1. Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Katedra filozofie
Magisterská diplomová práce
K hermeneutickému myšlení Paula Ricoeura
Autor: Bc. Zdeňka Vlčková
Vedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc. Brno 2010
2. Poděkování:
Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Jaroslavu Hrochovi, CSc. za cenné
připomínky, podněty a trpělivost, s níţ mě provázel po celou dobu vznikání diplomové práce.
2
3. Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechny prameny
a pouţitou literaturu.
podpis:
3
4. Obsah
Úvod ........................................................................................................................................... 6
1. Východiska hermeneutického myšlení Paula Ricoeura .................................................... 7
Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher................................................................................... 7
Wilhelm Dilthey ..................................................................................................................... 8
Martin Heidegger .................................................................................................................... 9
Hans-Georg Gadamer ........................................................................................................... 10
2. Mluvený a psaný projev, diskurs ...................................................................................... 11
Mluvený projev..................................................................................................................... 11
Diskurs .................................................................................................................................. 13
Diskurs v promluvě ........................................................................................................... 14
Diskurs v textu .................................................................................................................. 15
Diskurs a význam .............................................................................................................. 17
Ricoeur, Foucault a diskurs............................................................................................... 19
3. Strukturalismus .................................................................................................................. 21
Strukturalismus a hermeneutika ........................................................................................... 21
Symbolismus ........................................................................................................................ 24
Text ....................................................................................................................................... 26
Ricoeur a strukturalismus ..................................................................................................... 27
Kritika strukturalismu ........................................................................................................... 28
Odmítnutí strukturalismu? .................................................................................................... 29
4. Ricoeurova koncepce interpretace .................................................................................... 30
Vysvětlení a porozumění ...................................................................................................... 31
Lévi-Strauss a jeho koncepce mýtu ...................................................................................... 33
Ricoeurovo shrnutí Lévi-Straussovy koncepce ................................................................ 35
Svět textu .............................................................................................................................. 36
Čtenář.................................................................................................................................... 37
Osvojení ................................................................................................................................ 40
Ricoeurovo pojetí odstupu .................................................................................................... 43
4
5. Ricoeurova recepce kritiky ideologií J. Habermase ......................................................... 43
Odstup ............................................................................................................................... 45
Proces interpretace ................................................................................................................ 50
Odhadování ....................................................................................................................... 50
Reference .......................................................................................................................... 51
5. Metafora .............................................................................................................................. 55
Metafora jako báseň v miniatuře .......................................................................................... 60
Sémantické gesto Jana Mukařovského ................................................................................. 61
Porovnání básně v miniatuře a sémantického gesta ............................................................. 64
Závěr ........................................................................................................................................ 66
Seznam použité literatury ...................................................................................................... 69
5
6. Úvod
Hermeneutika v sobě obsahuje mnoho vrstev, které se vzájemně prolínají a mají za cíl
poskytnout metodologickou půdu pro interpretaci díla. Má diplomová práce si klade za cíl
nahlédnout jednotlivé hermeneutické kategorie z pohledu Paula Ricoeura.
V první části se zabývám Ricoeurovými předchůdci, k nimţ se sám hlásí a kteří jsou
podstatní pro formování hermeneutického myšlení. Je patrné, ţe v mnohých oblastech se jimi
nechal inspirovat, i kdyţ se neomezuje pouze na přijetí jejich myšlenek, ale vyuţívá je pro
svou vlastní cestu, na níţ hledá smysl, význam a prostředky hermeneutiky.
Druhá část práce se věnuje strukturalismu a jeho reflexi v dílech Ricoeura.
Strukturalismus byl jedním z konceptů, na který Ricoeur reagoval a snaţil se ho vztáhnout na
potřeby hermeneutiky. Dá se říci, ţe celá práce je ovlivněna strukturalistickým přístupem,
neboť je mu věnováno nejvíce prostoru a často se prolíná i do ostatních částí práce.
V třetí části se dostávám k problému mluveného a psaného projevu, který tvoří
základní dichotomii při interpretaci. Spolu s tím je potřeba zmínit diskurs, který tvoří nedílnou
součást obou typů projevu.
Zbývající části práce se uţ zaměřují na samotný proces interpretace s jeho všemi
kategoriemi, které Ricoeur nachází a přehodnocuje při svém hledání nejoptimálnějšího
postihnutí interpretace. V rámci interpretace se pak blíţe zaměřuji na problém metafory, resp.
Ricoeurovým pohledem na ni. Zároveň se v této souvislosti zamýšlím nad moţnou paralelou
mezi Ricoeurovým pojetím metafory a Mukařovským sémantickým gestem.
Snahou diplomové práce na nahlédnutí do zákoutí Ricoeurovy hermeneutiky,
která ukazuje, jakým způsobem je moţné nahlíţet na text a všechny další zainteresované
články, bez nichţ by proces interpretace nebyl úplným. Ukazuje dynamičnost lidských
subjektů podílejících se na interpretaci. Zároveň ukazuje i dynamičnost textu, který ţije svým
vlastním košatým ţivotem.
6
7. 1. Východiska hermeneutického myšlení Paula Ricoeura
Na počátku své práce bych chtěla ve stručnosti poukázat na základní teoretické
koncepce těch představitelů hermeneutického myšlení, kteří ovlivnili pojetí rozumění
a interpretace v díle francouzského filozofa Paula Ricoeura. Ricoeur je ve své práci uvádí,
neboť své pojetí hermeneutiky staví na jejich odkazu, ať uţ v pozitivním smyslu nebo
ve snaze se od jejich názorů distancovat či je překonat. V této části mi nejde o postiţení
celého spektra hermeneutických myšlenek daných představitelů, ale spíše o vytyčení
základních prvků, na které Ricoeur ve své koncepci hermeneutiky odkazuje.
Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher
Prvním představitelem je Friedrich Schleiermacher, jenţ chtěl své pojetí hermeneutiky
rozšířit za dosavadní oblast hermeneutického zkoumání v časovém období přelomu 18. a 19.
století, kdy byly jejími zájmy antické texty nebo texty Nového a Starého zákona. Zároveň
jako první zformuloval hermeneutický kruh – základní prvek interpretace. Jeho podstata
spočívá ve schopnosti porozumění textu na základě porozumění jednotlivých slov. Ale pro
porozumění jedinému slovu je nutný předpoklad porozumění celku.
Kromě textu se Schleiermacher zaměřil i na promluvu jako další podstatný prvek
hermeneutické skutečnosti, který nebyl zcela doceněn. Promluva je úzce spjata s jazykem –
promluva předpokládá jazyk a jazyk se uskutečňuje prostřednictvím promluvy. V člověku je
jazyk utvářen určitým způsobem, avšak porozumění řeči je moţné pouze díky jazyku. Odtud
pramení Schleiermacherova snaha o postihnutí hermeneutiky jako dvou na sobě závislých
interpretací (psychologické a gramatické). V psychologické interpretaci je jazyk povaţován
za prostředek, díky němuţ člověk můţe zprostředkovat své myšlenky a tvůrčí individualitu.
V základu se tato interpretace snaţí zachytit myšlenkový proces autora, který vedl k napsání
textu. Schleiermacher dále uvádí, ţe v rámci psychologické interpretace je potřeba ještě
rozlišit dvě tendence - „čistě psychologickou“ a „technickou“. Čistě psychologická
interpretace se zaměřuje na osobnost autora „v jeho tvůrčí umělecké produkci prostřednictvím
7
8. ‚divinatorického‘ charakteru interpretace“.1 V technické interpretaci se v první řadě určuje,
jakým způsobem autor přijímal „předmět svého díla a jeho jazyk“.2
Gramatická interpretace se uţ podle svého názvu zaměřuje na řeč jako projev jazyka,
snaţí se o zachycení významu slov bez ohledu na osobnost autora textu.
Schleiermacher tedy přišel s poţadavkem schopnosti interpreta proniknout
do vnitřního ţivota autora daného textu. Zájem hermeneutiky by se měl zaměřit na
porozumění výpovědi v takové míře, ţe by interpret porozuměl textu do takové míry, kdy by
se dalo říci, ţe mu rozumí dokonce lépe neţ sám autor.3
Wilhelm Dilthey
Základem Diltheyovy koncepce je důraz na specifičnost přírodních a duchovních věd
(Geistewussenschaften), které podle svého předmětu zkoumání pouţívají dva typy
metodologických přístupů. Duchovní vědy se mají zakládat na porozumění (Verstehen)
zatímco přírodní se zakládají na vysvětlení (Erklären). Dějinnou skutečnost není moţné podle
Diltheye postihnout pomocí kategorie „vysvětlení“. Podle Diltheye se rozumění zakládá na
vyloţení zkušenosti lidského subjektu, který je však redukován na „posloupnost proţitků“.4
Hlavním cílem je zrovnoprávnit duchovní vědy vzhledem k vědám přírodním, coţ je moţné
pomocí zaloţení vlastní metodologie, která bude souměřitelná s metodologií přírodních věd.
Hlavním cílem u Diltheye je tedy oprostit duchovní vědy od metafyzických teorií.
V rámci duchovních věd rozlišuje dva typy rozumění, o nichţ pojednává v díle
Výstavba dějinného světa v duchovních vědách (1910). „Elementární formy rozumění“ jsou
takové firmy, v nichţ dochází k semknutí rozumění s konkrétní činností.5
„Vyšší typ rozumění“ se taktéţ uplatňuje v kaţdodenním ţivotě, ale vychází
z „potřeby samostatně posuzovat charakter a schopnosti jednotlivých lidí“.6 Na tomto stupni
1
Hroch, Jaroslav; Filozofická hermeneutika v dějinách a současnosti; Brno: Georgetown 2003; s. 28.
2
Hroch; Filozofická hermeneutika…; s. 28
3
Schleiermacher, Friedrich; Hermeneutics and Criticism and Other Writings; Cambridge: Cambridge University
Press 1998; s. 23.
4
Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 33-35.
5
Kudrna, J.; „K některým otázkám pojetí znaku u Diltheye, Freyera a Heideggera“; Filosofický časopis 12,
1964, č. 5; s. 644-645.
8
9. je rozumění chápáno jako tvůrčí myšlenková reprodukce strukturovaných celků. Je zde nutné
postihnout vzájemné souvislosti významů, které utváří ţivot.7
Hlavním prvkem pro porozumění je sám člověk, neboť si lidé nejsou nikdy vzájemně
tak cizí, aby si nemohli porozumět. Rozumění se tak stává aktem, který se ubírá směrem
k psychologii. V poslední etapě se rozumění stává moţné prostřednictvím „znovuproţívání“ –
interpret je schopen znovu proţít záţitky, coţ vede k nejlepšímu moţnému pochopení
významu, které produkuje lidská kreativita.8
Martin Heidegger
Ricoeur hned z počátku svého malého pojednání o Heideggerovi uvádí, ţe „otázka
interpretace souvisí málo s otázkou exegeze, je od samého počátku Sein und Zeit spojena
s opomíjenou otázkou bytí“.9
Rozumění se tak řadí k ontologické charakteristice lidského pobytu. Základní
ontologickou charakteristikou pobytu je jeho tázání na své vlastní bytí. Zároveň svému bytí
nějakým způsobem rozumí a součastně své bytí vykládá. Z toho vyplývá, ţe porozumění
svému bytí vede k porozumění jeho smyslu.10
Rozumění součastně vychází z účelovosti lidského chování v přirozeném světě, který
pojímá jako soubor věcí, které člověka obklopují. Tyto věci pak v sobě obsahují smysl
a význam. Člověk tak nachází význam mezi věcmi, které ho ve světě obklopují, neboť je
v nich schopen hledat vazby a tím světu porozumět. Heidegger tedy v procesu interpretace
neklade důraz na myšlení člověka, který dané dílo vytváří, jak tomu bylo u předešlých dvou
představitelů. Poznání je pro něj konstituováno prostřednictvím bytí, které se člověku
vyjevuje.11
6
Dilthey, Wilhelm; Život a dejinné vedomie; Bratislava: Pravda 1980; s. 315.
7
Schmidt, Lawrence K.; Understanding Hermeneutics; Stocksfield: Acumen 2006; s. 41-44.
