zimním semestru 1931/1932
studium v Berlíně a výrazně se jí ulevilo. Studovala žurna-listiku,
dějiny divadla a umění. Jejím vzorem se tu rychle
stal známý žurnalista, ředitel Německého institutu pro
žurnalistiku na zdejší Universitě Fridricha Viléma, profesor
Emil Dovivat. Bohužel, v lednu 1933 dostihl Hildegardu
Adolf Hitler v Berlíně a zavedl antisemitský režim v celém
Německu. Již v dubnu 1933 vydala nová vláda pohotově
„Zákon proti přeplněnosti německých škol a vysokých
škol“. Bylo to pochopitelně první opatření proti židovským
žákům a studentům. Hilda musela tedy universitu opustit
a na Dovivatovo doporučení začala pracovat jako externí
spolupracovnice pro židovské noviny C.-V-Zeitung. V té
době začala silně vnímat své židovské náboženské cítění.
HILDA POD DOHLEDEM GESTAPA
Pe-ters“
V roce 1934 vydala Hilda pod pseudonymem „Marx-vlastním nákladem svou první básnickou sbírku,
nazvanou „Lapená do veršů“. Zároveň se při tom od zá-kladu
naučila žurnalistickému řemeslu. Její druhá básnic-ká
sbírka „Dreiklang-Kvintakord“ z roku 1935 jí přivodila
slávu mezi židovskou veřejností. Závěrečná báseň „Sbor
židovských žen v Německu“ byla téhož roku publikována
v mimořádném vydání C.-V-Zeitung a v následujícím roce
za něj Hilda Marxová obdržela „Literární cenu za umě-lecký
přínos Židovské obci v Berlíně“. Sbírka v roce vy-dání
diskriminačních Norimberských zákonů uklidňovala
židovskou veřejnost a ujišťovala ji, že má smysl nadále
žít v Německu. Na druhé straně však mezi řádky upozor-ňovala
na plíživé zbavování práv. Sbírka tak překročila
prostor vymezený nacistickou cenzurou a byla zakázána.
Hilda Marxová se ocitla po boku Thomase Manna na černé
listině zakázaných autorů. Vedle slavného spisovatele se
ocitla doslova – v abecedě jej na seznamu následovala.
Hilda žila nadále pro svou žurnalistickou práci a v roce
1937 vstoupila dokonce do kabaretu židovských autorů,
kde pracovala jako textařka. Mezitím se dočkala dalšího
úředního zákazu – nesměla být zveřejněna její prozaická
sbírka „Svazek dopisů“. Ve stejné době cestovala po re-citačních
večerech pro židovské publikum napříč celým
Německem. Tyto večery byly pochopitelně ostře sledová-ny
Gestapem. Dokonce i do Bayreuthu přijela přednášet
na chanukovou slavnost. V menších městech využívala
recitace k tomu, aby v nestřežený okamžik informovala
5
Hitler vzal Winifred r. 1925 na stranický sjezd do Výma-ru
a nadšená žena ihned příští rok do NSDAP vstoupi-la.
V roce 1928 se podílela na založení Bojového svazu
německé kultury, antisemitské organizace nechvalně
proslulé hlavně v dobách Třetí říše. Po smrti sedmdesá-tiletého
manžela se jeho třiatřicetiletá vdova stala ředi-telkou
Bayreuthských slavností. Od nástupu k moci roku
1933 zde byl vůdce Hitler stálým hostem a od r. 1936 do
r. 1940 bydlel během slavností ve zvláštní přístavbě vily
Wahnfried.
Přesto, nebo právě proto, že v Bayreuthu byla silná židov-ská
komunita, dařilo se Winifred antisemitskými náladami
silně ovlivňovat společenský život ve městě dávno před
rokem 1933. I Hilda Marxová později označila vilu Wahn-fried
za „Královský hrad“ a za prameniště antisemitismu
ve městě. Hilda dále vzpomíná: „Poznala jsem Bayreuth
jako město Wagnerových. Do školy jsem chodila se všemi
čtyřmi Wagnerovými dětmi… Jedna z mých prvních vzpo-mínek
je, že jsem byla poplivána, protože jsem Židovka.
Bylo to v době, kdy zbytek Německa sotva věděl, kdo je
Hitler. Ale Hitler byl tehdy ve vile Wahnfried pečený vaře-ný
a oheň už jednoduše nešlo uhasit. Jako mladá dívka
jsem například nemohla chodit do tanečních…Tak jsem se
skutečně velmi brzy seznámila s antisemitismem.“
DOSPÍVÁNÍ HILDY MARXOVÉ
Podle vyprávění Hildy Marxové se našlo v Bayreuthu hod-ně
lidí, kteří odmítali nakupovat v židovských obchodech.
„Muselo se s tím žít. Ten starý dobrý antisemitismus.
Nebo ten starý pohodový antisemitismus. Nic se proti
tomu nedělalo a nikdo se ani o nic nepokusil.“
Ač se to zatím nezdá, Hilda v této nelehké době prožívala
i šťastné okamžiky. Učitelé si velice pozorně všímali jejího
literárního talentu. Brzy jej mohla ukázat i na veřejnosti.
