Magisterská diplomová práce zabývající se biblioterapeutickou praxí v Německu a biblioterapií pro seniory a děti (zejm. ve vztahu k finalitě života). Autor: Petra Fabinová (2010).

1. Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Psychologický ústav
Magisterská diplomová práce
2010 Petra Fabinová

2. Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Psychologický ústav
Psychologie
Petra Fabinová
Biblioterapie – v souvislostech života
s vědomím smrti
Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: prof. PhDr. Marek Blatný, CSc.
2010

3. Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala
samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Brně 20.02.2010
……………………………………………..
Petra Fabinová

4. Zde bych ráda poděkovala prof. PhDr. Marku Blatnému, CSc. za projevovanou důvěru
v mé schopnosti, otevřenost a vstřícnost k mým nápadům, přívětivost, ochotu a
odbornost, s jakou mne vedl při sepisování této diplomové práce. Jsem mu též velmi
vděčná, že mi umožnil účastnit se odborných seminářů CEQOL.
Děkuji prof. PhDr. Ivo Čermákovi, CSc. za podnětnou diskuzi o rozdílech a průnicích
narativní psychoterapie a psychologie s biblioterapií.
Také chci poděkovat Mgr. Martinu Loučkovi za půjčení odborné literatury a Bc. Petře
Kuřátkové za to, že se se mnou podělila o poznatky z oblasti české dětské literatury na
téma smrt, outsiderství, hendikep.
Za možnost konzultace paliativní a onkologické problematiky děkuji prim. MUDr.
Ladislavu Kabelkovi, Ph.D..
Dále bych chtěla vyjádřit díky pracovnicím Mezinárodní meziknihovní výpůjční služby
Moravské zemské knihovny v Brně za trpělivé shánění cizojazyčných knih, bez nichž by
tato práce nemohla vzniknout. Děkuji též Knihovně Cesty domů.
Za velkou podporu bych ráda poděkovala PhDr. Karlu Zezulkovi.
Moc děkuji Mgr. Ivaně Fabinové za pomoc s anglickými texty.
Obrovský dík patří mému manželovi Jirkovi za trpělivost, víru a naději v dokončení a
celkově za porozumění, které každodenně prokazoval při mé tvorbě této práce.
V neposlední řadě chci poděkovat rodičům, babičkám, manželovým rodičům, bratrovi
Zdenkovi a svým přátelům za osobitou podporu a pomoc, kterou mi každý z nich
v souvislosti s psaním této práce dával k dispozici.

5. Obsah
Úvod ........................................................................................................................................... 1
ČÁST I.: Vývoj, podstata a užití biblioterapie........................................................................... 5
1. Historická báze....................................................................................................................... 5
2. Vznik a vývoj biblioterapie .................................................................................................... 8
2.1 „Knihovnické kořeny“ biblioterapie .................................................................................. 10
2.2 „Psychologické kořeny“ biblioterapie................................................................................ 11
3. Biblioterapie v současném kontextu – z hlediska užití hlavně v psychoterapii dospělých.. 12
3.1 Co to vlastně je – biblioterapie? ......................................................................................... 14
3.1.1 Další definice biblioterapie ............................................................................................. 20
3.2 Místo, možnosti a meze biblioterapie ................................................................................ 22
3.2.1 Biblioterapie, bibliopsychologie, narativní přístup ......................................................... 28
3.2.2 K biblioterapeutické terminologii, klasifikaci a přístupu................................................ 32
3.3 Současná biblioterapie v německy mluvících zemích – s různými cílovými skupinami
a v kontextu některých psychoterapeutických škol, směrů ...................................................... 34
3.3.1 Nossrat Peseschkian ........................................................................................................ 35
3.3.2 Biblioterapie s psychiatrickými pacienty ........................................................................ 37
3.3.3 RET ................................................................................................................................. 38
3.3.4 Biblioterapie se seniory, s lidmi nemocnými a umírajícími – H. Petzold....................... 39
3.3.4.1 Biblioterapie na gerontopsychiatrii .............................................................................. 43
3.3.4.2 Biblioterapie s velmi starými lidmi .............................................................................. 46
3.3.4.3 Biblioterapie v domovech pro seniory ......................................................................... 49
3.3.4.4 Biblioterapie v doprovázení umírajících ...................................................................... 54
3.3.5 Logoterapie...................................................................................................................... 58
4. Terapie poezií....................................................................................................................... 60
4.1 Význam poetického jazyka ................................................................................................ 60
4.2 Z historického vývoje terapie poezií .................................................................................. 62
4.3 Terapie poezií s dospělými onkologickými pacienty – T. C. Vollmerová......................... 65
4.3.1 „Trojí biblioterapie“ ........................................................................................................ 65
4.3.2 Práce s intuicí .................................................................................................................. 67
4.3.3 Kazuistika z klinické praxe T. C. Vollmerové ................................................................ 68
Část II.: Biblioterapie s dětmi – zejména pak s onkologicky nemocnými dětmi..................... 71
5. Knihy jako pomoc pro děti v krizových situacích................................................................ 71
5.1 První pomoc ....................................................................................................................... 74

6. 5.2 Funkce dětských knih......................................................................................................... 76
5.3 Kritéria výběru vhodné literatury....................................................................................... 78
5.4 Druhy příběhů .................................................................................................................... 82
5.5 Projekt Německého spolku lékařek „Nemocné děti potřebují knihy! Veselý nemocniční
pokoj“ („Kranke Kinder brauchen Bücher! Das fröhliche Krankenzimmer“)......................... 86
5.6 Výzkum C. Adeneyové ...................................................................................................... 92
6. Děti na onkologických odděleních – biblioterapeutické zkušenosti z Německa ................. 98
6.1 Děti s nádorovým onemocněním........................................................................................ 98
6.1.1 Psychosociální problémy onkologicky nemocných dětí ................................................. 99
6.2 Biblioterapie prováděná K. Krügerovou .......................................................................... 102
6.2.1 Zvířata jako projekční plocha........................................................................................ 103
6.2.2 Momo ............................................................................................................................ 107
7. Death education „po česku“ ............................................................................................... 110
7.1 Koncept smrti u dětí ......................................................................................................... 113
7.2 Česká death education v biblioterapeutickém kontextu................................................... 120
7.2.1 Death education s knížkami Daisy Mrázkové............................................................... 126
7.2.1.1 Pojetí času a jeho souvislost se symbolikou smrti ..................................................... 129
7.3 Biblioterapie s dětmi po ztrátě někoho blízkého.............................................................. 136
Závěr: ..................................................................................................................................... 145
Literatura ................................................................................................................................ 148
Příloha č. 1
Příloha č. 2

