Popis období a autoři v lotyšské a estonské literatuře od počátků do období realismu.

1. MASARYKOVA UNIVERZITA
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Ústav jazykovědy a baltistiky
Lotyšská a estonská literatura od počátků do konce 19.
století
Brno 2013
Autor práce: Kateřina Steinerová

2. Společné rysy pobaltských kultur
Z lingvistického hlediska patří mezi baltské národy Litevci, Lotyši a Prusové, po nichţ nám
však zůstalo jen velmi málo památek. Kvůli rozdílnému historickému vývoji však k sobě
řadíme lotyšskou a estonskou kulturu a zvlášť litevskou. Byly pokusy vytvořit další dílčí
kultury, např. latgalskou, nicméně zůstaly spíše důkazem regionální svérázné tvorby neţ
svébytné kultury. Dnes je latgalské písemnictví součástí lotyšské literatury a tvoří přechod
mezi litevským a lotyšským lidovým uměním.
Prvním a zásadním společným rysem je historický vývoj. Ve 13. století bylo území Lotyšská
a Estonska ovládnuto německými křiţáckými vojsky, která vynaloţila posléze značné úsilí
christianizovat místní obyvatelstvo. Litva si uchovala nad Němci svoji suverenitu aţ do doby,
neţ vytvořila unii s katolickým Polskem, čímţ se do budoucna ještě více odlišila od
zbývajících pobaltských zemí, které byly převáţně luteránské (kromě Latgalska, které bylo
také katolické). Násilná christianizace probíhala v Estonsku a Lotyšsku ve 13. století křiţáky
a mečovými rytíři, pro něţ znamenala obtíţný a dlouhodobý úkol. Pohanství zde bylo
zachováno nejdéle v Evropě převáţně mezi obyvateli ţenského pohlaví. Baltský mytologický
systém je zaloţen na souboru antropomorfních bohů, z nichţ kaţdý ovládá určité síly
v přírodě. Systém vychází z indoevropského základu a má společné rysy s náboţenstvím
jiných národů (Germánů, Keltů, Íránců a dalších). Kulturní vývoj určovaly později říše, které
si území Lotyšska a Estonska podrobovaly - Švédská a zejména Ruská, která v době sovětské
všechny tři státy okupovala.
Významným společným rysem je vývoj národního písemnictví a průběh národního obrození.
Podmínky pro jeho vznik byly v Pobaltí nepříznivé, proto sem přišlo později neţ jinde
v Evropě. Iniciátory vzniku národní kultury byli němečtí osvícenští učenci, kteří zastávali
myšlenku, ţe kaţdý i sebemenší národ si zaslouţí národní uvědomění. Představitelé národního
obrození měli před sebou obtíţný úkol především proto, ţe jejich materiální zajištění bylo
minimální. Často jim nebylo dopřáno vzdělání, pocházeli z rolnických rodin a vědomosti
nabyli jako samouci. Do vyšších uměleckých vrstev se dostali díky píli a svědomité tvorbě.
Překáţky jim stavěla do cesty nejen politická a sociální situace, ale také jejich postavení ve
společnosti, které vládla německobaltská nobilita. Lotyši a Estonci téměř ve stejnou dobu
vydávají vlastní národní eposy, které vytvořily základ národního uvědomění, po finském
vzoru. V Litvě naráţíme na další rozdíl - nevznikl zde národní hrdinský epos. Tuto funkci zde
plní dílo Dainavské pověsti od KRÉVÉ-MICKEVIČIUSE. Podobně probíhá vývoj v Lotyšsku a

3. Estonsku i nadále: typickým příkladem je národněsociální období ve společnosti a literatuře
kulminující ruskou revolucí v roce 1905.
Ve finské kultuře můţeme vidět určité paralely s lotyšskou a především estonskou kulturou.
Svou roli v tom sehrály jak historické události, tak přírodní předurčenosti - ráz krajiny (jezera,
níţiny), severské podnebí, bílé noci, podobné poměry na venkově a luteránské náboţenství.
V jazyce i literatuře je znát německý a švédský vliv, později ruský.
Pobaltskou literaturu můţeme charakterizovat jako „dohánějící“, coţ znamená, ţe v určitém
období jejího vývoje došlo vlivem společenské události ke stagnaci vůči literaturám ostatních
národů a přirozenému myšlenkovému vývoji, opoţďuje se a nedochází k vzájemnému
ovlivňování a obohacování. Stagnující literatura tento vývoj musí dohnat, aby se její vývoj
nezpomalil, neustavil v archaičnosti. V Pobaltí těmito společenskými události, které
ruinovaly literární vývoj, byl např. vpád německých rytířů v 19. století nebo fašistická agrese
za 2. světové války nebo v Litvě zákaz vydávání litevských tisků. Dohánění vývoje se jeví
jako negativní, ale v mnoha případech přináší i pozitiva, protoţe motivuje k originalitě a
uchopení látky z jiné perspektivy. Tato tendence se projevila ve výtvarném umění, např.
ilustrace k básním E. MIEŢELAITISE, dekorace k Rainisovým dramatům.