V roce 1929 bayreuthská městská rada jednohlasně udě-lila
některým studentům středních škol každoroční lite-rární
cenu Jeana Paula, ohodnocenou 50 markami. Mezi
devíti nositeli ceny byla také Hilda Marxová, která prá-vě
navštěvovala předposlední ročník gymnázia. Později
vzpomínala, kterak udělování ceny doprovázela ironická
scenérie – noční cesta na zámeček Rollwenzelei a cere-moniál
ve světle svíček. Při předávání ceny Hildě asisto-vali
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
dlouhovousí profesoři.
Ve stejné době zasáhly Hildu dvě po sobě jdoucí smut-né
zprávy ze sousedních Čech. Nejprve r. 1928 ve věku
osmdesáti dvou let zemřel ve Volyni dědeček David Fantl
a vzápětí r. 1929 v Plzni jedenasedmdesátiletá babička Fi-lipína
Fantlová.

6. MODERNÍ DĚJINY.CZ
publikum o novinkách z Berlína. Pro židovskou veřejnost
to bylo důležité a pro Hildu nebezpečné.
Žila i nadále v Berlíně, kam se za ní v roce 1936 přistě-hovali
k neunesení. Společně navštívili olympijské hry. Záva-zek
ji v té době držel ve vlasti, a přestože dostala již v roce
1934 nabídku vycestovat do USA, rozhodla se neemig-rovat.
Hitlerův režim nemůže udržet a že padne.
V zimě 1937/1938 byla zatčena Gestapem. Policisté se
kdesi dozvěděli, že Hilda má v zahraničí, v Plzni, finanč-ní
konto, a nutili ji převést peníze do Říše. Hilda odmítla
a gestapáci se uchýlili k výhružce – že v opačném případě
bude převezena do koncentračního tábora. V této těžké
situaci se Hilda rozhodla uprchnout do demokratického
Československa, přičemž rodiče ponechala v Berlíně. Hil-degardě
6
ZOUFALÝ DOPIS DO AUCLKANDU NA NOVÝ ZÉLAND
Ihned poté, co si Hilda v Praze nabídku přečetla, rozhodla
se požádat aucklandského starostu o pomoc. V auckland-ském
deníku Wairarapa Age (Times) vyšel dne 16. srpna
1938 její dopis starostovi města:
„NALÉHAVÁ ŽÁDOST ŽIDOVKY – DOPIS NĚMECKÉ ŽENY
STAROSTOVI – PODMÍNKY V EVROPĚ BEZNADĚJNÉ
– Milý pane starosto, omlouvám se za svou troufalost,
se kterou se obracím přímo na Vás. Neznám ale jiný způ-sob,
jak si splnit sen, který mám již dlouho – totiž dostat
se na Nový Zéland. Dovolte mi napsat Vám svůj krátký
životopis…V listopadu 1937 jsem musela emigrovat z Ně-mecka
do Československa. Tato země pro mě byla jedi-nou,
kam jsem se mohla uchýlit, protože tu mám nějaké
příbuzné, kteří mě do začátku mohli podpořit. Když jsem
byla v této zemi čtyři týdny, mohla jsem již žít nezávisle,
i když velmi skromně. Věnovala jsem se reklamě a propa-gaci.
Znamená to, že jsem psala reklamní slogany a verše
pro slavné firmy, například Baťa, atd. Dělala jsem před tím
takovou práci i v Německu, například pro porcelánku Ro-senthal.
Mimo to jsem měla na mnoha místech své vlastní
recitály a psala jsem do novin a časopisů.
Každopádně si přeji opustit Evropu, protože pro mladé
lidi tu na kontinentě nejsou žádné šance. Teď se, nejen
v mé profesi, obtíže zvětšují a já se musím poohlédnout
po místě, kde bych mohla žít a seriózně pracovat. Kro-mě
své práce mohu a chci dělat jakoukoliv práci, která mi
bude nabídnuta. Jsem dobrá v psaní na stroji, řízení auta,
mohu pracovat s dětmi, pomáhat v domácnosti, učit lati-nu,
řečtinu, němčinu, recitaci či gymnastiku. Jsem zcela
zdravá a neprovdaná. Jestliže bude Československá ná-rodní
banka souhlasit, mohu s sebou vzít nějaké peníze.
Jsem si jistá, že budu moci začít žít bez pomoci ihned
od počátku svého pobytu na Nové Zélandě.
Ještě jednou mi prosím odpusťte mou troufalost a od-povězte
mi, jestliže pro mě najdete nějakou příležitost
ve vaší zemi. Přikládám fotografii...“
PAN KEITH Z AUCKLANDU NABÍZÍ HILDĚ
POMOCNOU RUKU
Deset dní po zveřejnění dopisu v aucklandském deníku
píše jeden z jeho pravidelných čtenářů Hildě do Prahy do-pis:
„Milá paní, viděl jsem Váš dopis starostovi tohoto města,
ve kterém jej žádáte o pomoc a o místo. Před tím, než kdo-koliv
může začít žít v této zemi, je nezbytné, aby dva zdej-ší
lidé garantovali, že v případě nezbytnosti budou hradit
rodiče. Houstnoucí atmosféra v Bayreuthu již byla
vůči židovské obci v podobě přednáškových cest
Snad jí v tom pomáhala i iluzorní představa, že se
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
v té době bylo 27 let.
