Doplňkový materiál k přednášce Tajná zbraň na Ussuri: http://www.slideshare.net/MaelCZ/tajn-zbra-na-ussuri-konec-jedn-zhady-karel-brukner

1. Od pódia Velkého divadla 1949 po ozbrojený
konflikt na Ussuri 1969
Vývoj vztahů SSSR a ČLR
1) Úvod.
Mezi příslušníky ozbrojených sil Československa 70. tých a 80. tých let, a to ať už mezi
povinně odvedenými, tak i mezi profesionály, kolovaly (a dodnes na některých internetových
serverech kolují) neuvěřitelné historky o konkrétním vojensko- technickém průběhu střetu
sovětských ochránců hranice s jejich čínskými narušiteli v roce 1969. Osobně jsem se
s několika fantastickými verzemi setkal. Téměř nikdo však nebyl schopen v oné době zasadit
konkrétní střet do širších souvislostí. Proto mě téma Ussurijského konfliktu a zejména jeho
příčin s odstupem času znovu zaujalo a položil jsem si v souvislosti s ním několik otázek, na
které se alespoň částečně na omezeném prostoru pokusím odpovědět.
Spory o hranice států nejsou ve vzájemných soužitích sousedních států ničím výjimečným.
Naopak, jsou jedním z nejčastějších zdrojů diplomatických jednání, v horším případě pak
pohraničních bojůvek a ve finále mohou být i základem rozsáhlých válek. Konflikt sovětské
ozbrojené moci s čínskou provokací na „modré hranici“ na řece Ussuri na jaře roku 1969
v tomto smyslu by tedy neměl být ničím mimořádným. Zvláštní je však v tom, že šlo o
konflikt dvou států hlásících se k „budování socialismu (či komunismu)“, tedy dvou států
vycházejících z podobných politických základů. Proto může být při povrchním pohledu
zvláštní, že na místo „bratrské spolupráce“ dvou států „socialistického tábora“1 došlo ke
krvavému střetu. Zároveň je však třeba dodat, že naštěstí nebylo při střetu použito jaderných
arzenálů obou velmocí a záhy došlo k relativnímu uklidnění.
2) Základní otázky.
Pomineme- li historicky datované změny2 na rusko čínské hranici3, které nikdy plně
nevyřešily místní napětí a spory, byl aktuální střet na konci 60tých let 20. století podle všeho
stejně na spadnutí. Důvody byly zřejmě mnohem hlubší, než případné územní zisky
bezvýznamného ostrůvku uprostřed řeky, nebo fakt, že při jednotlivých historických
dohodách se vždy hranice vytyčila na čínském břehu hraniční řeky (Amuru, či Ussuri).4
Ano, v tomto konkrétním střetu byl opakovaný výpad sil Čínské lidové republiky (ČLR)
zřejmě bezprostřední roznětkou a sovětská drtivá odpověď pak jeho logickým vyústěním.
1
V uvozovkách vložené fráze, či floskule, není zasvěcenému čtenáři dnešní střední generaci třeba nijak
vysvětlovat. Jde o termíny, kterými byla běžná mluva totalitních sdělovacích prostředků neustále zaplevelena.
2
První ruští osadníci do těchto končin přišli v 17. století, první smlouva o hranicích (tzv. Něrčinská smlouva)
byla podepsána r. 1689 a omezila rozpínavost Ruska, další významná - Ajgunská - r. 1858 územní ztráty Rusku
vrátila. Další změny následovaly po prohrané Rusko-Japonské válce. Syruček str. 24
3
Hranice rusko-čínská je dnes dlouhá 4380km, ale Sovětsko-čínská v roce 1969 byla delší ještě o hranici mezi
Čínou a Kazachstánem, tehdejší svazovou republikou SSSR a měřila cca 6400 km. Syruček str. 12
4
I po zrušení některých carských smluv novou sovětskou vládou po bolševickém puči byl při uzavření smluv
nových princip vyznačení hranic na čínském břehu zachován. Syruček str. 24
1

2. Jenže druhý pohled napovídá, že šlo spíše o politický gambit, kde mrtví (zejména ti na čínské
straně) byli jen obětovaným pěšákem v mnohem složitější partii.
Jaká tedy byla hlubší mocenská příčina, předehra? Co přestřelku politicky provázelo? Jak se
vztahy ČLR a SSSR do té doby vyvíjely?
3) Počátky vztahů ČLR - SSSR
Tajná návštěva Anastázie Mikojana v Číně od 30. ledna do 8. února 1949 měla připravit půdu
pro podpis nové dohody mezi budoucí Čínskou lidovou republikou a SSSR a nahradit dohodu
podepsanou s ještě Čankajškovou Čínou z roku 1945. Mao Ce-tung požadoval revizi v otázce
navrácení Mandžuské železnice, přístavů Port Arthur a Dalnyj, přičlenění Vnějšího
Mongolska k Číně a předání několika původně japonských podniků na čínském východním
území, které se staly válečnou kořistí SSSR5. Vrcholem měla být revize smlouvy SSSR
s Čankajškovou Čínou z roku 1945.
Počátkem léta 1949 byla do Moskvy s těmito požadavky poslána první delegace čínských
komunistů na nižší úrovni, která se však k samotnému Stalinovi ani nedostala.6
Stalin s většinou návrhů naznačil souhlas, ale připojení Mongolska k Číně odmítl. Také Mao
tedy učinil na dálku kompromis a Čína uznala existenci samostatného Mongolska 6. října
1949. Nicméně neslevil z požadavku nahrazení staré smlouvy se SSSR smlouvou novou.
Podle jeho mínění původní smlouvu uzavřel jiný stát (ČLR vznikla 1. října 1949).
