Cesta

CESTA
Michal Zachar
Nežli převracet vnější svět je možná jednoduší milovat krásou svého srdce.
A až pak se vše změní i navenek.
Copyright © 2012 eBookEater.cz 3

Žiju
Žiju.
Žiju životem, který jsem si zvolil.
Žiju, co mám, aniž jsem se školil.
Žiju s tím, co sám chci.
Žiju mezi svými zdmi.
Žiju nahoře a dole.
Žiju v jednom kole.
Žiju s úsměvným prachem.
Žiju s bolestí a strachem.
Žiju si i s krásnou písní.
Žiju a sám sebe tísním.
Žiju i s roztrhanou duší.
Žiju, aniž to svět tuší.
Žiju a má je celá cesta.
Žiju, i když mi život radí přestaň.
Žiju. S láskou.

VŠE
čemu se podobá láska?
malému listu z topolů?
žirafě když si mlaská?
kolotoči dolů nahoru?
životu na ploše šikmé?
a žije příčetností dam?
světlo, že ve tmě blikne?
kolik dám času hodinám?
jaká jsou její pravidla?
nadšená je cesta k ráji?
řeka, co zvedla stavidla?
spláchne vše, co jí dají?
podobá se všemu na světě?
rozeznáš její obraz od skic?
pokud jo, jsi na jiné planetě
jí se přeci nepodobá nic...
Když hledáš opravdovou lásku, musíš se nejdřív unavit
průměrnými láskami, které tě potkávají.
Ta opravdová je jediná, co vydrží.

Elafonisi Petřín
jak pluje měsíc s hvězdami
tak svítí tvoje krásné vlasy
na kopci Petřína nad námi
to když v trávě ulehla jsi
nahá a zářící, jak věže Týna
poznávám zákoutí dotyky
a jdu k branám tvého klína
neberu tě vůbec za kliky
první máje tvoří radost těl
za nocí studených až běda
není to, že jsem tě jen chtěl
pohladit tam, kde nejsi snědá
nestydět se za svá rozhodnutí
ukázat sobě a svým světům
že láska není jenom pnutí
táhnoucí srdcem tělo k tělu

Odpadnout
zase padla clona
a objektiv mlčí
necvaká znova
a ticho si srší
máš chvíli klid
a promýšlíš život
kam vlastně jít
a bude to pivo
radost z nečekaných
okamžiků splynutí
na jazyku slaných
v duši bodnutí
dáváme sami sebe
do všeho kolem
odpadnout z nebe
seslaných uniforem
i my je oblékli si
závoje zahalující
objektiv umínil si
pravdu odhalující
a tak tu nazí
i když oblečení
blázníme až mrazí
radostí rozdivočení
umění je síla krás
když všeho dost
jen láskou v nás
vzniká skvost
Když jsme s nějakým člověkem, ale neradujeme se z něj ani ze sebe, obětujeme se - jde o protiklad
dávání. Pokud se z někoho neradujeme, důvodem je, že mu nedáváme sami sebe. Čím více lásky někomu
dáváme, tím jasněji vidíme, jaký opravdu je.
A více radosti nás obestírá.
poděkování celému teamu (Petrovi, Tereze a Aničce), který dnes do naší společné práce při focení vložil
své srdce...

Kamenná
když nemyslíme srdcem
opouštíme rozum do slabin
jsme jezdcem či hřebcem?
o sedlání dlaní do planin
a ruka z krve sedřená
svírá si hřívy rozevláté
když uháníš to znamená
přijdeš pro to, co je svaté
na počátku byla otázka
co bysme vlastně chtěli
odešla přišla láska neláska
a co jsme se dozvěděli?
že hora bude horou
a že řeka řekou poteče
že láska smeká před pokorou
těch našich duší, člověče
Většinou lidé věří, že uspokojivá budoucnost vyžaduje návrat k zidealizované minulosti,
která skutečně neexistovala.

Všechno, co potřebuji
všechno, co potřebuji
je ve tvých rukách
mám po zárukách
pluje si řekou krve
vědět, žes řekla trvej
když noc se krátí
je, že duše se vrátí
do hloubek padající
tvé srdce milující
Přátelství a láska potřebují důvěru, tu nejhlubší a nejopravdovější.

Ukaž mi nebe
ukaž mi nebe
vše za to dám
a možná i sebe
klíče odevzdám
ukaž mi nebe
v čem spí bůh?
kdy mrak zebe?
splatíme dluh
ukaž mi nebe
ať vím, co ty
na bránu klepe
padlí prokletý
ukaž mi nebe
já ti dám svět
a srdcem veden
přijmi mě zpět
Bůh a ďábel nestojí proti sobě, zrovna jako dobro a zlo.

Bezcitný
rozpustil jsem lásku
a potichu ji spláchl
nasazuji novou masku
abych ze světa pláchl
děsí mě komunikace
s lidmi, kteří mě nutí
potkat já ve zkratce
a sami jsou nesehnutí
a když odchází radost
pod maskou se dusila
možná, že máš zadost
nad tím, jak jsi zkusila
čím se řídí svět s námi?
jako číšník spropitným
a že slovem lhal mi
srdcem jsem bezcitný
Podvědomá komunikace nemá nikdy šanci na úspěch v celé šíři.
Někdy je to způsob, jak říct ostatním - pomoc... Negativní věci jež se nám občas stávají někdy
představují metodu, jímž druhým sdělujeme, jak je milujeme. Jenomže to čisté obětování se
nám v životě vlastně škodí. Když to, co máme pod maskou vyneseme na světlo, můžeme se vyléčit.
Kdy jste si naposled sundali své masky? A nebo nejsme náhodou už jenom své masky?

