1. Obchodní tajemství
Podnikatelé ve svém podniku využívají různé technologické a výrobní postupy, receptury, vznikají
jim vztahy s dodavateli, budují si klientelu, plánují určité obchodní strategie. Takové informace
mají většinou určitou hodnotu, jejich využívání přináší podnikateli zisk, a pokud by byly někým
neoprávněně použity, podnikatel by tím mohl být poškozen. Za určitých podmínek jsou takové
skutečnosti chráněny zákonem.
Obsah dokumentu:
* Co je obchodním tajemstvím
* Související pojmy: know-how a důvěrné informace
* „Majitel“ obchodního tajemství
* Jakým způsobem lze obchodním tajemstvím nakládat
* Jaké jsou prostředky ochrany obchodního tajemství
* Zvláštní případy ochrany obchodního tajemství
o a) ochrana obchodního tajemství před akcionáři
o b) ochrana obchodního tajemství ve vztahu k obchodním partnerům
o c) ochrana obchodního tajemství ve vztahu k zaměstnancům
* Možné trestněprávní důsledky ohrožení či porušení obchodního tajemství
* Obchodní tajemství v procesním právu
o a) v občanském soudním řízení
o b) v trestním řízení
* Příloha: Vzor dohody o mlčenlivosti, ochraně informací a zákazu jejich zneužití
* Související zákony
Co je obchodním tajemstvím
Obchodní tajemství je většinou v právní teorii řazeno mezi práva průmyslového vlastnictví. Může
se jednat o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají
skutečnou nebo alespoň potenciální materiální (nebo i nemateriální) hodnotu, nejsou v
příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a
podnikatel jejich utajení odpovídajícím způsobem zajistil. Aby určitá skutečnost byla obchodním
tajemstvím, musí dle § 17 obchodního zákoníku splňovat všechny uvedené znaky současně.
Podrobněji k jednotlivým znakům:
* obchodní, výrobní či technická povaha skutečnosti – Takovou povahu mají zejména
následující skutečnosti: seznamy zákazníků, seznamy dodavatelů, nákupní prameny, seznam
zástupců, obrat prodejen, cenové kalkulace, obchodní záměry, marketingové strategie,
technologické postupy, výrobní vzory a prototypy, receptury, plány, výkresy, nepatentované
vynálezy, výsledky pokusů atd.
* skutečnost souvisí s podnikem – Slouží k provozu podniku (např. výrobní postup), nebo
vzhledem ke své povaze k tomu má sloužit (např. strategie rozvoje podniku, která má být využita
teprve v budoucnu).
* skutečná nebo alespoň potenciální materiální nebo nemateriální hodnota skutečnosti –
Hodnota spočívá v tom, že určitá skutečnost je zpeněžitelná či jinak hospodářsky využitelná a
vyzrazení skutečnosti je způsobilé dotknout se hospodářského výsledku podnikatele (ať už se
porušení obchodního tajemství v hospodářském výsledku projeví nebo ne).
* skutečnost není v příslušných obchodních kruzích běžně dostupná – Příslušnými obchodními
kruhy jsou myšleny osoby, které jsou potenciálními nebo skutečnými konkurenty podnikatele
(nebo osoby, které by jim mohly takové skutečnosti sdělit). Na tom, že skutečnost není v
příslušných obchodních kruzích běžně dostupná nemění nic např. fakt, že je skutečnost známa
vědecké veřejnosti.

2. Nejde o obchodní tajemství, pokud jde o skutečnosti, které si může kdokoli zjistit např. z
obchodního rejstříku či jiného veřejně dostupného registru.
* podnikatel má vůli k utajení skutečnosti – Aby se jednalo o obchodní tajemství, je také nutné
subjektivní hledisko podnikatele, tedy jeho vůle k utajení skutečnosti, resp. projev takové vůle.