HILDA, POLA, LIDY A ROBERT POHROMADĚ
V ČESKOSLOVENSKU
Mladá žena přijíždí ke své tetě – Pole Fantlové – a jejím
dvěma dětem, Lidy a Robertovi Fantlovým. Ti ale prožíva-jí
také velice těžké období. V československém pohraničí
sílí svůj nenávistný tlak Sudetoněmecká strana Konrada
Henleina a Liberec je jedním z center této nacistické a an-tisemitské
strany. Pola s dětmi je tedy nucena se také
přestěhovat – do Prahy. Sem za nimi přijíždí Hilda. Zdá
se, že rodina teď bude silnější vůči nelehkým okamžikům,
které je čekají.
Hilda je však vývojem v Československu během roku
1938 rozčarovaná. A právě zde začíná příběh dopisů
a článků Hildy Marxové, které přiváží v roce 2012 do České
republiky Helene Ritchie.
V době, kdy sedmadvacetiletá Hilda pobývala s tetou,
patnáctiletým bratrancem Robertem a šestnáctiletou se-střenicí
Lidou v Praze, byl uveřejněn v novinách zajíma-vý
článek, který v ní zažehl jiskřičku naděje. Ve zprávě se
uvádělo, že aucklandský starosta T. Jordan je připraven
přijmout ve svém městě na Novém Zélandě perzekuované
obyvatele západní Evropy. Dále se uvádělo, že je ochoten,
pokud to bude možné, zajistit i pracovní příležitosti. Přes-tože
vzápětí starosta Jordan nabídku dementoval s tím,
že nikdy nic podobného nenabídl, rozeběhl se díky falešné
zprávě zajímavý rodinný příběh.

7. MODERNÍ DĚJINY.CZ
NEBEZPEČÍ PŘICHÁZÍ DO ČECH
Do ledna 1939 psal A. Keith dopisy Hildě do Prahy, k tetě
Pole. Nedostával odpovědi a začal se obávat nejhorší-ho.
Sama teta Pola si 6. ledna 1939 nechala přeložit do-pis
pro pana Keitha na Nový Zéland. Na rozdíl od ostatní
korespondence, na psacím stroji, je psán ručně a jako by
ve chvatu:
„Milý pane Keithe, děkuji Vám za pozvání a nesmírně las-kavý
dopis. Je od Vás velice pěkné, že nám chcete pomo-ci
a nemohu vyjádřit slovy, jak jsem vděčná a jak velmi
laskavý jste. Váš dopis mi dal novou naději a těším se až
uslyším o Auclkandu. Poslala jsem všechny nezbytné pa-píry
na celní ministerstvo do Wellingtonu – má neteř je
v Americe, takže jí okamžitě napíši a přiložím Váš dopis,
aby Vám mohla napsat sama, aby Vám sdělila, že sama již
na Nový Zéland nechce. Ještě jsem nedostala noviny, kte-ré
jste mi posílal, ale domnívám se, že dorazí. Je od Vás
velice hezké, že jste je poslal. Prosím, napište mi, ve kte-rém
městě by pro nás bylo nejlepší se usadit. Děkuji Vám
ještě jednou za Vaši štědrost. S nejlaskavějšími pozdravy,
Vaše Pola Fantlová P.S. Právě jsem obdržela noviny. Moc
moc moc Vám děkuji. Těším se až si je přečtu.“
Zároveň obdržel pan Keith i zatoulaný dopis, který Hilda
psala již 24. listopadu 1938 z New Yorku. Viditelně se mu
ulevilo. Ihned 13. ledna 1939 proto odepsal:
Milá slečno Marxová,
Moc mě potěšilo, když jsem obdržel Váš dopis z 24. listo-padu.
Začínal jsem se obávat, jestli jste nebyla poslána
do koncentračního tábora…“
26. února 1939 Hilda odepisuje na předchozí Keithovy do-pisy
„Milý pane Keithe,
Byla jsem velmi potěšena, když jsem obdržela Vaše do-pisy
z 13. ledna a 3. února 1939. Vůbec Vám velmi děkuji
za Vaši laskavost. Moje teta, paní Fantlová, mi napsala
o vaší korespondenci, kterou jste mezitím udržovali, ale
nevím, jak kolem ní věci pokročily. Každopádně, to jak
se chováte, považuji za nádherné. Čím více čtu a slyším
o zemi, která bývala před nějakým časem mou milovanou
vlastí, tím raději vidím, že na světě jsou vždy lidé se sku-tečným
lidským cítěním a skutečným srdcem, jako jste
vy… Jsem velmi šťastná, že jsem tu našla hezké zaměst-nání,
i když moc nevydělávám. Přesto jsem ráda, že jsem
mohla poslat příspěvek také svým rodičům. Víte, oni byli
tím prvním důvodem, abych sem tak brzy přišla, protože
situace v Československu se den ze dne zhoršuje. Proto si
myslím, že je pro paní Fantlovou velkým štěstím, že jste
7
a mimo jiné píše:
životní náklady, aby za něho nebyl zodpovědný stát. Není
mnoho lidí, kteří by riskovali, že se o cizince budou starat
třeba i po celý zbytek jeho života. Když zapadne cizinec
do rodiny jako jeden z jejích členů, pak je to něco jiného.