Vzdálené ostrovy
rozpustil jsem lásku
a potichu ji spláchl
nasazuji novou masku
abych ze světa pláchl
děsí mě komunikace
s lidmi, kteří mě nutí
potkat já ve zkratce
a sami jsou nesehnutí
a když odchází radost
pod maskou se dusila
možná, že máš zadost
nad tím, jak jsi zkusila
čím se řídí svět s námi?
jako číšník spropitným
a že slovem lhal mi
srdcem jsem bezcitný

Sluneční ostrov
už všechno máš?
dáváš se celá dál
svět lásky teď otvíráš
tomu, co o tebe stál
jste spojeni duší
a taky srdcem svým
koukám, jak vám to sluší
krásou nezměřitelní
tak tedy odrážíte
i když oba koneční
a další lásku přivážíte
na ostrov sluneční
Člověk nepotřebuje mnoho zavazadel, aby se mohl vydat na cestu života.
Stačí milovat.

Polibek
uléhám do tvých polibků
tak jako duše do peřin
nechávám se bez zbytků
zakousnout do tvých slin
a tak večeřívám skvěle
a díku bohu za milost
polibků rty rozechvělé
těch nikdy není dost
a možná taky ke snídani
když je, co zakousnout
tak pusu dej mi za ní
ať tě slyším vydechnout
ty okamžiky ticha rtů
co spojilo se tuším
štěstí v sobě opatruj
a dávej lásku duším
Polibek je tajemství, které se prozrazuje ústům.

When a Man Loves a Woman
když muž miluje ženu
hledá svou druhou část
jako je v životním menu
narodit se, žít a umřít zas
nezáleží, jak moc usiluje
o to vidět vědění a sílu dní
to jenom láska posiluje
zde dosáhnout splynutí
láska je akt víry z nalezení
tebe v sobě navzájem
když naše srdce v pozdvižení
dáváme sobě v podnájem
Chceme-li porozumět nějaké osobě, musíme prožívat její pocity,
trpět jejími bolestmi a užívat si její radosti.

Vášeň popouští
stranit se svých vášní a nebo
se jim slepě poddat?
dle toho, co mám za sebou
nemám ani, co dodat
který z těch dvou přístupů
je méně ničivý?
to než se pískem pro křupu
to nevím já ani vy
jdu pouští, co zbyla ve větru
měnící přesypy
hledajíc marně teplo ve svetru
my, já i ty pochyby
odlišná od lásky vášeň byla
i příjemná zábava
láska je ta nejcennější síla
ta mi i v poušti zůstává
Zamilovaní věří všemu, i tomu, že je láska přivede do ráje.
O poušti jim had pro jistotu nic neřekl. Ale dal jim jablko.
Problém byl v tom, že semena plodu lásky a moudrosti měli zasadit.
Ne sežrat.

Buď připraven
jestli věřím na zázrak
zeptala se dcera
přeběhl čelem mrak
když zabrečela
povídám, že možná
a co potřebuje
že trápí ji věc hrozná
srdce zastavuje
jestli se v nebi zlobí
když přijdou
lidé, co trochu drobí
kampak jdou?
pohladil jsem úsměvem
tu malou hlavu
srdcem buď připraven
na lásky zprávu
Abychom lidi získali, musíme v nich vzbudit víru, že je milujeme,
a nejlepší cesta k tomu je, milovat je opravdu.

Kočí srdce
svírám tvou ruku
aspoň v představách
nemyslím na záruku
co ocitla se v tmách
vnímám tvé chvění
a každičký strach
při tom dobře je mi
mám tě na řasách
krása není v oblečení
ale ani v postavách
úpravu vlasů neocením
jsem stylingový vrah
krásu je vidět v očích
když pozvou tě dál
svírám ti ruku kočí
tak žeň se stále dál
jsi kočí srdce mého
když jsme teď oba pryč
zas jeden na druhého
nepoužíváme bič
Celkem vzato - moudří lidé všech dob říkali v podstatě totéž.
A hlupáci, tj. velká většina lidí všech dob, dělali také totéž - totiž pravý opak

7 podob muže
kým jsem vlastně byl
možná, že jsem si přál
aspoň na pár chvil
být mocný jako král
válečníka udělala chvíle
která upravila svět
kdy růže nejsou bílé
a nechceš mi nic závidět
milovat se rozhodnout
nacházet souznění
změnit tok času, plout
milenec k zbláznění
výstřední pádem už
něžnější běsu ohně
že jsem divoký muž
stínem od pochodně
šašek, co šprýmuje
filuta, šibal a hráč
jak se to rýmuje?
vím dobře, co a zač
s odvahou snášet tmu
tu černobílou paní
loudá se muž smutku
a nevěřím vám na ní
a tak si dál vařím
co jiní sotva ochutnají
zlé v dobré spařím
čaroděj mě nazývají
I nejhloupější žena dokáže ovládnout chytrého muže,
ale jen velmi chytrá žena dokáže ovládnout blázna.

Signální oheň
toho, co chybí je dost
a možná jenom víra
skočit si jen pro radost
do středu všehomíra
ta tam je víra ve vidění
našich skutků vezdejších
jen černá díra k rozluštění
a popel nemá žhavější
srdce si řeklo tragika
a mé slzy city zkapalní
i když to nezná fyzika
zapálí váš oheň signální
Každý problém vztahů je nedostatkem víry. Naší víry. Vlastní víry. V sebe, v toho druhého.
Pokaždé, když o problému uvažujeme a rozhodneme se ho vidět, cítit a slyšet jeho řešení,
už jím nejsme posedlí. Naše odpovědnost vůči němu nám přinese i odpověď.
Naší odpovědí by měla být víra. Třeba v signální oheň.
věnováno člověku, který zapaluje...