Hodně o budoucích vztazích dopředu napovědělo následné dlouhé jednání právě o nové
smlouvě. Mao pobýval od 16. prosince 1949 až do poloviny února 1950 v Moskvě a snažil se
dosáhnout dohody. Později jej doplnil jeho předseda vlády Čou En – Laj (dostal od Stalina
souhlas s příjezdem do Moskvy až v lednu 1950).
Návštěvu Maa s předstihem připravili na společném jednání premiér a zároveň čínský ministr
zahraničí Čou En-Laj a vyslanec SSSR v Číně, Roščin během jednoho dne (10. listopadu
1949) poměrně snadno. Také na počátku samotného jednání Maa v Moskvě vše vypadalo
snadno. Mao byl privilegovaným návštěvníkem a počínaje recepcí 18. prosince byl všude
přijímán velmi okázale. Vrchol nastal při příležitosti oslav sedmdesátin sovětského vůdce,
21.prosince 1949, kdy byl Mao usazen v první čestné řadě na pódiu Velkého divadla spolu
s Chruščovem po levici a pravici generalissima.7 V dalších dnech a týdnech však už Stalin
nespěchal s jednáním a tak si čekající Mao jeho neochotu k revidování staré smlouvy sepsané
podle Jaltských principů musel postupně domyslet.
I když nakonec Stalin s postoupením přístavů i Mandžuské železnice definitivně souhlasil a
dokonce byla Číně slíbena i půjčka 300 milionů dolarů, jednání nebyla jednoduchá. Mimo
jiné byl na nich také dohodnut vznik čtyř velkých společných podniků a jako definitivní
potvrzení výsledků jednání byla v roce 1951 podepsána smlouva o hranicích, která dokonce
umožňovala, že se lidé na obou stranách hranice mohli vzájemně navštěvovat.
5
Syruček str. 29., Dnes toto území „Vněšjšího Mongolska“ téměř identicky představuje samostatný stát
Mongolsko The World factbook CIA : https://www.cia.gov/library/publications/the-world-
factbook/geos/mg.html 27.12.2011(22:20),
6
Návštěva proběhla koncem června 1949 pod vedením náměstka předs vlády Liou Šao-čchim, Syruček, str. 30
7
Taubman str. 239
2

3. Pokud se do průběhu tohoto sovětsko-čínského summitu podíváme podrobněji, zjistíme jednu
zajímavost. A tou byla krátkodobá neoficiální přítomnost vietnamského komunistického
předáka Ho Či-Mina. Vietnam zatím nebyl – i přes deklarované revoluční komunistické ideje
- od vyhlášení Vietnamské demokratické republiky (VDR) v září 1945 dosud Sovětským
svazem uznán. Podle pamětí Chruščova se k Ho Či-Minovi Stalin choval „urážlivě a
nesnesitelně“. S oblibou je řadou autorů s odkazem na Chruščovovy memoáry citována
šaráda, kterou Stalin vietnamskému vůdci přichystal v podobě věnování sovětského časopisu
SSSR ve výstavbě se Stalinovým autogramem, který pak nechal z Minova pokoje tajnou
službou zase zmizet. Stejně tak jako je citováno Stalinovo nepochopení jemného humoru
vietnamského předáka. Stalin totiž odmítání jeho návrhů podpořil konstatováním, že Ho Či-
Min je v Moskvě vlastně neoficiálně, což Ho replikoval tím, že tedy sedne do vrtulníku, obletí
jedenkrát Moskvu a oficiálně přistane. Stalin prý bez známky porozumění pro žert řekl: „Ach,
vy Orientálci mát tak bohatou fantazii!“8
Vietnamský vůdce chtěl dosáhnout obdobné smlouvy jakou v Moskvě právě chystala Čína a
měl k tomu důvod pádnější než Mao – o čtyři roky delší dobu existence svého státu. Stalin mu
však zřejmě nevěřil a nedával mu naději ve válce s Francií. Navíc neměl rád nacionální
projevy vietnamských komunistů, ani to, že jejich moc stojí na rolnické podpoře, nikoli na
podpoře revolučních dělnických mas, jak tvrdilo Marxisticko-Leninské učení.
Ho nakonec dosáhl alespoň oficiálního uznání VDR Sovětským svazem (31.ledna 1950) a
spolu s Maem, který po devítitýdenním pobytu v Moskvě dosáhl podpisu nové smlouvy (14.
února 1950 - parafoval ji Čou En-laj a A.A: Vyšinský, tehdejší ministr zahraničí SSSR),
zamířili do Pekingu. Vietnamského vůdce tam čekalo okázalé přijetí9 a byl nadšen. Na rozdíl
od samotné čínské delegace, které se doma dostalo poněkud méně jásání od veřejnosti,
zejména té intelektuální, než by čekala. Smlouva byla těmito kruhy totiž považována spíše za
iniciativu Moskvy za účelem zachování jejího vlivu. Mao s určitým odstupem popisoval svým
soudruhům tvrdost jednání v Moskvě. A možnost jakéhokoli zisku vůči Stalinovi přirovnal ke
snaze „vyrvat tygrovi maso z tlamy.“10
Čínsko – sovětská smlouva obsahovala závazek předání mandžuské železnice a přístavů do tří
let s výhradou dočasného osvobození od železničního cla a zejména pak ústupek Číny
v podobě práva SSSR na přepravu vojsk po mandžuské železnici. Obdobná práva prosadila i
přes odpor Mikojana také Čínská strana. Sověti zřejmě obtížně chápali zarputilost Číňanů při
jednání, ale pohled do historie napovídá, že čínská strana nemohla jednat jinak. Po
dlouhodobé koloniální, či polokoloniální závislosti11 a tři století trvajících územních ztrátách
dosáhla konečně rovnocenného postavení při jednání s partnerem, vůči kterému
zaznamenávala právě ty největší prohry. Shodou okolností právě kdysi čínské území
východně od řeky Ussuri, kde vyvrcholil konflikt v roce 1969, patřilo k historicky největším
ztrátám. 344 tis km2, tedy více než čtyřnásobek rozlohy ČR přešlo pod ruskou správu po roce
1860.12 Dodatečné sovětské jednostranné hodnocení pozdějšího vyvrcholení konfliktu na
8
Syruček, str. 27, .