4. Latinské a německé písemnictví na lotyšském a estonském území
Latinské a německé písemnictví na lotyšském a estonském území je spojeno s christianizací
místních obyvatel, které započalo příchodem křiţáckých vojsk ve 13. století. Do 16. století
trvá tzv. katolické období. Nejstarší texty z tohoto období nebyly nikdy nalezeny a dokladů o
dodrţování doporučení z římského koncilu roku 1215, podle kterého měla byt nově dobytá
území christianizována v místním jazyce, je velmi poskrovnu. Protoţe v Pobaltí neexistovala
místní inteligence, musela ji zastoupit ta německá. Její představitelé psali v mateřském jazyce,
v latině a později i v místních jazycích.
Z katolického období je ochován překlad otčenáše v díle Agenda, první tištěný otčenáš, který
je součástí Münsterovy Kosmografie (1550), katolický katechismus (1585) a luteránský
katechismus (1586). Obsahoval části Nového zákona a Starého zákona a duchovní písně.
Na území Latgalska je nejvýznamnějším představitelem GEORG ELGER. Usiloval o vytvoření
jedné lotyštiny, kterou by se mluvilo v celém Livonsku. Je autorem evangelií a katechismu
z roku 1622. Rukopis překladu evangelií byl nalezen roku 1942 na vilenské univerzitě. Po
jeho smrti byly vydány Cantiones spirituales a Dictionarum Polono-Latino-Lottauicum.
Pravděpodobně se podílel na projektu Agenda parua z roku 1622.
V Kuronsku působil např. PAUL EINHORN, který je autorem díla Historia Lettica, das ist
Beschreibung der lettischen Nation, ve kterém se snaţí vyčlenit jednotlivé lotyšské etnické
skupiny.
Z území Livonska uveďme např. J. G. REHEHUSENA - 1644 Manaductio ad linguam
lettonicam facies et certa nebo J. GUSTLAFFA - 1648 Observationes grammaticae circa
linguam Esthonicam či J. REUTRA - 1662 Oratio Dominica XL Linguarum.

5. První lotyšské a estonské knihy
Počátky písemnictví v národních jazycích sahají do 16. století. Ve 20. letech bylo přijato
v Livonsku oficiálně luteránské náboţenství, které dbá na srozumitelnost věrouky, coţ přináší
nutnost tvořit náboţenské příručky v národních jazycích. První katechizační příručky
v lotyštině byly vytištěny roku 1525 v Lübecku. Nedochoval se však ţádný exemplář, jelikoţ
náklad byl zkonfiskován a spálen. Existují také tvrzení, ţe téhoţ roku vyšel první tisk
v lotyštině, estonštině a lívštině. Autorem prvních dochovaných lotyšsky psaných knih je
GEORG MANZEL (MANCELIUS):
1585 katolický katechismus
1586 luteránský katechismus
1654 Kniha kázání
Německo-lotyšský slovník
Autorem nejstaršího estonského textu je JUHAN KÄÄLE. Jedná se o dvojjazyčný katechismus
z roku 1535, vydaný ve Würtembergu.
Navzdory těmto pokusům zůstává lotyšská a estonská tvorba na úrovni folklorní. Skutečné
národní písemnictví se začíná rozvíjet aţ během národního obrození.

6. První pokusy o kodifikaci jazyka, počátky světské prózy a poezie
První pokusy o kodifikaci jazyka sahají do 17. století a jsou spojené s rozvojem duchovní
literatury. Souvisí to se skutečností, ţe duchovenstvo je v této době jediným nositelem
vzdělanosti a většina autorů byla pastorského původu. Úkolem duchovenstva bylo udrţovat a
upevňovat luteránskou víru a vzdělanost mezi poddanými, coţ byl úkol poměrně těţký a
vyţadoval si studium místního jazyka a sjednocení jeho spisovné normy.
Osobností, které se to podařilo nejvíce, byl GEORG MANZEL (1593-1654), znalec lotyšského
lidového jazyka. Studoval na několikero univerzitách v Německu, byl profesorem na
univerzitě v Tartu a stal se pastorem kuronského vévody. Napsal dílo Lettisch Vade-mecum
(1631), přepracované vydání luteránské příručky obsahující mj. líčení o zpustošení
Jeruzaléma (zřejmě první historická próza v lotyštině). Další díla jsou překlad Šalamounových
výroků, Phraseologia lettica - první kvalitní slovní lotyšské frazeologie (lidové výrazy,
lotyšské reálie, přísloví a pořekadla - nejstarší lotyšské dochované folklorní texty). Jak bylo
řečeno výše, kodifikoval spisovnou normu a lotyšský pravopis včetně délky samohlásek a
měkkosti souhlásek. Jeho systém pravopisu, v tištěné formě v německém písmu se zachoval
po dalších 300 let. Projevem vědomého budování spisovné lotyšstiny je dílo o skoro tisíci
stranách Kniha kázání - Lang-gewünschte lettische Postill z roku 1654, která se dočkala
dalších pěti vydání, a představovala důleţitou příručku pro jiné pastory, kteří neuměli dobře
lotyšsky. Byla téţ oblíbeným zdrojem četby pro farníky.
Jedním z Manzelových ţáků byl CHRISTOPHOR FÜRECKER. Věnoval se lotyšské filologii, ale
především skládání duchovních písní, kterých se od něj dochovalo na 180. Je také autorem
gramatiky a slovníku. Za svého ţivota nic nevydal. Tuto chybu napravil superintendant
Kuronska HENRICUS ADOLPHI - vydal roku 1685 soubor Manzelových a Füreckerových písní
Lettische geistliche Lieder und Collecten. Füreckerův rukopis gramatiky pouţil v díle Erster
Versuch einer kurtz-verfassten Anleitung zur lettischen Sprache. Autorem další gramatiky
Gantz kurtze Anleitung zur Lettischen Sprache, poněkud odlišné neţ je ta Adolphiho, je
GEORG DRESSEL.
Své kodifikace se dočkala i latgalština v dílech Grammatyka inflacko-lotewska z lez 1817 (J.
Akelewicz) a 1853 (T. Kosowski).
V Estonsku je situace podobná. Roku 1637 vydává HEINRICH STAHL Anführung zu der
Estnischen Sprach. Jedná se o příručku obsahující katechismus, evangelijní a epištolní čtení,