Může se tak stát výslovně (např. písemně) nebo i samotným přijetím opatření k zajištění utajení
skutečnosti. Protože však je na podnikateli, aby v případném sporu dokázal, že určitá skutečnost
byla obchodním tajemstvím, lze doporučit, aby se jednalo o výslovný písemný projev vůle.
* podnikatel adekvátně zajistí utajení skutečnosti – Závisí na podnikateli a na povaze
skutečnosti, jakým způsobem zajistí její utajení. Skutečnosti mohou být zachyceny v listinách,
počítačových souborech, je s nimi seznámen určitý okruh zaměstnanců podnikatele, případně i
obchodních partnerů. Na místě bude ochrana hmotných nosičů informací (např. jejich uložení v
trezoru), uložení smluvní povinnosti utajovat určité skutečnosti osobám, které se s nimi dostanou
do styku (např. zaměstnancům) apod.
Obchodní tajemství a jeho ochrana vzniká naplněním všech výše uvedených zákonných znaků a
zaniká, zanikne-li alespoň jeden znak (např. podnikatel již nemá vůli skutečnost utajit).
zpět na Obsah dokumentu
Související pojmy: know-how a důvěrné informace
Know-how lze podle odborné literatury vymezit jako soubor výrobních, technických,
technologických a jiných poznatků a dovedností, které vedou k racionálnějšímu nebo
efektivnějšímu vyřešení určitého problému a jsou podnikatelsky využitelné. I know-how může a
často i bude spadat do obchodního tajemství, pokud má ovšem všechny jeho znaky. Pojem
know-how používá obchodní zákoník např. v § 60 odst. 2, ze kterého vyplývá, že know-how může
být předmětem nepeněžitého vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti. Lze shrnout,
že obchodní tajemství a know-how tvoří dvě množiny, které se částečně, ne však úplně,
překrývají.
Při sjednávání smluv si obvykle jednající strany předávají různé informace důležité pro uzavření
smlouvy, které mohou mít důvěrnou povahu, podnikatel má zájem na tom, aby tyto informace
druhá strana nijak dále nešířila, a aby je sama neužila způsobem, který by byl v rozporu se zájmy
podnikatele. Obchodní zákoník pamatuje na ochranu takových důvěrných informací v § 271, kde
stanoví: „Jestliže si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytnou informace
označené jako důvěrné, nesmí strana, které byly tyto informace poskytnuty, je prozradit třetí
osobě a ani je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k
uzavření smlouvy, či nikoli.“ Z uvedeného vyplývá mimo jiné, že podnikatel musí o svá práva
pečovat, tedy informace, které považuje za důvěrné, takto při jednání označit, a to nejlépe v
písemné podobě.
Členové statutárního orgánu společnosti (a potažmo i členové dozorčí rady) jsou povinni
zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím
osobám by mohlo společnosti způsobit škodu (výslovně je to upraveno u členů představenstva
společnosti v § 194 odst. 5 obchodního zákoníku).
„Majitel“ obchodního tajemství
Kdo je osobou, která má práva k obchodnímu tajemství? Obchodní tajemství patří k podniku, je
jeho součástí. Náleží tedy tomu, kdo podnik vlastní. Taková osoba může obchodním tajemstvím
nakládat, zejména může udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky užití.
Obchodní zákoník však používá poměrně zavádějící formulaci, že výlučné právo nakládat
obchodním tajemstvím má „podnikatel, který provozuje podnik“. Takovým podnikatelem však
může být i nájemce podniku. Odborná literatura dovozuje, že nájemce podniku má tzv. zákonnou
licenci k obchodnímu tajemství (§ 488g odst. 1 obchodního zákoníku) a může obchodní tajemství

3. v rámci této licence využívat k provozování podniku, ale již nemá právo s ním nakládat tak, jako
vlastník podniku.
Můžeme tuto situaci pro ilustraci srovnat například s nájmem bytu. Nájemce může byt užívat,
tedy bydlet v něm, avšak nemůže jej např. prodat, protože toto právo má pouze vlastník bytu.