Je tu mnoho místa pro dívky, konkrétně zdravotní sestry
a služky v lepší společnosti. Ale je velice riskantní cokoliv
nabídnout, dokud si o ní neudělají dobrý obrázek. Myslím,
že pokud jste ohleduplná osoba, přinese Vám život zde
velmi málo problémů. Snad bych Vám mohl pomoci tím,
že Vám nabídnu na pár měsíců domov, dokud nenajdete
vhodné zaměstnání. Musím nicméně najít ještě druhého
garanta, což může být velmi těžké. Pokud máte zájem,
mohla byste mi dát vědět více o sobě – Vaše koníčky, typ
lidí, se kterými si nerozumíte atd. a jak si myslíte, že Nový
Zéland vypadá. Já jsem profesionální účetní s poměrně
velkým domem a rodinou se dvěma dětmi (18 a 20 let).
Nikoho nezaměstnáváme a nejsme bohatí, ale, jako mno-ho
dalších, bychom rádi pomohli alespoň jednomu uprch-líkovi.
S pozdravem, A. Keith“
PRAŽSKÁ SPOLUPRÁCE S MAXEM BRODEM
V této době drželo Hildu nad vodou příležitostné psaní
do novin. Získala kontakt i na německy píšícího židov-ského
novináře Maxe Broda. Ten ve svém deníku „Prager
Tagblatt“ zveřejnil některé její básně. V té době se však
již i nad Židy v Československu stahovaly mraky. Říšská
branná moc vpochodovala v říjnu 1938 do Sudet a nebez-pečně
se přiblížila Praze. Navíc v pomnichovské „druhé re-publice“
nebyli židovští imigranti vítáni a také v naší zemi
se pomalu rozhořel plamen antisemitismu. Hilde tváří
v tvář hrozbě vyhoštění do Německa se odvážila zarisko-vat
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
a vydat se do neznáma.
Je pravděpodobné, že si do listopadu 1938 Hilda s panem
Keithem ještě alespoň jedenkrát vyměnili dopisy a Hilde-garda
požádala pana Keitha, zda by bylo možné dostat
na Nový Zéland i Polu s oběma dětmi.
HILDA UTÍKÁ DO AMERIKY
Na nátlak rodičů využila kontaktu na amerického občana,
kterého sice osobně neznala, ale s nímž od roku 1934 udr-žovala
písemný styk. Již v roce 1934 Hildě nabídl, že může
na jeho pozvání přijet do USA. Tehdy odmítla. Nyní jí ale nic
jiného nezbývalo. S velkou dávkou dobré vůle amerického
konzula v Praze získala vytoužené vízum a 14. listopadu
1938 dorazila s mladistvým elánem do New Yorku. Rodi-če
Kamilu a Adolfa zatím zanechala v Berlíně a tetu Polu
s dětmi v Praze. Na prahu stál kritický rok 1939, obsazení
českých zemí a vypuknutí druhé světové války. S válkou je
spojen jeden z nejzrůdnějších projektů nacistického reži-mu
– tzv. konečné řešení židovské otázky.

8. MODERNÍ DĚJINY.CZ
k ní tak laskavý. Ale řeknu Vám – ne proto, že je mou pří-buznou
– že v případě, že přijedou na Nový Zéland, nikdy
nebudete litovat své pomoci…Posílám spoustu pozdravů
Vám i Vaší rodině a mnoho díků za Vaši laskavost vůči paní
Fantlové. Těším se na Váš další dopis. Vaše Hilda Marxo-vá“
VZNIK PROTEKTORÁTU A PRVNÍ TĚŽKOSTI
15. března 1939 přišla pro Polu a její děti, stejně jako pro
všechny Židy v Čechách a na Moravě velká komplikace –
do země vstoupila nacistická vojska. V Protektorátě zača-ly
být na Židech plíživě uplatňovány Norimberské zákony
na ochranu krve a cti. Pojďme se podívat, jaká nesmyslná
nařízení pro Židy začala platit během roku 1939:
Březen
• Zákaz výkonu profese židovským advokátům
• Zákaz pracovat ve veřejné správě, u soudů a ve školách
• Zákaz jakéhokoliv disponování hospodářskými podíly,
pokud jsou úplně nebo částečně v židovských rukou
Červen
• Židům se zakazuje prodávat nemovitý majetek
• Právo ustanovit správce židovského majetku
Červenec
• Zákaz výuky židovských dětí na německých obecných
a středních školách
Srpen
• Židům zakázáno navštěvovat hostince a kavárny v spo-lečném
8
Každý se v nastalé situaci snažil zachránit, jak to jen šlo.