9
Syruček, str. 39
10
Syruček, str. 40
11
Syruček, str. 39
12
Počínaje rokem 1689 a konče rokem 1897 odepsala Čína 22krát část svého území: 9x ve prospěch Anglie, 4x
ve prospěch Japonska, 1x ve prospěch Francie a celkem 8x ve prospěch Ruska. Celkové ztráty území přesáhly 4
miliony km2,, z toho největší jednorázovou ztrátou bylo převedení území o rozloze téměř 1 mil km2 severně od
jezera Balchaš v roce 1864, Tai Sung An, str. 60
3

4. Ussuri v roce 1969 s poukazem na to, že „SSSR nikdy neměl a nemá vůči Číně územní
požadavky“13, vyznívá tedy dosti farizejsky.
4) Ochlazování vztahů ke konci stalinské éry
V naší literatuře lze počátek ochlazování vztahů vysledovat hlavně jako důsledek sovětských
obav a nedůvěry v letech 1950-53. V roce 1958 toto pozdně stalinistické období Mao shrnul
při svém rozhovoru s ruským ambasadorem Judinem takovýmto posteskem: „Díky tlaku
Stalina se severovýchodní Mandžusko a Sin-ťiang dostaly do (sovětské) sféry vlivu, a (místo
výhradního předání Číně) vznikly čtyři společně vlastněné a provozované podniky, “ a konec
rozhovoru pak Maovi posloužil, jak bylo jeho zvykem, k vyhmátnutí podstaty: "Vy [Rusové]
nikdy nebudete mít víru v čínský lid… a Stalin? Byl jedním z nejhorších… když nevěřil naší
revoluci. Udělal v tomto směru obrovskou chybu."14
Pravdou však je, že ochlazování vztahů bylo oboustranné. Výmluvně o tom svědčí proces
zvaný v historické literatuře jako proces, či aféra „Gao-Rao“ podle jmen dvou čínských
představitelů, jež se stali jejím terčem a obětí.
Přední plánovač a ekonom Číny, věrný komunista Gao-gan, člen ústředního výboru KS Číny
od roku 1945, který byl ještě v roce 1952 vzýván jako propagátor rychlé kolektivizace přesně
podle sovětského vzoru, byl již v roce 1954 zatčen a obviněn 15z napomáhání kontrarevoluci a
označen za agenta buržoazní třídy. Podle současného mínění historiků tak odešel z nejvyššího
čínského vedení poslední internacionalista a poslední propagátor čínsko-sovětského
přátelství.16
Jak mohlo dojít k tak prudké změně nálad v čínském vedení? Proč se Gao tak rychle dostal do
nemilosti? Paul Wingrow s odkazem na Ledovského a zejména na vzpomínky Ivana
Kovaleva, osobního emisara Stalina u Maa v letech 1948-49 a formálně dohlížitele procesu
rekonstrukce železnice v severní Číně,17 připomíná, že Gao byl členem výše zmíněné
přípravné delegace v Moskvě v červnu 1949.18 Na onom tajném jednání se sovětskými vůdci
prý předložil návrh na začlenění Mandžuska jako svazové republiky do SSSR „a (také) další
návrhy …kterými zamýšlel postavit Moskvu jako hradbu proti případným americkým
akcím.“19
Sovětský vůdce o Gaově iniciativě informoval Maa při jeho pobytu na přelomu roku 1949-50.
Dále ji ale nerozvinul. Přes tento malý Stalinův „podraz“ vůči Gaovi, byl čínský
národohospodář v Kremlu zařazen do kategorie spolehlivých přátel Sovětského svazu.20
Znovu o jeho iniciativě padla v přítomnosti sovětského představitele zmínka, tentokrát však
kritická, až v roce 1954, v Pekingu, při rozhovoru Žou En-Laje s ambasadorem Judinem
13
Andropov, Izbranyje reči, str. 105
14
záznam rozhovoru Mao - Judin z 22. července 1958,in Ford, poznámka číslo 44
15
Spolu se Rao Shushi byl obviněn z „útoku proti ústřednímu výboru KS Číny a … politbyru… a pokusu
svrhnout léty ověřené jádro vedení KSČíny v čele se soudruhem Mao Ce-tunga a zmocnit se vedení… v naší
zemi.“ Podle čínských zdrojů spáchal ve vězení sebevraždu, podle Konstantina Plešakova jej má Mao na
svědomí, Wingrove, str.2
16
Wingrove str, 6 ,
17
Wingrove, str. 4 a jeho poznámka 9 tamtéž
18
viz poznámka 6
19
Wingrove str.4,
20
Wingrove str. 5,
4

5. ohledně Gaovy situace po jeho zatčení.21 Přestože byl Gao přímo Maem v roce 1952 stažen ze
severní Číny do Pekingu, což mohl být signál sympatií stejně tak ale jako podnět ke zvýšené
ostražitosti, stále nikdo netušil, že je již v Maově hledáčku. Ukázalo se, že Maovi neunikly
kritické výtky Gaa vůči některým, zejména ekonomickým krokům vedoucích představitelů. A
to, ať už byly vysloveny kdekoli.22 Jedna z výtek, obsažená v záznamu pořízeném při
rozhovoru Gaa s Tajosanem v prosinci 1953 se stala onou zřejmě poslední kapkou, kterou
Maova číše trpělivosti s Gaem přetekla a nařídil detailní vyšetřování.23 Do Pekingu se
dokonce dopravovaly jako usvědčující materiály velmi nekvalitní a poškozené zvukové
záznamy rozhovorů Gaa z Moskvy roku 1949. Politicky mu definitivně „vaz“ zlomily ty, ve
kterých při kritice ekonomického řízení ČLR poukazoval na myšlenky o tom, že by mohla
Čína za nějakých 15 let pomýšlet na dohnání hospodářské úrovně SSSR. To považoval za
utopii. Tato slova byla pro Maa nepřípustná a přítel Sovětského svazu byl zlikvidován.24
Hlavním zdrojem roztrpčení vůči svému mocnému sousedovi se na čínské straně ale stal
počáteční průběh Korejské války. Stalin se angažovat příliš nechtěl, Mao víceméně musel. Už
proto, že v Mandžusku mu Korejci také pomohli. Válku proti jihu poloostrova si připravoval
severokorejský komunistický vůdce Kim Ir-sen téměř potají a samozřejmě se neohlížel na to,
že Mao souběžně chystá naopak agresi na Tchaj-wan. Maovi bylo jasné, že USA, jakožto
spojenci Jižní Koreje, nenechají režim I Sung-mana padnout, vstoupí do konfliktu vůči
agresorovi a tím pádem i vůči jeho spojencům. Tím by byla zatažena do hry i Čína a na to sse
necítil být připraven.