8
Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 37.
9
Ricoeur, Paul; Úkol hermeneutiky. Eseje o hermeneutice; Praha: FILOSOFIA 2004; s. 16.; srov. Hroch;
Filozofická hermeneutika …; s. 38.
10
Heidegger, Martin; Einführung in die Metaphysik. Gesamtausgabe II. Abteilung: Vorlesungen 1923-1944. Bd.
40; Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 1983; s. 89.
11
Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 38-46.
9
10. Porozumění bytí je v jeho díle Sein und Zeit spojováno s otázkou, která má větší
důleţitost neţ odpověď na ni. Tímto motivem se nechal inspirovat další představitel
hermeneutického myšlení Hans-Georg Gadamer.
Hans-Georg Gadamer
V Gadamerově pojetí hermeneutiky jako „ontologického základu ţivota člověka“12
se promítá kontinuita s Heideggerovou fundamentální ontologií. Spolu s tímto vlivem
vstupuje do Gadamerovy koncepce i tradice sókratovsko-platónského dialogu. Oba vlivy se
propojují v tezi o dějinném a řečovém charakteru rozumění, který má svůj základ v dialektice
pravdy a omylu. Rozumění se jako „způsob realizace dějinnosti lidského pobytu“13 stává
ontologickým základem lidského ţivota. Dalším rysem rozumění je v souvislosti s výše
napsaným jeho charakter projektu. Jeho základním rysem je jeho poukazování k budoucnosti
podobně jako ontologická dimenze Dasein.14
Gadamer si zároveň uvědomuje podstatný rys hermeneutického myšlení, jímţ jsou
„předsudky“, které začleňuje do procesu rozumění, neboť jsou jeho nedílnou součástí a je
nutné je reflektovat. V koncepci hermeneutického kruhu pak kategorie předsudků nabývá
pozitivní význam, neboť představují provázanost interpreta a toho, co poznává. Oproti
romantické hermeneutice, která především usiluje o porozumění autorovi, je jeho pojetí
hermeneutického procesu postaveno na schopnosti interpreta klást otázky, na něţ si odpovídá.
Je vidět, ţe v tomto procesu uţ není mnoho místa pro sledování procesů vedoucí autora
k sepsání díla. Poslední kategorií, kterou zmíním, je kategorie horizontu. Tato kategorie
pocházející od Husserla je důleţitým bodem rozumění, neboť k plnému rozumění dochází
podle Gadamera aţ v okamţiku, kdy dojde ke splynutí horizontu textu a interpreta,
tedy historického a současného.15
12
Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 52.
13
Gadamer, Hans-Georg; „Zur Problematik des Selbstverstänisses. Ein hermeneutischer Beitrag zur Frage der
Entmythologisierung“; in: týţ; Hermeneutik II. Ergänzungen. Register. Gesammelte Werke. Band 2. Tübingen:
J. C. B. Mohr (Paul Siebeck) 1993; s. 124.
14
Gadamer, H.-G.: Hermeneutik I. Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik.
Gesammelte Werke. Band 1. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck): 1990; s. 266-269.
15
Hroch; Filozofická hermeneutika …; s. 53-57.
10
11. 2. Mluvený a psaný projev, diskurs
Asi není nutné podotýkat, ţe mezi mluveným a psaným projevem existují určité
rozdíly, které zakládají další problémy, s nimiţ se musíme potýkat, pokud chceme
interpretovat text. Problém je v tom, ţe za základ se povaţuje mluvené slovo. Má to své
opodstatnění, neboť člověk si v první řadě předával a vlastně i do dneška předává informace
mluveným projevem. Psaní se vyvinulo jako prostředek záznamu, který měl zjednodušit
člověku uchovávání informací. Avšak pořád jde o informace, které jsou v první řadě
sdělitelné pomocí promluvy. Z toho důvodu je nutné nastínit rozdílnost mezi mluveným
a psaným projevem, neboť hermeneutika se zabývá především aţ psanou podobou. Je nutné
tedy postihnout „základ“, z něhoţ se psaný projev etabloval.
Mluvený projev
Základním prvkem mluveného projevu je hlas, jehoţ prostřednictvím mluvčí předává
informace příjemci v podobě monologu či dialogu. Za základní rys mluveného projevu je
povaţována neudrţitelnost záznamu. Kdyţ mluvíme, děje se tak tady a teď. Případné pozdější
opakování uţ nezaručuje, ţe se bude dít stejným způsobem. Můţeme pouţít jiná slova, určité
části vynecháme. Zjednodušeně řečeno, otázka události se bude měnit. Oproti samotnému
aktu promluvy stojí sdělení, které jejím prostřednictvím předáváme dál. Pojem „sdělení“
můţe být nahrazeno pojmem „význam“. Význam daného sdělení by měl při opakování určité
promluvy zůstat stejný. Je to tedy část promluvy, která zůstává stejná. To znamená,
ţe se význam stává neměnnou částí výpovědi. A právě tato část diskursu byla pro Ricoeura
stěţejní, neboť byla zachytitelná, opakovatelná a díky tomu i dobře pozorovatelná.16
Psaný projev
Psaný projev uţ díky tomu, ţe je psaný, za sebou zanechává trvalejší známky neţ je
tomu u mluveného projevu. Pomocí písma dochází k fixaci projevu, takţe by se dalo říci,
ţe událost i význam diskursu mají stejně sledovatelný charakter. Psaný projev je tak
16
Srov. Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 29-30.
11
12. prostředkem pro předávání informací či různých významů. K tomuto předávání uţ nedochází
tváří v tvář, ale je značně odosobněné. Autor textu nepíše pro konkrétního jedince,
ale v širším slova smyslu pro celé spektrum osob, které umí číst. Při větší redukci pro osoby,
které umí jazyk, v němţ je dílo napsané. Psaný projev je podle Ricoeura „úplnou manifestací
diskursu“.17 Tímto chce Ricoeur vyjádřit, ţe to, co je nutné pomocí psaní zachytit, je právě
diskurs. Jak bylo napsáno výše, psaní nezachycuje událost promluvy samé, ale o čem se
mluvilo – zachycuje intencionální exteriorizaci. Hlavním cílem diskursu v psaném textu je
zapsání noematu aktu mluvení, tedy významu řečové události.18 Diskurs se uskutečňuje jako
diskurs ve svém plném rozsahu na základě dialektiky události a významu v okamţiku, kdy se
z mluveného stane výpověď.19
Ukotvení „lidského diskursu“ pomocí písma neznamená pouze jakousi záchranu,
ale podle Ricoeura zasahuje do oblasti komunikace. Pokud je tomu tak – tedy ţe psaní není
pouhé ukotvení mluveného slova – pak prostřednictvím písma rovnou zapisujeme lidské
myšlení bez zprostředkovatelské funkce mluvení. Diskurs uţ tak není v rukou hlasu,
ale udrţuje ho písmo. Podle Ricoeura se zapsání textu stává „synonymem sémantické
autonomie textu“20. Tato autonomie textu je moţná díky oddělení autorova záměru a slovního
významu textu. Text se tak vymanil z prostředí, v němţ se pohyboval autor. Svým způsobem
se tak stal na autorovi nezávislý. To, co bude při četbě interpreta, čtenáře zajímat je tak
samotný text a ne záměr, s jakým ho autor napsal. Uţ toto ukazuje hlavní záměr, který
Ricoeur ve svém hermeneutickém přístupu k textu prosazuje a to odpsychologizování
interpretace. Ricoeur připisuje sémantické autonomii textu ještě jeden důleţitý rys a to větší
komplexicitu vztahu mezi událostí a významem. Při interpretaci je nutné, abychom brali
v úvahu autorský význam zároveň s významem slova.21 Mohlo by se zdát, ţe dochází
k protiřečení. Jak je moţné, aby došlo k oproštění textu od autora a zároveň byl brán v úvahu
autorský význam? Autor je samozřejmě nepostradatelným prvkem textu, neboť je jeho
strůjcem. Co přesně Ricoeur míní autorským významem je však otázkou,
neboť podrobnějšímu vysvětlení, kdo je autor a jaký je jeho význam, se Ricoeur věnuje aţ ve
třetím svazku díla Času a vyprávění. Lze říci, ţe význam autora spočívá ve strategii, s jakou
17
Ricoeur, Paul; Teória interpretácie: Diskurz a prebytok významu; Archa: Bratislava 1997; s. 42.
18
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 43.
19
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 44.
20
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 46-47.
21
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 48.
12
13. byl text napsán a ţe byl vůbec napsán. I zde se projevuje oproštění od autora, neboť je
v centru zájmu text a ne samotný autor.
Diskurs
Otázka diskursu sehrává zásadní úlohu v hermeneutice Ricoeura. Na základě jeho
vysvětlení se odvíjí další otázky a to především rozlišení mezi vysvětlením a porozuměním.
Ricoeurovo chápání diskursu nám prozradí uţ například název přednášky, kterou proslovil
na Texas Christian University roku 1973 pod názvem Jazyk jako diskurs22. Předběţně
můţeme říci, ţe se v jeho pojetí diskursu promítá zájem o filozofii jazyka a také
o hermeneutiku. Celou jeho hermeneutickou prací se nese téma rozlišování mezi mluveným
a psaným projevem. Tato problematika, jak uvidíme, se projevuje i v jeho chápání diskursu.
Důleţitým prvkem pro rozvíjení jazyka jako diskursu je pro Ricoeura zázemí
lingvistiky. Na počátku přednášky podotýká, ţe by své myšlenky o jazyku jako diskursu
nemohl rozvíjet, pokud by lingvistika nepokročila do podoby, v níţ okolo sedmdesátých let
byla. Poukazuje také na to, ţe samotný problém není nový, ale sahá jiţ do antiky. Chápání
diskursu však ve své době povaţoval za problematické zvláště v oblasti moderní lingvistiky.
Problematické to bylo zejména z toho důvodu, ţe se k diskursu vynořil „nový protějšek“
v podobě lingvistického kódu.
Moderním rozvojem lingvistiky má Ricoeur na mysli proniknutí strukturalismu do této
vědní disciplíny. Strukturalismus podle něj přináší hlavní problém ke zkoumání diskursu.
Veškerý zájem začal směřovat k analyzování jazyka z pohledu struktury a systému. To se
logicky stalo hlavní náplní lingvistiky. V tomto zaměření se pojem diskursu jaksi vytratil,
dostal se na okraj zájmu badatelů. Ricoeurovým cílem je tedy znovu „oprášit“ diskurs
a navrátit mu jeho hodnotu v rámci zkoumání jazyka. K úpadku diskursu přispělo i rozšíření
strukturální analýzy za hranice lingvistiky. Došlo tak k jeho vyuţívání na daleko delší
projevy, neţ byla slova. Jako příklad si můţeme uvést vyuţívání v lidových pohádkách
(V. Propp) nebo na oblast mýtu, kde byl hlavní postavou Francouz Claude Lévi-Strauss.
Pod tíhou strukturálního přístupu uţ jazyk nadále nevystupuje jako zprostředkovatel
mezi myslí a objekty. Sám si vytváří svůj vlastní svět, v němţ jednotlivá slova odkazují
22
Ricoeur, Paul; Interpretation Theory. Discourse and the Surplus of Meaning; Fort Worth: Texas Christian
Press 1976.
13
14. k jiným slovům, a vše spadá do jednoho systému. Jazyk uţ tak není povaţován
za wittgensteinovskou „formu ţivota“, ale stává se z něj systém vzájemných vnitřních
vztahů.23
Kořeny pro své chápání diskursu Ricoeur nachází u de Saussura, který ve svých
Kursech všeobecné lingvistiky pracuje se dvěma rozměry jazyka. Prvním z nich je langue
ve smyslu kódu a druhým je parole ve smyslu zprávy.24 Ricoeurovo pojetí diskursu pak
vychází z nahrazení pojmu parole pojmem diskurs. Chce tím poukázat na novost tohoto
útvaru a zároveň se jedná o pokus legitimovat sémantiku a sémiotiku jako dvě odlišné vědy,
které se zabývají dvěma prvky jazyka a to znaku a větě. Znak a věta pro něj sehrávají
důleţitou roli, neboť s jejich pomocí chce vystavět dvě vrstvy přístupu k jazyku, jenţ jsou
právě jimi charakterizovány.