Přestože, jak se zdálo, Hilda zakotvila natrvalo ve Spo-jených
státech, pan Keith se ji snažil v příštích měsících
přesvědčit, aby se přestěhovala na Nový Zéland. Pře-svědčoval
ji a posílal jí fotografické časopisy ze svého os-trova.
Hilda se brzy naopak mohla pochlubit, že je opět
nezávislá, a že se může věnovat činnosti, která ji vždy
bavila – propagace v mírové organizaci, recitace,… Ko-respondence
mezi panem Keithem a Hildou během roku
1939 silně zhoustla. A. Keith nešetřil lichotkami na výbor-nou
úroveň angličtiny mladé dámy a navíc mu její zájem
viditelně imponoval. Hilda viděla v dopisování příležitost,
jak si zlepšit svůj anglický psaný projev. Navíc se do dopisů
pana Keitha svým způsobem zamilovala. Poté, co jí poslal
poč. roku 1939 svou fotografii, velice jí připomněl jejího
oblíbeného básníka a spisovatele, čerstvého čtyřicátníka
s uhrančivýma očima, Manfreda Hausmanna. Od té doby jí
nepřestaly Keithovy rozsáhlé, poetické dopisy připomínat
Hausmannovu tvorbu.
Hildina častá korespondence s A. Keithem měla pochopi-telně
ještě jeden důvod. Dívka měla starost o své rodiče,
kteří zůstali v Říši … a především o tetu Polu, sestřenici
Lidy a bratrance Roberta. Stávalo se, že Hildegarda za-čala
psát dopis odpoledne a končila po půlnoci. Z dopi-sů
pana Keitha je znát zdánlivá bezstarostnost – snad
aby děvče odvedl od každodenních starostí. Hildiny do-pisy
jsou v tomto směru mnohem křečovitější. Je vidět,
že ji velmi tíží osud tety Poly a jejích dětí. Po 15. březnu
1939 se jí navíc nedařilo obnovit kontakty do Prahy a jedi-ným
prostředníkem se jí tak stal pan Keith z Nového Zé-landu.
Ještě 12. dubna ale Hilda panu Keithovi napsala:
„… další den jsem dostala dopis od mé tety, paní Fant-lové
z Prahy (mezitím se přestěhovala a její nová adresa
je nyní: Klimentská 11, Praha II., Čechy). Neznám přesný
obsah Vaší poslední korespondence s ní, jen jsem pocho-pila
že jí něco, zdá se, narušilo plány, se kterými jste jí
tak laskavě chtěl pomoci. Víte, že v této době nemohou
psát, co chtějí. Prosím Vás, abyste se nezmiňoval, co Vám
o této záležitosti píši. Udělala jsem jen to, co jsem po-chopila
z jejího dopisu, že by chtěla. Promluvila jsem zde
s jejími přáteli. Řekli mi, že v případě, že by se jí a jejím
dětem nepodařilo vycestovat na Nový Zéland kvůli tomu,
že částka na kauci by byla příliš malá, oni jí rádi pošlou
příspěvek na vyšší. Prosím Vás, dal byste mi laskavě vě-dět
– protože o takových věcech do Československa psát
nemůžete – jak velká částka má být a jestli by to vůbec
mohl být důvod, aby nebyli přijati? Byla bych Vám za to
velmi vděčná a má teta také...“
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
prostoru s árijci
Září
• Zákaz přístupu Židů do německých vysokých škol
• Povinnost okamžitě odevzdat rozhlasové přijímače
• Zákaz vycházení po 20. Hodině
Říjen
• Možnost propustit zaměstnané Židy k prvnímu v měsíci
bez udání důvodu
Listopad
• Zřízeny vázané židovské účty, jimiž smějí Židé dispono-vat
jen se souhlasem finančních úřadů
• Zavedena daň z vystěhování, která činí 25% veškerého
majetku emigranta
V průběhu roku 1939
• Židé vyloučeni ze všech spolků
• Židé nesmějí navštěvovat sportovní hřiště ani jako diváci

9. MODERNÍ DĚJINY.CZ
„Vděčím mu za svůj život. Je to velmi výjimečný muž. Vždy
si budu pamatovat, co udělal… Byla to náhoda, blízký ro-dinný
přítel poslal mamince telegram, že během několika
dní odjíždí z Prahy vlak a já v něm musím být…“
Bob Fantl vystřídal v Anglii řadu mládežnických táborů
než se mu podařilo vycestovat na Nový Zéland. Byl jed-ním
z dětí, které pokračovaly z Británie do této zámoř-ské
země. Byl také zcela prvním, dorazil sem již v roce
1940. Ostatní „Wintonovy děti“ sem přišly až v padesá-tých,
a dokonce až osmdesátých letech. Celkem na No-vém
Zélandě dnes žije na třicet lidí vděčících za svůj život
Siru Nicholasi Wintonovi. Po příchodu na Nový Zéland se
Bob dal k letectvu. Chtěl se naučit pilotovat letadla a vrá-tit
se do Evropy do války. Mise však byla zrušena a Bob
zůstal na Novém Zélandě.