7. Úvod
„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají
to, co hledají…“
„Nenalézají…,“ odpověděl jsem.
„A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody…“
„Jistě,“ odpověděl jsem.
A malý princ dodal:
„Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“
(Saint-Exupéry, 2005, s. 82)
Rádi bychom vám představili magisterskou práci, která se zabývá biblioterapií –
tématem v české psychologii zatím příliš nezpracovaným, k němuž zde přistupujeme
částečně se zázemím v logoterapii a existenciální analýze.
Předkládaná práce Biblioterapie – v souvislostech života s vědomím smrti sestává
ze dvou hlavních částí 1 . V Části I.: Vývoj, podstata a užití biblioterapie, se obecněji
zaměříme např. na historické kořeny, vznik, vývoj a současné využití biblioterapie jako
více méně svébytné psychoterapeutické metody aplikovatelné u různých cílových skupin
klientů psychoterapeuty v podstatě jakéhokoli odborného zaměření. Druhá polovina Části
I. přibližuje biblioterapii s gerontopsychiatrickými pacienty, s velmi starými lidmi,
s klienty domovů pro seniory, s vážně nemocnými a umírajícími lidmi tak, jak tyto
„biblioterapeutické specializace“ teoreticky rozpracoval a prakticky provádí H. Petzold.
Závěrečná kapitola zmiňované části práce je věnována terapii poezií s tím, že jsou
představeny jak základní literárně-psychologické charakteristiky, tak i praktická terapie
poezií v pojetí psychoonkoložky T. C. Vollmerové.
1
Při tvorbě této magisterské práce čerpáme převážně z německy psaných zdrojů, z nichž také ponejvíce
citujeme a to rovnou v českém jazyce bez uveřejnění německého (v několika případech – anglického)
originálu. K tomuto opatření nás vedly následující důvody: (1) Rozsah práce by se uveřejněním nejen
přeložených ale i originálních citací velice zvětšil a to celkem zbytečně, jelikož (2) na základě
absolvovaného vysokoškolského studia oboru Německý jazyk a literatura jsme schopni zaručit dostatečně
kvalitní překlad z němčiny do češtiny.
1

8. Část II.: Biblioterapie s dětmi – zejména pak s onkologicky nemocnými dětmi, se
nejprve soustřeďuje obecněji na funkce, druhy, charakteristické znaky a účinky
biblioterapeutického materiálu v situaci pomoci dětem v krizích. Dále se snažíme
zprostředkovat biblioterapeutické zkušenosti z Německa, konkrétně se jedná např. o
projekt Německého spolku lékařek „Nemocné děti potřebují knihy! Veselý nemocniční
pokoj“ („Kranke Kinder brauchen Bücher! Das fröhliche Krankenzimmer“), o výzkum C.
Adeneyové týkající se biblioterapie s předškolními dětmi v nemocnici, o
biblioterapeutickou činnost K. Krügerové na dětské hematologii/ onkologii v Bonnu.
V posledním tematickém celku pak přinášíme prezentaci death education tj. vzdělávání
(dětí) o smrti a teoretický popis vývoje dětského konceptu smrti obohacený o ilustrativní
ukázky z literatury pro děti a mládež. Dále umožňujeme nahlédnutí do literární tvorby pro
děti a uměleckého světa D. Mrázkové, který se snažíme zachytit v kontextu death
education. Daný tematický celek a vlastně i celou magisterskou práci uzavíráme kapitolou
o biblioterapii s dětmi po ztrátě někoho blízkého.
„Je to nádherný příběh na odporné téma [...]“ (Matějka, 2007), píše se např.
v jedné knižní recenzi 2 . Význam těch slov nám dlouho zněl v uších, je nám blízký, trvale
nás oslovuje. Jak lze prožít něco „nádherného“, když je situace „odporná“, krizová,
tragická? A mělo by se o tom vůbec psát, číst – dokonce i dětem? Jakými způsoby může
čtení takového příběhu člověka obohatit, pomoci mu? Proč a jak se dá žít „nádherný“
příběh uprostřed „odporného“ tématu, tíživé životní situace? Lidský život je plný
„odporných“ i „nádherných“ událostí, ta nejryzejší „nádhera“ se však patrně dá nalézt
v postoji, který je člověk schopen k „odporně“ těžkým životním situacím, faktům a
událostem zaujmout.
„Smysl utrpení není v tom, že zde je, avšak v tom, jak se k němu postavíme – jaký
postoj k němu zaujmeme.
Elisabeth Lukasová“ (Křivohlavý, 1994, s. 78)
To, co se snažíme nastínit v textu zde výše se stalo, „ruku v ruce“ s vlastními
zkušenostmi se čtením určitých (zejména dětských) knih a spolu s osobními zážitky
s pacienty, které byly posbírány během dobrovolnické činnosti na Klinice dětské
onkologie, na Klinice dětské neurologie FN Brno a v Domě léčby bolesti s hospicem sv.
2
na román Pomalý muž, jehož autorem je J. M. Coetzee
2

9. Josefa v Rajhradě, silnou motivací pro tuto diplomovou práci. Dále je nám velmi blízká
např. práce Tóthové (2007), plně souhlasíme s jejími, zde citovanými slovy: „Aj keď
umieranie je záležitosťou trúchlivou, postoj k smrti aký má moderný človek je vyslovene
tragický. Ide o postoj, ktorý je potreba zmeniť. Chceme prispieť touto prácou k možnosti
takejto zmeny“ (Tóthová, 2007, s. 1). V podobném duchu a se stejným cílem chceme
sepsat i naši práci, neboť „[...] povědomí konečnosti vede k hledání nejvhodnější náplně
života. Smrt nečiní život nesmyslným. Právě naopak. Vede nás k hledání smysluplnosti
života. Tomu, co člověk dělá, je možno rozumět jen tehdy, vezmeme-li v úvahu
povědomí o časové omezenosti a jedinečnosti života“ (Lukas in Křivohlavý, 1994, s 89).
Předkládaná diplomová práce chce být systematizací a souhrnem našeho
dlouhodobého směřování a zájmu o to, jak psychologicky zdařile, se zachováním
etických, profesionálních i obecně lidských zásad se lze „po literárním mostě“ (v jistém
smyslu slova) „nádherně“ přiblížit k trpícímu dítěti – (v) člověku, se kterým jsme. Měli
bychom velkou radost, pokud by se této teoretické práci podařilo zprostředkovat nějaké
cenné impulzy pro praxi psychologů, lékařů a pracovníků dalších pomáhajících profesí,
vzbudit zájem o biblioterapii a její teoretický, zejména však praktický rozvoj na domácí,
v tomto ohledu „dosud příliš nezorané“ půdě.
Prostřednictvím této magisterské diplomové práce bychom v neposlední řadě
chtěli přispět k tomu, aby se děti, s pomocí rodičů a také psychologů, pedagogů, lékařů a
dalších pomáhajících profesionálů – podobně jako svou cestu do jiného času a prostoru
nachází např. Alenka 3 skrz králičí noru, Bastián 4 v síle vlastní představivosti – osmělily
vstupovat přes magické zrcadlo, které jim nastavuje vhodně vybraná kniha 5 , do vlastního
vnitřního světa a mohly skrz knižní příběh a příslušnou odbornou pomoc naslouchat,
přiblížit se, porozumět potřebám své duše.
3
v knize L. Carrolla: Alenka v kraji divů a za zrcadlem
4
z Nekonečného příběhu od M. Endeho
5
z rukou některého z výše uvedených dospělých, nejlépe však vždy ve spojení s podporou, kontrolou a
profesionální péčí biblioterapeuta
3