Ještě se vrátím k jeho pojetí sémiotiky a sémantiky. Sémiotika je pro něj formální
vědou, kdeţto sémantika jako věda o větě je „bezprostředně zaměřena na pojem smyslu“.25
Celkově podotýká, ţe rozlišování mezi těmito dvěma vědami je pro jeho přístup k jazyku
klíčový a celé jeho další studium vychází právě z jejich odlišnosti.26
Diskurs v promluvě
Nyní se blíţe podívám na problematiku diskursu. Jádrem Ricoeurova přístupu
k diskursu je, jak bylo zmíněno výše, lingvistika věty. Uvádí z ní čtyři rysy diskursu, které
následně přepracovává do svébytného pojetí. Tyto rysy mu umoţňují vhodnější vyuţití pro
interpretaci textu. Diskurs je charakterizován takto, aby bylo moţné chápat promluvu jako
událost: (1) Diskurs se vţdy uskutečňuje v nějakém čase, konkrétně v přítomnosti. Jazyk je
oproti tomu objekt umístěný mimo čas. (2) Diskurs je sebe-referenční, to znamená, ţe diskurs
odkazuje na toho, kdo promlouvá prostřednictvím několika ukazatelů, mezi něţ je moţné
zařadit např. osobní zájmena. (3) Diskurs se vţdy vztahuje k něčemu. Jazyk naopak odkazuje
ke znakům, které jsou umístěny uvnitř stejného systému. Diskurs odkazuje ke světu,
který můţe být popsán. Zde se prolíná jazyk a diskurs, neboť diskurs slouţí jazyku k tomu,
23
Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 2-6.
24
Srov. Saussure, Ferdinand de; Kurs obecné lingvistiky; Praha: Academia 2007; s. 53-55.
25
„(…) is immediately concerned with koncept of sense (…)“ Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 8.
26
Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 8.
14
15. aby mohl být jeho prostřednictvím aktualizován. (4) Součástí diskursu je i účastník promluvy,
k němuţ je diskurs adresován.27
Problémem, s nímţ se diskurs potýká, nastává v momentě, kdy jeho charakter události
přeneseme do problematiky rozumění. „Jestliţe se veškerý diskurs uskutečňuje jako událost,
pak je mu rozuměno jako významu.“28 To, čemu chceme rozumět, je význam, který je stálý.
Z toho lze odvodit, co je pro diskurs hlavním tématem. Tím je překonání události
významem.29 V tomto bodě si Ricoeur vypomáhá Austinovými řečovými akty, které odráţejí
moţnost promluvy zároveň něco udělat. Příkladem můţe být slovní spojení „křtím tě“.
Pomocí vyslovení těchto slov daný akt vykonáme, i kdyţ reálně neprovádíme ţádnou
fyzickou činnost. Ricoeur k těmto aktům přidává ještě alokuční či interlokuční akt, v němţ
v rámci diskursu hraje důleţitou roli fakt, ţe diskurs je vţdy někomu adresovaný.30
Jak uvidíme později, určitý problém nastane, kdyţ diskurs přeneseme z mluveného projevu do
psaného. V něm vztah mezi spisovatelem a čtenářem není tak přímý jako mezi mluvčím
a posluchačem.
Diskurs v textu
Co se však stane, pokud se budeme snaţit přenést diskurs z promluvy do psaného
projevu? Pokud je diskurs přítomen „tady a teď“? Toto je první rozdíl mezi mluveným
a psaným projevem. Diskurs se pro jeho prchavost snaţíme ukotvit, coţ se děje
prostřednictvím zápisu. Text nezachycuje událost promluvy, ale to, co bylo jejím
prostřednictvím řečeno, její význam. Co je zapsáno se tak stává noemou řečeného.31 Ricoeur
diskurs chápe jako událost, která se děje jazyku. Tím má na mysli, ţe je diskurs uskutečňován
časově, v přítomnosti. Odlišuje se tak od systému jazyka, který je virtuální a mimočasový.32
Citát pouze dokládá, jakým způsobem je ukotven událostní charakter diskursu, který tak stojí
proti stagnujícímu prvku jazyka.
27
Ricoeur, Paul; „The Model of the Text. Meaningful Action Considered as a Text“; New Literary History 5,
1973; č. 1; s. 92.
28
„ (...) if all discourse is actualized as an event, it is understood as meaning.“ Ricoeur; Interpretation Theory…;
s. 12.
29
Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 12.
30
Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 14.
31
Ricoeur; „The Model…“; s. 95.
32
Ricoeur, Paul; Hermeneutics and the human sciences: essays on language, action and interpretation;
Cambridge: Cambridge University Press 1981; s. 133.
15
16. Avšak chápání diskursu jako události z něj činí problematický koncept, neboť událost
je něčím, co v určitém okamţiku nastane a vzápětí se ztratí. Její vlastností je tedy časová
ohraničenost, coţ z ní činí značně nestabilní prvek. Ricoeur se s tím vyrovná tím, ţe přisoudí
události její ontologickou prioritu diskursu – událost je skutečná, oproti systému (s nímţ
událost „soupeřila“ ve své stabilnosti), který je pouze imaginární. Systémem je zde myšlen
systém jazyka, jako je větná stavba nebo gramatika. Stanovení diskursu jako trvalé entity
umoţňuje jeho opakované identifikování s tím výsledkem, ţe neustále zůstane tím samým.
Nebude záleţet, jakými prostředky určitý diskurs zprostředkujeme, například pokud ho
přeloţíme do jiného jazyka. Pořád to bude ten samý diskurs, výpověď bude neustále
obsahovat ten stejný obsah jako její první verze. Důkaz pro své tvrzení Ricoeur nachází
v polaritě mezi singulární identifikací, kterou ve větě zastupují podstatná jména a univerzální
predikací, mezi jejíţ zástupce patří druh kvality, třídy věcí činnosti nebo typy vztahů.
Na tomto základě lze podle Ricoeura vysledovat, ţe i diskurs v sobě nese prvky struktury.
Jedná se však o strukturu ve smyslu pronikání funkcí jedinečnosti a univerzálnosti v rámci
jedné věty.33
Druhý bod charakteristiky diskursu v jazyku byl spojen s mluvčím. Při rozhovoru jsou
jeho účastníci adresní a je tedy jasné, komu se co říká. V případě nejasného vyjádření je
moţné se mluvčího zeptat, co měl svou promluvou na mysli. V případě textu se dostáváme do
úplně jiné situace. Uţ zde neprobíhá dialog „tváří v tvář“. Mluvčí je nyní ve formě autora
a jeho publikum ve formě čtenářů. Důsledkem tohoto stavu je nekorespondence záměru
autora s konečným významem textu. Psaný diskurs tak odděluje slovní význam textu
a vnitřního záměru. Neznamená to, ţe by bylo moţné pochopit dílo bez autora, ale jeho vztah
k diskursu je problematičtější neţ je tomu v případě promluvy. Oddělení významu a intence
v sobě nenese odpoutání se od reference diskursu. Naopak, stále se tento prvek objevuje a je
důleţitou součástí textu. Text se ale díky tomuto přístupu vzdaluje a zároveň se oprošťuje od
horizontu autora. Daleko větší důraz je kladen na samotný text. Ricoeura daleko více zajímá,
co vypovídá text a ne, co měl v úmyslu vypovědět autor. Tento postoj má daleko širší
konotace, neboť pozměňuje i pohled na interpretaci. Výklad textu uţ není zaloţen na
„psychologii autora“, ale hledí si hranic či horizontu významu samotného textu. Závěr, který
z toho Ricoeur činí, zní: „pouze význam ‚zachraňuje‘ význam bez přispění fyzické
a psychologické přítomnosti autora. Zároveň říci, ţe význam zachraňuje význam, znamená
33
Ricoeur; Interpretation Theory…; s. 9-11.
16
17. tvrdit, ţe pouze interpretace můţe ‚pomoci‘ proti slabosti diskursu, který jeho autor uţ nadále
nemůţe ‚chránit‘.“34
Jako třetí bod byl diskurs charakterizován svým odkazem ke světu, resp. na svět.
Ricoeur tím má na mysli jakékoliv situace, které mluvčí zaţívá jako běţné. Reference se
v dialogu projeví pomocí ostenze. Psaný text takovou moţnost ale sám o sobě neposkytuje.
Zároveň není moţné tvrdit, ţe text referenci nemá, neboť diskurs nemůţe být o ničem.
Ricoeur přichází s myšlenkou, ţe stejně jako je význam oproštěn od „poručnictví“ duševních
záměrů, je stejným způsobem reference textu oproštěna od ostenze. Svět je podle tohoto
záměru souborem referencí, které se před čtenáře otevírají díky textu. Zároveň se
prostřednictvím textu člověk symbolicky přenáší do nové dimenze bytí-ve-světě, neboť čtení
textu osvětluje naší vlastní pozici ve světě a zprostředkovává porozumění sobě samému.
A toto umoţňuje pouze psaný projev.35
Poslední charakteristikou diskursu v mluvené podobě je účastník rozhovoru.
V psaném textu je také přítomna protistrana v podobě čtenáře, ale pro autora uţ čtenář není
adresný. Druhým účastníkem „rozhovoru“ psaného textu je tak neurčitá masa, jejímţ jediným
omezením je schopnost číst. Audience psaného textu se vlastně sama vytváří36 a rozšiřuje se
podle kvality či zájmu o text. Stejně jako autor nevidí své čtenáře, čtenář nemá moţnost vidět
při psaní autora. Diskurs v psaném projevu se tedy uţ neobjevuje tváří v tvář.37
Diskurs a význam
Jak bylo napsáno výše, diskurs podle Ricoeura v sobě obsahuje událost a význam.
Nyní se blíţe podívám na otázku významu. Význam dané výpovědi Ricoeur označuje
za „objektivní“ stránku. Co míní samotný mluvčí, je pak „subjektivní“ stránkou významu.
Toto však není vše, co lze o významu říci, tudíţ není vyčerpán ani diskurs samotný.
„Objektivní“ stránku výpovědi můţeme rozdělit ještě na další dvě sloţky a to na „smysl“
34
„Hence, only the the meaning ‚rescues‘ the meaning, without the contribution of the physical and
psychological presence of the author. But to say that the meaning rescues the meaning is to say that only
interpretation is the ‚remedy‘ for the weakness of discourse which its author can no longer ‚save‘.“ Ricoeur;
„The Model…“; s. 95.
35
Ricoeur; „The Model…“; s. 95-96
36
Ricoeur; „The Model…“; s. 97.
37
Ricoeur; „The Model…“; s. 97.