7. motlitby a písně (autorské). JOHANN HORNUNG je autorem díla Grammatica Esthonica
(1693). Je psané v severoestonštině a pouţívané aţ do 19. století.
V první polovině 18. století dochází ke zpomalení vývoje v důsledku devastace země za velké
severní války a zejména kvůli moru a vylidnění, které země postihly. Duchovní tvorba byla
utlumená a světská tvorba byla velmi chudá. Dochovala se estonská báseň o zkáze města
Tartu za severní války Oh! Ma vaene Tardo linn. ANTON THOR HELLE je autorem první
světské kníţky v estonštině Eesti-maa rahwa ehk taht-ramat (1731) a prvního časopisu
Lühike õpetus (1766-1767).
Dochovaly se estonské ručně psané kroniky Livonská kronika (biskup Henrik) z 13. století,
Livonská mladší rýmovaná kronika (Baretolomäus Hoeneke) a Kronika livonské provincie
(Balthasar Russow).
Z lotyšské světské tvorby zmiňme sbírku mezinárodní umělé poesie Coelum terrestre
poeticumi z roku 1631, která obsahuje 9 příleţitostných básní v lotyštině. Sbírku sloţil jiţan
MELCHIOR VOSSIUS. Profesor na univerzitě v Tartu Fredericus Menius se zaslouţil od první
dochované vydání lotyšské dainy v díle Syntagma de origine Livonorum. Autorem první
lotyšské divadelní hry je A. J. STENDER (syn G. F. Stendera) - Lustesspēle no zemnila, kas
par muţnieku tape pārvērsts.

8. Švédské vzdělávací reformy, překlady Bible
Švédské vzdělávací reformy
Počátky základního vzdělávání sahají do 80. let 17. století. O jeho rozvoj se zaslouţil Bengt
Forselius, syn finského pastora pocházející ze severního Estonska, pod vedením Johana
Skytta s pověřením švédského krále, který chtěl uvést pobaltské oblasti na stejnou kulturní
úroveň jako ve Švédsku. V letech 1684-1688 vedl učitelský ústav, ze kterého vzešlo 160
absolventů. V roce 1688 bylo v estonské části Livonska 38 škol o 600 ţácích. V letech 1687-
96 bylo nařízeno, aby v kaţdé farnosti byla zřízena základní škola. Na konci 17. století byla
většina učitelů estonského původu. V Tartu a Tallinnu byla zřízena gymnázia pro výchovu
budoucího duchovenstva a úřednictva. Roku 1632 bylo gymnázium v Tartu povýšeno na
univerzitu Gustavem Adolfem. Univerzita fungovala v letech 1632-1656 a 1690-1699, v době
1699-1710 byla přestěhována kvůli velké severní válce do Pärnu. Většinu studentů tvořili
Švédové, Němci a Fini. Není známo, ţe by zde studovali Estonci. Akademie obsahovala čtyři
fakulty - teologická, lékařská, právnická a filozofická. Osobou, která významně ovlivnila
kulturu v Livonsku v této době, byl Johannes Fischer - generální superintendant Livonska.
Uváděl do chodu náboţenské a vzdělávací reformy švédské vlády, byl iniciátorem překladu
bible do lotyštiny a estonštiny. Zaloţil lotyšský učitelský ústav.
Překlady Bible
ERNST GLÜCK: „překládal z původních jazyků (hebrejštiny, aramejštiny, řečtiny, latiny aj.)
s přihlédnutím k Lutherovu německému překladu, opíraje se o starší překladatelské pokusy.
Přeloţil celou bibli do ruštiny.“1
1685 Nový zákon lotyšsky
1689 Starý zákon lotyšsky
1692 Apokryfy
1694 Písmo svaté aneb svaté slovo boţí
1739 druhé vydání lotyšské bible v Glückově překladu
Glückova bible měl mimořádný význam. Sjednotila lotyšský pravopis a spisovnou normu a
obohatila kulturní tradici. Bible v této době představuje určitý společenský kodex, nesoucí
trvalé etické i estetické hodnoty.
GOTTHARD FRIEDRICH STENDER:
1
Literae Balticae Terrae Marianae, str. 6, materiály docenta Hoskovce

9. Mazā bībele - dětská bible
ANDREAS A ADRIANUS VIRGINIUS:
1686 Nový zákon
1727 další náklad téhoţ překladu v jihoestonštině, bylo vytištěno na 10 000 exemplářů
ANTON THOR HELLE:
1715 Nový zákon severoestonsky
1739 Piibli raamat - celá bible severoestonsky

10. Dějiny ochranovského hnutí v Livonsku
Roku 1811 rozhodl Estonský sněm o zrušení nevolnictví, car je podepsal pro Estonsko roku
1816, pro Kuronsko 1817 a 1819 pro Livonsko. Nový stav zaručoval rolníkům osobní
svobodu nikoli však drţení půdy, způsoboval sociální nestabilitu, coţ vedlo ke vzpourám a
protestům. Jako odpověď vzniká tzv. ochranovské hnutí neboli hnutí hernhútiešů. Hnutí má
sídlo V Herrnhutu (Ochranově v Horní Luţici), městě zaloţeném hrabětem von
Zinsendorfem. Místo se stalo sídlem obnovené Jednoty bratrské, kde mohli najít útočiště lidé
pronásledovaní katolickou církví.
Stavělo se proti luteránské církvi a za jeho cílem bylo hledat nový způsob ţivota pro rolnické
obyvatelstvo. Kladlo důraz na ţivot podle bible a hlásalo rovnost mezi lidmi, čímţ se stalo
nebezpečným pro stavovský systém a monopol luteránské církve.
V roce 1732 hnutí vysílá misionáře na dobytý ostrov Sv. Tomáše v Karibiku. Jedním z nich
byl David Nitchmann, původem ze Suchdola nad Odrou. Následovaly další misie do Grónska,
Surinamu a Severní Ameriky, kde si jim nabízelo široké pole působnosti mezi indiány a
osobní svoboda atd. Roku 1734 byl vydán edikt, který stanovoval, ţe bratři mohou zůstat
v Herrnhutu, jen pokud nebudou působit potíţe, proto se jich velké mnoţství přestěhovalo pod
vedením Augusta Gottlieba Spangenberga právě do Ameriky, kde zaloţili nové osady.
Po roce 1737 se někteří osadníci přesídlili do nové berlínské osady Český Rixdorf, v roce
1744 do severoanglické osady Fulneck.
1743 bylo hnutí na nátlak německobaltské šlechty a luteránské církve zakázáno carevnou
Alţbětou Petrovnou, načeţ bylo roku 1763 zase obnoveno. Hnutí nebylo úplně masovou
záleţitostí, jak by se mohlo zdát. Jeho členy byly především sociálně majetnější a vzdělanější
vrstvy na venkově (jak v Lotyšsku, tak v Estonsku) a nacházeli se tam i členové baltsko-
německé nobility. Na konci 40. let 19. století mělo hnutí asi 30 000 členů.