10. „Smysluplné je to, když se něco dělá pro člověka, pro něhož se to dělá, tj. z lásky,
nebo pro hodnotu toho, oč jde. Není tomu tak tam, kde jde jen a jen o vlastní úspěch a o
nic jiného.
Alfried Längle“ (Křivohlavý, 1994, s. 13)
4

11. ČÁST I.: Vývoj, podstata a užití biblioterapie
1. Historická báze
Léčivé účinky jazyka a literatury (např. v podobě čarodějných zaříkadel,
prastarých mýtů a posvátných spisů, příběhů, písní, eposů či modliteb) znali lidé takřka
od pradávných dob, kdy víra, magie, spisovatelství a terapie ještě tvořily jednotný celek
stejně jako lékař a kněz byli jednou osobou (Duda, 2006).
Pomocí různých druhů starých čarodějných formulí (např. vzývání mrtvých,
věštění, obětní zpěvy, zaříkávání ďábla) mohlo být nepojmenovatelné pojmenováno, aby
se s tím poté dalo zvoleným způsobem disponovat. Mocí slova se lidé snažili čelit nejen
vůli bohů a větrů, ale i nemocem, válečným zraněním, v podstatě tedy důsledkům faktu
ohrožení a zranitelnosti lidského života (Petzold, Orth, 2005). Léčení pomocí jazyka a
magie se praktikuje i v moderní době, lze jej najít např. v různých formách šamanismu 6 .
Např. u egyptského boha Thovta nebo u vládce severogermánských bohů Ódina
nacházíme spojitost mezi ovládáním jazyka, písma a disponováním mocí (Petzold, Orth,
2005). Thovt (bůh Měsíce, vědění a moudrosti, písařského umění) byl uctíván jako
vládce knih, tvůrce řeči a písma. Je historicky doloženo, že ve starověkém Egyptě léčili
mj. pomocí slov napsaných na papyrus, který by rozpuštěn tak, aby jej pacient mohl ve
formě roztoku vypít a rychle pocítit ozdravný účinek zázračných slov (NAPT, 2005).
Dále v Egyptě sloužily knihy jako spolehliví průvodci nejen na tomto světě, o této víře
svědčí např. ukládání tzv. Knihy mrtvých do rakve vedle zemřelého. Velkou důležitost a
význam písma a knih dokládá také nápis na posvátné knihovně komplexu hrobek
Osymandyase (Ramses II), v Thébách: Psyches Iatreion 7 .
V starověkém Řecku byla léčivá moc slova také dobře známa. Řekové uctívali
boha Apollóna jako patrona léčení, uzdravování, ale i básnictví a umění (Petzold, Orth,
2005). Lékař a filozof Empedokles byl přesvědčen o léčivých procesech v lidském těle,
6
Podobnostmi mezi terapeutickým diskurzem psychoanalýzy a magickým diskurzem šamanů se ve svých
pracech (např. 1979) zabývá Claude Lévi-Strauss (Petzold, Orth, 2005).
7
Volně přeloženo: „Léčebna duše“.
5

12. které byl schopen navodit blahodárnými slovy. U Sokrata nalézáme názor - v podstatě
shodný s principem moderní psychoterapie: Rozhovor, poskytující prostor mj. pro
porozumění a empatii, se stává centrálním elementem terapeutické péče. Sokrates
považoval „léčbu slovem“, která navrací duši člověka harmonii, za důležitý předpoklad
celkového blaha a zdraví člověka (Duda, 2006). Aristotelovo pojetí katarze lze považovat
za jeden ze zdrojů moderní terapie poezií (Petzold, Orth, 2005) 8 . Jádro Aristotelova
učení o katarzi lze stručně vyložit následovně: Divák či čtenář se zbavuje negativních
pocitů tak, že se tyto očišťují a proměňují v procesu sledování (v pojetí Aristotela –
tragédie) či čtení určitého díla, takže člověku je umožněno nalézt ztracenou vnitřní
rovnováhu.
Důležitým aspektem utvářené řeči 9 (Petzold, Orth, 2005) nejen z historického
nýbrž i ze současného úhlu pohledu je útěcha. Již od dob antiky byla známa tzv. literatura
poskytující útěchu, kterou pisatelé tvořili, aby ulehčili svému vlastnímu nitru a nebo také
pro útěchu trpícím, zoufalým čtenářům. K autorům literatury tohoto druhu patřili např.
Cicero nebo Seneca. Utěšující účinek psaného slova je využíván a velmi ceněn dodnes –
zejména při biblioterapii s chronicky nemocnými a umírajícími lidmi.
Četné důkazy terapeutických účinků mluveného a psaného slova nacházíme také
v různých duchovních systémech a náboženských tradicích. Dle současného německého
biblioterapeuta a logoterapeuta M. Dudy (2006) je za základní dílo biblioterapie
považována Bible, v níž objevujeme bohatství příběhů, podobenství, žalmů aj., obsahuje
též příběhy koánového charakteru 10 .
8
Tato diplomová práce se zaměřuje v první řadě na biblioterapii, přičemž je respektováno
a zdůrazňováno úzké spojení a propojení biblioterapie s příbuzným přístupem – s terapií
poezií, kterou se zabýváme podrobněji např. v kapitole 4. Terapie poezií.
Dle Petzolda a Orthové (2005) často nelze biblioterapii a terapii poezií oddělit, jelikož se vzájemně
proplétají a doplňují jak z hlediska historického vývoje tak v současné praxi.
9
Rozhodli jsme se převádět německé termíny gestaltete Sprache, gestaltetes Wort do češtiny jako utvářená
řeč, utvářené slovo. O výklad významu těchto termínů se pokoušíme v kapitole 4.1 Význam poetického
jazyka.
10
Kóan je „paradoxní průpověď, jejíž pomocí má být překonáno logické myšlení a dosaženo intuitivního
pochopení nejvlastnější skutečnosti bytí.“ (Vojtíšek, 2005). Jde tedy mj. o to, dostat se v rámci svého
vnitřního prostoru prostřednictvím kóanu „za myšlení“ a přiblížit se či dosáhnout satori (osvícení).
6