PRVNÍ ROBERTOVY DOJMY Z NOVÉHO ZÉLANDU
Jak na něho tato země po příjezdu vlastně působila?
O zemi si toho dopředu mnoho přečetl v knihách a ces-topisech
a moc se sem těšil. Na druhé straně jej svírala
úzkost a strach – o maminku a sestru Lidy. Stále ale vě-řil,
že se na Novém Zélandě skutečně setkají. Ani pohled
na Auckland po vystoupení z lodi nenaplňoval Boba pří-lišným
nadšením. Zcela neznámá architektura dřevěných
domků s verandami, omšelé město, které jako by se právě
chtělo zřítit…Nově příchozí Židé, opálení po dlouhé cestě
na slunci a s tmavými vlasy, působili mezi místním bílým
obyvatelstvem zvláštně. S oblibou si je pletli s Maory –
místními domorodci. V obchodech i v zaměstnání. Bob
vzpomíná na jeden rozhovor s kolegou v práci:
- Odkud vlastně jsi?
- Z Československa.
- Ale vy tam máte Maory?
Navíc byl patrný rozdíl v klimatu. Teplem rozmazlený Ev-ropan
přišel do země, kde měl pocit neustálého chladu.
MARNÁ SNAHA POLY O VYCESTOVÁNÍ
Zatímco se Robert snažit srovnat s životem daleko od své
rodiny – zatím v Británii, začaly se věci kolem shledání se
zbytkem rodiny dramaticky komplikovat. Hranice Protek-torátu
se hermeticky uzavřely a komunikace Poly Fantl
s pane Keithem začala váznout. Jak se můžeme dočíst
v jejím dopise z 12.6.1939, právě v kritické době před Ro-bertovým
odjezdem dostala Lidy záškrt a léčila se z něho
9
Již proto, že do dřevěných domů neustále foukalo.
šest týdnů.
NICHOLAS WINTON A JEHO TRANSPORTY
Mezitím do našeho rodinného příběhu vstupuje několik
dalších dobrodinců ze zcela jiné země – Velké Británie.
Poté, co začalo být po Křišťálové noci v Německu a Sude-tech
na podzim 1938 zřejmé, že Židům v Česko-Slovensku
začíná jít o život, začala britská charitativní organizace
nazvaná Britský výbor pro uprchlíky z Československa
(British Committee for Refugees from Czechoslovakia,
BCRC) usilovat o záchranu co největšího počtu česko-slovenských
židovských dětí a zajištění náhradní rodinné
péče v Británii. Byl tak nahrazen projekt záchrany celých
československých rodin. Podmínkou pro získání britského
víza a povolení k pobytu bylo najít pro každé dítě do 17 let
náhradní rodinu a kauci 50 liber. Do prosince byl hlavní po-stavou
této dobročinné akce anglický učitel Martin Blake,
jeden z pracovníků BCRC. Potřeboval však pomocníka pří-mo
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
v Praze. A zde mu nahrála náhoda.
Blakeův přítel, makléř Nicholas Winton se v prosinci
1938 právě chystal na horkou půdu kontinentu, do Švýcar-ska,
na lyžařskou dovolenou. Martin Blake přesvědčil pří-tele,
aby místo na lyže do Švýcarska odcestoval do Prahy
a začal organizovat dětské transporty do Británie. Winton
souhlasil a poté, co se vrátil z Prahy do Londýna, založil
zde dětskou sekci BCRC. Na pražské pobočce BCRC zatím
Trevor Chadwick trpělivě shromažďoval potřebné doku-menty
od rodičů, kteří měli zájem poslat své dítě do An-glie,
a vyřizoval u německých okupačních úřadů povolení
k vycestování. To vše za neustálého dohledu Gestapa.
První dětský transport byl vypraven již 14. března 1939,
jediný den před vstupem nacistických jednotek do Pra-hy.
Tehdy odjelo pouhých dvacet dětí. Naopak nejvíce
jich odjíždělo červnovými trasporty. Poslední transport
před vypuknutím války mezi Británií a Německem odjel
2. srpna 1939. Celkem pak dětské transporty Nicholase
Wintona zachránily 669 československých dětí.
ROBERT FANTL ZÁZRAKEM V DĚTSKÉM
TRANSPORTU
Patnáctiletému Robertu Fantlovi přálo štěstí. Pod čís-lem
12406 se ocitl na seznamu červnového transportu
do Británie. Protože se nepodařilo sehnat jmenovitého
garanta, kauci za něho složila charitativní organizace ur-čená
na pomoc uprchlíkům, Czech Trust Fund. Jak později
vzpomínal, měl veliké štěstí. Transport byl určen pro děti
mladší patnácti let, ale jemu již bylo necelých šestnáct.