17
18. a „referenci“. „Smysl“ je pouţíván ve významu, co je řečeno. „reference“ pak odkazuje
k tomu, co bylo jejím významem. Můţeme si všimnout, ţe v tomto přístupu Ricoeur vychází
z analýzy Gottloba Fregeho, na něhoţ sám upozorňuje. Důvodem, proč se o něm zmiňuje,
je moţnost přenést dialektiku mezi smyslem a referencí do jeho snahy o odůvodnění
odlišnosti sémantiky a sémiotiky. Vychází z toho, ţe pouze na základě věty je moţné odlišit
tyto dvě roviny. V podobě reference jazyk přesahuje sám sebe, rozšiřuje totiţ jazyk o pohyb
a vztahuje ho ke světu.38 Reference je podle Ricoeura „názvem pro nárok diskursu na
pravdu“.39 Ricoeur dále vyslovuje názor, ţe „reference je tím, co činí věta v určité situaci
a v souladu s určitým pouţitím. Je také tím, co koná mluvčí, kdyţ aplikuje slova na realitu.“40
O smyslu se vyjadřuje tím způsobem, ţe je tím, co struktuře vypovídající události dává
význam. „Mluvčí referuje o něčem na základě ideální struktury smyslu nebo jeho
prostřednictvím. Smysl je tak překlenutý intencí mluvčího referovat.“41
V následujících řádcích se ještě více přenesu do filozofie jazyka. Nebude to odbočka
úplně bezsmyslná, neboť se tím dotknu základu Ricoerova postoje k referenci. Ontologickou
podmínkou reference je přenesení zkušenosti do jazyka. Jazyk sám o sobě není světem,
ale protoţe všichni mluvčí jsou součástí světa a pohybují se v něm, svět se svými událostmi
na něj působí. Díky působení událostí zaţíváme nějakou zkušenost a tu poté můţeme přenést
do jazyka. Za ontologickou podmínku Ricoeur povaţuje bytí ve světě. Diskurs, který v sobě
nese pohyb, neodkazuje pouze na to, co se událo v minulosti, ale odkazuje i k budoucnosti,
odkazuje k mluvčímu i ke světu.42
Z toho, co bylo řečeno, a co se z převáţné části netýkalo přímo hermeneutiky,
ale spíše filozofie jazyka, představuje podklad a základní východiska pro pojetí Ricoeurovy
hermeneutiky. Při pohledu do počátků myšlenek, které by se uţ daly povaţovat za
hermeneutické, tedy od Schleiermachera a Diltheye, je pojem interpretace ztotoţněn
s rozuměním, které je definováno jako „poznání autorových intencí z hlediska jejích
původních příjemců v původní situaci diskursu.“43 Z toho je poznat, ţe psanému textu se
připisují stejné intence jako promluvě. Autor stojí na jedné straně a se čtenářem vede jistý typ
dialogu. Podle Ricoeura se tím hermeneutika uzavírá do intersubjektivního rámce.
38
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 35-36.
39
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36.
40
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36.
41
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36.
42
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 36-38.
43
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 39.
18
19. Rozpracováním kategorie diskursu se snaţí vymanit hermeneutiku
z psychologizujících tendencí, na jejichţ vzniku se podle něj podílelo nepochopení dialektiky
události a významu v diskursu a v rámci významu ještě dialektiky smyslu a reference.
Důsledky tohoto nepochopení vedou k rozšířené tezi hermeneutiky a to „pochopit autora lépe,
neţ se chápal sám“.44 Snahou Ricoeura je dokázat, ţe text je svébytnou formou diskursu,
na nějţ se vztahují modifikovaná pravidla jako pro diskurs v rámci promluvy. I kdyţ výjimky,
jak bylo vidět z předchozího textu, existují. Jednou z nich je Ricoeurův názor, ţe se autoru
textu a jeho čtenáři nedá připisovat stejný vztah jako je mezi mluvčím a poslouchajícím.
Pokud autor píše svůj text, neobrací se ke konkrétnímu člověku či skupině lidí.
Jeho obecenstvo je ryze imaginární a vlastně obsahuje veškeré osoby, které umí číst.
Ricoeur, Foucault a diskurs
Diskurs je zároveň konstituován v Ricoeurově pojetí tak, aby jedním z jeho hlavních
rysů (kromě jeho chápání jako události realizované skrze význam) bylo projektování světa.
V tomto smyslu se jeho pojetí diskursu přibliţuje k Foucaultovu pojetí.
Pojetí diskursu u Foucaulta se odvíjí od jeho celkové koncepce vnímání okolností,
které na subjekt působí v momentě jeho myšlení. Je to systém, který určuje, jakým způsobem
bude člověk poznávat. Obsah diskursu není záleţitost, která by byla ahistorická. Kaţdá doba
si svůj vlastní diskurs vytváří a pod jeho dojmem se vytváří myšlenkový okruh, s nímţ
subjekty pracují. Kromě toho vytváří i témata, která budou diskutována, a zároveň i jejich
zpracování. To ukazuje, ţe diskurs opravdu nemůţe být neměnný, neboť kaţdá doba je jiná
a nejrůznějším způsobem se vyvíjí témata, která se v oněch dobách zpracovávají. Diskurs je
tedy určitým rámcem, který ohraničuje lidské poznání, a to jak jeho způsob, tak oblast.
Člověk se tak stává „loutkou“ doby, v níţ mu není přiřčena ţádná aktivita.45
Za diskurs Foucault povaţuje vše, co lze povaţovat za „jednotky rozpravy“ – můţe to
být kniha, text, gramatika a nejrůznější názory. Zároveň jsou tyto jednotky jen určitým
výsekem diskursu a ruší tak „organickou strukturu diskursu“, a proto by měly být vyřazeny.
44
Ricoeur; Teória interpretácie …; s. 39-40.
45
Horák, Petr; Struktura a dějiny. Ke kritice filozofického strukturalismu ve Francii; Praha: Academia 1982; s.
58-62.
19
20. Jsou totiţ jen součástí širší sítě, která utváří náš pohled na svět, coţ se nepřekrývá
s významem, který těmto jednotkám vkládáme. Tradičně pojímané prvky diskursu jako je dílo
nebo kniha se pro Foucaulta stávají prvky větších diskursů, v nichţ se projevuje např. věda,
filozofie, náboţenství nebo dějiny.
Při studiu diskursu určitého období se nelze spokojit s informacemi, které se vyjevují
na první pohled. Pomocí analýzy diskursu jsou tyto prvky vyřazeny, aby se vymanily
výpovědi, které by o dané době vypovídaly lépe.46
Problémem tohoto pojetí diskursu je jeho retrospektivnost. Bude velice problematické
rozklíčovat diskurs, v němţ se pohybujeme v současné době, oproti diskursu, který se
ukazoval v minulých stoletích, a od kterého si současník udrţuje odstup. Tuto problematiku
Ricoeurův přístup k diskursu nepřináší. Jeho pojetí je daleko uţší, neboť se zaměřuje pouze
na text spolu s tím, co text můţe přinést čtenáři.
Foucaultův diskurs rozšiřuje obsaţnost i na společenské struktury, které vlastně celý
diskurs ovlivňují. Tento aspekt u Ricoeura nenajdeme. Uvědomuje si však, ţe se v diskursu
odráţí člověk a jeho vnímání světa. Zároveň ale umoţňuje diskurs díla čtenáři osvětlit jeho
vlastní ţivot.
46
Horák; Struktura…; s. 64-66.
20
21. 3. Strukturalismus
Obecná charakteristika strukturalismu se dá shrnout jako sledování struktur určitého
systému, přičemţ je kladen důraz na sledování vztahů, jenţ se mezi prvky struktur utváří.
Je to směr, který se nejsilněji rozvíjel v 60. letech 20. století. Zdá se, ţe strukturalismus má
pro Ricoeurovu koncepci hermeneutiky značný vliv. Ve většině sborníků přednášek se
alespoň částečně zmíní o strukturální analýze. Nelze se tomu příliš divit, neboť v době,
kdy vycházely jeho práce týkající se hermeneutiky, měl strukturalismus ve Francii silný vliv.
Především se jednalo o myšlení Lévi-Strausse, na kterého (spolu s dalšími představiteli jako
je např. Propp nebo z počátků de Saussure) odkazuje ve svých pracích. Z toho jak bylo výše
řečeno, zřejmě pramenil i Ricoeurův zájem o jeho reflexi v rámci hermeneutiky. Mohl
nějakým způsobem strukturalismus zasáhnout do hermeneutických představ? Vzhledem
k tomu, ţe se tento směr rozšířil i v rámci lingvistiky a za jeho předchůdce lze povaţovat uţ
Ferdinanda de Saussura, na kterého Ricoeur v určité oblasti také odkazuje, se jeho vliv dá
vypozorovat.
Strukturalismus a hermeneutika
Ve své sbírce esejí Konflikt interpretací (Le conflit des interprétations) věnuje Paul
Ricoeur celou jednu kapitolu problematice vztahu hermeneutiky a strukturalismu. Hlavním
představitelem Ricoeurova strukturalistického pohledu je Claude Lévi-Strauss. Svou analýzu
vzájemného vztahu zakládá na Lévi-Straussových dílech Strukturální antropologie a Myšlení
přírodních národů. Promítají se zde dva aspekty. Hermeneutika není pojímána jen ve vztahu
k textu, ale také k symbolům a společenským koncepcím. Pokud se Ricoeur dotýká této
problematiky, z hermeneutiky se stává prostředek pro interpretaci okolí. Tato poloha je do
určité míry dána oblastí, na kterou se soustředí. Lévi-Strauss v myšlení přírodních národů se
spíše zabývá určitými typy chování neţ zpracováním textu. Jinou oblast tvoří jeho rozbor
Oidipovského mýtu, který uţ odráţí zájem o text, neboť se vychází z písemného záznamu. Na
tuto situaci pak Ricoeur můţe reagovat v souvislosti s interpretací textu.
Ricoeur spatřuje jasnou provázanost mezi hermeneutikou a strukturalismem.
Strukturální analýza nebude úplná, pokud do ní nebude zařazena teorie interpretce. Ricoeur se
ovšem neomezuje pouze na toto vágní prohlášení. Interpretace je nutná z důvodu pochopení
21
22. přenesených významů, tedy metafor, kterými je pole bádání v případě Lévi-Strausse
přeplněno. Pro rozeznání strukturální homogenity je nutné rozeznat významy daných jevů.
Při analýze je podle Ricoeura v popředí překlad, neboť je první věcí, kterou je nutné udělat
pro přechod od viditelného k neviditelnému.47 Za viditelnou entitu Ricoeur povaţuje to, co je
moţné povaţovat za vnímatelnou realitu, která je převedena do „neviditelné“ oblasti
významu. Takový má tedy význam hermeneutika pro strukturální analýzu. Existuje
ale způsob, jak můţe být strukturální analýza uţitečná pro hermeneutiku? Aţ doposud se
zdálo, ţe je to pouze strukturalismus, který se při svém bádání bez hermeneutiky neobejde.
I přesto Ricoeur přiznává této analýze uţitečnost pro hermeneutiku. Jedná se především o její
schopnost klasifikace a objevování, jakým způsobem jsou nejrůznější symboly projevovány.48
Ricoeurovým cílem není vztáhnout hermeneutiku do opozice vůči strukturalismu.
Dokonce říká, ţe „nezná pečlivější či plodnější přístup, neţ poskytuje strukturalismus na
úrovni pochopení, které je mu vlastní.“49 Interpretaci symbolů je moţné nazývat
hermeneutikou pouze v případě, ţe půjde o proces sebe-porozumění nebo porozumění bytí.
V jiném případě by toto označení nemělo ţádný smysl. Postavit proti sobě dva druhy poznání,
které Ricoeur shledává ve strukturalismu a hermeneutice, je nesmyslné. Spíše by se měly
vzájemně doplňovat – strukturalismus poskytuje objektivitu a hermeneutika existencialitu.
V případě, ţe je hermeneutika chápána jako část, jejímţ prostřednictvím je osvojován význam
nebo je jí obnovena myšlenka zastřená uvnitř systému symbolů, nemůţe se postavit proti
strukturalismu, ale stává se pomocnou disciplínou a ne náhradou za strukturalismus.50
Ricoeurovým cílem je sledovat, jakým způsobem strukturální antropologie pracuje
s lingvistickým prvkem strukturalismu, zvláště v přístupu vedoucího od diachronního
k synchronímu. Základním problémem, který chce Ricoeur sledovat, je vztah právě mezi
diachronií a synchronií známé z lingvistiky v souvislosti s moţností jasného porozumění
vlastní historicitě symbolů. Problematika poznání se ale nezaměřuje na jejich opozici,
ale spíše na vztah podřízenosti, který mezi nimi vládne. Aby bylo moţné porozumět
47
Ricoeur; Le conflit des interprétation. Essais d´hermeneutique; Paris: Éditions du seuil 1969; s. 63.
48
Ricoeur; Le conflit…; s. 63.
49
(...) je ne vois pas actuellement d´approche plus rigoureuse et plus féconde que le structuralisme au niveau
d´intelligence qui est le sien. Ricoeur; Le conflit…; s. 33.
50
Ricoeur; Le conflit…; s. 34.
22
23. diachronnímu významu, je nutné to udělat skrze synchronní význam. V opačném případě se
k ţádnému významu, s nímţ by se dalo pracovat, nedopracujeme.51
Kritika, kterou Ricoeur adresuje na stranu strukturalismu, by se dala shrnout jako
pouţívání příliš příznivých příkladů, které jsou spíše výjimkami neţ běţnými jevy.