Pokud tedy podnikatel pronajme podnik jinému podnikateli, je jistě na místě ve smlouvě o nájmu
podniku vymezit, které skutečnosti tvoří obchodní tajemství, a zavázat nájemce podniku k tomu,
že obchodní tajemství nezneužije, respektive jej nebude šířit mimo rámec podniku. Oprávnění
užívat obchodní tajemství zaniká skončením nájmu.
Problém může nastat, pokud nájemce podniku v době nájmu „vnese“ do podniku nějaké nové
obchodní tajemství, např. objeví a zavede nový výrobní postup. Kdo bude potom vlastníkem
takové informace, vlastník podniku, nebo nájemce podniku? Tato otázka dosud nebyla spolehlivě
a přesvědčivě vyřešena. Z tohoto důvodu by si strany měly již ve smlouvě o nájmu podniku
dohodnout, jak naloží se skutečnostmi, které mohou vzniknout v době nájmu podniku a budou
tvořit z pohledu stran obchodní tajemství. Např. je možné uzavřít dohodu o konkurenční doložce
pro dobu po skončení nájmu podniku, podle níž jedna strana bude vlastníkem obchodního
tajemství a bude jej využívat při provozu podniku a druhá strana se zaváže tyto skutečnosti
nevyužívat (a zároveň utajovat), přičemž za to obdrží odpovídající (např. finanční) kompenzaci.
zpět na Obsah dokumentu
Jakým způsobem lze obchodním tajemstvím nakládat
Jak již bylo uvedeno výše, vlastník podniku je oprávněn nakládat obchodním tajemstvím, jelikož
je jeho majitelem. Je oprávněn zejména získávat z něj majetkový prospěch, udělit k němu licenci,
nebo jej dokonce může „odtajnit“ (tedy zpřístupnit jej veřejnosti), avšak tím pochopitelně
předmětné skutečnosti pozbudou charakter obchodního tajemství. O tzv. zákonné licenci k
obchodnímu tajemství byla řeč již výše v souvislosti s nájmem podniku.
Obchodní zákoník neupravuje zvláštní smlouvu, kterou by podnikatel uděloval licenci k využití
obchodního tajemství. Vzhledem k tomu, že podle převažujícího názoru odborníků patří obchodní
tajemství do oblasti průmyslového vlastnictví, je proto třeba použít licenční smlouvu k předmětům
průmyslového vlastnictví podle § 508 – § 515 obchodního zákoníku. Existují však i opačné
názory, podle kterých je smlouva o poskytnutí licence k obchodnímu tajemství smlouvou
nepojmenovanou. Touto smlouvou opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a
na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se zavazuje k
poskytování určité úplaty, nebo jiné majetkové hodnoty. Smlouva musí být písemná, jinak bude
neplatná.
Licence rozlišujeme výhradní (výlučné) a nevýhradní (nevýlučné).
Poskytnutím výlučné licence poskytovatel uděluje nabyvateli právo obchodní tajemství využívat a
současně se zavazuje, že pro vymezené území neudělí licenci žádnému jinému subjektu.
Poskytovatel je oprávněn obchodní tajemství využívat sám, pokud není ve smlouvě sjednáno
jinak.
Poskytnutím nevýlučné licence poskytovatel uděluje nabyvateli právo obchodní tajemství využívat
s tím, že si ponechává právo udělit další licenci pro totéž obchodní tajemství a pro stejné území.
V licenčních smlouvách je třeba rovněž sjednat místní a časové omezení licence (na jakém
území a po jakou dobu může být obchodní tajemství využíváno).
Dále je vhodné v licenční smlouvě upravit možnost poskytování podlicence – tedy, zda nabyvatel
licence je oprávněn poskytnout oprávnění k využívání obchodního tajemství další osobě či nikoliv.

4. Není-li ve smlouvě stanoveno jinak, platí, že nabyvatel není oprávněn k poskytnutí podlicence
bez souhlasu poskytovatele licence.