V slzách se loučil na nádraží s maminkou a o rok starší
sestrou a netušil, zda-li je někdy uvidí. Měli dohodnuto, že
za ním přijedou na Nový Zéland. On však zatím směřoval
kamsi do tábora ve West Byfleet v Surrey v Británii. Dnes
na tehdejší záchranu života vzpomíná:

10. MODERNÍ DĚJINY.CZ
Prvního září 1939 vypukla druhá světová válka. Válka
zkomplikovala již tak obtížné vycestování z Protektorátu
za hranice. 6. září píše Pola panu Keithovi do Aucklandu:
„…Máme vše připravené k odcestování. Mám i lístky
na parník a objednala jsem špeditéra na své věci. Ale jsou
tu teď nové těžkosti. Válka velice ztíží odchod. Dnes exis-tuje
jediná šance – do Maďarska, pak do itálie a na Nový
Zéland. To v případě, že dostanu svolení vycestovat
do Budapešti. Budu se snažit ze všech sil. Když se mi to
podaří, dám Vám vědět, kdy náš parník dorazí. Zatím jsou
všechny mé snahy bezúspěšné. Bojím se, že budu mu-set
zůstat zde, dokud to všechno neskončí. Mé povolení
ke vstupu na Nový Zéland platí dva roky. Doufám, že když
by se mi nepodařilo přijet během této doby, že jej někdo
prodlouží. Buď jak buď, pojedu se svými dětmi na Nový
Zéland, jakmile se naskytne první příležitost…“
Maminčina bolest byla o to silnější, že její dcera Lidy pro-žívala
odloučit. Vycestování na Nový Zéland se ale nezdařilo
a Pola s Lidy Fantlovy vstoupily do roku 1940. Tento rok
měl přinést Židům v Čechách a na Moravě další nesmyslné
příkazy a zákazy:
Leden
• Všechny platby ve prospěch Židů musí být odváděny
pouze na vázaný bankovní účet.
• Židé nesmí řídit podniky, které byly převedené do árij-ských
10
rací, a to i v případě, že měly pro Židy vyčleněnu zvláštní
místnost
Září
• Židům zakázán přístup do všech městských lesů v praž-ském
obvodu
• Omezení dopravy v tramvajích. Židé smí jezdit jen po-sledním
vozem soupravy, má-li tramvaj dvě plošiny. Má-li
tramvaj jen jeden vůz jsou Židé z dopravy vyloučeni
Říjen
• Nařízení o pronajímání uvolněných židovských bytů
Němcům
• Pražští Židé nesmí dostávat poukázky na šaty
Listopad
• Židům zakázáno měnit bydliště a opouštět jeho obvod
Prosinec
• Židům zakázán přístup do některých ulic v centru Prahy
SITUACE SE ZAČÍNÁ JEVIT BEZNADĚJNĚ
V dopise pana Keitha Hildě z 15.února 1940 je cítit určitá
beznaděj ohledně snahy pomoci Poly a Lidy. Poslední věta
dopisu je v tomto smyslu uklidňující i výstižná:
„…Nevzdali jsme naději, že uslyšíme o paní Fantlové
a často o ní mluvíme.“
ROZTRŽENÁ LÁSKA A CESTA DO NEZNÁMA
Právě v době, kdy Hilda dopis dostala, na Polu a Lidy se
usmálo štěstí. 15. března 1940 se jim konečně podařilo
vycestovat. Dvacetiletá Lidy tu nechala svou velkou lásku
– říkejme mu Arthur. Přežil holocaust, vycestoval do Iz-raele,
ale zde pod tíhou zážitků z války později spáchal
sebevraždu. S Robertem se šťastně shledaly na Novém
Zélandě 25. října 1940. Pola zemřela na Novém Zélandě
v roce 1972, Lidy i Robert stále žijí. Našli si na Novém Zé-landě
partnery a založili rodiny s úspěšnými dětmi. Lidina
dcera Helene je toho dokladem. Na jejího strýce Roberta
pravděpodobně zapůsobil první dojem z Aucklandu v roce
1940 a stal se architektem. Ne však ledajakým – je prů-kopníkem
modernistické architektury na Novém Zélandě.