Druhá výtka se týká nesevřenosti Lévi-Straussovy teorie přechodu mezi strukturální vědou
k strukturální filozofii. Ricoeur vytýká Lévi-Straussovi, ţe jeho analýza zaloţená na výzkumu
totemismu je úzce zaměřená a na jiné systémy ji ve stejné podobě nelze pouţít (Ricoeur v této
souvislosti uvádí příklad křesťanství).52 Ricoeur si uvědomuje, ţe strukturalismus má úspěch
tam, kde převládá synchronnost. Je to z důvodu čerpání hlavních principů z lingvistiky, kde
synchronnost převaţuje nad diachronními prvky.53 K druhému bodu kritiky Ricoeur dodává,
ţe vidí konec strukturální antropologie v momentě, kdy se zastaví na poznání, ţe model, který
zpočátku fungoval v lingvistice, bude moţné aplikovat na veškerý sociální ţivot napříč
kulturami a časovým obdobím. Stejně tak je neblahé, pokud se bude povaţovat za filozofii.
Podle Ricoeura není moţné přikládat větší důraz řádu, který se předpokládá jako nevědomý,
oproti „abstraktně oddělenému stupni od sebeporozumění prostřednictvím sebe sama.
(…) Pokud není dekódování objektivní stupeň pro rozšifrování a následný existenciální díl
pochopení sebe a bytí, strukturální myšlení zůstává myšlením, které samo neuvaţuje. Zato je
vlastní reflexní filozofii chápat sebe samu jako hermeneutiku, coţ znamená vytváření
vnímatelných struktur pro strukturální antropologii.“54 Ricoeur tedy přiřazuje strukturalismu
(konkrétně strukturální antropologii) vědecký základ55, který by neměl být ztotoţňován
s filozofií, neboť tím dochází prolínání dvou sfér, které by bylo těţko obhajitelné.
Strukturalismus tedy netvoří univerzální přístup, který by nastoupil jako nový prvek poznání,
v němţ by bylo zahrnuto všechno. Je vidět, ţe si uvědomuje omezení stojící před
strukturalismem, která v případě interpretace mohou hrát stěţejní úlohu. V době, kdy čerpal
od Lévi-Strausse strukturální podněty, si byl vědom, ţe ho nelze ztotoţňovat s hermeneutikou,
neboť se zde neobjevuje prvek interpretace. Jde tu především o zachycení a zmapování
struktur a sledování lidského myšlení. To je však vše, co mohl strukturalismus té doby
51
Ricoeur; Le conflit…; s. 36.
52
Ricoeur; Le conflit…; s. 50.
53
Ricoeur; Le conflit…; s. 51.
54
(...) une étape abstraitement séparée d´une intelligence de soi par soi (...) Si le décodage n´est pas l´étape
objective du déchiffrage et celui-ci un épisode existentiel de la compréhension de soi et de l´être, la pensée
structurale reste une pensée qui ne se pense pas. Il dépend en retour d´une philosophie réflexive de se
comprehendre elle-même comme hermeneutique, afin de créer la structure d´accueil pour une anthropologie
structurale (...) Ricoeur; Le conflit…; s. 54.
55
Srov. Ricoeur; Le conflit…; s. 57.
23
24. nabídnout. Interpretace by pak tvořila další část celku, který by bylo moţné označit jako
„hledání významu“. Tím se opět vracím k problematice, kterou předesílal i Ricoeur. Aby byl
obraz zkoumaného objektu ucelený, je nutné, aby se zapojily oba přístupy – strukturální
a hermeneutický.
Strukturální analýza není doménou pouze Lévi-Strausse a popisu mýtů, ale byla
pouţívána i pro analýzu vyprávění (narrative). To Ricoeura vede k rozpracování dalšího
prvku, a to prvku vysvětlení, které se snaţí vymanit z oblasti přírodních věd a uvést, ţe má
stejně legitimní postavení i ve společenských vědách. U interpretace uţ není nutné, aby byla
konfrontována s modelem, který nepatří do společenských věd. Naopak, díky zařazení
vysvětlení do oblasti společenských věd bude interpretace stát vedle modelu srozumitelnosti,
který patří do této oblasti věd.56
Symbolismus
Problematika symbolu je obsáhlejší, neţ jak je předloţena v tomto dílčím úseku.
Záměrem této práce není rozbor interpretace symbolu. Avšak pohled na symbolismus tvoří
dílčí část problému spojený u Ricoeura se strukturalismem, a proto je příhodné dotknout se
i tohoto tématu. Spojujícím momentem s jinou částí této práce se ukazují prvky, které Ricoeur
pouţil mimo jiné v souvislosti s interpretací textu, zvláště pak s problematikou metafory.
V knize Konflikt interpretací se v rámci strukturalismu zabývá pojetím symbolu.
I kdyţ by z hlediska problému hermeneutiky bylo samozřejmější, kdyby se zabýval mýtem.
Důvodem, proč se zaměřil na symbol, je jeho přesvědčení, ţe symbol je základnější neţ
mýtus.
V rámci problematiky symbolismu se Ricoeur uchyluje k rozlišení dvou
hermeneutických přístupů. První z těchto přístupů se zakládá na demystifikaci, v centru zájmu
druhého je objevení významu. Hermeneutika je jedním z moţných přístupů k symbolismu,
který se zakládá na analýze textu. Počátek výkladu Ricoeur spojuje s exegezí biblického textu.
Text v sobě obsahuje „vnitřní organizaci díla, vnitřní souvislost“.57 Mnohovýznamovost má
56
Ricoeur; Hermeneutics…; s. 156-157.
57
„(...) l´organisation interne d´une oeuvre, une connexion interne (...)“ Ricoeur; Le conflit…; s. 66.
24
25. svůj dopad na interpreta pouze v případě, ţe je vše, co se v textu objevuje povaţování
za celek, v němţ se vše realizuje. Je si vědom toho, ţe symbolismus je zajímavý i pro jiné
disciplíny (především zmiňuje psychoanalýzu), ale uvědomuje si, ţe proces vysvětlení
symbolů je jiný. Zde je nutné podotknout, ţe symbol zde rozpracovává z náboţenského
hlediska. Mluví totiţ konkrétně o biblické exegezi a na ni uplatňuje odlišné postupy, neţ které
nabízí jiţ zmíněná psychoanalýza. Ricoeur také poukazuje na symbol, který odkazuje
k mimolingvistické skutečnosti, a z toho důvodu se domnívá, ţe hermeneutika není
uzavřeným systémem obsahujícím znaky. Naopak je ovlivněna otevřeným systémem znaků.
Konkrétně to Ricoeur nazývá „otevřenou pozicí“, která pro něj symbolizuje pozici
hermeneutiky mezi lingvistikou a proţívanými skutečnostmi. Poukazuje na to, ţe jazyk je
pevně spjat s bytím a to samé platí naopak. Symbolismus znamená průlom do jazyka, pokud
ho budeme chápat na úrovni textu. Tento průlom směřuje k něčemu jinému, neţ k sobě
samému, a to Ricoeur nazývá „otevíráním“.58 Ricoeur neuvádí, k čemu konkrétnímu by daný
průlom měl směřovat. Zdá se, ţe je to pro něj natolik vzdálenou a do jisté míry těţko
postihnutelnou entitou. Jinou příčinou by mohla být naráţka na vícevýznamovost, která před
interpretace staví mnoho moţností, jak se s ní vyrovnat, jak s ním pracovat a hlavně jakým
způsobem ji interpretovat. Samotný průlom však tkví v mluvení, tedy ve vyjevení významu.
Problém mezi jednotlivými pohledy přístupů (teologický, filozofický, psychoanalytický) tak
spočívá ve způsobu, jakým se symbolismus dostává ven, tedy jakým způsobem se
jednotlivým přístupům jeví a tím dostává svou konečnou podobu.
Z hlediska filozofie vidí jediný jasný prvek, který činí ze symbolismu centrum zájmu.
Tím je poukaz prostřednictvím své mnohovýznamovosti na neurčitost bytí. Symbolismus tak
odhaluje rozmanitost významů, které otvírají právě toto neurčitost bytí.59
Hlavním zájmem strukturalismu je podle Ricoeura analyzovat a zrekonstruoval
veškerou lexikální úroveň pomocí nejmenších moţných základních struktur významů.
V případě, ţe by se tak opravdu stalo, stane se hlavním záměrem definovat termíny jako
souhrn sémů (semes) obsahujících pouze spojení a rozpojení a také hierarchii vztahů.60 Vztah
strukturalismu k symbolismu je podle Ricoeura dán jeho moţnostmi, s nimiţ se můţe do
studia mýty a symbolů pustit. Ke studiu symbolismu existují dva přístupy, kdy jeden se
zabývá tím, co ho vytváří (a to je právě doména strukturalismu) a druhou je snaha zachytit,
58
Ricoeur; Le conflit…; s. 67-68.
59
Ricoeur; Le conflit…; s. 68
60
Ricoeur; Le conflit…; s. 75-76.
25
26. co symbol chce vyjádřit. V tomto světle je pak podle Ricoeura úlohou strukturalismu
„odkouzlení“ symbolismu.61
„Strukturální vysvětlení se opírá o nevědomý systém, který je tvořen odlišnostmi
a kontrasty nezávisle na pozorovateli. Interpretace změněného smyslu spočívá ve vědomé
obnově „přepracovaného“ (surdéterminé) symbolického podkladu prostřednictvím interpreta,
který vstoupí do stejné sémantické oblasti jako člověk, který tomu rozumí a tímto způsobem
vstoupí do ‚hermeneutického kruhu‘.“62 Je tedy vidět, ţe kaţdý z přístupů má svou vlastní
oblast zkoumání a jejich metoda je v zásadě odlišná. Podle Ricoeura se však v zásadě mohou
doplňovat.
Text
V oblasti interpretace textu má Ricoeur ke strukturalismu dvojznačný vztah. Na jedné
straně ho vyuţívá jako konceptu pro svou teorii interpretace, která v sobě nese prvky
vysvětlení a zároveň prvky pochopení. V tomto případě je strukturalismus chápán jako
mezistupeň, s jehoţ pomocí je moţné si v procesu hermeneutické analýzy vytvořit určitý
systém, v rámci něhoţ se bude interpret lépe orientovat, ale tam v podstatě jeho přínos končí.
Pro Ricoeura není strukturální analýza prostředkem pro dosaţení významu. Jedna z kritik
tohoto Ricoeurova myšlenkového postoje říká, ţe k tomuto závěru mohl dojít pouze z toho
důvodu, ţe čerpá z prvních Lévi-Straussových strukturálních analýz. Kdyţ si ale uvědomíme,
v jakém roce převáţně píše svá pojednání o hermeneutice, je nutné mít na paměti, ţe k dalším
rozpracováním strukturální analýzy neměl přístup.
Ricoeur se z pozice interpretace textu staví ke strukturalismu jako k moţnosti
zachycení struktur čtenářem, pokud se rozhodne přistupovat k textu jako k bezvýznamnému
objektu. Nelze se domnívat, ţe by tím odsuzoval tento přístup jako nepřínosný, neboť je to
část přístupu, který je vlastní kaţdému čtenáři, neboť je vlastní procesu čtení. Čtení pak
61
Rcioeur; Le conflit…; s. 78.
62
L´explication structurale porte sur un système inconscient qui est constitué par des différences et des
oppositions indépendamment de l´observateur. L´interprétation d´un sens transmis consiste dans la reprise
consciente d´un fond symbolique surdéterminé par un interprète qui se place dans le même champ sémantique
que ce qu´il comprend et ainsi entre dans le ‚cercle herméneutique‘. Ricoeur; Le conflit…; s. 58.
26
27. v sobě zahrnuje ještě druhý aspekt a to jeho přeměnu do ţivoucí komunikace, jak nazývá
proces interpretace.63
Zaměříme-li se na první způsob čtení, lze vidět, ţe se snaţí o zachycení veškerých
vztahů ke světu a zároveň subjektivity, s níţ je v kontaktu. Zároveň tím dochází k prohloubení
napětí, které se dostavuje při zkoumání referenčního vztahu ke světu a mluvícího subjektu.