13. V této souvislosti bychom se chtěli krátce zmínit o hagioterapii. Lze ji definovat
jako „[...] terapeutický přístup, který by měl vést účastníky k reflexi vlastních morálně
axiologických struktur a být tak podnětem k jejich dalšímu ontogenetickému vyzrávání.
To se děje prostřednictvím direktivně řízených tematických skupin, jejichž náplní je práce
s biblickými příběhy“ (Pitlachová, 2006, s. 35) 11 . Účastníky těchto skupin bývají zejména
osoby závislé na alkoholu, drogách aj., lidé s neurotickou symptomatologií, lidé
postrádající smysl života (Hartl, Hartlová, 2000). Název této relativně nové
psychoterapeutické metody je odvozen z řeckého slova hagios, kterým je označován
jedinec usilující o dobro (Remeš, 1998 in Pitlachová, 2006), zpravidla je tedy míněn
člověk zbožný, blahoslavený až svatý. Hagioterapie považuje náboženskost za
mimořádně mocnou sílu lidské psychiky a hagioterapeutická intervence vychází
z předpokladu existence náboženských dispozic v lidech 12 (Hartl, Hartlová, 2000).
Nelze opomenout nesmírný význam židovské duchovní a kulturní tradice.
Židovské písemnictví lze právem považovat za jedno z nejstarších, a zároveň
nejrozmanitějších na světě. Židovský národ příběhy pouze nevytváří, nýbrž jimi a v nich
žije, čerpá z nich svou sílu a nezdolnost.
[...] Příběhy přivádějí věci k životu. Ne jednou provždy, ale pokaždé, když jsou
vyprávěny.“
„Příběhy přesahují čas a prostor. Příběhy vyjevují nejhlubší pravdy života, největší
trápení, nevyšší radosti. Toto činí nikoli tak, že by ti něco vyprávěly, ale tak, že ti vše
ukazují. Bůh mohl dát Mojžíšovi na hoře Sínaj zákoník. Místo toho mu dal knihu příběhů
a zákony vložil do nich! Nikdo nečte zákon stále znovu a znovu, leda ti, kdo se snaží
nalézt způsob, jak jej porušovat. Avšak příběhy – příběhy nemůžeme přestat vyprávět. A
když je vyprávíme, už to nejsou příběhy o lidech, kteří žili kdysi dávno, ale příběhy o nás
samotných“ (Shapiro, 2006, s. 13-14).
Nejznámější židovské biblické a pohádkové příběhy, legendy, bajky, pověsti a
13
anekdotická vyprávění shromáždil a převyprávěl Leo Pavlát v knize Osm světel . Ačkoli
11
axiologický = hodnotový
12
Na rozdíl od pastorační terapie se v rámci hagioterapie nepředpokládá víra v Boha.
13
Pavlát, L. (2007). Osm světel. Praha: Argo.
7

14. soubor obsahuje pohádky a příběhy, nelze říci, že by se jednalo o dětskou knihu v pravém
slova smyslu 14 . Zastavme se ještě u židovského humoru a vtipů, které díky své hloubce,
osvobozující a léčivé síle, jsou schopny poskytnout pomoc při zvládání úzkosti, strachu,
napětí a vnitřních konfliktů. Vzhledem k výše zmíněné „psychoterapeutické moci“
židovského smyslu pro vtip nás jistě nepřekvapí fakt, že zakladatelem terapie humorem je
Viktor E. Frankl - psychiatr a psychoterapeut židovského původu, který na posilující,
uvolňující, osvobozující a léčivé síle humoru vystavěl např. logoterapeutickou techniku
paradoxní intence, úspěšně užívanou při léčbě úzkostí a fobií (Hansen Čechová, 2009).
2. Vznik a vývoj biblioterapie
V této kapitole jsme vedeni snahou překročit typický pohled na historii
biblioterapie 15 , místo něj zmapovat nejdůležitější mezníky ve vývoji biblioterapie a podat
interdisciplinární přehled o kořenech biblioterapie jako samostatného oboru (Rubin in
Petzold, Orth, 2005).
Díky snahám o humanizaci a reformy psychiatrických praktik a péče o duševně
choré pacienty (Pinel ve Francii, Tuke v Anglii, Reil v Německu, Chiarugi v Itálii)
získaly také knihy, vhodně zvolená četba vedle různých druhů činnostních terapií a
volnočasových aktivit své místo v léčbě duševně nemocných (Petzold, Orth, 2005).
Začátkem 19. století vlna reforem psychiatrické péče zasáhla Ameriku, kde dal
zejména psychiatr B. Rush mnoho podnětů ke zřizování knihoven v nemocnicích. Byl
prvním lékařem, který doporučoval tělesně i psychicky nemocným lidem čtení knih,
příběhů a básní jako lék, léčebný prostředek (Duda, 2006). Navzdory tomu, že až do
poloviny 19. století sloužily knihovny ve věznicích a na psychiatriích hlavně ke
zprostředkování náboženských obsahů, Rush doporučoval klientům k četbě nejen
14
Vyprávění Židů jsou formována etikou Tóry, podle které jedině Bůh rozhoduje, co je dobro/dobré a co je
zlo/zlé (Kopeček, 2008). Lze si představit, že dítěti, které je k tomu přiměřeně zralé, Osm světel nabídneme
k (společné) četbě, jelikož i v židovských příbězích platí v dětství tolik žádoucí a potřebný princip vítězství
dobra nad zlem, pouze příčiny k tomuto vedoucí jsou odlišné od těch, které dítě zná např. z českých
lidových pohádek.
15
Historie biblioterapie bývá obvykle prezentována jako dějiny využití knih na psychiatrických odděleních
nebo jako dějiny knihovnictví či jako přehled sekundární literatury.
8