Not Me, Not I
když duše bloudí
a cesta neví kudy kam
jsem ten, co jen stojí
a zvolna umírám
kolikrát se vzdát?
pro přesvědčení
že život nejde hrát
jak zaslíbenou zemi
jak ukázat duši
že trendy světům
neměním, co ti sluší
jazykem sotva pletu
ještě než vydechnu
a hra skončí, kdo je král?
víš, žes byla všechno
o co jsem kdy stál?
Kdo je bez viny, hoď po ní kamenem.

Good In Goodbye
když se díváš
zpátky, tím svým pohledem
říkám si zpíváš
hlasem srdce, co nesvedem
a dny se zdají
zrovna dnes, že jsou stejné
klidně ubíhají
v bezvědomí samozřejmě
hledajíce osud
ikaros bez ptačích per
kráčeli dosud
cestou, co chce změnit směr
To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
Jan 15:12

Tvarům srdce
sedím sám a odháním roje pocitů
vane chlad, hnán měsícem v úsvitu
síň mého srdce je klidná hladina
bolest jen trpce pohltila nevina
zazní-li hlas flétny, kdo odpoví?
hledající se spletli, že ON to ví
člověk má domov všude, kam jde
mohutné ono, není tmy ani dne
zrod vesmíru mohutným výkřikem
kus papíru věčným poutníkem
překračujíc hranici času jsi věčný
na rubu, na líci obsahuješ nekonečný
jsi vesmír sám a jemu odevzdán
třpytivé hvězdy král, motýli požehnán
zapomeň na sobectví a věnuj se mi
když láskou MY boříme své zdi
jako muž přicházíš ponechán
mušlí troubíš tou hloubkou oceán
kdos po ženě jednou jsi sáh
chceš lpět na pěně nebo na vlnách?
Oslepeni touhou po vlastním prospěchu věnujeme veškerou pozornost sami sobě. Hledáme se.
A nenacházíme. Protože nejsme sami sebou.
Jsme na cestách a nejsme v sobě doma. A potom nemůžeme nikdy přivítat svého muže ani ženu.
Je čas skončit cesty. Je čas se sejít doma a poznat se láskou.
Není peklo a ani ráj. Jsme jen my. - Tchoong Songčchol
(1912-1993; klášter Heinsa)

Woman in flowers
viděl jsem ženu s květinami
ne každý k nim takhle hovoří
vnímala vůbec, že jsou rostlinami?
v paláci mysli vstup na nádvoří?
a její tvář mluvila s nimi vážně
asi tak, jak spolu přátelé hovoří
když nechtějí brát příliš vlažně
že místo purkrabího přišel komoří
sklonila hlavu a květ pohladila
možná se lekla, že uvidí ji někdo tak
mou duši tím krásně naladila
říkám si, je dobrý den na zázrak
Přátelství je schopen ten, komu lidé neznechutili člověka;
kdo věří a ví, že se v davu vyskytují velkorysí lidé,
svrchovaní duchové a dobrá srdce;
ten, kdo se neunaví jejich hledáním
a miluje je ještě dříve, nežli je našel.

Proč dobří umírají mladí?
odvahou každého já
je mít se prostě rád
zrození vesmíru ti dá
věčnou chuť se milovat
jak malá je ta odvaha
co ukazuje společné
asi protože, že namáhá
životem platíš dobré zlé
až uvidíš, že od břehu
už měsíc neodplouvá
odvahy dost na něhu
kterou ti nic neodsouvá
najednou se mi objevuje
před očima smrt ráje
když srdce zabubnuje
říct milovat, slova zná je?
pevně jsem objal prostor
ocitnul se i mimo tvé stíny
pohltil jevy naprosto
změříš hloubku té krajiny?
Vše, co stojí za to, aby bylo vykonáno, stojí za to,
aby bylo vykonáno dobře.

Death Club
nikdy, nikdy nepolevit
i když daleko dojdeme
zkoušky toho, co chtít
sny, co asi nechceme
během života si odpustit
třeba větru, že si fičí
můžeme mít řady chyb
nikdy tu, co nás zničí
prožívání je tvrdá hra
riziko chtít vše pochopit
vystoupat na vrchol z dna
sebe sama a jen být
žádné srdce, ale netrpělo
když se vydáš hledat sny
okamžik hledání a tvé čelo
je setkání s bohem prý...
Každé hledání začíná štěstím začátečníka.
A vždy končí zkouškou bojovníka.

Odemykám
umění je smát, když se ti chce brečet
nevím, jak lkát bohu, i když neumím klečet
jak vyzpívat, co trápí srdce když stojí
jen tak se usmívat, přijímáš přeci pod obojí
láska je vždy tvá nová zkušenost
nezáleží milujem-li jednou, nebo 10x a dost
při tom procesu života a umírání
musíme vždy čelit novým situacím a jít za ní
energie z níž je stvořena je surovina
a z ní je celý vesmír, je to smysluplná psina
nedá se ovlivňovat a vede vše v nás
klíč k tajemství, miluji tě, odemykám zas
Láska znamená sdílet svět s někým dalším.

Modlitba pro Tebe
měj krásné sny a oči otevřené
potají šeptáš, kdy dáváš celá v ženě
pohlédnout na den tento překrásný
poskakující sen, říkám si nezhasni
modlím se za zelenou duši stromů
miláček nebesa řekl strunou hromů
modravou dálkou snů nekonečných
co je ano? hračkou lásky vidoucích
z mrtvých vstání a ožívání sluncem
narozenin užívání a chytávám hrncem
medovou polevu života, větru a země
tísící z nálevů, zraješ lásko má ve mně
Nedíváme se očima, ale mozkem.
Neposloucháme ušima, ale pamětí.
Nemilujeme srdcem, ale představou.