Jenže přesně to se po pádu původně úspěšné severokorejské ofenzívy málem stalo. Zoufalý
Kim, který už byl na hranici porážky, přispěchal do Pekingu a žádal socialistické země o
pomoc. Stalin přislíbil letectvo jedině s podmínkou, že Mao dodá pozemní síly. Ten ale váhal,
měl dostatek vlastních problémů s hladem, hroutící se ekonomikou a milionem banditů
plenících zemi.25 Ještě 4. října 1950 čínské politbyro váhalo. Opravdu se nechtělo do války
s Američany zaplést. Nakonec byla situace vyřešena posláním armády „dobrovolníků“.
Stalina Mao informoval o této úvaze již 2. října. Stalin nápad kvitoval, ale k letecké podpoře
se už nehlásil. Několikeré výměny telegramů nic neřešily a tak Mao vyslal osobního emisara
za Stalinem do jeho letoviska v Soči. Ale ani to nepomohlo. Letecké podpory se čínská
armáda měla dočkat jen na svém území. Nikoli nad Koreou. Stalin se snažil vyhnout přímému
střetu se Spojenými státy ještě urputněji. Mao se nakonec rozhodl pro zásah i přes tuto
„nejhorší zradu“ Stalina. Ten naopak čínské soudruhy pochválil za plnění závazků vůči
dalšímu spřátelenému socialistickému státu.
Čínští „dobrovolníci“ překročili řeku Ja-lu 24.října 1950 a válka nakonec po třech letech
skončila patem v podstatě na místě, kde začala, na 38. rovnoběžce. I přes pomoc SSSR
v podobě zbraní a expertů označil Mao sovětskou politiku za „bezzubou“ a z Korejského
konfliktu vyšel výrazně posílen.
5) O nic lepší vyhlídky na vzájemné vztahy po smrti Stalina
21
tamžtéž
22
Wingrove cituje Ledovského dokumenty z Gaových setkání z roku 1953 s Paniuškinem, Archipovem a
Tajosanem.
23
Tajosan měl na starosti technickou stránku pomoci Číně, Wingrove str. 8
24
Wingrove str, 9
25
Syruček, str. 43
5

6. Maovo sebevědomí vyrostlo natolik, že se považoval za vůdce celého socialistického tábora.
Po nástupu Chruščova začal dokonce sovětské vedení považovat za revizionisty; s kritikou
kultu osobnosti opakovaně nesouhlasil. Čína odmítala případný ozbrojený zásah SSSR
v Polsku a s invazí do Maďarska se zplnomocněný zástupce Pekingu Lion Šao-čchi
v Moskvě, který byl do SSSR vyslán z důvodů překotného vývoje maďarských událostí na
konci října, smířil až těsně před odletem při rozloučení na letišti Vnukovo 31. října 1956.26
Rozmrzelý Chruščov, který těmito Maovými kroky ztrácel už tak vratkou půdu díky opozici
Molotova, Malenkova a Kaganoviče27 se snažil čínského vůdce na jeho druhé a poslední cestě
do Moskvy na podzim 1957 získat na svou stranu. „V ostrém kontrastu se Stalinem ho
Chruščov zahrnoval pozorností a pohostinností,“ kterou Mao bojkotoval 28 a Chruščova
považoval za „podlézavého a neotesaného pitomce“.29 Ani navrhovanou výměnou za
tajemství výroby atomové bomby, po které Mao velmi toužil, však Chruščovovi nepřiznal
vůdčí úlohu v táboře socialismu a naopak hovořil o možném jaderném konfliktu jako cestě
k naplnění celosvětové revoluce.30
V létě 1958 se situace ještě zhoršila. Mao opustil svoji kampaň „Až rozkvete sto květů“31 a
zahájil novou kampaň známou jako „Velký skok“32. Ten měl znamenat posun v soběstačnosti.