11. Kulturní přínos ochranovského hnutí
Ochranovské hnutí za dobu svého působení přineslo kultuře v Pobaltí spoustu pozitiv. Roku
1736 podnikl cestu do Pobaltí hrabě Zinsendorf a finančně podpořil vydání překladu bible do
estonštiny. Dále se hnutí zaslouţilo o zaloţení učitelského ústavu na statku rady von
Kampenhausena poblíţ Valmiery. Jeho nátlak proti luteránské církvi způsobil stoupající
gramotnost na venkově. Na konci 18. století byla negramotnost venkovského rolnictva
pouhých 37%.
Lotyšsku pod vedením hraběte začaly vznikat tzv. bratrské obce, které získávaly přízeň
zejména mezi domácím nevolnickým obyvatelstvem. Vznikala zde první rukopisná literatura.
Pod vlivem hnutí vstupují do literatury první lotyšští autoři a vzešli z něj v polovině 18. století
první lotyšští básníci - Kikula Jékabs a Juris N. Ramanis. J. Plietáns přeloţil Schillerovy
Loupeţníky a inscenace hry poloţila základy lotyšského divadla. Neredzígais Indrikis roku
1806 vydává první lotyšskou básnickou sbírku.
Ochranovská tradice přetrvávala do dalších období (inspirovala se jí generace starolotyšů).
Svědčí o tom Píseň o Janu Husovi od Jánise Ruǵénse.

12. Osvícenství, kulturní aktivity německých pastorů a starolotyšů
Představiteli osvícenství jsou Gotthard Friedrich Stender, Garlieb Helvig Merkel, v Estonsku
Otto Wilhelm Masing. G. F. Stender psal lotyšsky, vydal dva svazky umělých písní, je
autorem pohádek a povídek, slabikářů a encyklopedické Knihy vysoké moudrosti o světě a
přírodě (1776). Pro německé potřeby napsal Lettische Grammatik a Lettisches Lexicon. G. H.
Merkel byl osobností radikálně brojící proti nevolnictví (kritizoval je při návštěvě pobaltských
gubernií Kateřinou Velikou), psal sice německy, ale jeho dílo Lotyše velmi ovlivnilo. Patří
sem Die Letten, Die Vorzeit Livlands. Ovlivnil i mnohé estonské myslitele, např.
Kreuzwalda.
Na počátku 19. století ovlivňovaly vývoj společenského systému napoleonské války a
zejména zrušení nevolnictví, které znamenalo moţnost pro svobodné obyvatele zabývat se
„vyššími“ cíly, mezi něţ bezesporu patří literatura. Bohuţel, národní inteligence se nerodí ze
dne na den, proto základy pro kvalitní literaturu v Lotyšsku museli poloţit příslušníci jiných
národů, a to němečtí pastoři. Od poloviny 19. století se začali angaţovat i autoři domácí, často
ale závislí na pastorech, protoţe byli nemajetní, nevzdělaní a materiálně závislí právě na
svých církevních „průvodčích“. Období, během kterého inteligence dozrávala ke schopnosti
tvořit osobitou a kvalitní literaturu, se nazývá předobrozením. Generace autorů závislých na
tradicích pastorů (Stender) se nazývá starolotyši.
ANSIS LIETÁNS byl redaktorem časopisů zaloţených pastory. Psal povídky a překládal
německé autory (Baron Bundulis - J. V. Mainhold). Pokoušel se neúspěšně o básnickou
tvorbu. Jeho současníkem byl Ansis Líventáns původem nevolník, psal pro časopisy, psal
písně a působil jako překladatel. Byl také varhaník, učitel a kazatel. Stal se čestným členem
Lotyšské literární společnosti. Své písně vydal ve sborníku Staromódní písničky a zpěvy
radosti. Velký význam pro starolotyše měli autoři JÁNIS RUǴÉNS a ERNESTS DINSBERGS.
První jmenovaný se narodil v rodině rolníka, vystudoval učitelský seminář ve Valmieře. Byl
znalcem národního folkloru, současné lotyšské a německé literatury a pokračoval
v ochranovské tradici. Byl duševně nemocný, coţ mu znemoţnilo stát se učitelem, ale nemoc
mu nezabránila tvořit. Jeho tvorba předjímala obrození (Píseň přítel Lotyšů). Věnoval se psaní
osvětových článků o cizích zemích a o lotyšské minulosti se silným vlasteneckým nádechem.
Dílo: Píseň o Janu Husovi, úvaha Vlastníma očima viděná cesta do livonského nebe, Výbor
z různých písniček. E. Dinsbergs pocházel téţ z rolnické rodiny, ale jako pilný samouk si
vypěstoval kulturní přehled. Pracoval jako učitel. Byl poslán do vyhnanství za údajné
podněcování k rolnickým nepokojům. Překládal Ovidia, Homéra, Schillera, Goetha a další. Je

13. autorem knih o výchově dětí, ţen a dívek o mytologii a etnografii. Je autorem první lotyšské
hry Nejkrásnější nos a první dětské hry Modrý ptáček.