Záleţí pouze na čtenáři, jakým způsobem se rozhodne. Jednou z variant je, ţe přijme místo ve
„světě díla“, s čímţ souvisí i jeho uzavřenost vůči tomuto světu.
V základu strukturálního přístupu podle Ricoeura stojí myšlenka, ţe „oproti faktu,
ţe psaní je na stejné úrovni ve vztahu k jazyku jako mluva – z pohledu diskursu – specifika
psaného projevu ve vztahu k řeči je zaloţeno na strukturálních rysech, které mohou být
povaţována za analogii jazyk v diskursu.“64 Ricoeur toto povaţuje za legitimní předpoklad,
neboť to ukazuje, ţe celky větší neţ věta mohou mít podobnou strukturu jako prvky menší (na
které se zaměřovala lingvistika).
Ricoeur a strukturalismus
Je vidět, ţe Ricoeur je hodně pod dobovým vlivem, kdy je strukturalismus velmi
pouţívaný, neboť si pokládá otázku, zda je moţné, aby se strukturální vysvětlení obešla bez
alespoň částečného zapojení hermeneutiky. Samozřejmě by to bylo moţné, pokud by např.
funkce mýtu spočívala pouze na vztahu určitých kontrastů přítomných v kultuře a přírodě.
Prvkem, kde se vzájemně tyto dvě disciplíny mohou doplňovat je funkce znaku,
v konkrétnější podobě vícevýznamovost symbolů. Pro pochopení změny doplňujících
významů, s nimiţ pracuje strukturalismus je nezbytné pochopení vícevýznamovosti,
coţ je oblast spadající pod hermeneutiku.65
Z výše řečeného se Ricoeur snaţí zuţitkovat co nejvíce a hledá cestu, jakým způsobem
by bylo moţné zachytit propojení hermeneutiky a strukturalismu. Podle něj není moţné
zachycení jakéhokoliv obnovení významu bez zásahu metod strukturální analýzy, neboť ta
poskytuje zázemí, v němţ je moţno zkoumat projevy a projevení symbolů. Strukturální
63
Ricoeur; Hermeneutics…; s. 152.
64
Ricoeur; Hermeneutics…; s. 154.
65
Ricoeur; Le conflit…; s. 58-59.
27
28. analýza jako prostředek pro porozumění struktur je tak nezbytným prostředníkem mezi
„symbolickou naivitou a hermeneutickým porozuměním“.66
Kritika strukturalismu
Kritická reflexe strukturalismu se objevuje v díle Úkol hermeneutiky, v němţ je
odmítána jeho koncepce z důvodu jako pouhého opaku k romantismu, resp. k romantickému
pojetí hermeneutiky. Základní rys romantické hermeneutiky tkví v její psychologizaci
a historizujícím charakteru. Ricoeur ale odmítá, ţe by se hermeneutika měla pokoušet
o postihnutí duše autora. Na druhou stranu se mu nejeví dostatečné omezení se na zkoumání
struktur jednotlivých děl.67 Od hermeneutiky tedy očekává více. Nicméně, jak bylo uţ řečeno,
neznamená to, ţe by odmítal celou koncepci analýzy struktury textu. Pouze konstatuje,
ţe v jeho pojetí hermeneutiky sehrává jen dílčí roli.
Jedním z problémů, které Ricoeur vidí ve strukturální metodě, je její přenesení
z oblasti lingvistiky, neboť podle něj není moţné, aby zákonitosti uplatňující se na jazyk
mohly být aplikovány na text oproti jejich aplikaci na jazyk.
V případě Lévi-Strausse Ricoeur demonstruje svůj pohled na strukturalismus a jeho
výtky k němu. Za největší by se dala povaţovat výtka, kdy strukturalismus vykresluje jako
„popisující a vysvětlující“ přístup. Co mu však chybí, je poskytnutí významu vysledovaným
strukturám.68 Této výtce se nelze divit, neboť Ricoeur toto píše v rámci článku věnovanému
hermeneutice. Jeho snahou je tedy najít způsob, jakým je moţné z textu čerpat smysl,
moţnost jeho interpretace – a tu strukturalismus (alespoň v této podobě) neposkytuje.
66
„(...) la naïveté symbolique et l´intelligence herméneutique“ Ricoeur; Le conflit…; s. 63.
67
Ricoeur; Úkol hermeneutiky…; s. 37.
68
Ricoeur; Hermeneutics…; s. 155.
28
29. Odmítnutí strukturalismu?
Přiznávám, ţe k této otázce mě pobídla věta v příspěvku Slovo, písmo, text Mojmíra
Grygara. Autor v ní píše, ţe Ricoeur „byl od počátku odpůrce strukturalismu“69. Lze uvaţovat
o tom, ţe by ho odmítl? Je moţné, aby toto učinil, aniţ by tím neznehodnotil své výchozí
body pro řešení otázky hermeneutiky?
V počátku jsem stála před otázkou, jakým způsobem bude Ricoeur reflektovat nový
směr, který se zvláště ve Francii objevil – strukturalismus. Lze na základě výše napsaného
usuzovat, ţe by jeho postoj ke strukturalismu byl negativní a ţádal si odmítnutí? Na základě
názvu souboru statí Konflikt interpretací by se dalo usuzovat, ţe se strukturalismus neslučuje
s hermeneutikou a vzájemně si nemají co nabídnout. Riceour se spíše pokoušel o nastínění
jiných přístupů, z nichţ je moţné vytěţit pro hermeneutiku nové rozhledy. Jak bylo napsáno
výše, nedostatkem strukturalismu se můţe jevit jeho popisný charakter.
Strukturalismus také vyuţívá ke zdůraznění své koncepce, kdy procesy vysvětlení
a interpretace nevidí jako oddělené prvky poznání v dilheyovském smyslu, kdy je vysvětlení
doménou přírodních věd a interpretace věd společenských. Dalo by se namítnout, ţe tento
prvek můţe vyuţít uţ v lingvistice, jak ji nastínil de Saussure. Protoţe se však ještě jednalo
o výzkum malých jednotek jazyka, plně by mu to nenahradilo v interpretaci textu přínos
strukturální analýzy, které lingvistické principy rozšířily na delší celky.
Minimálně tyto dva pohledy znemoţňují, aby u Ricoeura docházelo k plnému
odmítnutí strukturalismu. Z textů, z nichţ jsem čerpala, je patrná jediná opakující se výtka
strukturalismu – nezprostředkovává jasný smysl ať uţ mýtů nebo zapsaných vyprávění,
je pouze jejich popisem.
69
Grygar, Mojmír; „Slovo, písmo, text. O strukturalismu a dekonstrukci“ in: Sládek, Ondřej (ed.); Český
strukuralismus po postrukturalismu. Sborník z kolokvia pořádaného k připomenutí třicátého výročí úmrtí Jana
Mukařovského (1891-1975); Brno: Host 2006; s. 211.
29
30. 4. Ricoeurova koncepce interpretace
„Interpretovat znamená jasně formulovat způsob bytí-ve-světě rozvinutého před
textem.“70
Tento citát jsem na úvod kapitoly o interpretaci uvedla záměrně, neboť se v něm
objevují klíčové zájmy, s jakými Ricoeur přistupuje k procesu interpretace. Zároveň ukazuje,
jakým směrem se bude ubírat snaha reflektovat dosavadní přístup k interpretaci a k textu
vůbec, a jakým způsobem vnesl nové myšlenky do hermeneutického myšlení.
Ricoeur řadí otázku interpretace mezi hlavní problémy hermeneutiky. Přesněji řečeno
za hlavní problematiku, kterou by se hermeneutika měla zabývat. To ovšem není ţádný nový
přístup. Od zaloţení hermeneutiky se její zájem vztahuje moţnosti interpretovat nejrůznější
skutečnosti, nejen literární texty ale i děje.
Ricoeur poukazuje na naši snahu spojovat interpretaci s určitou tradicí. Pokusy
o interpretaci byly motivovány úsilím o pochopení a tím i udrţování tradice, v níţ se daný
jedinec nacházel. Interpretování začalo jako snaha po vysvětlení a díky tomu udrţování
tradice, v níţ se daný jedinec nacházel. Z tohoto pohledu pak lze říci, ţe tradice a interpretace
patří do stejného časového období. Tradice se stává „mrtvou“, pokud nebude soustavně
interpretovat svůj „vklad“. „Dědictví není zabalený balík, který bychom si předávali bez
otevření z ruky do ruky, ale spíše pokladnice, z níţ si bereme po hrstkách a stejným způsobem
ji i naplňujeme.“71
Interpretace v jeho pojetí má dvě různé sféry, na které by se měl člověk zaměřit při
jejím objasňování. První sférou je oblast její moţné aplikace. Interpretaci jako problém řešíme
v okamţiku, kdy se zaměřujeme na psaný text. Bez něj by otázka interpretace nebyla tak
zásadní a problematická. To, co se v mluvené řeči vyřeší zapojením pojmů dialog nebo
rozhovor, se musí v případě psaného textu zvládnout pomocí diskursu, který hovoří sám.
Problémy tedy vyrůstají z rozdílné pozice psaného a čteného, mluveného a slyšeného.
70
Ricoeur; Úkol hermeneutiky...; s. 38.
71
„ (...) un héritage n´est pas un paquet clos qu´on se passe de main en main sans l´ouvrir, mais bien un trésor où
l´on puise à plaines mains et que l´on renouvelle dans l´opération même de l´épuiser.“ Ricoeur, Paul; Le
conflit…; s. 31.
30
31. Druhou sférou jsou její epistemologická specifika. Na této úrovni interpretace vytváří
odlišný koncept vymezující se vůči konceptu vysvětlení.72 Avšak k procesu vysvětlení
Ricoeur přistupuje odlišně, neţ jak tomu bylo od hermeneutiky v postavě Diltheye, neboť
vysvětlení v Ricoeurově pojetí ztrácí význam jako prostředku poznání pro přírodní vědy.
Vysvětlení a porozumění
Problematiku vysvětlení a porozumění dává Ricoeur do souvislosti s postavou čtenáře.
Základní otázkou je, jakým způsobem jsme schopni jako čtenáři porozumět textu. Proces
interpretace vychází uţ z romantické hermeneutiky, jak Ricoeur nazývá její počátky. Dilthey
zavedl dva prostředky, jak se pohybovat na poli poznání. Proces pochopení je doménou
humanitních věd a interpretace je v této době podmnoţinou pochopení. Ricoeurovo pojetí
nabízí jiný pohled. Pro poznání skutečnosti prostřednictvím interpretace je podle něj nutné,
aby v sobě zahrnovala jak vysvětlení tak pochopení. Poznání skutečnosti je tedy vnitřně
závislé na jejich dialektice. Celý proces interpretace začíná porozuměním či pochopením
daného textu, následuje vysvětlení textu a aţ posledním bodem je samotná interpretace.
Pro objasnění Ricoeurova postupu při přechodu od vysvětlení k pochopení je vhodné
uvést širší kontext, takţe se v rychlosti vrátím k tomu, co bylo více popisováno v kapitole
věnované diskursu. Opětovné připomenutí se týká dvou kategorií – smyslu a reference textu.
V psaném projevu je reference omezena oproti mluvenému projevu, neboť zde není moţná
ostenze. Z toho lze vyvodit dva závěry. Díky nemoţnosti přímé ostenze se otevírá moţnost
pro širší vymezení toho, co odkazuje na realitu. To dává jazyku svět, který ale není ukázaný,
nýbrţ označený a díky tomu je moţné, aby byl úplně vymaněn z okolní reality. Tento případ
se vztahuje na většinu literatury, v níţ je zrušena referenční intence nebo je zrušena reference
známých věcí z diskursu. Díky abstrakci od reality, která obklopuje čtenáře, umoţňuje
Ricoeurovi postihnout dvě formy vysvětlení textu, s nimiţ se setkával. Čtenář se můţe
postavit k textu prostřednictvím odmítnutí jakéhokoliv reference o realitě. Druhou variantou
je moţnost aktualizovat moţné neostenzivní reference textu, které se objevují při vkladu
čtenářovi iniciativy do textu.73
72
Ricoeur, Paul; „Metaphor and the Main Problem of Hermeneutice“; New Literary History 6, 1974, č. 1; s. 95.