Proto není divu, že aktuální sovětský nápad na užší spolupráci v ponorkovém loďstvu obou
zemí byl sovětskému emisarovi Judinovi na jednání 21.-22. července 1958 v Pekingu hozen
na hlavu. Mao prý dokonce křičel: „Jděte domů! Vy nedokážete věci vysvětlit. Vraťte se a
řekněte Chruščovovi, ať sem (osobně) přijede … ať poví, co přesně chce…“33 Sovětský
vůdce se reakce zalekl a ihned cestoval do Pekingu. Marně. Rozumné dohody nedosáhl, jen
ponižování v jednání. Při počátečním jednání Mao neustále opakoval, že se Chruščov neumí
jasně vyjádřit a následující den přijal svého ruského hosta ve venkovním bazénu, kde Mao
plaval a Chruščov jako známý neplavec s ním musel diskutovat zaklíněn v nafukovacím kole.
Vrcholu směšnosti této situace dodávali tlumočníci, kteří zoufale pobíhali po okrají bazénu
sem a tam podle toho, jak čínský vůdce plaval a měnil své styly.34
Chruščov se domníval, že nic moc nedosáhl, ale že se alespoň situace uklidnila. Ovšem Mao
opět překvapil. Po pár týdnech namísto vojenské spolupráce a koordinace Sověty zaskočil
vyvoláním krize ostřelováním dvou ostrůvků v blízkosti Tchajwanu,35 do které byly zataženy
i Spojené státy. Narůstající krizi hasil Gromyko při bleskové návštěvě Pekingu 4. září 1958.
Šokovaný diplomat vyslechl Maovu teorii o tom, že obětuje část Číny klidně i jadernému
útoku USA. Poté nechá Američany postoupit na své území a pak nechť udeří Sověti „vším co
26
Durman(I)., str. 89
27
Taubman, str. 341
28
Velkou měkkou postel v paláci Kateřiny Veliké vyměnil Mao za spaní na zemi na dece a v prostěradlech.
Místo splachovacího záchodu používal svůj nočník a dva ruské kuchaře vyhodil. Na představení Labutího Jezera
ve Velkém divadle odmítl čestnou lóži a šel si sednout „k masám“. Taubman str 343
29
Tamtéž
30
Syruček, str. 46
31
Tato kampaň vedená od roku 1956 měla navodit intelektuální kvas. Během jednoho roku se však zvrhla
v kritiku čínského vůdce a byla vystřídána naopak pronásledováním tzv. „pravičáků“, čímž byli z veřejného
života odstraněny statisíce intelektuálů a liberálů.
32
Tato asi nejznámější čínská kampaň se datuje do let 1958-62 a znamenala rozvrat čínského hospodářství
hladomor (snad až 30 mil obětí) a výměny v čínském vedení. Např HDP se propadlo o ve světě nevídaných 29
%. Škvrňák, str.2
33
Taubman str. 389
34
Podle Maova lékaře Li „..předseda hrál úlohu císaře a k sovětskému vůdci se chval jako k barbarovi.“
Taubman, str. 391
35
23.srpna 1958.
6

7. mají“. Ohromený Gromyko podle svých slov „zdvořile odmítnul.“36 Ani ve Washingtonu, ani
v Moskvě si nepovšimnuli, že tato krize, vyvolaná Maem, byla vlastně dokonalým nástrojem
v jeho rukou. „Ostrovy jsou jako dvě taktovky, které nutí Chruščova a Eisenhowera tancovat
a vrhat se sem a hned tam.“37
Po uklidnění této krize přišel již za půlroku další test soužití dvou socialistických velmocí.
Neohrabaný Chruščov kritizoval čínské „komuny“ a k dovršení všeho koncem září 1959 po
cestě do USA přiletěl na návštěvu Číny a hovořil před Maem o Spojených státech s velkým
nadšením. Taubman neúspěch této návštěvy připisuje nejen Chruščovovu křupanství, ale
zejména nepřipravenosti návštěvy se strany jeho poradců, kteří se stále neuměli orientovat
v citlivém Maově myšlení a v jeho lehce ironických poznámkách.
K dovršení diplomatického faux-pas totiž sovětský vůdce na jednání navrhl Maovi, aby
propustil pětici amerických pilotů, zadržovaných od Korejské války. Při slovní přestřelce
s přítomným maršálem Čchen-Ihem přidal kritiku čínských soudruhů za „Velký skok“, za
jejich chování vůči Indii, následně vůči Thai-wanu a vysmál se i měkkému přístupu vůči
tibetskému dalajlámovi. Mao prý v klidu reagoval obviněním sovětského vedení
z oportunismu, což posloužilo jen k eskalaci napětí a Chruščov oficiální jednání přestal
zvládat. Na tom neoficiálním se v Pekingu nevedlo sovětské delegaci o nic lépe. Chruščov
svojí neobratností zurážel na veřejnosti odhodlání Číňanů bojovat s Američany a později
v místnosti s odposlechy mezi svými blízkými posměšně rýmoval jména čínských předáků.38
Místo sedmi dnů se návštěva scvrkla na tři. Zdeptanému Chruščovovi, který zbytek delegace
zanechal na místě a zamířil nakvap domů, nespravila náladu ani narychlo sjednaná lovecká
vyjížďka na jeden ostrov poblíž Vladivostoku, kterou si chtěl ušetřený čas během zpáteční
cesty zpříjemnit. Narafičeného, z lesa vystrčeného jelena odmítl znechuceně střelit se slovy,
že to není lov, ale vražda.39
Dokonání rozkolu a oficiální zveřejnění sporů nastalo po roce 1960, kdy Čína veřejně
Moskvu zkritizovala a později svoji kritiku prohloubila po Kubánském raketovém
dobrodružství na podzim 1962. Moskva reagovala odsouzením pohraniční války Číny s Indií
v roce 1962.40 Objem vzájemného obchodu v roce 1962 klesl na 5 % úrovně roku 1959. 41
6) Spor v 60. letech směřuje ke konfliktu
Novinkou 60. let byly čínské nároky na změnu hranice a oboustranné otevřené nepřátelství.