Hallelujah
stavíme chrámy z rozumu
monstrózní díla větší času
bavíme sami sebe bez umu
hrozní, jak splátka po inkasu
a tak se postupně zbavujeme
toho, co lidské je stále v nás
aniž někomu to málo darujeme
skoro pláču a chvěje se mi hlas
a tak jen volám a křičím
že tady s tebou a pro tebe
bez květin lásky nejsme ničím
ani to srdce mi správně neklepe
halejujah prý potěšilo boha
a kdy už potěší i něco v nás?
láska je kvítek jeden z mnoha
jediný důkaz, že mě ještě máš
když všichni uděláme málo
možná, že stačí jenom polibek
a že život vidět za to stálo
bez toho, že bys čekal vděk
Přání všeho všem, kdo za to stojí jim přát...

Chybíš mi…
chybí mi dotyk tvého těla
ani nevím jestli jsi to chtěla
chybí mi dotyk tvých očí
a když se kolem nohou točí
chybíš mi celou svojí silou
až k západu vycházející vílou
chybíš mi s vlasy slunečními
co odehráli svit až do hlubiny
chybíš mi po ránu houpající
a večerem jen vlna spěchající
chybíš mi touhou po napětí
ty, co jsi klidná hned vzápětí
chybíš mi moře, mám tě rád
chvěju se, chci tě zas objímat
MOŘE - nekonečná energie, pocit volnosti, ta hloubka poznání.
Většina z nás ho má ráda, dodává nám energii, splňuje pro nás představu romantiky, poznání, pestrosti,
adrenalinu. Je silné a taky velmi nebezpečné. Učíme se v něm plavat a když je nám dáno - spatříme občas i
mořského koníka, sasanku, barevné a vzácné korály. Také se naučíme rozpoznávat zákeřnou krásu
jedovatého perutýna. Ale bez sebemenšího větru, bez jediné bouře a kolize
se můžeme pomalu topit a ztrácet v hlubinách.
Myslím si, že i moře potřebuje svůj břeh, pláž, ostré a tvrdé útesy, aby si mohlo uvědomit
při zpětném pohledu, při odlivu svoji velikost a nespoutanost závratnou šíři a sílu,
kterou má díky svým pevninám, ostrůvkům a přístavům.

Modlitba
Modlitbou prosíš o milost,
božího syna, ženu co je kost?
Modlitba skládá slova,
myslet, jak obruč ocelová.
Modlitba vinu nenese,
za to, že požár běhá po lese.
Modlitba ho ani neuhasí,
ale je zázrakem tvé spásy.
Modlitba, ať je i troufalá,
jen nesmí býti zoufalá.

Zavři oči
zavři oči má lásko
chci ti dát jen polibek
v očích máš zář jasnou
že by nezůstalo u kytek
je to, co já dobře vím
jsi tou poslední spásou
a tak navždy odcházím
sbohem se dává líp
když na očí s páskou
vytryskne palebný klid
Řeči lásky naslouchej celým srdcem,
jinak uslyšíš jen šepot slov...

Cesta
hledám si cesty k branám
co otvírají duším svět
neposmívajíce se ranám
co už stihly utrpět
v každém z nás vidím krásu
inspirující světlo duší
samota prý vytváří spásu
aniž to, kdo vlastně tuší
překonání odstupu je král
co si vybral jiskru boha
se vzdáleností jsem hrál
zmizela věčná láska mnohá
v srdcích je místa dost
pro všechny bez odstupu
tak jako ódy na radost
padajíc myslí těl prostupuj

Schopnost milovat
co vyjadřuje lásku?
a co už je závislost?
kráčíme na otázku
odpověď je dospělost
otročíme si pouty
lásky hedvábnými
vítr fouká kouty
druhými žárlícími
pán jeden druhému
otravujíce se jedem
měnící ctné sprostému
sladíme více medem
ale pořád se smiluj
nad těmi, co se bojí
říct druhému miluj
ať to stojí, co to stojí
ne jméno, co kolotá
že prý stačí mít rád
mou podstatou života
je schopnost milovat
Moudře milovat bude jen ten, kdo pozná sám sebe,
ten jenž každičké dílo vykonává podle všech svých sil.

Dotek
dotek je k milování třeba
a někdy není po chuti
je jako k jídlu chleba
srdce srdcem dotknutí
dotýkáme se nejen kůží
dotykem jsou i pohledy
a píchají jako trn z růží
krásou, když máš ohledy
a dotyk hlasu, vzpomínáš?
ještě ti tóny syčí do uší
nebo jim lásku odevzdáš
taky to, co slova netuší
dotkneš se i vůní košile
ozvěna tepu letí nahoru
prostě jsou milé, nemilé
dotknout se dá i mramoru
co sami sebe pohladit?
žijem nebo jsme kámen?
srdcem potřebujem mít
chuť zlobě říct jdi, ámen
Čekání bolí. Zapomínání bolí.
Ale není větší utrpení než nevědět,
k čemu se rozhodnout.
Janě a Martině za jejich doteky
Martinovi za jeho fotografii

Vyvoláváš
po velmi dlouhé době
skrývání svých pocitů
jednou nohou v hrobě
vstáváním bez mýtů
tou skořicovou touhou
a když vesmír vejde
jsem skořepinou pouhou
co dlaní tvou sejde
jak jsem se trochu bál
o křehkou nádobu těla
tak jsem jen tiše stál
a ty ses divoká chvěla
jak vyjádřit svůj úžas
a dík za tolik dotyků
vnitřnímu smíru dej čas
hodina málo, když jsi tu
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi,
než být milován pro to, co nejsi.
věnováno Simoně...