73
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 109.
31
32. Pokud přistupujeme k textu tak, ţe nemá ţádný přesah do reality, tedy nevytváří
ţádnou referenci k realitě, pak se stává entitou, která nevytváří svět. V druhém případě čtenář
vytváří novou ostenzivní referenci. Ricoeur uvádí jako příklad prvního způsobu různé druhy
strukturální analýzy. Ta rozebírá text na jednotlivé prvky, mezi nimiţ se vytvářejí určité
vztahy. Ricoeur v tomto přístupu vidí moţnost nového přístupu k textu, který uţ nebude
součástí teorie poznání, ale bude vycházet z oblasti bliţší textu – sémantické oblasti. Na text
se tedy můţeme dívat z pohledu teorie lingvistiky, která se zaměřila na základní znaky.74
Zvláště na základě propojení lingvistiky a strukturální analýzy se Ricoeur snaţí ukázat,
ţe pojem vysvětlení uţ tak není fenomén přírodních věd, který by si pouze vypůjčily
společenské vědy, pro to, aby měly větší „váţnost“ při svém bádání, v tomto případě
konkrétně v oblasti textů. Podle Ricoeura uţ vychází ze společné sféry jazyka, o coţ se
zaslouţilo vyuţití charakteristik pro malé jazykové jednotky na jednotky delší, neţ je jen
jedna věta.75 Lingvistika tak podle Ricoeura připravila půdu pro propojení obou konceptů
poznání. Strukturální analýza pak byla prvkem, díky němuţ se ukázalo, ţe takový přesun od
menších jednotek k větším je moţný do takové míry, ţe stále bude zachována integrita
postupu a bude z něj čerpán přínos pro humanitní vědy jako celek.
V Ricoeurově myšlení pak hraje strukturální analýza roli mezičlánku, který je důleţitý
pro přechod od „naivní interpretace k interpretaci hloubkové“76. Tedy od popisu a rozčlenění
text k jeho následné interpretaci. Tím se ukotví pojmy vysvětlení a porozumění jako dva prvky
téhoţ, a sice „jednoho hermeneutického oblouku“.
Pojem hloubkové sémantiky Ricoeur přijímá pro své zdůvodnění problému reference
textu. Neostenzivní referenci si tak můţeme lépe představit jako svět, který je nám jejím
prostřednictvím odhalován a díky tomu je důleţitým prvkem při otázce smyslu textu. Znovu
se ukazuje, ţe smysl textu nestojí za textem, jak se ve většině případů chápe. Naopak, jeho
smysl stojí před textem samým. Stručně můţeme takto pojímaný smysl charakterizovat tím,
ţe není skryt před čtenářem, ale je jím odhalován. Smyslem není pochopení původního
diskursu, ale snaha o zachycení světa, který se před čtenářem vyjevuje prostřednictvím
neostenzivní reference textu. Pochopit a interpretovat text se tak projevuje sledováním
74
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 110.
75
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 115.
76
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 117.
32
33. pohybu, které se přenáší od smyslu textu (co je napsáno) k jeho referenci (o čem je psáno).
V ţádném případě není cílem sledovat autora a jeho situaci, v níţ se nacházel při psaní.77
Pro důraznější ilustraci odbočím k bliţšímu popisu Lévi-Straussovy koncepce
strukturální analýzy.
Lévi-Strauss a jeho koncepce mýtu
Svou aplikaci strukturálního přístupu k mýtům Lévi-Strauss uvedl v díle Strukturální
antropologie, jejíţ první vydání spadá do roku 1958. Odtud také Ricoeur čerpá svůj postoj
k Lévi-Straussově koncepci a strukturální analýze vůbec. Kapitolu, v níţ se zabývá rozborem
mýtu, nazval příznačně Struktura mýtů. Ukazuje se, ţe jeho hlavním zájmem v rámci
antropologie je opětovné zařazení sledování mýtů. Odtud pramení snaha hledat takovou
metodu, která by co nejvěrněji postihla mytická vyprávění. Vůči mýtům zaujímá určitý
předpoklad, který se zakládá na jejich zdánlivé nesystematičnosti a chaotičnosti. Uprostřed
toho si však všímá, ţe mýty se různě opakují a to nejen u společenství jednoho nebo vzájemně
blízkých, ale i u vzdálených společenstev. Pokud se některé rysy mytického příběhu opakují
v různých oblastech, vede to Lévi-Strausse k závěru, ţe je nutné, aby uvnitř příběhu panoval
určitý řád.78 Je samozřejmě otázkou, do jaké míry je tento předpoklad ovlivněn jeho
zaměřením, tedy strukturální analýzou (jestli tedy nehledá strukturu ve všem a za vším).
Nicméně jeho postřeh opakování témat v různých kulturách zavdává podnět k určité rovině
srovnání.
Základní hypotéza týkající se mýtů, z níţ Lévi-Strauss vychází je „1. Jestliţe mýty
mají smysl, pak tento smysl nemůţe být dán izolovanými prvky, z nichţ mýty sestávají, nýbrţ
kombinací zmíněných prvků. 2. Mýtus náleţí do řádu řeči, je její nedílnou součástí; přesto se
však jazyk pouţívaný v mýtu vyznačuje specifickými vlastnostmi. 3. Tyto vlastnosti můţeme
hledat pouze nad obvyklou úrovní jazykového výrazu; jinými slovy, jsou sloţitější neţli
vlastnosti, s nimiţ se setkáváme v jazykovém výrazu libovolného typu.“79 Tyto tři části vedly
Lévi-Strausse ke zformulování základního prvku, z něhoţ se mýty skládají. Vychází přitom
77
Ricoeur; Teória interpretácie…; s. 117-118.
78
Lévi-Strauss, Claude; Strukturální antropologie; Praha: Argo 2006; s. 183-184.
79
Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 185-186.
33
34. z lingvistiky, neboť mýtus je záleţitostí řeči, ale jeho prvky jsou většími, neţ ty, které vychází
z lingvistiky. V mýtu je nazval „velkými konstitutivními jednotkami“ neboli mytémy, které
lze odlišit od ostatních pomocí vztahu, neboť kaţdá skladebná jednotka má takovou povahu.
To by ale znamenalo, ţe bude kaţdý mýtus zkoumán a analyzován zvlášť. To ovšem
dostatečně nevysvětluje, jakým způsobem se velké jednotky odlišují od jiného typu jednotek.
To vedlo Lévi-Strausse k rozšíření hypotézy, která doteď obsahovala zaznamenání jednotek
mýtů pouze do uzavřených vztahů. Po přehodnocení došel k závěru, ţe opravdové skladební
jednotky jsou v zásadě soubory vztahů a význam se projevuje skrze kombinaci těchto
souborů. Systém, který zvolil je dvojsečný – diachronický a zároveň synchronický.
Diachronie se projevuje vzdáleností vztahů, které v mýtu lze najít. Synchronii naopak
zastupuje uspořádání mýtu podle „časového referenčního systému“.80
Jak by měla vypadat strukturální analýza mýtu, Lévi-Strauss ilustruje na mýtu
o Oidipovi. Jak sám předesílá, není to vyčerpávající analýza, ale ve stručnosti představuje
princip, podle kterého by se mělo postupovat v případě kaţdého mýtu. Podstatným bodem je
pak zkoumat a zapojit do analýzy všechny známé verze mýtu, neboť jejich prostřednictvím
dostáváme plný obraz vztahů, které se objevují. Ţádná verze mýtu by tak neměla být
diskvalifikována, čímţ se Lévi-Strauss staví proti tendenci nalézt jedinou a původní verzi
mýtu a tu pak zkoumat. Mýtus je podle něj mýtem v okamţiku, kdy je jako takový přijímán
a jeho různé variace na tom nic nemění.81
Celý mýtus Lévi-Strauss rozdělil do čtyř kategorií – sloupců, přičemţ je kaţdém
sloupci zastoupena oblast vztahů či děje. Pro pochopení mýtu je pak nutné číst diachronně –
tedy jednotlivé sloupce, které jsou pojímány jako svébytné celky. Pokud bychom četli po
řádcích, dostaneme příběh samotný. Pro analýzu jsou ale podstatné sloupce, jejichţ
prostřednictvím by interpret měl být schopen mýtu porozumět. V kaţdém sloupci jsou
pospolu takové dějové části, mezi nimiţ existuje společný rys. V případě mýtu o Oidipovi je
první sloupec zaměřen podle Lévi-Straussovi terminologie na nadhodnocené příbuzenské
vztahy Druhý sloupec obsahuje podhodnocené příbuzenské vztahy (vraţdy), v třetím sloupci
jsou zaznamenány souboje s monstry a jejich následné zničení (coţ symbolizuje popření
autochtonnosti člověka). Poslední sloupec zahrnuje jména představitelů, jejichţ význam má
nějakou souvislost se špatnou chůzí (symbolika stálosti lidské autochtonnosti). U posledních
80
Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 186-187.
81
Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 191.
34
35. dvou sloupců v závorkách uvádím pouze zkratkovitá vysvětlení, neboť není cílem do detailů
rozebírat přístup Lévi-Strausse, nýbrţ ho celkově nastínit.
Interpretováním daného mýtu Lévi-Strauss dospěl k závěru, ţe se jedná o mýtus, který
vyjadřuje neschopnost společnosti, která hlásá víru k autochtonnosti člověka, přijmout fakt, ţe
se nový člověk rodí ze spojení muţe a ţeny.82 Pro interpretování mýtu, ale nestačí znát
samotný mýtus, je nutné znát i symboliku jednotlivých pojmenování a celkové pole oblasti.
Ricoeurovo shrnutí Lévi-Straussovy koncepce
Ricoeur ve svém příspěvku „Co je text. Vysvětlení a rozumění“ věnuje část
strukturální analýze a vysvětlení. Jak bylo zmíněno uţ v kapitole této práce věnované
strukturalismu, přikládá mu Ricoeur význam pouze v roli vysvětlujícího prostředku.
To se týká i případu, kdy se blíţe zaměřuje na koncepci rozčlenění mýtu u Lévi-Strausse.
Popis mýtu končí v okamţiku, kdy Lévi-Strauss došel k rozdělení mýtu do čtyř skupin.
Odtud Ricoeur odvozuje své další závěry v oblasti strukturální analýzy. V tomto okamţiku
ani nemůţe dojít k jinému závěru, neţ ţe se jedná o popis a určité logické uspořádání mýtu
(resp. příběhu), které čtenáři či badateli pomůţe v orientaci a umoţní mu rozkrytí vnitřních
vztahů, které se v mýtu projevují. To však pro samotnou interpretaci nepostačuje. Lévi-
Strauss ale nabízí i interpretaci daného mýtu, to však Ricoeur nezmiňuje. Z tohoto důvodu se
Ricoeur opírá o strukturální analýzu jen do okamţiku, kdy se jedná o vysvětlení textu.
Ricoeur se k této koncepci staví takto: „Je nutné si všimnout, ţe tento [strukturální] zákon je
objektem čtení a vůbec ne řeči, ve smyslu recitace, jejímţ prostřednictvím by byla v určité
situaci reaktivována síla mýtu. Zde je text pouhým textem a čtení ho obývá jako takové,
zatímco jeho význam pro nás zůstává pochybností, společně s jakoukoliv realizací v přítomné
řeči.“83 Ricoeur tedy mýtu připisuje jinou hodnotu, neţ je jeho psaná podoba. Důleţitým
prvkem je akt vyprávění mýtu, který by ho znovu-aktualizoval a tím mu přiřazoval nabytí
významu. V podobě strukturální analýzy je text pouze rozebrán na dílčí části, které mohou
poskytnout základní orientaci v textu.
82
Lévi-Strauss; Strukturální…; s. 189-191.
83
„We shall not fail to notice that this law is, par excellence, the object of reading and not at all of speech, in the
sense of a recitation whereby the power of the myth would be reactivated in a particular situation. Here the text
is only a text and the reading inhabits it only as such, while its meaning for us remains in suspense, together with
any realisation in present speech.“ Ricoeur; Hermeneutics...; s. 155-156.