15. náboženské, ale i beletristické texty (Rubin in Petzold, Orth, 2005). Dokonce radil
pacientům s určitou chorobou četbu určitého žánru, např. při melancholii romány,
spojoval různé postupy např. hlasité a tiché čtení nebo učení se zpaměti a opisování
důležitých úseků. Rush, nazývaný „otcem americké psychiatrie“, používal profesní
označení „recreation bibliotherapist“ (Duda, 2006). Zavedl mj. čtení literatury, psaní a
publikování rukopisů psychiatrických pacientů jako efektivní doplňkovou terapii. Jeho
pacienti měli dokonce možnost publikovat své básně ve vlastních novinách The
Illuminator (NAPT, 2005).
V polovině 19. století uveřejnil americký lékař John Minson Galt několik článků o
biblioterapii a významu jejího použití v praxi. Mezi léčivými účinky čtení na psychicky
nemocné Galt uvádí: odvedení od chorobných myšlenek, ukrácení času a rozptýlení,
podání informací, demonstraci zájmu ústavu o blaho pacientů a zvýšení motivace k terapii
(Duda, 2006). Velký rozvoj biblioterapie nastal během první světové války, kdy
knihovníci a laikové z Červeného kříže zřizovali knihovny ve vojenských nemocnicích a
ústavech pro vojenské veterány. 30. léta 20. století lze právem označit jako zlatý věk
biblioterapie. V této době se začaly publikovat příspěvky k rozvoji biblioterapie také
mimo obor knihovnictví (Rubin in Petzold, Orth, 2005).
Termín biblioterapie poprvé použil farář Samuel Mc Cord Crothers v časopise
Atlantic Monthly, kde roku 1916 vyšel jeho článek o založení „Bibliopathic Institute“ z
iniciativy lékaře a Crothersova přítele Bagstera . Zpráva o zřízení ústavu byla sice
fiktivní, ale kromě ní byl v článku představen realizovatelný biblioterapeutický program
pro osoby s tělesnými a duševními poruchami. Crothers dále upozorňuje např. na účinky
čtení na pacientovo cítění, náladu, aktivitu/pasivitu (Duda, 2006). Rozhodující význam
připisuje „schopnosti pacienta navázat emocionální vztah“, naproti tomu nepovažuje
Crothers za potřebné dopředu vybírat vhodnou literaturu (Oehme, 2001, s. 15).
První empirický výzkum zaměřený na význam biblioterapie byl proveden na
americké Menningerově klinice roku 1937. Patrně souvisel s biblioterapeutickým
programem, který byl touto klinikou realizován v letech 1932-37 a koncentroval se na
praktickou aplikaci modelu institucionální biblioterapie 16 . Vývoj biblioterapie se
16
Institucionální biblioterapie je orientačně přiblížena v kapitole 3.1 Co to vlastně je – biblioterapie?
9

16. nezastavil ani v letech druhé světové války – knihovníci poskytovali tuto formu pomoci a
péče vojákům v lazaretech a válečným veteránům (Rubin in Petzold, Orth, 2005).
Základy dnešní teoretické koncepce biblioterapie nacházíme v disertačních
pracích C. Shrodesové a E. A. Hartmana, které byly publikovány v polovině 20. století.
Autoři v nich podali první systematické souhrny teorie a metodologie biblioterapie, které
v USA našly praktické uplatnění takřka ve všech oblastech terapie a rehabilitace (Petzold,
Orth, 2005). Ve 20. století se začíná biblioterapie více propagovat a prakticky provádět i
v Evropě – zejména ve Skandinávii, Anglii, Francii a v Německu. V rámci posledně
jmenované země chceme upozornit zejména na snahy 17 začlenit knihu jako
„terapeutického pomocníka“ do léčebných záměrů v nemocnicích (Duda, 2006). První
biblioterapeutický workshop se uskutečnil roku 1964 v USA. V 70. letech 20. století
začaly americké nemocniční knihovny pořádat biblioterapeutické programy pro pacienty
(Rubin in Petzold, Orth, 2005).
Z výše popsaného historického vývoje můžeme zajisté odvodit minimálně jeden
ze dvou podstatných kořenů dnešní biblioterapie – a tím je knihovnictví.
2.1 „Knihovnické kořeny“ biblioterapie
E. Kathleen Jonesová zavedla roku 1904 jako první kvalifikovaná knihovnice
používání knih a četby jako součást terapie duševně nemocných. V nemocnici
v Massachusetts, kde byla zaměstnána, zřídila několik knihoven a celkově se zasloužila o
uznání biblioterapie jako knihovnického oboru (Rubin in Petzold, Orth, 2005). Práce tzv.
čtenářských poradců ve 30. letech 20. století příslušela do oblasti vzdělávání dospělých a
spočívala většinou v sestavování individuálních seznamů četby pro jednotlivé čtenáře a
ve skupinové činnosti. Jedna z prvních „poradkyní čtenářů“ - Jennie M. Flexner
organizovala již roku 1930 čtenářské skupinové programy na místní i národní úrovni.
V rámci některých skupin Flexner vytvářela osobní seznamy četby pro jednotlivé
účastníky na základě individuálních rozhovorů s nimi. V tomto jejím počínání lze
rozpoznat základní rysy dnešní biblioterapie (Rubin in Petzold, Orth, 2005).
17
realizované např. farářem a pracovníkem nemocniční duchovní služby K. F. Eulerem v 50. letech nebo
historikem medicíny D. von Engelhardtem
10

17. Roku 1939 vznikl z iniciativy Hospital Division of the American Library
Association první výbor biblioterapie. Takto byl zajištěn biblioterapii oficiální status
v rámci knihovnictví a záštita pro mnohé výzkumné projekty a publikace po dobu příštích
40 let (Rubin in Petzold, Orth, 2005). Z hlediska dnešních knihovnických věd je
biblioterapie v Americe pojímána jako součást služeb knihoven, je označována jako
poradenství čtenářům a jako takovou ji lze stavět na stejnou úroveň např. s informačními
službami. Dle americké profesorky knihovnictví Margaret Monroe (1971) se však
biblioterapie odlišuje tím, že využívá služeb knihoven dlouhodobě a k terapeutickým
účelům (Rubin in Petzold, Orth, 2005).
Abychom porozuměli vývoji biblioterapie až do její dnešní podoby (řízené čtení se
skupinovou diskuzí), tak je nutné představit druhý významný kořen a zdroj poznatků pro
formování biblioterapie:
2.2 „Psychologické kořeny“ biblioterapie
Biblioterapie získávala důležité impulzy pro svůj rozvoj také v oblasti
psychoterapie, zejména pak ve skupinové psychoterapii. V této souvislosti je nezbytné
uvést následující jména: Thomas Burrow 18 , Jacob Levy Moreno 19 , Maxwell Jones 20
(Rubin in Petzold, Orth, 2005).
Můžeme zde právem zmínit Alfreda Adlera jako jednoho z prvních
psychoterapeutů, který si byl vědom léčivé síly čtení knih a proto vedl klienty
k uvědomění si vlastního patologického životního stylu a poruchy mj. právě
18
Thomas Burrow dle Hartla, Hartlové (2000, s. 723) „angl. psycholog; první pokus o využití psychoanal.
interpretace ve skupinové psychoterapii (1926); symbolická a lingvistická analýza chování“.
19
Jacob Levy Moreno (1892-1974): židovský lékař a psychiatr, zakladatel terapeutické metody
psychodramatu (Kratochvíl, 2002), které má, podobně jako taneční terapie a muzikoterapie, blízko k
biblioterapii. V kapitole 4.2 Z historického vývoje terapie poezií této práce je podrobněji zmíněn Morenův
přínos v rámci vývoje terapie poezií.
20
Maxwell Jones (1907-1990) je anglický psychiatr, tvůrce koncepce terapeutické komunity, kterou i
prakticky realizoval v psychiatrické léčebně Dingleton ve skotském Melrose v rámci terapie psychotiků
(Kratochvíl, 2002).
11