Obchodní zákoník stanoví, že poskytovatel je povinen bez zbytečného odkladu po uzavření
smlouvy poskytnout nabyvateli veškeré podklady a informace, jež jsou potřebné k výkonu práva
podle smlouvy. Podle § 513 je nabyvatel povinen utajovat poskytnuté podklady a informace před
třetími osobami, ledaže z jejich povahy nebo ze smlouvy vyplývá, že poskytovatel nemá zájem na
jejich utajení (v případě obchodního tajemství pochopitelně zájem na jeho utajení mít bude). Za
třetí osoby se podle zákona nepovažují osoby, jež se účastní na podnikání podnikatele a které
podnikatel zavázal mlčenlivostí. Po zániku smlouvy je nabyvatel povinen poskytnuté podklady
vrátit a dále utajovat poskytnuté informace do doby, než se stanou obecně známými.
Pokud jde o dobu po skončení smlouvy, je vhodné ve smlouvě jasně vymezit, že nabyvatel
nebude po jejím skončení dále obchodní tajemství využívat (obdobně jako u nájmu podniku).
Podle licenční smlouvy upravené v obchodním zákoníku má dále poskytovatel povinnost učinit
potřebná právní opatření k ochraně výkonu práva nabyvatelem. Nabyvatel na druhou stranu musí
bez zbytečného odkladu upozornit poskytovatele, pokud bude ve výkonu práva někým
omezován, nebo zjistí, že jiné osoby porušují toto právo.
Povinnost poskytovatele licence k obchodnímu tajemství prosazovat v takovém případě jeho
ochranu vyplývá z toho, že poskytovatel je majitelem obchodního tajemství. Není-li smlouva
sjednána na dobu určitou, lze ji vypovědět, a to s výpovědní lhůtou jeden rok od konce
kalendářního měsíce, v němž byla výpověď doručena druhé straně. Výpověď musí mít písemnou
formu (neboť i smlouva samotná je písemná). Např. tedy pokud je výpověď doručena druhé
straně 17. ledna 2008, výpovědní lhůta skončí 31. ledna 2009.
Pokud se strany rozhodnou uzavřít smlouvu jako výše popsaný smluvní typ, je třeba shrnout toto:
Ustanovení týkající se licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví jsou vesměs
dispozitivní, tedy je možné si ve smlouvě dohodnout něco jiného, než je stanoveno v zákoně.
Pokud si však v konkrétních bodech strany nedohodnou nic jiného, uplatní se zákonná
ustanovení.
Jako příklad lze uvést výpovědní lhůtu. Pokud si strany smluví jaká má být podle jejich vůle
výpovědní lhůta, uplatní se tato dohodnutá lhůta. Když ale o výpovědní lhůtě ve smlouvě nic
neuvedou, platí lhůta, kterou stanoví zákon (viz výše). Odchýlit se je možné od všech ustanovení
této licenční smlouvy s výjimkou základních ustanovení: musí být sjednán rozsah licence, určeno
území, pro které licence platí (např. Česká republika), a musí být sjednána úplata (resp. jiná
majetková hodnota), kterou bude nabyvatel za licenci poskytovat. Písemná forma je také
povinná.
Kromě uvedeného smluvního typu však mohou podnikatelé uzavřít i „nepojmenovanou“ smlouvu
o poskytnutí licence, tedy takovou, kterou obchodní zákoník výslovně neupravuje. Bude se jednat
o smlouvu, která nebude naplňovat znaky popsané v „základních ustanoveních“, takže se na ni
nepoužijí ani ostatní ustanovení upravující licenční smlouvu k předmětům průmyslového
vlastnictví.
zpět na Obsah dokumentu
Jaké jsou prostředky ochrany obchodního tajemství
Obchodní tajemství je za prvé chráněno podle § 20 obchodního zákoníku. Ten stanoví, že proti
porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství přísluší podnikateli právní ochrana jako při
nekalé soutěži. Jedná se o tzv. absolutní ochranu, tedy proti komukoli, kdo poruší nebo ohrozí
obchodní tajemství (může se jednat i o osobu, která vůbec není podnikatelem). Obchodní
tajemství je chráněno i před ohrožením, přičemž nemusí nakonec dojít k porušení (např.