Srdce v písku
Jsi občas zrnkem z písku.
Jsi občas rukou a kreslíš.
Jsi stopou, co má rysku.
Jsi v poušti, ani nevíš.
Jsi poctivou malířkou.
Jsi dlaň co stírá.
Jsi prostě básnířkou.
Jsi víra, co neumírá.
Jsi hotel, co se nezavírá.
Jsi tělo a co nastane?
Jsi místo, které se tu svírá.
Jsi myslí, tělo zůstane!
Jsi prst, co v písku maloval.
Jsi laskavá ruka, co nemá nic.
Jsi symbol, co miloval.
Jsi zrození, smrt a co je víc?

Odpouštím a miluji tě
...jsou chvíle, co jdou pomalu
jsou chvíle, co ubíhají roky
jdou s námi, ale pomálu
jdou s námi potůčky i veletoky...
...jsou vzpomínky, co žijí krásou
jsou ty, co chvějí naší duší
jdou krok za krokem spásou
jdou proto, že nám sluší ?
...jsou možnosti, jak lásku žít
jsou s námi stále dodaleka
jdou vzpomínky pryč snít
jdou tiše, ať se život nepoleká...
...jsou slova, co dodávají sílu
jsou proto, že jsou skvělá
jdou rychle k svému dílu
jdou krásně nedospělá...
...jsou malá, protože je neumíme
jsou sama a neříkám už chci tě
jdou k nám, jen když sníme
jdou: ODPOUŠTÍM a MILUJI TĚ !

Nalej si mě do hrnečku
nalej si mě do hrnečku a vypij až do dna
ať je hořká nebo sladká láska naše plodná
ponořím se do hrnečku, rozpustím se celý
zbyde možná potom na dně trocha karamely
když miluji prožívám tvou i svoji lásku
co nám visela s hrníčkem na obrázku
milovaný oči hledají jenom naše štěstí
to ukradneš si jenom stěží na náměstí
cáry žití toulají se v písmu po papíru
když učil jsem se přijímat i tvou víru
jíním mech je sněhobílý a víme o všech, co v nás zbyly
víme o všech, víme všechno i to, že nevíme
jak se vlastně milujeme...

Jsme spolu
když dostaneš
polibek na rozloučenou
a odcházíš, tam
kde mi to neznáme
jdi a zůstaneš
mužem nebo ženou
který se vydá sám
do země neznámé
kroky těch
co s námi tady žili
stejně neznáme
a nejdou vzít zpět
vše nastalo v pět
a v jednu chvíli
namísto skoku padáme
a zbývá nám jen zpěv
jdou chvíle
a s námi zůstanou
vždycky jsou pravé
obrazy krásy
jsou milé
jen tak se namanou
ať nejsou popelavé
okamžiky spásy
všem, kteří věří, že jsme stále spolu...

Čarodějův sen
v nocích, kdy měsíc spí
a tváře snů potkáváš
kdy nevíš je dobrý zlý
čas srdce nastává
dnem unavené svaly
uvolní naše napětí
to jsme i kouzla znaly
teď je čas podědí
mým kouzlem je život
když žiju, tak vím
že je jen jedno léčivo
zpívat snům svým
a tak někdy zpívám snům
čaroděj, co dělá děj
tou čárou přespočet dnům
a ty se jenom skvěj
cítím však lítost, jak se lidé
noří do snů ve dne
kde jsou představy sžité
a v nich i sen bledne
mezi srdcem a duší jde den
v mlhavém světla svítání
co sním si? čarodějův sen
když se láska nechrání
Naše štěstí je to, co si dáváme sami sobě a co jsme ochotni si připustit.
Často si nepřiznáme, jak jsme milováni a že dostáváme všechno, co jsme ochotni přijmout.
Štěstí v každém našem vztahu vroste díky tomu, že se rozhodneme vpustit více štěstí do svého života. Třeba
tím, že si půjdete zaplavat. Tak dobrou vodu všem SWIM...

Ona je můj hřích
nabízím duši, zn. zdarma
přidávám tíhu růstu vedle sebe
asi tak jako se přehřívá karma
po chvíli srdce půstu nechci nebe
pálím i ničím své kostely vizí
modlit se můžeme každý sám
kdo chce být je sám sobě cizí
objevovat se chci a přijímám
stojím si jak strom a šumí splav
Vltava si hučí, když se rozvaluje
já házím do ní zbytky z těch hlav
u kterých vím, že mě jed omamuje
Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme
v důsledku toho, že v pokusu uvidět pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se
obětujeme kolotoči všemožných rolí a pravidel.

Heart bell
mám pocit, jakoby ze srdce
stal se mi zvon
a tepe čím dál prudce
krásně zní ten jeho chladný tón
zaslechnout zvony může každý
stačí naslouchat
milovat chceš navždy
a možná, že nestačí mít jen rád
tak přidej srdce ke zvonění
aby ses rozhoupal
zpívej všem do rozechvění
tónů, co ti sám život štědrý daroval
Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.
Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny...
Smrtí každého člověka je mne méně,
neboť jsem část lidstva.
A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Milovat jak hrom...
miluješ mě tak tiše
zvukům nerozumím
a chtěl jsem slyšet
to, co dávno vím?
jsem radostí pln
tvořím pevnou hráz
nárazům těch vln
rtěnku jsem ti smáz
milovat jak hrom
kdy neslyšíš už nic
z lásky roste strom
křič tiše z plných plic
Podmíněná láska, to je na prd.
Na tu se nemůžeš spolehnout.
Pořád musíš být takový,
jakého tě chce ten druhý,
a nemůžeš být sám sebou.