18. prostřednictvím biblioterapie. „Cíle Adlerovy biblioterapie jsou shrnuty do šesti „P“ (v
originále „E’s”; Riordan, Mullis a Nuchow, 1996)“ (Prochaska, Norcross, 1999, s. 72):
Poučit se (Educate), Povzbudit se (Encourage), Posílit se (Empower), Prozřít (Enlighten),
Propojit se se sociálním okolím (Engage), Pozvednout se (Enhance). Prochaska a
Norcross (1999) označují A. Adlera a jeho následovníky jako „psychoterapeutické
průkopníky“ v oblasti psaní svépomocných knih pro laickou veřejnost.
3. Biblioterapie v současném kontextu – z hlediska užití hlavně
v psychoterapii dospělých
Ačkoli je „od Freudových dob“ zvykem chápat psychoterapii jako talking cure, ačkoli byl
vytvořen velký počet psychoanalytických literárních interpretací, tak bohužel práce
s léčivou sílou jazyka, s hojivým účinkem literatury, s terapeutickými možnostmi čtení a
psaní zůstávala pro jednotlivé psychoterapeutické školy spíše okrajovou záležitostí. A
teprve v dnešní době se objevuje průlom, větší zájem, člověk totiž přichází na to, že se ho
utvářená řeč 21 dotýká, mění ho a umožňuje mu kontakt se sebou samým, dává mu
příležitost vztahovat se k druhému člověku a k souvislostem vlastního života (Petzold,
Orth, 2005, s. 10).
Tuto kapitolu jsme záměrně zahájili citací ze současné německé „učebnice
biblioterapie“, abychom jemně poukázali na fakt, že zatímco v naší zemi se biblioterapie
jako terapeutický přístup či jeho doplněk zatím ještě (oficiálně) ani „nezrodila“, tak
v Německu „se zdárně vyvíjí, roste, prospívá“ tj. má vlastní studijní materiály, publikace,
výzkumy, praktické aplikace a společnost (poskytující mj. výcvik) 22 .
Přesto se ozývají nespokojené hlasy z řad německých biblioterapeutů, poukazující
na slabý rozvoj a pomalý vývoj biblioterapeutického zkoumání z obecného pohledu i
21
Rozhodli jsme se převádět německé termíny gestaltete Sprache, gestaltetes Wort do češtiny jako utvářená
řeč, utvářené slovo. O výklad významu těchto termínů se pokoušíme v kapitole 4.1 Význam poetického
jazyka.
22
Více o Německé společnosti pro terapii poezií a biblioterapii (Deutsche Gesellschaft für Poesie- und
Bibliotherapie) se lze v německém jazyce dozvědět na oficiálních stránkách této organizace:
<http://www.dgpb.org/>
12

19. z hlediska psychoterapie – srovnáno se statem quo v USA. Martin Duda (2006) 23
upozorňuje na skutečnost, že „[…] zatímco např. muzikoterapie nebo terapie malováním
jako doprovodné metody praktické práce terapeuta se už dalekosáhle etablovaly a jsou
často tematizovány i v teoretických pojednáních, tak biblioterapii bylo dosud – až na
několik výjimek – věnováno velmi málo pozornosti“ (s. 21). Výhrady vůči biblioterapii
jako psychoterapeutické metodě mohou dle Dudy být zapříčiněny např. špatným
povědomím o léčivé síle čtení a o tom, co vlastně pojem biblioterapie znamená. Další
obecnou příčinou podle Dudy – nevelkého rozvoje biblioterapie v Německu je patrně
nejistota ohledně jejího užití.
Chceme opětovně upozornit na to, že i přes výše uvedené a podobné výroky o
stavu a vývoji současné biblioterapie v Německu, čeští zájemci o užití biblioterapie ve
své práci psychologa, psychoterapeuta, speciálního pedagoga atd. mohou zajisté najít
četné vzory a zdroje inspirace právě u německých kolegů, k čemuž se tato magisterská
práce snaží nabídnout most a cestu 24 . V kapitole 3.3 Současná biblioterapie v německy
mluvících zemích prezentujeme přehled biblioterapeutických iniciativ v rámci „německy
hovořící psychologie a psychoterapie“ současnosti. Nejdříve je však nutno pokud možno
přesně a „multidimenzionálně“ definovat pojem biblioterapie (angl. bibliotherapy, něm.
Bibliotherapie) a tím začít popisovat její podstatu, předmět, strukturu (kapitola 3.1 Co to
vlastně je – biblioterapie?), abychom mohli provést vymezení biblioterapie vůči
„příbuzným směrům“ a objasnit její pozici a úlohu v procesu psychoterapeutické činnosti
(kapitola 3.2 Místo, možnosti a meze biblioterapie).
23
Martin Duda (narozen 1961) pracuje jako psychologický poradce, logoterapeut a existenciální analytik
v německém Dortmundu. Mnoho let se v rámci své profese zabývá léčivou sílou čtení a literatury, vydal na
toto téma několik populárních i odborných knih, koná přednášky a semináře, na kterých představuje čtení
literatury jako možný zdroj životní radosti.
24
Zaměření na německy mluvící země můžeme odůvodnit geografickou blízkostí, jazykovou dostupností
(ve srovnání např. s holandštinou), srozumitelností a snadnější aplikovatelností německého
biblioterapeutického paradigmatu v českých podmínkách, propojeností kulturních tradic, vzorců,
„psychologického klimatu“ a historického vývoje psychologie.
13