14. Mladolotyšské hnutí, počátky novodobé poezie a prózy
Národní obrození začíná v 50. letech 19. století. Lotyšská inteligence začíná zaujímat své
zaslouţené místo ve společnosti ve srovnání nejen s baltsko-německou vrstvou, ale i
s ostatními státy. Začíná si uvědomovat svoje nároky na kulturní i ekonomické sebeuplatnění.
Objevují se první myslitelé a teoretici, kteří definují lotyšský národní program a demokratické
poţadavky. Snaţí se diskutovat na otázku, zdali má vůbec tak malý národ nárok na vytvoření
vlastní suverénní kultury, která by mohla konkurovat kultuře národů velkých a zdali má smysl
snaţit se o takovou suverenitu (Nebylo by lepší připojit se k jinému národu a kulturu sdílet?).
Starolotyši a němečtí pastoři se klanili k záporné odpovědi. Navrhovali připojit se
k německému národu a sdílet jeho kulturní bohatství a část to také tak praktikovala. Střední
cestu zvolili tzv. stydliví Lotyši, kteří se nijak neangaţovali a pasivně se přizpůsobovali.
Naštěstí pro lotyšskou kulturu se našla část inteligence, která se odváţila vzdorovat
dosavadním vývoji. Nazývali se mladolotyši a zformovali se v 50. - 60. letech. Vůdci
mladolotyšů byli K. Valdemárs, K. Barons, J. Alunáns a jako první se začali hlásit k lotyšské
národnosti. Příspěvky mladolotyšů byly tisknuty v časopise Host do domu, později však
plátek opustili a vytvořili vlastní Petrohradské noviny.
KRIŠJÁNIS VALDEMÁRS byl publicista, ekonom a organizátor mladolotyšského hnutí. Se
svými jazykovými znalostmi a konexemi v Německu a Rusku byl vhodnou osobou pro rozvoj
národně obrozeneckého programu a povznesení Lotyšů. Srovnával domácí obrozenecké hnutí
s ostatními malými národy (Čechů, Finů apod.). Prosazoval orientaci na slovanské kultury.
KRIŠJÁNIS BARONS byl téţ publicista, básník a zejména sběratel lotyšského folkloru, jehoţ
bohatý písňový obsah vydal ve sbírce o šesti svazcích Lotyšské národní písně. V roce 1985
bylo jeho dílo oceněno organizací UNESCO a stalo se inspirací pro budoucí generace autorů.
Je proto nazýván „Otcem dain“. Dílo Lotyšské národní pohádky zpracoval ANSIS LERHIS-
PUŠKAITIS.
JURIS ALUNÁNS se zaslouţil především o očištění lotyštiny od „deformací, které do ní vnášeli
pastoři.“ 2
Usiloval o zavedení diakritických znamének namísto spřeţek a zdvojených hlásek,
které byly převzaté z němčiny. Orientoval se praslovansky - tvořil písně jako volné překlady
mj. z Čelakovského - píseň Nevis slinkojot un pustot je volným překladem ze sbírky Růţe
stolistá. Ve svém díle vyniká čistým jazykem, metaforami, rytmickými strukturami atd.
2
PAROLEK, Radegast. Lotyšská literatura: vývoj a tvůrčí osobnosti. 1. vyd. Praha: Bohemika, 2000, s. 77. ISBN
8090173977.

15. Přebírá „Merkelovu koncepci lotyšského dávnověku“3
, a tím vytváří předěl mezi
osvícenstvím a romantismem.
3
PAROLEK, Radegast. Lotyšská literatura: vývoj a tvůrčí osobnosti. 1. vyd. Praha: Bohemika, 2000, s. 78. ISBN
8090173977.

16. Sbírání a studium lotyšského a estonského folkloru
Folklor lotyšského a estonského národa patří k nejbohatším na světě. Významnou roli v něm
hrají písně všeho druhu, oblíbenými ţánry jsou pohádky, pověsti, dále hádanky, zaříkadla,
přísloví a jiný drobný folklor. Velkou část lidové kultury tvoří mytologie.
Lotyšské lidové písně - dainy - čítají více jak milion exemplářů. Uloţeny jsou v lotyšské
Akademii věd. Jejich sběrem se zabývali uţ Barons a Wissendorf, od roku 1894 vydávali
několikasvazkové soubory Latvju dainas, ve kterých počet písní sahal do statisíců.
Estonský folklor se vyznačuje epičností. Obsahuje méně písní, na rozdíl od lotyšských jsou
syţetově komplikovanější. Jsou příbuzné s finskými písněmi, se kterými sdílí některé motivy.
První sbírka estonských písní byla vydána roku 1886 ve sborníku Stará loutna (Vana kannel)
od Jakoba Hurta a obsahovala jich 40 000. Významným estonským folkloristou byl M. J.
Eisen. Sbíral říkadla, přísloví, pohádky a jiné.
V době národního obrození čerpali básníci hojně z národního folkloru a jeho pomocí se
snaţili rekonstruovat národní eposy. V Lotyšsku to byl Andrejs Pumpurs a v Estonsku
Friedrich Reinhold Kreuzwald. Lidové bohatství vyuţívali také moderní básníci např. J.
Rainis nebo J. Liiv a najdeme je v dílech současných autorů.