Stěhování chvíle
jak vlastně vypadáš má milá?
tajíš se někde mezi výdechy
jsi se svou láskou tak zarputilá
že srdce skočí na dva nádechy
jsou chvíle skoro samozřejmé
kdy odpovídáš slovu polibkem
nevidíme pravdy očím zjevné
jen ať nehneme s tím nábytkem
to, co nyní je, už za chvíli se mění
běží chvíle proměnit se v minulost
a všem zbývá jen vteřina snění
pochopit, že lží už navždy bylo dost
...kamarádce, co nevěří, že může být ženou
i přes to všechno, kam ji ženou...
...to, co jsme včera znali jsou dnes
jen záznamy postupů užívaných v minulosti...

Pošlete mi anděla
když s hvězdou procitáš
a voláš: „pošlete mi anděla“
nepřiznáš, že míváš strach
z toho, cos nikdy nechtěla
nebije v správném rytmu
srdce těla, co ukazuje stav
pravdy mysli o tom, jak splynu
máváním perutí ruším mysl hlav
nemusíme vnímat svou mysl
jen tvé srdce je bušící světlo
vábnička andělů, abys jim uřízl
křídlo, co z tebe teď vzlétlo
moc nad druhými je slabost
a ještě převlečená za sílu
svému já učiňme zadost
láskou místo hledáním rozdílu
Člověk se nemůže vyrovnat s minulostí (ta byla) a ani s budoucností (ta bude).
Člověk se může vždycky vyrovnat s přítomností.
Ale sám? A tak voláme své anděly...

Kam jdou zlomená srdce?
kam odcházejí zlomená srdce?
když bijí jen větru napospas
a třepotají se tak prudce
jako když lámeš vlas
chceme věřit, že si jak fénix
vstávají zas někde z popela
ty stěny usilovných tření
pohánějí až bys šílela
a nevidíme, když nastala noc
oheň hoří v srdcích nečinně
slova zrcadlí svou moc
slzy na vodní hladině
Láska má svoje iluze a každá iluze má svůj zítřek.
Proto se už tolik milenců rozešlo, protože věřili, že jsou spojení navždy. Skutečnou zkouškou je
bolest a štěstí. Když dvě bytosti přestáli tuto dvojitou zkoušku života, odhalili svoje chyby a svoje
přednosti, mohou si být jisti, že až do skonání života, budou se držet za ruce.

Imagine
vystřelilas plamen
co mírně stoupající
zabalilo tvé ámen
smírně mezi klesající
představy vypuštěné
odhalených do ruda
jsou stavy stále znělé
a jsou i srdce dotknutá
není chamtivosti hlad
to mi dáváme podněty
proč chceš pořád brát?
dál z láhví padaj viněty
srdce strach zkušenost jen
zahodím minulost a rád
i nejstrašnější lidský sen
že samota je horší než hlad
Zklamání je jako zmrzlá ruka, může se vyléčit, ale pořád bolí.

Stýská se mi
jak kočka honící myš
padá sníh třepotavě
ty vločka věřící smíš
spjatá zníš naléhavě
hra dvou bez sebe
je i není mi blízká
říkám ozvěnou tebe
lásko i mě se stýská
mám štěstí, že mohu
doufat, že tvoje tvář
tam první po bohu
má pořád svou zář
Běda těm, kdož milují toliko těla, schrány smrtelné.
O vše to připraví je smrt. Milujte duše a shledáte se s nimi.

Díky za to, žes při mě stál...
někdy se modlívám
a říkávám, stůj při mně
někdy tančím, zazpívám
rozhlížím se zda hledají mě
pořád jdu za snem
tím, co si letí pořád dál
Galileo si zatočil se sluncem
planety naše stojící nezaspal
každý máme planetu
svou zemi, kde je každý král
kde každý den hudba hraje tu
díky za to, že jsi při mě stál...
všem františkům a františkánům

Dobrý život
krásný den nám přináší
úsměvy slunce s políbením
paprsků, co do té naší
návštěvy života přikořením
jsme zajatci spouští snů
o tom, jak žít s sebou
máme padací most k dnům
a úsměv jde samosebou
stačí jen okamžik radosti
a nehledat roznětky
výbušných směsí ne zralosti
postrádajících zápletky
možná, že úsměv stane se mou
záchranou jít na brzdu
bomba i roznětka, kde vždy jsou
jen otisky našich prstů
Jestliže se obětujeme, jde o zátaras na naší cestě k vyšší rovině života jak ve vztahu, tak v profesi. Jsme-
li ochotni sebe sami vložit do hry, vytvořit si svůj prostor, kde můžeme dýchat a žít,
dá nám to více odvahy vykročit do budoucnosti a vstříc úspěchům života.

Zkuste spát se zlomeným srdcem
každý máme svůj poklad
leckdy i pěkně zakopaný
vraždy jsou náš doklad
někdy jsi spěšně milovaný
každý je ničitelem světů
a zároveň zahradníkem
dráždí vůně tvých květů
osloven srdcí průsečíkem
všichni máme pochyby
nad svým úkolem dneška
ruka, co nás vede nevidí
na nás je, co chcem zmeškat
Láska vám může srdce naplnit, pak zlomit, a to zlomené srdce znovu vyléčit.

Kapky noci
kapky noci rozletují světem
a zahalují tmu snících očí
jsou milé, zvláště k dětem
přijdou-li, sen si poposkočí
v hlavách běhají bez ustání
signály o tom, co jsme my
a ukazují vlastně, že zadání
není jen touhou naší hry
probuzení miliardy spojů
spících v nás umí jen sny
když moc silných výbojů
neničí lásku, ale naše lži
projekcí filmu zvaného žít
do našich neuronů žádají
to když můžeš lásku chtít
najít v lidech, co ji nemají
Přejít ze skutečnosti do sna není tak těžké,
je to jedna dvě a člověk se okamžitě přizpůsobí.
Těžké je rozhodnout se opustit sen
a vstoupit do skutečnosti.
Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší,
čím víc narostl sen.
věnováno mojí babičce Boženě

Ave Maria
tvá ruka zněla smíchem
co slyší jenom andělé
tím neskutečným tichem
šly s tebou tóny neznělé
tvé kroky v tónu tónů
hloubkou dna i rovinou
kterou jeden z hromů
změnil v zemi nevinnou
sám nevím jestli uvěřit
stačí k tomu, aby znali
ti, co nám dali takhle žít
srdce, mozek, řeč a svaly
tvé oči vzlétly s holuby
s jménem tvým, je Marie
když člověk život zahubí
říkám si, ať láska ještě je
Pokud ti ostatní lidé nerozumí, není to ještě důvodem ke smutku.
Horší je, když ty nerozumíš jim.