Společné hranice byly postupně více a více posíleny ozbrojenými silami. Od poloviny 60tých
let stálo na obou stranách hranice proti sobě dohromady téměř 1,5 milionu pohraničníků.
Důvodem bylo vyostření sporů okolo průběhu hranice. Jednak se čínská strana dožadovala
posunu hranic procházejících řekami do osy toku, jak bývá mezinárodní zvyklostí, a jednak
vznesla konkrétní územní nároky. Největší na říční rameno Kazakevičše u Chabarovska.
Společná komise pro otázky hranic byla politiky torpédována a Mao dokonce uvedl, že
nárokuje celé území od Bajkalu po Vladivostok.
36
Taubman str. 392.
37
tamtéž
38
Maa přirovnal ke starému gumákovi, což v čínštině znamenalo kondom. Taubman str. 394
39
tamtéž
40
Syruček, str. 48
41
Cambridge history, str. 691,
7

8. Od září 1963 do července1964 vydala KS Číny postupně devítidílný spis, ve kterém se
distancuje od sovětské buržoazní deviace.42
Navenek zdánlivě jen lehce doutnající spor byl pod pokličkou velmi živý. Při návštěvě
Kosygina v Číně roku 1965 Mao uvedl, že vede „papírovou válku“ se SSSR. Ve skutečnosti
připravoval obyvatele na válku jadernou a SSSR označil za prvního nepřítele, dokonce
nebezpečnějšího než „americký imperialismus“.43
V letech 1966 – 67 proběhla v Číně „Velká proletářská kulturní revoluce“, de-facto velká
veřejná čistka. Po vypořádání s „vnitřním nepřítelem“, se obrátil Mao na vnějšího, který měl
prý vinu za neúspěchy vnitřní. 22. března 1966 oznámil ÚV KS Číny svým dopisem, že
odmítá vyslat svoji delegaci na XXIII. Sjezd KSSS. Oficiální politikou Číny se stal
antisovětismus. Plánované i živelné čínské provokace na letištích, na Rudém náměstí
v Moskvě, ale zejména na hranicích přibývaly. Například v letech 1964-68 jen na úseku
Dalněvýchodního pohraničního okruhu uskutečnili čínští pohraničníci více než 6 tisíc
provokací, jichž se zúčastnilo na 26 tisíc lidí a po invazi do Československa čínská nejvyšší
místa prohlásila, že se SSSR vydal na cestu „socialistického imperialismu“
Také sovětští představitelé nenechali na Číně nit suchou. Brežněv, ani Kosygin se – mimo
komentářů konkrétních událostí - příliš často ke vztahům s Čínou nevyjadřovali, nicméně
dalším členům nejužšího vedení byly zřejmě dány příslušné instrukce. Typickým příkladem
předávání názorů politbyra evropským komunistům a sovětské veřejnosti byl Andropov.
Předvedl to například na mezinárodním vědeckém sympóziu ke stému výročí vzniku
Internacionály v Berlíně 26. září 1964 na kontrastu „svrchované spolupráce socialistických
států bratrských (najmě tedy evropských komunistických) stran“ a „omezování spolupráce
s ostatními socialistickými stranami“ se strany čínských komunistů, kterou označil za
„rozbíječskou činnost“, politiku sloužící zájmům imperialistů a podvracení jednoty
socialistických států. Zmínil snahu SSSR přinášet do jednání s Čínou „konstruktivní
iniciativní kroky“. Zapomněl však uvést, které má na mysli a naopak se uchýlil pouze ke
kritice KSČíny, kterou obvinil z nepružnosti, teoretického dogmatizmu a organizačního
konzervatismu.44 O dva roky později (2. listopadu 1966) odsoudil Jurij Vladimirovič první
úspěšný čínský jaderný výbuch oznámený 27. října 1966 před zraky udivených akademiků na
půdě Lomonosovy univerzity, kdy kromě kritiky „takzvané kulturní revoluce“ označil situaci
v Číně za boj s „maloburžoazními a nacionalistickými tendencemi“ (Zároveň neopomněl
vyzdvihnout na příkladu Vietnamu „hrdinný boj lidu“). 45
Výbuch pohraničního konfliktu byl na spadnutí. Od roku 1965 do roku 1973 se součástí
sovětského plánování stalo trvale masivní vyzbrojování na Dálném východě, přerušované
ozbrojenými střety na řece Amur a Ussuri v roce 1969. Vojenské síly se ztrojnásobily a byly
doplněny taktickými jadernými zbraněmi.46
Všímali si toho i mnozí komentátoři v Západním světě. Předkládali a rozebírali historii a
původ sporů, stejně jako aktuální argumenty obou stran. Např Horst Pommering v roce 1968
zevrubně a nezaujatě tyto „Gegenargumente“ (protiargumenty)47 rozebral a spor – bohužel
42
tamtéž
43
Syruček st. 50-51
44
Andropov, Izbranyje reči, str. 60,61,64 -67
45
tamtéž , str. 77-80
46
Cambridge history, str. 691
47
Pommerening, str. 175-198
8

9. bez možnosti znalostí budoucího vývoje - označil jako „relikvii koloniální epochy“48. Stejně
tak W.A. Dopuglas-Jackson, který se v témže roce zaměřil na etnickou a populační otázku
sovětsko-čínského pohraničí, tedy menšin a jejich pohybů na té, či oné straně hranice,49
docházel k logickým závěrům, že spory jsou tak velké, že „ ačkoli je Čína po Kulturní
revoluci a měla by zvážit (jakoukoli) vojenskou akci proti Sovětskému svazu, zůstává
vzhledem k neodstranitelným rozkolům (reálné) nebezpečí, že někdy v budoucnosti může
válka následovat“.50 66 milionů obyvatel pohraničních oblastí na čínské a 24 na sovětské
straně hranice51 se zcela vážně začalo chystat na ozbrojený střet.