17. Umělé eposy, vlastenecký romantismus a sentimentalismus
Na radikální mladolotyše navazuje ještě radikálnější generace vlastenecko-romantická.
Charakterizuje ji velký zájem o lidovou tvorbu a lotyšskou dávnou historii. Jejich tvorba je
bojovná, mladistvá, čerpající z lidových tradic, vyuţívá lidových motivů, forem, symboliky a
mytologie. Snaţí se naplno vyuţít lotyšského potenciálu a sblíţit se s lidovým čtenářem.
Nejromantičtějším představitelem je AUSKELIS (vl. jm. M. Krogzemis), „básník buřič
s vlastním vysněným světem ztracené lotyšské svobody, opěvující legendární bojovníky proti
německým křiţákům, čerpající své náměty a někdy i styl z lidových pověstí a dain.“4
Autorem lotyšského národního eposu je básník ANDREJS PUMPURS (1841-1902). Narodil se
v selské rodině v lielvárdském kraji opředeném mnoţstvím pověstí a písní, které později
vyuţil ve své tvorbě. Vzdělání získal jako samouk. Pracoval jako zeměměřič, zúčastnil se
rusko-turecké války, poté slouţil v armádě. Procestoval Kavkaz, Střední Asii, Dálný východ,
Cejlon a Čínu. Jeho záţitky zachycují díla Doma i v cizině, Na Východě, Za horami i moři a
další., psal písně, např. znárodnělá Pověz ty mně, Daugavěnko a pokusil se i o román (Krtek -
nedokončen). Jeho nejvýznamnějším dílem je poéma, hrdinský epos Láčplésis, který je do
značné míry vytvořen uměle, přesto zlidověl a dnes je pokládán za národní epos Lotyšů.
Obsahuje motivy lotyšských pověsti, pohádek, písní a mýtů. V práci se odrazily i některé
motivy z Merkelovy tvorby o lotyšské historii. Epos vypravuje o silákovi Láčplésisovi, který
byl odkojen medvědicí a v jeho medvědích uších se skrývá neskutečná síla (taková, ţe dokáţe
roztrhnout medvědí tlamu). Kdyţ Lotyši bojují proti křiţáckým vojskům, je to právě on, kdo
poráţí nejvíc jejich vojáků. Ale Lotyši jsou zrazeni Kangarsem, který prozradí Černému rytíři
ono tajemství o ušich. Rytíř usekne bojovníkovi uši a při boji společně spadnou do propasti.
Konec eposu vypráví pověst, ţe Láčplésis s Rytířem spolu bojují kaţdou noc nad propastí a
jednoho dne Láčplésis zvítězí a lotyšský národ bude osvobozen.
Základy estonského romantismu byly poloţeny o něco dříve neţ v Lotyšsku, přesto aţ v 60.
letech 19. století. Národním básníkem se stal KRISTIJAN JAAK PETERSON (1801-1822), na
jehoţ den narození se dnes slaví v Estonsku Den mateřského jazyka. Protestoval proti
nevolnictví a cizí šlechtě. Je autorem mnoha ód - Kuu, Laulja, Sõprus, Inimene a pastorálií -
Mardi Luterusi päeval, Ott ning Peedo. Od osvícenství k romantismu postupně přecházeli
4
PAROLEK, Radegast. Srovnávací dějiny baltických literatur: Od nejstarších dob do současnosti. Praha:
Univerzita Karlova, 1978, s. 35.

18. autoři F. L. FAELMANN a FRIEDRICH REINHOLD KREUTZWALD. Faelmann roku 1839 přednesl
Estonské vědecké společnosti (zal. 1838) referát o Synu Kalevově, který později Kreutzwald
rozpracoval v hrdinský epos Kalevipoeg. Dokončil ho kolem roku 1853, byl nejdříve otisknut
v němčině, později v estonštině. Děj se odehrává ve 12. - 13. století ještě před příchodem
Němců. Za dílo obdrţel děmidovskou cenu Ruské akademie věd. Dílo obsahuje 19 000 veršu
rozčleněných do 20 zpěvů. Při psaní autor pouţil fragmenty pověstí, z folkloru čerpá
poskrovnu. Přesto se stal dílem národním, protoţe dal lidem naději na šťastnou budoucnost.
F. R. Kreutzwald se narodil v kraji Virumaa v nevolnické rodině. Jeho otec byl obuvník,
později skladník na panství u Rakvere, kde strávil Kreutzwald své dětství. Stal se učitelem
v Tallinnu a totéţ povolání vykonával i v Petrohradu. Studoval medicínu na univerzitě v Tartu
(1826-1833) a navštěvoval přednášky literatury a estetiky. Jeho první díla byla inspirována
německými díly - Kmotra liška a Svět a leccos, co s tím souvisí, které vypráví o vesmíru,
technice a cizích zemích. Díla byla psaná v estonštině. Kreutzwald mimo jiné sbíral estonskou
ústní lidovou slovesnost, snaţil se vytvořit velký sborník Starých estonských lidových
pohádek. Oblíbenou knihou se staly Estonské národní báchorky, dále Písně viruského barda,
poéma Válka vyprávějící o Krymské válce. Autorův přínos pro estonskou kulturu byl značný.
Zejména inspiroval nastupující generaci básníků
Významnou básnířkou druhé vlny estonského národního obrození je LYDIE KOIDULA.
V jejích básních a dramatech se vyjímá čistě vlastenecký romantismus. Její nejvýznamnější
díla jsou sborníky Polní květy a Slavík od řeky Emajõgi, z her komedie Bratranec ze
Saaremaa. Díla vyjadřují lásku k rodné zemi, posilují estonské sebeuvědomění, mnohé byly
zhudebněny.
Důleţitým prozaickým dílem vlasteneckého romantismu je román Mstitel od EDUARDA
BORNHÖHA, které hrají roli buditelskou a idealizovaně líčí estonskou minulost. Vypráví o
povstání sedláků v noci na svatého Jiří roku 1343.
Postupem času začal být vlastenecký romantismus přeţitkem, přešlo se k přílišné historizaci a
idealizaci národní minulosti. Bylo třeba, aby literatura čelila vývoji ve společnosti a posunula
se o krok dál.

