1. Úkol k modulu č. 13 - závěrečný úkol
Název práce: Postavení nadaného žáka na druhém stupni ZŠ – jeho vzdělávání a výchova
1) ARGUMENTACE VÝBĚRU TÉMATU
Téma temperament jsem si pro svůj závěrečný úkol vybrala z toho důvodu, že jsem
studentkou Pedagogické fakulty Masarykovy Univerzity a problematikou temperamentu,
nadání, inteligence a výchovou nadaných dětí se zabývám ve své bakalářské práci. Osobně
mám k tomuto tématu velmi blízký vztah, neboť mým snem je pracovat ve školství a na
základě toho usuzuji, že dokonalá teoretická znalost výše uvedených pojmů je nezbytná pro
úspěšnost pedagoga v jeho následné pedagogické praxi s dětmi na základních školách.
ANOTACE
Ve své bakalářské práci „ Postavení nadaného žáka na druhém stupni ZŠ – jeho vzdělávání a
výchova“ se zabývám postavením, vzděláváním a výchovou nadaného žáka druhého stupně v
české základní škole. Celá práce sestává ze dvou hlavních oddílů, a to části teoretické, jež
pojednává o základních stavebních kamenech, které s problematikou nadaného dítěte
neodmyslitelně souvisí, a to o nadání, talentu a inteligenci v rovině teoretické a dále z části
praktické, v níž jsou následně jednotlivé teoretické poznatky a aspekty konfrontovány na
základě empirického výzkumu prováděného v prostředí žáků druhého stupně na jedné
brněnské základní škole.
KLÍČOVÁ SLOVA
nadání, talent, temperament, inteligence, žák, vzdělávání, výchova, prostředí školy
Temperament
Najít jasně a srozumitelně formulovanou definici pro pojem temperament, jež by
v sobě shrnovala hlavní podstatu tohoto rysu osobnosti, není jednoduché. Podle Marka
Blatného ( 2003, s. 15) „ pojmem temperament označujeme v současné psychologii ty

2. psychologické charakteristiky osobnosti, jež jsou vrozené ( dědičné), můžeme u nich
identifikovat biologický základ a týkají se formální ( stylistické1, průběhové, dynamické),
nikoli obsahové stránky chování a prožívání.“ Blatný ve své publikaci bilancuje a snaží se o
srovnání jednotlivých definicí pojmu temperament několika uznávaných zahraničních autorů.
V samotném závěru kapitoly s názvem „ definice temperamentu“ se Blatný ( 2003, s. 15)
zabývá otázkou spojenou s užíváním pojmu temperament, která je podle něj „ spíše formálně
terminologická.“ Autor uvádí, že zvláště v rámci rysového přístupu k osobnosti jsou často
pojmy „ temperament“ a „ osobnost “ používány synonymně a jsou jimi označovány bazální,
biologicky determinované rysy osobnosti.
Podíváme – li se na definici Kagana ( 1989 a, b), který „ temperament definuje jako vrozené
vzorce chování a biologických funkcí organismu, které se projevují od narození a nabývají
různého fenotypického výrazu v závislosti na osobní zkušenosti člověka“ a dále pak na
definice temperamentu Busse ( 1991) a Van Hecka ( 1991) zjišťujeme, že všechny uvedené
definice mají jisté shodné rysy a lze říct, že jejich společným jmenovatelem v rámci
problematiky temperamentu je dědičnost.