7) Konflikt na ostrově Damanskoje-Ženbao
Z pohledu mezinárodního byl tento lokální a časově velmi omezený konflikt jen epizodou.
Například v obsáhlé Cambridžské historii Ruska z roku 2006 o něm konkrétně není ani
zmínka.
Malý neobydlený ostrůvek uprostřed řeky Ussuri přiléhá blíže k čínskému břehu a proto by
případná dělící čára osou toku přiznala významnou část ostrova právě Číně. Nebylo tomu ale
tak. Možná právě proto byl tento úsek vybrán k oné provokaci. Podle rozhovorů některých
svědků si začali čínští pohraničníci. V roce 1968 zde prý mírumilovně (podle čínské verze)
sušili seno a přes zimu 1968-69 několikrát na ostrov pronikli a vyzbrojeni transparenty a
pokřikem kritizovali sovětskou stranu. Sovětská strana, lépe vyzbrojená a organizovaná vždy
agresory vytlačila. Od ledna 1969 už probíhaly i osobní potyčky. Od pěstních soubojů přes
tupé zbraně po psychický nátlak.52
V noci na 2. března 1969 asi 300 čínských pohraničníků obsadilo ostrov. Rusové je
ozbrojeným útokem vytlačili. Následné boje znamenaly údajně několik set mrtvých na čínské
a snad 32 vojáků na sovětské straně. Sovětská vláda ještě týž den poslala do Pekingu protestní
nótu a Brežněv se zaobíral při svém rozhovoru s velitelem pohraničních vojsk definicí
konfliktu: „Řekni mi , Matrosove, je to válka?“. „Není to válka, jedná se o konflikt,“ zněla
odpověď. Proto zřejmě nedošlo na sovětské straně k povolání vojenských záloh.53
Na obou stranách konfliktu se média jala zuřivé kampaně proti druhé straně, ambasády na
obou stranách byly obklopeny demonstranty. Mezitím na ostrově probíhaly další drobné
šarvátky, až nakonec 15. března (nebo možná 14. března54) dopoledne začala čínská strana
ostřelovat ostrov děly a následoval útok pěchoty. Průběh tohoto konfliktu je dodnes obestřen
trochou tajemství, nicméně některé informace lze z archívů vyčíst. Ovšem až v dnešní době.
Mlčení oficiálních sovětských míst v sedmdesátých letech a nulové informace o tomto střetu
poskytnuté za sovětské éry veřejnosti asi nepřekvapí.55
Ruská strana stále marně čekala na povolení použití těžších zbraní, zejména minometů.
Nakonec místní velitel rozhodl o použití čtyř tanků a o jeden záhy přišel. To nakonec donutilo
48
tamtéž, str. 199
49
zajímavé přírůstky obyvatel ze 4,8 na cca 7 milionů obyvatel mezi lety 1953-1961 zaznamenal zejména
v pohraniční provincii Singiang a ze 23 na 29 milionů v období 1959-1965 v centrální Asii a Kazachstánu.
Douglas Jackson, str 18 a 21.
50
Douglas – Jackson, str. 134
51
tamtéž , str. 32
52
Syruček, str. 60-63
53
tamtéž, str. 68
54
Durman, II. str. 92
55
např. Prochorov, str. 228 se omezuje na lakonické konstatování o minometném útoku Číňanů
9

10. vedení 135. motostřelecké divize k použití nejnovější zbraně, v boji dosud neodzkoušené,
raketometů BM -21. Špatný náměr, začínající noc a nabíjení vším, co obsluze přišlo „pod
ruku“ způsobil, že 720 raket přelétlo cíl o cirka 5 km a zcela vyhladilo z mapy jednu vesnici
se vším, co v ní bylo soustředěno: velitelstvím, sklady, nemocnicí…56 Celkový počet obětí na
straně Číny byl údajně okolo 800. 57
Na Ussuri nastal po čínském šoku relativní klid, menší konflikty se odehrály během jara a
v srpnu ještě na hranici s Kazašskou SSR. Nejznámnější z nich je střet v blízkosti jezera
Žalakol ze 13. srpna 1969,58 kdy padli dva sovětští a zřejmě okolo 30ti Čínských
pohraničníků. Vždy dominovala vyspělá sovětská vojenská technika a taktika.
8) Výsledek pohraniční krize
Intenzívní komunikace tajných služeb, vládních poradců, zmocněnců i samých politiků všech
stran trojúhelníku Moskva- Peking-Washington byla logickým vyústěním této krize. Moskva
zvažovala preventivní úder, Nixon aktivoval tajné kanály s dosud zcela nepřátelskou Čínou
prostřednictvím Bukurešti a Islamábádu. 59
11. září proběhlo na pekingském letišti po vojenské stránce a z pohledu Rusů60 prý plodné
(konflikty ustaly),61 ale po politické stránce prý neplodné62 bleskové setkání Kosygina s Čou
En-Lajem. Sověti získali alespoň klid zbraní a byly zahájeny práce na přesném vytýčení
hranice. Od 20. října v Pekingu probíhaly rozhovory na toto téma, nicméně souběžně se
rozběhla nová protisovětská propaganda.