O svícení
osvícení přicházívá
obyčejně pozdě k ránu
křesŤaň při tom zívá
a budhista je ještě v pánu...
myslím si, že počátkem
skutečného osvícení a ne krachu
je najít ten malý lem
oddělující nás našemu strachu...
pochopení světla
jako naši bytostnou prosbu
k čemu by duše vzhlédla?
jen utrhnout si tu pár hroznů?
u svícení je důvod zřejmý
každý ví hned, kam se dát!
ale náš život obyčejný
kdo je připravený ochutnat?
Pochopení svého strachu je počátek skutečného osvícení.

TE AMO
první chci mít
říkám miluji
a chuť pít
kdo ví
přijmout úděl
pohladit svět
lásku ber
a to hned
odpustíš-li sám
sobě i jiným
cenu znám
já sdílím
povzbudit jiné
nehledat mít
lásko zpívej
další hit
O lásce nemusíte nic říkat, není němá.

Pojď
hledání mě svádí zastavit
říkám si, kdy už bude klid
jak se tak toulám krajinami
vím pláč i smích jsou s námi
svět se točí pořád jen dokola
kdekoli jsi doma, to nezdoláš
vím, jak krásné je být proudem
co nese jen dál a ty jsi bloudem
co třebas v chůzi letí a i plave
tak pojď lásko a nepřestávej
Je dobré, když nám plynoucí čas nepřináší pocit opotřebování,
nýbrž naplnění.
pro Lucku

Probuzení
osud se vytváří
když se tě dotýkám
lásko na tváři
a prach svůj polykám
spatříš-li svítání
když tě slunce oslepí
to denní vítání
s nímž noční strach odletí
jak rád se dívám
na tvé milé ranní pohyby
jen tak vnímám
život je vším bez pochyby
milovat je vstoupit
otevřít branku do zahrady
jak jen neprohloupit?
v úžasu zašeptat, lásko jsi tady
Milovat znamená chtít vší silou dobro druhého,
a to dokonce víc než dobro vlastní.

Šance
když bolest uvidíš
a ta vystoupí ven
tak možná závidíš
odvaze naplnit sen
říci těm ostatním
byť jen po svém
že jsi potřebným
pro všechno v něm
slzou mažeme vidění
když oči zavíráme
opakující se znamení
i proto umíráme
svět ticha naplní
bolesti plná slova
a slza, co se uroní
je šancí začít znova?
Ti, kteří nás milují, nemilují ty, jež my milujeme.
Láska mezi lidmi není tedy nic harmonického.
Krása je jen v představách.
Ve skutečnosti to je jen boj o právo za každou cenu:
na život a na smrt.

Výdech, nádech
když srdce zastavujem
mezi dvěma výdechy
duši prostě oznamujem
a žijem mezi nádechy
kdo ví, kde my žijem?
jsme tělo nebo dech?
v tom, co teď zažijeme?
nebo v rakvi na zádech?
dýcháme rychle a sem?
nebo užíváme klidu?
možná, že být dítětem
je lék na lidskou bídu
Všimněte si, kolik dospělí vyplýtvají slov na to, někoho pochválit.
Možná se stačilo jen zhluboka nadechnout
a křičet bravo...

Ne me quitte pas
láska je stav bytí
a není tam venku
jsme druhým skrytí
jenom za myšlenku
je uvnitř v nitru
hluboké studánky
dá biskupovi mitru
začínám od mamky
nikdy ji neztratíš
nemůže tě opustit
pokud ji nezahodíš
tak jako svůj klid
lásko nezávislá
v tom cizím těle
osidla souvislá
hledej nepřítele
buď v přítomných
okamžicích lesku
života, co zpych
jsi bez poklesku
najednou klidně
a zapomeneš svět
nebude ti bídně
radost pohledět
a v klidu radosti
je tvá velká láska
mír posvátnosti
co můžeme laskat

Spirit
když jsem stál
a držel se toho stromu
život kolem hrál
lidé spěchající domů
někdy přichází
ty naše duše nazpátek
stojíc na zápraží
v rozpuku poupátek
čím víc se zaříkám
strom a nebo krásná květina?
otázka je odnikam
a tam to všechno začíná...
Bůh ti dává obličej. Smát se musíš sám.
Radimovi

Navždy
jsou dva pár?
a jak se učí láska?
v čem je největší žár?
v nenasytnosti když praskáš...
a tvé vize očí?
bič sleduješ příští?
zločiny a do nich kočí?
testuješ srdce z nenávisti...
co je to smutek?
nejhlubší než snění?
i večer bez pohnutek?
ti normují své odloučení...
vážnější nemoc?
možná, že zmrzneš?
a než ti přijde pomoc
je to jen prázdnota srdce...
ptáme se dokola...
jsem už jak každý...
stačíš než nás předvolá...
pochopit a to už navždy ?
Vize znamená, že přeskočíme přes propast k lásce a necháme stát most, po němž nás budou
následovat ostatní. Když sami sebe dáváme tak intenzivně, beze zbytku, že se obrátíme naruby, dovolíme,
aby se na zemi znovu zrodila láska. Umožňuje nám přeskočit bezednou propast
nevědomé mysli a překonat nicotu. Vize nám umožnuje dostat se na nové území lásky,
kde nacházíme i nové odpovědi. Potom jsme schopni vybudovat most, po němž mohou následovat ostatní
i objevit jazyk, kterým lze vyjádřit nevýslovné. Máme-li vizi, žijeme pro smysl své
existence. Dáváme dar sebe sama tak opravdu tvořivým způsobem, že cesta je bezpečná i pro ty, kteří
jdou za námi.