20. 3.1 Co to vlastně je – biblioterapie?
Biblioterapie (řecky biblos = kniha, therapeia = (vy)léčení, ošetřování; služba)
doslova znamená využívání knih, literatury k terapeutickým tj. léčebným účelům (Duda,
2006). Adeneyová (1990) poukazuje na to, že např. Webster (1977) 25 ozřejmil význam
slova -terapie ze dvou hledisek. Webster důkladně prozkoumal dva vzájemně se křížící
významy řeckého kořene slova terapie: (1) „ “to nurse”: pečovat, starat se (o koho),
ošetřovat (koho); zahrnující v sobě proces, prostředky, stanovisko, stupeň postižení,
obsah (úzce spjato se stravou, s výživou); (2) ”to cure”: (vy)léčit; spojeno s konečnými
výsledky“ (Adeney, 1990, s. 17).
Adeneyová podotýká, že také u jiných autorů nacházíme potvrzení dvou odlišných
obsahů terapie, přičemž k výše uvedenému významu (1) je vztažena dimenze „služby,
posloužení druhému člověku“. V příslušných odborných kruzích byly v druhé polovině
20. století vedeny četné diskuze o takové možnosti aplikace biblioterapie, kdy se léčba a
služba od sebe navzájem odlučují (Adeney, 1990). Munzel (1997) souhrnně o významech
názvu terapie píše: „Významový rámec sahá od obstarat, pečovat, dát do pořádku, sloužit
(Bohu) až k lékařsky ošetřovat, léčit, vyléčit“ (s. 28).
V kapitole 2. Vznik a vývoj biblioterapie jsme již uvedli, že termín biblioterapie
poprvé použil Samuel Mc Cord Crothers v roce 1916. Crothersův termín se záhy ujal
v oblasti knihovnictví. Knihovníci jím zprvu označovali používání informativních knih a
imaginativních románů, jejichž protagonisté sloužili čtenářům jako identifikační modely
či jako „odstrašující příklady“ (NAPT, 2005).
Dle Rubinové (in Petzold, Orth, 2005) se výraz biblioterapie s uznáním příliš
nesetkává: Někteří ho shledávají moc obsáhlým a navrhují termíny poskytující užší
vymezení v rámci jednotlivých aplikačních oblastí (např. biblioprofylaxe nebo
bibliodiagnostika). Např. Oehmeová referuje o snahách Ehrenbergera a Sedlaka zavést
pojem biblioprofylaxe, který oba autoři konkretizují jako „preventivní zabývání se
důležitými životními otázkami prostřednictvím četby“ (1987 in Oehme, 2001, s. 10).
Podle názorů jiných autorů by se biblioterapie měla přejmenovat např. na
biblioporadenství, protože stávající označení považují za příliš zužující.
25
Webster’s New Universal Dictionary of the English Language. New York: Webster’s Universal.
14

21. S aktuálním termínem není spokojena ani samotná Rubinová, nelíbí se jí jak první,
tak druhá část složeného slova biblioterapie. Podle názoru a zkušenosti Rubinové je
vhodné a přínosné, obzvláště v dnešní multimediální době, využívat v průběhu
biblioterapeutických aktivit všechny možné audiovizuální pomůcky, což však pojem
biblioterapie patřičně nereflektuje. Rubinová tedy kriticky vystupuje vůči příliš těsné
vazbě v názvu biblioterapie s tištěnými médii.
Avšak považujeme za důležité upozornit, že i přes možnou relativně snadnou
dostupnost konkrétního materiálu v rozličných multimediálních modalitách, se tyto
jednotlivé varianty mohou zásadně lišit, co se týče jejich kvality a hodnotového poselství.
V souvislostech biblioterapeutické práce např. s dětmi onkologicky nemocnými (viz.
kapitola 6.) tvoří podle Krügerové (in Deutscher Ärztinnenbund, 1996) výjimku Kniha
džunglí potvrzující pravidlo, zastoupené fragmentárními (dle názoru Krügerové)
filmovými verzemi děl pro děti jako např. Heidi, děvčátko z hor, Momo, Alenčina
dobrodružství v říši divů aj. Tudíž tato biblioterapeutka a vychovatelka pracující na
pediatrické hematologii/ onkologii v Bonnu doporučuje přiblížit dětem tyto a jiné podle
jejího názoru a zkušenosti, filmově poněkud nezdařilé příběhy v originální knižní podobě,
aby bylo zachováno jejich původní kouzlo. Na rozdíl od výše uvedených filmových
ztvárnění se Krügerové v její činnosti s onkologicky nemocnými dětmi velice osvědčila
Kniha džunglí, ať již v knižní podobě, či video-/ audioverzi.
Nyní se opět vrátíme k Rubinové a jejím výhradám vůči označení biblioterapie.
Výtky vznáší i k volbě druhého slova -terapie s poukazem na rychlý nárůst počtu
nejrůznějších „rádoby terapeutických technik“ v současné době. Terapie znamená
„léčbu“, s níž si většina lidí spojuje, „uctívání a velebení“ lékařů a jejich statutu v dnešní
společnosti, mocenskou strukturu, kdy „jeden je nahoře a pomáhá, druhý je dole a přijímá
pomoc“ (Rubin in Petzold, Orth, 2005, s. 106-107). Toto (kromě jiných dalších prvků)
vzbuzuje podle Rubinové v současném člověku hrůzu ze všeho, co nějak souvisí s terapií/
léčbou a s mocenskou pozicí terapeuta/ lékaře. Na danou problematiku Rubinová dále
nahlíží ještě z jiného úhlu pohledu:
Biblioterapie není psychoterapií, i když se v rámci psychoterapie může použít. Nedá se
přiřadit ani k jiné terapii tedy k terapii ve smyslu „léčení chorob nebo fyzických popř.
duševních poruch pomocí medikamentů nebo jinými lékařskými prostředky“.
15

22. Biblioterapie se neomezuje ani na medicínský ani na fyzický kontext. Ostatně jejím
záměrem není ani léčit, nýbrž v pravém smyslu slova „vyjasňovat, vysvětlovat,
objasňovat (Rubin in Petzold, Orth, 2005, s. 106).
Nicméně Rubinová svou „psychosocio-sémantickou úvahu“ o termínu
biblioterapie uzavírá nadějným konstatováním: „Rozhodně se zdá, že se lidé dají zastrašit
spíš názvoslovím a méně už literaturou, která podporuje úsudek“ (Rubin in Petzold, Orth,
2005, s. 107).
Jelikož se můžeme často setkat s rozdílnými významy a tedy i s odlišným užitím
termínů biblioterapie a terapie poezií, představíme si nyní stručně pojetí těchto dvou
pojmů, která pocházejí z různých zdrojů a od různých autorů. „Biblioterapie doslova
znamená knihy nebo literaturu, které mají sloužit nebo pomáhat léčebně. Terapie poezií je
specifickou a velmi účinnou formou biblioterapie, jedinečnou díky používání metafor,
představ/obrazů, rytmu a dalších poetických prostředků“ (NAPT, 2005).
Petzold a Orthová (2005) z počátku tyto dva termíny neodlišují, používají je
promiscue nebo uplatňují pojem terapie poezií (Poesietherapie) v následujícím, obecněji
pojatém významu: „Terapie poezií se snaží o léčení prostřednictvím utvářeného slova 26 .
Využívá přitom „sílu a moc slova“ – k popisu situací, vyjádření pocitů slovy, k
pojmenování nepojmenovatelného a převedení mlčení do mluvené řeči“ (Petzold, Orth,
2005, s. 22). Dle Petzolda a Orthové má řeč schopnost navodit léčivý proces díky
intersubjektivní realitě. Tzn. mj. že v určitém společenském kontextu (např. ve skupině
lidí s nádorovým onemocněním nebo ve společenství seniorů) jsou klienti za určitých
podmínek a návodné pomoci právě prostřednictvím řeči schopni uchopit neuchopitelné,
pojmenovat nepojmenovatelné, spojit nespojitelné, vysvětlit nevysvětlitelné tím, že se
skupina v rámci společného času a prostoru snaží problém (např. nemoc, život v ústavu)
„uchopit a skrz pojmenování jej dát k dispozici“, zpřístupnit jej tak, aby mohly vznikat
spoje, vztahy, vysvětlení a člověk už nezůstával sám, izolovaný a bezmocný, vydán
napospas tíži nevyslovitelné obavy z …, nejistoty ohledně … .
26
Rozhodli jsme se převádět německé termíny gestaltete Sprache, gestaltetes Wort do češtiny jako utvářená
řeč, utvářené slovo. O výklad významu těchto termínů se pokoušíme v kapitole 4.1 Význam poetického
jazyka.
16