Výsledkem pro Čínu bylo přeorientování se v zahraniční politice. Od nepřátelství k SSSR i
USA se postupně přešlo k oťukávání možné spolupráce ČLR-USA. Definitivní změna nastala
po 2. červnu 1971, kdy „do Nixonovy pracovny přiběhl bezdechý Kissinger a oznámil, že má
nejdůležitější sdělení pro amerického prezidenta od konce druhé světové války: Pozvánku od
Mao Ce-Tunga.“63 Geostrategická aliance s USA se v dlouhodobém horizontu Číně jistě
vyplatila. Stejně tak SSSR vsadil na politiku detante a začal postupně zlepšovat svůj vztah
k USA.
Ve vztahu k SSSR nakonec nastalo jisté usmíření i na straně Číny a od podzimu 1974
Brežněv považoval situaci na hranici za vyřešenou. Mandát k mírovému uzavření této
záležitosti si nechal vystavit na XXIV. sjezdu v roce 1975. První etapa pohraničního
vyrovnání probíhala až do roku 1978 a byla provázena slovními výpady Čínských
představitelů vůči SSSR, který byl osočen z „hegemonistu“.64 V osmdesátých letech byly
rozhovory obtížně obnoveny a definitivně pak uzavřeny až v roce 1991.65 Pokud hodnotí
56
Syruček, str. 96.
57
Durman, II. str, 92
58
Prochorov, str. 228
59
Syruček str. 80
60
Galenovič uvádí celý zápis z jednání a vyzdvihuje odlišnosti výkladu v zápise z čínské strany, Galenovič str.
129- 147
61
Syruček, str. 23
62
Durman II., str. 92
63
Durman II., str. 93
64
Kireev str. 161
65
Kirejev.str.155
10

11. většina historiků éru Gorbačova rozporně, z pohledu urovnání vztahů s Čínou mu nelze nic
vytknout. 66
Abstrakt :
Čínsko-sovětský dálněvýchodní pohraniční konflikt byl logickým vyústěním dlouhodobě
napjatých vztahů. Vyvíjel se postupně od přijetí v roce 1949 přes „Stalinovu zradu“ ve věci
Koreje v roce 1950, přes Chruščovovy neobratnosti a Maovo zrádné chování ve věci
Tchajwanu na konci 50. let až k diplomatickým roztržkám v letech 60tých. Nejprve byla
definována oběma stranami odlišná stanoviska na úlohu svých zemí v socialistickém táboře a
vše končilo vzájemným osočováním. Na sovětské straně panovalo po většinu této doby menší
pochopení zvláštnosti čínských požadavků a chyběla historická paměť, která mohla vysvětlit
některé Čínské kroky. Otevřený konflikt na jaře 1969 po krvavém a nevyrovnaném lokálním
masakru na Ussuri naštěstí nepřešel ve válečný stav a díky postupnému přeorientování se
obou velmocí na vztah k USA mohli oba sousedé postupně dospět ke klidnému soužití.
Prameny :
Literatura:
1) Ledovski A.M., Dělo Gao-gana a Rao-Suschi Akademie věd SSSR/Institut pro Dálný
Východ, Moskva 1990
2) Syruček M., Tajná zbraň na Ussuri, Záhady sovětsko-čínského konfliktu z března
1969, Epocha Praha, 2010
3) Tai Sung An, The Sino Soviet Territorial Dispute, The Westminister Press,
Philadelphia, 1973
4) Taubman William, Chruščov, člověk a jeho doba, přel. Milan Dvořák, BB Art, Praha
2005
5) Pommerening Horst, Der Chinesisch-Sovjetische grenzkonflikt, Das Erbe der
unhleichen Vertrage, Walter verlag, Olten 1968
6) Douglas Jackson W.A, The Russo-Chinese Bordelands, Zone of Peaceful Contact or
Potential Conflict? druhé vydání, Toronto, 1968
7) Andropov, J.V., Izbranyje reči i stati, Politizdat, Moskava, 1983
8) Medvěděv Roi, Andropov, Molodaja gvardija, Moskva 2006
9) Kireev G.B., Rossija-Kitaj, Něizvěstnyje strany pograničnych peregovorov, Ros.
Političeskaja encyklopedia, Moskva, 2006
10) Ellison, Herbert J., The Sino-Soviet Conflict, Sborník A Global Perspective, editovaný
H.J.Ellisonem, Washington, 1982
11) Prochorov, A. K voprosu o sovětsko.kitajskoj granice, Mježdunardonyje otnoščenija,
Moskva 1975
12) Galenovič, J.M, Rossija i Kitaj v 20.věke: Granica, Izograf, Moskva 2001
13) Durman Karel, Popely ještě žhavé, I. Karolinum, Praha 2004
14) Durman Karel, Popely ještě žhavé, II. Karolinum, Praha 2009
15) Cambridge History of Russia, kolektiv autorů, Cambridge, UK, 2006
66
Kireev, str. 183 a násl.
11

12. Elektronické zdroje:
1) Harold P. Ford : Studie CIA, Calling the Sino-Soviet Split, The CIA and Double
Demonology, edice Historické dokumenty : https://www.cia.gov/library/center-for-
the-study-of-intelligence/csi-publications/csi-
studies/studies/winter98_99/art05.html#ft0, 27. prosince 2011 07:40,
2) Paul Wingrove: Mao’s Conversations with the SovietAmbassador, 1953-55, ,
WorkingPaper No. 36, Washington, D.C.April 2002 COLD WAR INTERNATIONAL
HISTORYPROJECT. http://www.scribd.com/doc/38774587/6/Soviet-Ambassador-in-the-PRC-P-F-
Yudin , 27.prosince 2011 14:20
3) Škvrňák Jan, Velký skok vpřed , Mendelova zemědělská univerzita,
http://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/zobraz_cast.pl?cast=2160 [cit. 2008-06-09].
12