ZA PĚT MINUT DVANÁCT PŘIJÍŽDĚJÍ HILDINI RODIČE
Lidina a Robertova sestřenice Hilda již ve Spojených stá-tech
amerických zůstala. V roce 1941 se jí podařilo dostat
sem z Berlína i rodiče. Pohybovala se v německých emi-grantských
kruzích a stala se ve své profesi velice zná-mou
a uznávanou. Provdala se v roce 1943. Obě její dce-ry
se také proslavily v uměleckém směru. Hilda zemřela
na nevyléčitelnou nemoc v roce 1986, když krátce před
v té době v Praze velkou lásku a nechtěla se od ní
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
rukou
Únor
• Povinnost přihlásit stav majetku k 31. 12. 1939
• Židům zakázány návštěvy divadel a kin
Březen
• Občanské legitimace Židů označeny písmenem J
• Všichni, kdo podléhají norimberským zákonům mají po-vinnost
hlásit se u židovských náboženských obcí
Květen
• Zákaz přístupu a pobytu Židů ve všech veřejných sadech
a zahradách v Praze
Červenec
• Zákaz chování holubů Židy
Srpen
• Pro Židy stanovena nákupní doba od 11 do 13 a od
15 do 16.30 hodin
• Zákaz přijímání židovských žáků do škol s českým vy-učovacím
jazykem
• Židům definitivně zakázán vstup do kaváren a restau-

11. MODERNÍ DĚJINY.CZ
• Židé nesmí být vyučeni v oboru
Listopad
• Židé nesmí odebírat cibuli
• Naprostý zákaz používání trolejbusů Židy
Neuvěřitelně ponižující zákazy z roku 1941 se týkaly
z potomků volyňského Davida Fantla jeho synů Arthura
a Arnošta, snach Nely a Mariany a vnoučat Viktora Huga
a Jany. Hildě, Robertovi a Lidě pak v koncentračním tábo-ře
Auschwitz v roce 1944 zemřely dvě tety, dva strýcové
a jedna sestřenice. Arthurovi se ještě před transporty do-stalo
nezasloužené „cti“ – podílet se na povinné registra-ci
Židů. Osud čtrnáctiletého (v roce 1941) Viktora Huga je
neznámý. V současné době byste na území České repub-liky
našli pouhých 13 nositelů mužské podoby jména Fan-tl
a pouhých 13 nositelek ženské podoby tohoto jména.
Jednou z nich je Zdenka Fantlová, čestná občanka města
Rokycany, která napsala o neuvěřitelných útrapách své
rodiny během holocaustu knihu „Klid je síla, řek´ tatínek.“
OBRAZ SE PO 90 LETECH VRACÍ
K ROBERTU FANTLOVI
Helene Ritchie si dává sraz s autorem tohoto článku
v polovině července na náměstí ve Volyni. Nejprve jdou
na oběd do restaurace, jež se dnes nachází v domě He-lenina
pradědečka Davida Fantla. Další jejich kroky ve-dou
do volyňského muzea a na místní židovský hřbitov,
kde Helene ke svému úžasu objevuje hrob praprababičky
Barbary Fantlové. Ve Strakonicích je pak Helene dojata
dvěma pomníky, jež město vybudovalo na březích Otavy
jako památku na zdejší zničenou židovskou komunitu.
Jako trofej z evropské cesty odváží v létě 2012 strýčkovi
Robertovi do Wellingtonu obraz, na kterém je podle vše-ho
on s Heleninou maminkou Lidy roz. Fantlovou. Cesta
po Evropě končí pro Helene neuvěřitelně a smutně záro-veň.
Prudce se zhoršuje zdraví její 90-leté maminky Lidy.
Helene je nucena předčasně ukončit návštěvu Evropy
a vrátit se z Čech domů. Maminku ještě zastihne, ale ne-zachrání.
Po čtyřech týdnech umírá. Helene jí ještě stihne
11
vyprávět o své objevné cestě do České republiky.
tím navštívila rodný Bayreuth a dočkala se zde nadšené-ho
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je
financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
přivítání.
Vraťme se však do roku 1941 - ten lze pro vystěhování
skutečně označit jako „za pět minut dvanáct“. V hlavách
nacistických předáků se pomalu začínaly rýsovat obrysy
„konečného řešení židovské otázky“. V českých zemích
se stále nacházelo 190 nositelů jména Fantl a Fantlová.
Někteří měli možnost vyslyšet varování k odchodu a emi-grovat,
ale neudělali to. Jiní tuto možnost neměli. Přitom
v roce 1941 jim nová nesmyslná nařízení přichystala změ-nu
ze života na pouhopouhé přežívání:
Leden
• Židům odňaty telefony
• Židům odepřen příděl jablek
• Židům je přikázáno odevzdat řidičské průkazy
Únor
• Židé jsou povinni vrátit rybářské lístky - zákaz rybaření
Březen
• Zrušeny přeškolovací kurzy, které pořádá Židovská ná-boženská
obec
• Židé nesmí dostávat poukázky na šaty
Červen
• Židé nesmějí dostávat příděly cukru
Červenec
• zpětný zákaz manželství i mimomanželského styku mezi
Židy a říšskými státními příslušníky
• Židům je zapovězený přístup do všech lesů, včetně sou-kromých
Srpen
• Židům odebrány příděly luštěnin
Září
• Zákaz opustit bez policejního povolení obvod i obec
• Všem Židům od 6 let věku nařízená povinnost viditelné-ho
označení žlutou židovskou hvězdou
• Zákaz vstupu Židů do veřejných knihoven
Říjen
• Židům zakázáno kouřit tabák a obstarávat si tabákové
výrobky
• Zákaz prodat nebo darovat Židům marmelády a džemy
• Zákaz prodeje sýrů, ryb, drůbeže nebo zvěřiny Židům,
• Zákaz prodeje nebo darování zbylého majetku
• Židé ztrácejí nárok na plat v době nemoci, na nemocen-ské
příplatky, na rodinné příplatky