Staré fotky
zase nemůžu spát
a budí mě staré fotky
jde z nich chlad
a jsou trochu i krotký
tváříc se černobíle
vyprávíc mi příběhy své
dnes je všechno milé
o tom, že bylo dobře a i zle
odkrývám z nich
koruny stromů a plachetnic
láska je srdce zdvih
zas trochu domů a co je víc?
Každá oblast vztahů, kde nepanuje úplná hojnost, ať se jedná o komunikaci, peníze, sex, volný čas,
štěstí či cokoliv jiného - je oblastí, kde se nám zdá, že máme pravdu anebo jsme o trochu lepší než
náš partner: jde o oblast, kde bojujeme, aby partner či situace uspokojili naše potřeby, ještě než to
skutečně udělají. Míra nedostatku určuje, jak dalece ještě nejsme
ve vztahu vpravdě partnerském.

Vstávání v Benátkách
vstáváme do nového dne
a hledáme svá tajemství
co všechno vlastně lze
a to je naše poselství
tajemství života je umění
vidět svět kolem sebe
na zemi je čas k svádění
očima dotýkat se nebe
milovat umění je velký dar
a milovat je pro něj samé
zbožnost krásy není zmar
životem v kráse odhodlané
umění jenom odhaluje
a není to vždy námaha
snímá z nás, co zahaluje
ta naše lidská povaha
vstávání je taky uměním
připravit srdce na lásku
vypal se svým znamením
cejch svého já na masku
Krása, opravdová krása, ta přestává tam,
kde začíná intelektuální výraz.
Intelekt je už sám o sobě jistý druh přehnanosti
a ruší harmonii každé tváře.
V okamžiku, kdy si člověk sedne a začne přemýšlet,
je hned samý nos nebo samé čelo nebo prostě něco děsného.

Světlo luceren
paprsky Slunce budí zemi
a světlo luceren šlo už spát
tak prostě dobře je mi
a chci, aby to bylo napořád
tma, kdo oslepuje vidění
a nevíme, co ji vlastně tvoří
je třeba trochu bláznění
vidět tmu v světle, co hoří
když vstoupíš do světla
aniž vidíš, jak tě oslepuje
aby se duše nespletla
tma není to, co si pamatujem
Světýlko duše bez hřejivosti srdce
je často jen bludičkou v tmách života.

Ráno
tys byla moje ráno
to když jsem vstával
všechno šlo stranou
když jsem tě brával
zamíchat, vychladnout
možná i bránou dne
nevidět, prominout
že tady ještě jsme
vzít ráno do rukou
bylo by teplé, jak čaj
ten byl mou zárukou
volával, se mnou hraj
kostka cukru spadla
už je zas rozestláno
až noc na mě padla
kdy bude další ráno?
Každé ráno máme po zazvonění budíku úplně novou příležitost
udělat v čase, který nám byl darován, to, co chceme.
A po celý zbytek života budeme tento dar dostávat znovu a znovu.

Vylívám si srdce
kdysi jsem se tě ptal
kdo drží hvězdy na nebi
a ty, který jsi všechno znal
jsi neměl, co říct, krom tmy
jsi hvězda, teď vzdálená
zas říkám, ruku mi dej
je pro mě smutná tma
a tys byl můj dobroděj
dál plujem, voda klokotá
na lodi citů, co je vratká
ať sjedem po řece života
ať dlouhá je či krátká
co mě teď drží v oblacích
je to, že tě v nebi hledáme
když láska se mi nevrací
jeden z nás vždycky přistane
a tak vylívám si srdce
možná jen zbytečný proud
říkejte si, co chcete
dál budu k hvězdám plout
pro mého tátu, který dneska ráno zemřel

Dospělost
dospělost je stav
mysli a ne věku
život ti říká plav
přes celou řeku
pomalu u břehu
chvíli prostě trvá
zvyknout si na něhu
která není prvá
a pak dál proti
proudu, co valí
tvé obavy a bortí
to, co je už v dáli
tak teče řeka
a kdo nemá dost
druhý břeh čeká
tvoje dospělost
Děti mohou jen žít, dospělí musí zápasit.
mému synovi

Kdy ruku vztáhl jsem na padající list?
Kdy ruku vztáhl jsem na padající list?
Kdy zahlédl tvář lišky?
Kdy vypravím se do těch míst,
kde pod nohama chrupou šišky?
Kde země voní silně po zemi,
kde lesy hrají barvami…
Kde domov můj hladím dlaněmi,
Kdy vrátím se, nejen já, ale my…
Plni energie spoutaní svou čistou myslí,
hrdinně bráníme překročit svůj stín.
Každý z nás svou lásku jenom syslí
a nevidíme, jak nám lidskost padá do bažin.
Zamyslet a pochopit se a vyrovnat svůj krok,
tam, kde jsou ústa plná dechu života.
V zemi krásné na pohled, a ne jen jeden rok
Rozhodnout se …
Pokud použijeme feng-shui make-up na svůj život, dokážeme zázraky.
A to ještě před tím než zapadne slunce.
Michal Zachar

Cesta

Recommended

Recommended

More Related Content

More from Michal Zachar - PEI

More from Michal Zachar - PEI (12)

Cesta