5. zaměstnanec neoprávněně prozradí obchodní tajemství nějaké třetí osobě, která se o něm nemá
dozvědět, i když jej taková osoba nakonec nijak nezneužije). K ohrožení nebo porušení může
dojít i jinak než přímo jednáním (např. zaměstnanec zapomene zamknout trezor, v němž jsou
uloženy obchodní plány).
Za druhé se může uplatnit ochrana podle § 51 obchodního zákoníku, zde se jedná o ochranu
relativní.
Porušováním obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí,
zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži
a o němž se dověděl:
1. tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným (např. z technických
předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě jeho pracovního vztahu k soutěžiteli nebo
na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným
orgánem povolán, nebo
2. vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu.
Podle ust. § 53 obchodního zákoníku se mohou osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží (tedy i
porušením obchodního tajemství jak uvedeno výše) porušena nebo ohrožena, proti rušiteli
domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat
přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání
bezdůvodného obohacení. Jedná se o ochranu v rámci občanského soudního řízení na základě
žaloby. Kdy tedy lze účelně uplatňovat jednotlivé nároky?
1. Zdržení se protiprávního jednání – Uplatnění nároku na to, aby se rušitel zdržel protiprávního
jednání, má preventivní povahu. Směřuje proti pokračování v jednání, kterým se někdo dopouští
porušování obchodního tajemství. Tuto žalobu lze použít, pokud se rušitel dopouští protiprávního
jednání opakovaně a hrozí, že se jej bude dopouštět i v budoucnu.
2. Odstranění závadného stavu – Nárok na odstranění závadného stavu směřuje naopak do
minulosti. Jedná se o odstranění „zdroje“ závadného stavu. Žalobou se tedy lze domáhat
například odvolání nepravdivého tvrzení v dopisech zaslaných zákazníkům soutěžitele, nebo
odstranění neoprávněně užívané databáze ze všech svých nosičů informací.
3. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění – Zde jde o nárok na plnění za újmu nemateriální
povahy. Lze jej uplatnit i současně s nárokem na náhradu škody, nebo samostatně. Nároky na
přiměřené zadostiučinění a na náhradu škody se tedy vzájemně nevylučují. Přiměřené
zadostiučinění může být poskytnuto v penězích, ale i v jiné vhodné formě (např. uveřejnění
omluvy). Pokud jde o „přiměřenost“, není v zákoně stanoveno, jak určit přiměřenou míru
zadostiučinění. Bude záležet na okolnostech a detailech konkrétních případů a na posouzení
soudu, zda uzná žalobcem požadovanou částku za přiměřenou. Je třeba upozornit, že soud v
takovém případě nemůže „překročit“ návrh žalobce a přisoudit mu vyšší peněžní částku, nebo
jinou formu zadostiučinění, než žalobce navrhuje.
4. Náhrada škody – V tomto případě vzniká škoda na základě objektivní odpovědnosti. To
znamená, že se lze domáhat náhrady škody nezávisle na tom, zda odpovědná osoba vznik škody
zavinila (tedy zda měla nějaký vnitřní psychický vztah ke způsobení škody). Zákon však dává
takové osobě možnost liberace (vyvinění). Odpovědnosti se tedy zprostí, pokud prokáže, že
porušení právní povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost podle § 374
obchodního zákoníku.
5. Vydání bezdůvodného obohacení – Vydání bezdůvodného obohacení lze rovněž požadovat
vedle výše uvedených nároků za předpokladu, že druhé straně nějaké bezdůvodné obohacení
vzniklo. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl,
jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.