35
36. Svět textu
Svět textu je kategorie, kterou Ricoeur rozvíjí v díle Čas a vyprávění a také na něj
naráţí ve své studii Úkol hermeneutiky. Ukazuje v ní, jakým způsobem je utvářen fiktivní svět
a jaké aspekty se v něm mohou objevovat. Základním prvkem světa textu je jeho otevřenost
vzhledem k tomu, co je ve vztahu k němu „odlišné“. Ve své základní tezi pak Ricoeur říká,
ţe kdyţ „literární dílo transcenduje sebe samo směrem ke světu, vymanili jsme literární text
z uzavřenosti, kterou mu vnucuje – legitimně, jinde – analýza jeho imanentních struktur.“84
Zároveň se v této koncepci projektuje Ricoeurův zájem o oproštění interpretace textu
na poznání a rozklíčování intencí autora. Svět textu vytváří svébytný prvek, který je po svém
vytvoření nezávislý na čemkoliv a komukoliv. Poznámkou, ţe se interpretace oprošťuje od
intencí autora, nebylo míněno, ţe by autor nesehrával ţádnou roli, to by byl zavádějící závěr,
neboť minimální roli autora lze spatřit v sepsání textu. Avšak Ricoeur se snaţí překonat
hermeneutický přístup, kdy se pomocí textu budeme snaţit pochopit autora lépe, neţ se zná
sám dotyčný. A myslím, ţe tento koncept je jedním z výsledků této snahy.
Autoru Ricoeur přisuzuje ještě jiný prvek neţ je sepsání díla. Vidí za tím strategii,
kterou musel dotyčný autor pouţít pro vytvoření textu. Zjednodušeně by se dalo říci, ţe dílo
ukazuje existenci autora, který stojí mimo samotnou výpověď díla a zároveň se v něm
prezentuje díky vlastní vnitřní sémantické organizaci.85 Ricoeur se tedy zabývá autorem
pouze z hlediska techniky, díky níţ se stává text „komunikovatelným“, proto není podstatný
autor reálný ale implikovaný. Úlohu implikovaného autora je schopen čtenář vytušit,
neboť jeho dílo chápe jako jednotný celek. Chápe ho však v tom smyslu, ţe díky němu je dílo
takové, jaké je. Tedy ţe je výtvorem jedinečného individua.86
Svět textu by ale nemohl vzniknout bez čtenáře. I on v něm sehrává důleţitou roli,
neboť je to právě on, který si prostřednictvím čtení tento svět osvojuje.87
84
„(…) l´oeuvre littéraire se transcende en direction d´un monde, nous avons soustrait le text littéraire à la
clôture que lui impose – à titre légitime, d´ailleurs – l´analyse de ses structures immanentes.“ Ricoeur; Temps et
récit. Le temps raconté; Paris: Éditions du Sueil 1985; s. 286.
85
Srov. Okopień-Slawińská, Alexandra; „Vztahy mezi osobami v literární komunikaci“ in: Trávníček, Jiří; Od
Poetiky k diskursu. Výbor z polské literární teorie 70.-90. let XX. století; Brno: Host 2002; s. 101.
86
Ricoeur; Temps…; s. 292.
87
Ricoeur; Temps…; s. 297.
36
37. Svět textu zasahuje i do procesu interpretace, neboť to co je v textu interpretováno je
výklad nebo jinak řečeno nabídka světa; „světa, který mohu obývat tak, ţe do něj rozvrhují
nějakou ze svých nejvlastnějších moţností.“88 Svět textu tedy odráţí takový svět, který je
jedinečný a nezaměnitelný danému textu.
Čtenář
Tuto kapitolu jsem zařadila s ohledem na Ricoeurův zájem v oblasti interpretace, jejíţ
součástí je i postava čtenáře. Uţ několikrát jsem se v předešlém textu zmínila o čtenáři,
a jakou dílčí úlohu sehrává v procesu interpretace. Tato kapitola by se měla více zaměřit na
postavu čtenáře, coţ ale nevylučuje, ţe i v dalším textu nebude zmíněn čtenář jako součást
interpretačního procesu.
Postava čtenáře je v Ricoeurově pojetí trochu problematická a to z toho důvodu, ţe mu
nejprve nepřikládá aţ tak podstatnou roli. To se však v průběhu času změnilo a v jeho
koncepci hermeneutiky je tak čtenář rehabilitován, neboť je mu přiřčeno nedílné místo
v procesu interpretace.
V díle Čas a vyprávění dochází k posunu v uvaţování o pozici role čtenáře oproti jeho
předešlému dílu Živá metafora. V tomto díle povaţoval referenci za vhodný a jediný
prostředek pro zprostředkování vztahu mezi textem a skutečností. Referenci tedy chápal jako
„redeskripci ţivé poetické práce v ţivé kaţdodenní zkušenosti“.89 Báseň pak umoţňovala vzít
schopnost proměnit ţivot prostřednictvím „vidění něčeho jako“ (coţ je charakteristika
metafory) a „bytí jako“, coţ povaţuje za jeho ontologický korelát. Avšak aplikace na
vyprávění by byla značně zjednodušující. Ricoeur musel dospět k závěru, ţe je třeba v tomto
případě přehodnotit postup. Novým prvkem se stává střetnutí dvou světů, a to světa textu
(fikce) a světa čtenáře (realita). Tento střet světů je východiskem jasnějšího uvaţování o světu
textu jako o „transcendenci v imanenci“, vedl Ricoeura k dalšímu přehodnocení přestupu od
konfigurace textu k jeho refiguraci právě prostřednictvím střetu těchto dvou světů. Důraz na
funkci čtenáře se v Ricoeurově pojetí odráţí v prostředku, který je nedílnou součástí pro
88
Ricoeur; Úkol hermeneutiky…; s. 38.
89
„(…) redescription du tratil poétique au vif de l´expérience quotidienne.“ Ricoeur; Temps...; s. 287.
37
38. refiguraci textu a tím je proces čtení.90 „Svět textu“ je tak obohacen tázáním,
které se zaměřuje na heuristickou funkci sémantické inovace. Prostředí, které je jí samé
vlastní je právě čtení, jeţ můţeme chápat jako prostředek, jímţ přechází „svět textu“
do „světa čtenáře“ a způsobuje jejich prolínání.91
Čtenář hraje i další důleţitou roli, neboť bez něj by nemohlo dojít k aktu konfigurace a
ani by nebylo moţné rozvinout svět textu, neboť je to právě čtenář, který si tento svět
osvojuje. Jak jiţ bylo řečeno, hlavním rysem charakterizujícím čtenáře je čtení. Ricoeur si
vypomáhá dílem Michela Charlese Rétorika textu a vybírá z něj termín „četba v textu“, který
symbolizuje to, ţe je četba součástí textu a je do něj přímo vepsána. Pokud je ale četba uţ
v textu přítomna, znamená to, ţe je předurčeno, jakým způsobem bude text čtenář číst, coţ
podle Ricoeura vede k názoru, ţe je tímto textem čtenář terorizován.92 Pokud je totiţ čtenáři
dáno, jakým způsobem by měl určitý text číst, nezbude ţádná moţnost pro jeho, alespoň
částečně, svobodný přístup k textu. Obrat „alespoň částečně“ jsem zvolila z toho důvodu,
ţe čtenář je vţdy omezen textem, neboť ten mu dovoluje jen určitý počet interpretací. Text
tedy v sobě nese určitá omezení.
Dílo samo zasahuje čtenáře tím způsobem, ţe na něj působí. Zvláštností tohoto
zasaţení je fakt, ţe v sobě spojuje aktivitu a pasivitu, takţe je moţné akt čtení povaţovat za
recepci textu.93
V otázce čtenáře Ricoeur přináší ještě další postřehy. Ve třetím dílu knihy Čas
a vyprávění se zaměřuje na implicitního čtenáře, s jehoţ koncepcí přichází Wolfgang Iser.
Kategorie implicitního čtenáře je dána samotným textem, neboť právě pro něj je text napsán.
Avšak v Ricoeurově pojetí je implicitní čtenář pouhým předpokladem, který se realizuje aţ ve
čtenáři samém, tedy v jeho reálné podobě. Reálný čtenář pak můţe uskutečňovat akt čtení a to
prostřednictvím třech stupňů čtení. V prvním je četba chápána jako „piknik, při němţ autor
poskytl slova a čtenář významy“.94
90
Ricoeur; Temps…; s. 287-288.
91
Milan Jankovič; „Literární dílo jako trvající spor dvou diskurzů“; Česká literatura 51, 2003, č. 5; s. 565-566.
92
Ricoeur; Temps…; s. 302
93
Ricoeur; Temps…; s. 303.
94
„La lecture devient ce pique-nique où l´auteur apporte les mots et le lecteur la signification.“ Ricoeur;
Temps…; s. 308.
38
39. Činnost čtení v díle objevuje jednu rovinu a to nadbytek smyslu, neboť text se jeví
v četbě jako nevyčerpatelný, „jako by četba svou nevyhnutelně selektivní povahou odhalila
v textu nějakou nenapsanou stranu. A právě tuto stranu se četba snaţí dotvářet“.95 Četba se
v tomto případě stává aktivním prvkem, který se do určité míry spolupodílí na „konečném“
vyznění textu, které však z principu musí být rozdílné s ohledem na toho kterého čtenáře.
Jaký dopad by to mělo na proces interpretace? Opět se ukazuje, ţe interpretací můţe být
mnoho a mohou být rozličné, takţe interpretace není procesem, který by si mohl dělat nárok
na pravdu, neboť zvláště v tomto případě je pravda velice relativní entita, která v sobě
obsahuje mnoho proměnných.
Třetí rys četby přeměňuje vzdálené na blízké a čtenář má tedy pocit, ţe textu věří
natolik, aţ se v něm začíná ztrácet. Tento fenomén připomíná období ve čtení, kdy se do textu
čtenář ponoří natolik, ţe se stává součástí textu a přestává rozlišovat hranice díla a reálného
světa. V tomto momentu ale dochází k problému odstupu, neboť se čtenář natolik propojí
s textem, ţe moţnost odstupu přestává být moţná. „Správný odstup od díla je ten, kdy se iluze
stává neodolatelnou i neudrţitelnou.“96 Avšak situace, kdy by nastala rovnováha mezi oběma
podněty, není nikdy dosaţeno. Nalezení rovnováhy mezi oběma prvky je dynamickým
procesem, kdy se struktura textu snaţí vyrovnat s iniciativou, kterou do něj vkládá čtenář,
jeţ ho konfiguruje prostřednictvím své vlastní zkušenosti.97
Čtenář pro Ricoeura od 80. let 20. století (kdy vyšlo dílo Čas a vyprávění) sehrává
důleţitou roli, neboť se jeho prostřednictvím proměňuje text. Neznamená to, ţe by se měnila
charakteristika textu, ale jeho význam uţ není dán jím samým, ale je mu vkládán čtenářem.
Je vhodné připomenout, ţe rozvinutí kategorie čtenáře se odehrává v souvislosti s fiktivními
texty, tedy texty beletristickými. Kategorie čtenáře či interpreta je i v oblasti nefiktivní
literatury. Bude se projevovat stejný prvek čtenáře i v těchto případech? Určitě se dá vyuţít
proces čtení prostřednictvím třech etap. Tento proces se vyskytuje u kaţdého čtení. Nejsem si
ale jistá, zda dochází k refiguraci a konfiguraci textu jako takového. Na druhou stranu se
i v tomto projeví, jaký typ textu bude před čtenáře předloţen, neboť vlastně i v případě
95
„(…) comme si, par son caractère inéluctablement sélectif, la lecture révélait dans le text un côté non écrit.
C´est ce côté quo, par privilège, la lecture s´efforce de se figurer.“ Ricoeur; Temps…; s. 308.
96
„La ’bonne‚ distance à l´oeuvre est celle où l´illusion devient tour à tour irrésistible et intenable.“ Ricoeur;
Temps…; s. 308..
97
Ricoeur; Temps…; s. 308-309.
39