Podle Busse ( 1991) „ představují temperamentové dimenze ty osobnostní rysy, které splňují
následující tři podmínky: objevují se během prvního roku života, zůstávají hlavními rysy
osobnosti i v dospělosti a jsou do značné míry dědičné.“
Van Heck ( 1991) uvádí „ na základě rozboru různých teoretických koncepcí tři hlavní
definující znaky temperamentu: způsob, jímž probíhají duševní děje a behaviorální projevy,
vrozenost a biologickou determinovanost.“
Blatný ( 2003, s. 15) dále uvádí, že „ i přes shodu v užívání pojmu temperamentu existují
určité názorové rozdíly na rozsah osobnostních charakteristik splňujících podmínky
vrozenosti a biologické determinovanosti, který by měl být pod tento pojem zahrnut.“
Z uvedeného výčtu definicí Blatný ( 2003, s. 15) vyvozuje, „ že je zřejmé, že jde v zásadě o
dvě odlišná teoretická stanoviska.“
Blatný ( 2003, s. 15) dále s ohledem na souhrn výše uvedených stanovisek konstatuje, že
podle prvního z nich by pojmem temperament měly být označovány pouze emocionální
charakteristiky osobnosti. Podle něj dále tento teoretický přístup historicky navazuje na názor
G. Allporta ( 1937), který temperament definoval jako individuální rozdíly v emocionální
oblasti osobnosti. Blatný ve své publikaci dále uvádí, že „ stejně rozšířený je i druhý pohled,

3. podle něhož se pojem temperament vztahuje na formální či stylistické aspekty chování jako
celku. Proto například Buss a Plomin ( Buss, 1991), kteří v rámci struktury temperamentu
rozlišují dimenze aktivity, emocionality a sociability, považují za hlavní temperamentovou
dimenzi aktivitu, neboť ta jako jediná splňuje podmínku čistě stylistického rysu osobnosti.“
Závěrem kapitoly týkající se definice temperamentu Blatný společně s Alenou Plhákovou
zdůrazňují jeden ze znaků temperamentu, „ který považují pro jeho definování za významný.
Ačkoliv jej žádný z autorů výslovně neuvádí, je implicitně obsažen ve faktu biologické
determinovanosti temperamentových vlastností: temperamentové vlastnosti jsou jen velmi
málo ovlivnitelné nejen výchovou, ale do značné míry nepodléhají ani volní kontrole – jsou
charakterizovány spontánností projevů.“
1 Severoameričtí vývojoví psychologové ( Thomas a Chessová, Buss a Plomin) definují temperament jako styl chování a o temperamentových dimenzích mluví
jako o stylistických rysech osobnosti ( stylistic personality traits). Zachováváme proto tuto terminologii, i když v češtině by bylo vhodnějším vyjádřením např.
„ charakteristiky vztahující se ke stylu ( způsobu, rázu) chování“.
KRITÉRIA ROZDĚLENÍ TEORIÍ TEMPERAMENTU
Jak ve své publikaci uvádí Blatný ( 2003, s. 17),“ pro systematické utřídění teorií
temperamentu lze užít různých kritérií. Podle něj se v odborné literatuře nejčastěji setkáváme
s následujícími: obsahové vymezení pojmu temperament ( emocionalita vs. chování jako

4. celek), struktura temperamentu ( jednodimenzionální vs. vícedimenzionální ), metodologický
přístup ( kauzální vs. deskriptivní ) a sledovaná populace ( dětská vs. dospělá) ( např. Blatný,
1992, Endler, 1898, Strelau a Angleitner, 1991a, Smékal, 2002).“
Jak bylo tedy řečeno, v oblasti rozdělení teorií temperamentu se nabízejí čtyři stěžejní kritéria,
která při rozdělování teorií temperamentu slouží jako základní stavební prvek. Jak vyplývá
z výše uvedeného, prvním hlediskem rozdělení je vymezení obsahu pojmu.
Blatný ( 2003, s. 17) se k této otázce vyjadřuje tvrzením, že „ část teoretiků vymezuje
temperament pouze jako emocionální charakteristiky osobnosti ( např. Goldsmith a Campos,
Kagan, Cloninger), další pod pojmem temperament zahrnují veškeré osobnostní
charakteristiky, které se týkají formální, nikoliv obsahové stránky prožívání a chování ( např.
Buss a Plomin, Eysenck, Strelau, Thomas a Chessová).“
Jako druhé kritérium pro dělení teorií temperamentu uvádí Blatný ( 2003, s. 17) strukturu
temperamentu. Zde autor tvrdí, že „ toto kritérium navrhuje např. Strelau ( 2000) a rozlišuje
jednodimenzionální ( Kagan, Zuckerman) a vícedimenzionální teorie temperamentu ( Buss a
Plomin, Eysenck, Goldsmith a Campos, Cloninger, Merlin, Strelau, Thomas a Chessová).