19. Vývoj realismu v lotyšské a estonské literatuře v 19. století
V obou zemích, Lotyšsku a Estonsku, dochází na přelomu století k prolínání národního
uvědomění s uvědoměním sociálním. Lidé opouštějí snový svět vlasteneckého romantismu a
začínají se více zajímat o problémy současné doby a člověka v ní. Sociální otázky umocňují
národní uvědomění. „Touha po osvobození národním se stále častěji spojuje s touhou po
osvobození sociálním.“5
Literatura na tuto skutečnost odpovídá kritickým rozborem
skutečnosti a odklání se od historizování. Novoromantismus sní „o sociálním osvobození a o
skutečné lidskosti“6
a projevuje se zejména v poezii, na rozdíl od prózy, které vládne
realismus.
V Lotyšsku nový společensko-kulturní směr představovalo hnutí Nový směr (Jaunā strāva).
Orgánem hnutí byl časopis Dienas Lapa (1886-1905), jehoţ členskou základnu tvořila mladá
inteligence a částečně dělnická vrstva. Hnutí kritizovalo především feudální systém, cizí
nadvládu a lotyšské kolaboranty se současným systémem. Těţiště hnutí bylo v Rize, která
byla významným obchodním střediskem - byla prvním baltickým velkoměstem a
nejvýznamnějším ruským přístavem.
Nejvýznamnějšími představiteli tohoto období jsou v Lotyšsku: EDUARDS VEIDENBAUMS,
JÁNIS RAINIS, , ASPAZIJA, VILIS PLÚDONIS, JÁNIS PORUKS, RÚDOLFS BLAUMANIS, ANNA
BRIGADEROVÁ, KÁRLIS SKALBE a mnozí další, v Estonsku: EDUARD VILDE, AUGUST
KITZBERG, GUSTAV SUITS, FRIEDEBERT TUGLAS, ANTON HANSEN TAMMSAARE.
EDUARDS VEIDENBAUMS je významným autorem lotyšské realistické poezie. Vyjadřuje ve
svých básních vystřízlivění z vlasteneckých romantických snů, vzdor a negativní pocity často
hraničí zoufalství. Přesto nevyznívá pesimisticky, básně jsou spíše burcující. Jeho
nejvýznamnější díla jsou Jak labutě bílé dál v mraky plují, cyklus Mefistofelova rada,
Probuď se, procitni, svobodný duchu.
JÁNIS RAINIS je nejvýznamnější postavou lotyšské sociálně-kulturní scény přelomu 19. a 20
století. Narodil se v rodině latgalského pachtýře, vystudoval práva, překládal z několika
jazyků, byl velmi sečtělý a zcestovalý - procestoval celé Pobaltí, Rusko a západní Evropu.
Psal jak poezii, tak drama. Angaţoval se ve společenském ţivotě, coţ mu přineslo slávu i
5
PAROLEK, Radegast. Srovnávací dějiny baltických literatur: Od nejstarších dob do současnosti. Praha:
Univerzita Karlova, 1978, s. 39.
6
PAROLEK, Radegast. Lotyšská literatura: vývoj a tvůrčí osobnosti. 1. vyd. Praha: Bohemika, 2000, s. 82. ISBN
8090173977.

20. trable - byl poslán do vyhnanství, po revoluci 1905 emigroval do Švýcarska. Po dokončení
univerzitního vzdělání se stal jako novosměrec redaktorem časopisu Dienas Lapa. Poezii se
začal věnovat aţ ve svých 38 letech po pádu novosměreckého hnutí. Veliký podíl na jeho
proslavení se jako básníka měla jeho ţena, téţ básnířka Aspazija. Pomohla mu mimo jiné
s vydáním jeho první básnické sbírky Daleké ozvěny v modrém večeru. Kniha zaznamenala
veliký ohlas zejména mezi mladou generací.
Mladá generace si oblíbila i dílo ASPAZIJI (vl. jm. Elza Rozenberga). Proslavila se jako
propagátorka emancipace moderní ţeny. Narodila se v bohaté rodině v Zemgalsku. Studovala
v Jelgavě. Pracovala jako domácí učitelka, věnovala se literatuře a divadlu. Překládala
lotyšské autory do němčiny. Do literárních kruhů se dostala díky svým vynikajícím hrám,
z nichţ první, Mstitelka, byla zakázána cenzurou kvůli zřetelnému vzdoru vůči falešné
morálce. Další hra Kněţka se odehrává v pohanských dobách a je zaloţena na motivech
pověsti o kněţně Biruté. Další její hry jsou např. Ztracená práva, Čarodějka, Stříbrný závoj,
z lyrických sbírek je nutné uvést Červené květy.
Do trojice novověrců bývá přiřazován VILIS PLÚDONIS (vl. jm. Lejnieks). Byl povoláním
učitel, ale působil také jako překladatel, básník a kritik. Většinu ţivota proţil v Rize. Jeho
básně vynikají hudebností. Z jeho básnických sbírek jsou nejvýznamnější Symfonie ţivota a
Via dolorosa. Je povaţován za nejlepšího estonského baladika (např. Tajemství baţiny).
Báslník JÁNIS PORUKS je nazýván otcem lotyšské moderny. Je významným představitelem
novoromantismu, ze kterého vzešly později moderní směry. Stál mimo literární skupiny.
Studoval v Rize chemii, později se začal věnovat hudbě a poezii. Studoval konzervatoř
v Dráţďanech, byl hudebníkem. Tíhl k německým romantikům (Novalis, Hölderin a další).
Pro jeho dílo je typická hudebnost a kompozice pouţívána především v hudbě. Jeho
významná díla jsou Srdce mezi srdci, V proudu ţivota, Lovec perel, drama Ochranovští a
další.
RÚDOLFS BLAUMANIS je představitelem lotyšské prózy, která dosáhla evropské úrovně. Píše
baladické novely ze současného lotyšského ţivota - Smrt na kře o 14 rybářích, kteří uvíznou
na kře, a vítr je nese na širé moře. V krajní situaci, kdy přestávají platit tradiční vztahy, se
projeví hodnota jednotlivce. Další novely - Adrikons, kniha novel Za svitu louče, lyrická
novela Jarní mrazík.