Dále Blatný ( 2003, s.17) zmiňuje, že „ je ovšem otázka, zda teorie Kagana a Zuckermana lze
skutečně označit za jednodimenzionální – jak Kagan, tak Zuckerman připouštějí existenci
dalších rysů osobnosti splňujících podmínky temperamentových vlastností ( tzn. Vrozenost a
biologickou determinovanost), ve svém výzkumu se však zaměřili pouze na určitou
temperamentovou dimenzi. Vhodnější by proto snad bylo rozlišovat teorie poskytující
komplexní popis a výklad temperamentu a koncepty vysvětlující pouze určitou stránku
temperamentu.“
Předposledním kritériem pro rozdělení teorií temperamentu, s nímž se běžně setkáváme
v odborné literatuře, je podle Blatného ( 2003, s. 17) metodologický přístup. Jak sám autor
tvrdí: „ Toto kritérium se týká skutečnosti, do jaké míry se jednotliví autoři pokoušejí o
kauzální vysvětlení temperamentových vlastností biologickými faktory, nebo zda zůstávají u
deskripce temperamentu na psychologické úrovni. Deskriptivní teorie, i když biologické
základy temperamentu předpokládají, nevycházejí a priori z žádné biologické koncepce a při
popisu temperamentových dimenzí se opírají především o empirická data ( např. Thomas a
Chessová, Goldsmith a Campos.) Vysvětlující ( kauzální) teorie temperamentu se zaměřují na
hledání biologických mechanismů ležících v podkladu temperamentu ( např. Buss a Plomin.
Cloninger, Gray, Eysenck, Kagan, Strelau, Zuckerman).“
Jako konečně poslední možné hledisko pro rozdělení teorií temperamentu považuje Blatný
( 2003, s. 17) kritérium nesoucí název „sledovaná opozice“. Zde autor dodává, že „ jedním
z možných kritérií klasifikace temperamentových teorií je to, zda vycházejí z výzkumu dětském
nebo dospělé populace. Jak tvrdí Blatný ( 2003, s. 17), studiem temperamentu u dětí se
zabývali především severoameričtí vývojoví psychologové ( Buss a Plomin, Goldsmith a
Campos, Thomas a Chessová), vycházející z předpokladu, že temperament jako regulační
činitel se uplatňuje v dětství, zatímco v dospělosti tuto úlohu přebírá osobnost. Autor dále
uvádí, že teorie temperamentu vztažené k dospělým byly navrhovány představiteli

5. pavlovovské školy a biologicky orientovanými teoretiky osobnosti ( Eysenck, Gray, Merlim,
Něbylicyn, Strelau, Zuckerman).“
Závěrem je nutno shrnout, pro které ze čtyř výše uvedených možných kritérií pro třídění teorií
temperamentu se autoři Blatný a Plháková rozhodli a jak své následně rozhodnutí zdůvodnili.
Jak autoři v publikaci sami uvádějí, „ v našem přehledu jsme se rozhodli použít pro utřídění
teorií temperamentu posledně uvedené kritérium, a to ze dvou důvodů. Za prvé, sledovaná
pouplace do jisté míry ovlivňuje zdůraznění určitých stránek temperamentu považovaných za
významné pro jeho popis a funkce – např. pravidelnost biologických funkcí, kterou jako jeden
ze znaků temperamentu uvádějí Thomas a Chessová, má nepochybně větší význam pro
deskripci temperamentu dítěte než temperamentu dospělého. Za druhé, orientace na dětskou,
nebo dospělou populaci je často spojena i s metodologickým přístupem ( viz bod 3) – teorie
vycházející z výzkumu dětí jsou většinou deskriptivní, teorie vycházející z výzkumu dospělých
jsou většinou biologicky zaměřené a poskytují kauzální výklad temperamentových vlastností.“
Odborné zdroje k textu
1) http://www.nadanedeti.cz/
- srozumitelné
- objektivní
- věcné
- přínosné
- k dispozici jsou dotazníky
2) http://www.volny.cz/zcs.ostrovni/nadane_deti.htm
- poučné
- informačně hodnotný zdroj
- dobrá grafická vizualizace
- v nabídce jsou užitečné kontakty
- k dispozici legislativa nadaných
3) BLATNÝ, Marek a Alena PLHÁKOVÁ. Temperament, inteligence, sebepojetí: nové
pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Vyd. 1. Tišnov: Sdružení SCAN,
2003, 150 p. ISBN 80-866-2005-0.
- čtivě napsaná publikace
- logické členění
- dobré grafické zpracování
- obsahuje grafy
- čerpá z relevantní zahraniční literatury