21. ANNA BRIGADEROVÁ stojící ve stínu Blaumanise líčí ve svém díle Trilogie ţivot na lotyšské
vesnici a lotyšskou přírodu své doby. Je autorkou dramat s pohádkovými motivy.
KÁRLIS SKALBE byl syn kováře a zpěvačky. Jako mladý musel pracovat a vzdělání dosáhl
jako samouk. Byl učitelem a novinářem. Je představitelem lotyšské moderny, signatářem
jejího manifestu, pracoval pro časopis Kāvi. Pro svoji angaţovanost v demokratickém hnutí
musel opustit Lotyšsko. Za první světové války pomáhal lotyšským uprchlíkům v Moskvě,
bojoval za nezávislost Lotyšska a mezi válkami se stal významnou literární a kulturní
osobností. Jako novoromantik ve své tvorbě spojuje modernu s folklorem. Roku 1912 vydal
čtyřdílný výbor z lotyšských dain. Ve své prvotině, sbírce Vězňovy sny vyjadřuje své pocity
z poměrů v Lotyšsku, kde se pod vládou cara cítí jako ve vězení. Další sbírky vynikají
přírodní a reflexivní lyrikou - Kdyţ kvetou jabloně, V dýmu země, Srdce a slunce, Sny a báje.
Největším Skalbeho přínosem jsou pohádky, které čerpají z folkloru i současnosti - Jak jsem
plul ke královně severu.
EDUARD VILDE - realistický autor, syn starosty, vzdělání získal na německé základní škole a
střední škole v Tallinnu. Pracoval jako novinář a redaktor v Tallinnu, Tartu a Rize. Byl
redaktorem časopisu Postimees. Zúčastnil se revoluce 1905 a poté emigroval na Západ.
Aktivně se účastnil politického ţivota. Jeho nejznámější díla jsou Do drsného kraje, Válka
v Mathra, Jak si Ansijští zašli do Tallinnu, Prorok Maltsvet.
AUGUST KITZBERG se narodil v rodině bezzemka a vzdělání získal jako samouk. Působil jako
pomocný učitel, písař a úředník. Od roku 1920 se věnuje výhradně literární tvorbě. Zezačátku
se věnuje především překládání, od 80. let vlastní tvorbě. Jeho nejvýznamnější díla jsou
historická povídka Maimu , realistické povídky shrnuté ve sbírce Vesnické příběhy I. - V.,
drama Ve vichřici, Mamon nebo tragédie Do kuropění.
GUSTAV SUITS je zakladatelem skupiny Noor-Eesti, která si kladla antinaturalistické cíle,
tendují k impresionismu a symbolismu. Suits byl synem učitele, studoval univerzitu
v Helsinkách, roku 1914 se stal profesorem estonské a světové literatury na univerzitě
v Tartu. Působil jako komparativní historik, básník a baladik. Jeho významná díla jsou
revoluční Oheň ţivota, elegická sbírka Země větrů či protiválečná sbírka To vše je sen
vyjadřující zklamání nad poválečným vývojem.
FRIEDEBERT TUGLAS - účastník revoluce 1905, překladatel, emigrant. Píše současně
romantická a realistická díla, převáţně povídky a novely. Je autorem dvou románů - Felix

22. Ormusson a autobiografický Malý Illimar. Psal literárněvědné studie, patří k vůdcům hnutí
Noor-Eesti.
ANTON HANSEN TAMMSAARE se narodil v rolnické rodině v oblasti Põhja-Tammsaare, odkud
převzal svůj pseudonym. Vzdělání získal na vesnických školách, univerzitního vzdělání nabyl
na soukrome Treffnerově univerzitě v Tartu. Působil jako publicista v Tallinnu, po revoluci
studoval v Tartu práva. Studia kvůli nemoci neodkončil. Ačkoli byl velmi uznávanou osobou,
politického a společenského ţivota se nezúčastnil. Jeho významná díla jsou Poklad, Dlouhé
kroky, pentalogie Tõde ja õigus (Indrek mezi vzbouřenci), milostné romány Ţivot a láska,
Miloval jsem Němku.

23. Použité zdroje
Literae Balticae Terrae Marianae, materiály docenta RNDr., T. Hoskovce, CSc.
PAROLEK, Radegast. Lotyšská literatura: vývoj a tvůrčí osobnosti. 1. vyd. Praha: Bohemika,
2000, s. 78. ISBN 8090173977.
PAROLEK, Radegast. Srovnávací dějiny baltických literatur: Od nejstarších dob do
současnosti. Praha: Univerzita Karlova, 1978.
SLABIHOUDOVÁ, Naděţda. Stručný přehled estonské literatury. 2., rozš. a přeprac. vyd.
Praha: Balt-East, 2003, 102 s., [9] l. obr. příl. Nová Baltika, č. 20. ISBN 80-863-8323-7.
ŠTOL, Pavel a Luboš ŠVEC. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Lidové noviny, 1996, 423 s.
Dějiny států. ISBN 80-710-6154-9.