23. Jak konstatuje Oehmeová (2001) užívají Petzold s Orthovou oba pojmy
s odlišným významem teprve později. Přičemž označení biblioterapie oba autoři vztahují
hlavně k recipování textů. Termín terapie poezií v pojetí Petzolda a Orthové (2005) pak
zrcadlí autorskou činnost klientů tedy vlastní písemnou produkci jako prostředek
sebevyjádření. Stejně jako Petzold s Orthovou zahrnuje i Mertenová (2002) biblioterapii a
terapii poezií do jediné formy léčby, která nese složený název die Poesie- und
Bibliotherapie. Mertenová rozlišuje v rámci „zužitkování čtení k terapeutickým účelům“
(Merten, 2002, s. 558) tedy v rámci oblasti biblioterapie v širším slova smyslu, mezi
postupem koncentrujícím se na čtení a na kognitivní a zejména emocionální zpracování
hotových (tj. někým jiným než klientem vytvořených) textů, což je v podstatě
biblioterapie v užším smyslu a mezi terapií poezií, při které se jedná o práci s texty
sepsanými samotnými klienty. Takto pojatá biblioterapie se dle Mertenové snaží o
dosažení pozitivních kognitivních a emocionálních změn u psychicky nebo i somaticky
nemocných či u osob s nápadnostmi v chování.
Ve smyslu písemné tvorby klientů zahrnuje i Vollmerová (2004) 27 terapii poezií
do svého klinicko-psychologického přístupu a práce s klienty - nemocnými nádorovým
onemocněním 28 . Avšak Vollmerová nemluví o terapii poezií, ale používá specifickou
terminologii. V souvislosti s písemnou tvorbou klientů tedy hovoří o expresivní
27
Tanja C. Vollmerová je diplomovaná bioložka, pedagožka, psycholožka. Jako vědecká spolupracovnice
v rámci výzkumu leukémie zahájila Vollmerová roku 1998 studium medicíny. V současné době pracuje
jako psychoonkoložka a vědecká vedoucí Psychosomatické ambulance a psychoonkologické poradny na III.
lékařské klinice a poliklinice ve Fakultní nemocnici univerzity München-Großhadern. V roce 2004 byla
vydána její Neobvyklá příručka biblioterapie, která nese název „Nebe, prdel a průtrž mračen!“
S nemocnými rakovinou hledáme „rým na jejich osud“ (Titul v německém originále: „Himmel, Arsch und
Wolkenbruch!“ Mit Krebskranken auf der Suche nach dem „Reim auf ihr Schicksal“ Ein ungewöhnliches
Handbuch über die Bibliotherapie). O teoretické koncepci a aplikacích biblioterapie/ terapie poezií
Vollmerovou do vlastní psychoonkologické praxe pojednáváme na různých místech této diplomové práce,
detailnější pohled na kreativně terapeutickou práci Vollmerové s onkologicky nemocnými pak předkládáme
v kapitole 4.3 Terapie poezií s dospělými onkologickými pacienty – T. C. Vollmerová.
28
V souladu s názorem odborníků z onkologických pracovišť nepoužíváme v rámci této práce slovo
rakovina, až na výjimky, kdy se jedná o doslovný překlad z cizojazyčných materiálů. Kvůli negativním
společenským konotacím výše zmíněného výrazu, volíme raději označení onkologické onemocnění, nádor,
nádorové onemocnění.
17

24. biblioterapii, chápané jako jeden ze tří speciálních biblioterapeutických postupů 29 , který
v klinickém kontextu poskytuje možnost uspořádat si myšlenky, získat pocit vlády nad
vlastní situací a sílu čelit každodenní zátěži díky novým způsobům vyjádření (Vollmer,
2004). Expresivní biblioterapie neboli kreativní terapeutické psaní také umožňuje
klientům ve vlastnoručně vytvořených textech a básních, k jejichž sepisování terapeut
klienta vhodně a za určitých podmínek instruuje, najít slova pro to, co se předtím zdálo
být nevyslovitelným. Terapeut celý proces řízeného psaní facilituje a pomáhá autorovi
zpracovat „to v básních vyslovené“ tak, aby to pozitivně podpořilo léčebný proces.
Vollmerová (2004) píše o biblioterapii jako o terapeutickém postupu, který je
uznáván a rozvinut především v Americe – hlavně zásluhou Národní asociace pro terapii
poezií (The National Association for Poetry Therapy – zkr. NAPT) 30 , nicméně v Evropě
je uplatňován zřídka. Autorka používá výrazy biblioterapie, poetry therapy synonymně a
řadí tento terapeutický postup spolu s dramaterapií, muzikoterapií, arteterapií mezi
kreativní neboli umělecké terapie. Vollmerová (2004) osobně používá klinickou formu
biblioterapie jako „univerzální postup, kterým lze zásadním způsobem zlepšit somatický a
psychický stav postižených“ (s. 15). Podává následující definici: „Biblioterapie označuje
terapeutické využití literatury v podstatě každého žánru“ (Der Münchner Verein
lebensmut e. V., 2005).
V rámci obecného vysvětlení významu pojmu biblioterapie Vollmerová cituje
„pregnantní definici“ prezidenta NAPT Stephena Rojcewicze (1999 in Vollmer, 2004):
„[...] terapie poezií je tedy spojením lidské přirozenosti s léčivým uměním, průnikem
původních, neovlivněných pocitů s oborem a strukturou psychoterapie, začleněním
empatie do vědeckého poznání, naplněním praxe v medicíně“ (s. 8). Jak Vollmerová dále
29
Vollmerová (2004) specificky rozlišuje 1) receptivní neboli řízenou biblioterapii, 2) symbolickou neboli
induktivní a 3) biblioterapii expresivní neboli kreativní terapeutické psaní.
30
Tato národní nezisková asociace byla založena roku 1980, kdy se v podstatě vyvinula z původní APT
(The Association for Poetry Therapy). Současná NAPT se prezentuje jako oficiální organizace terapeutů
používajících při své práci poezii. Do sféry jejích aktivit lze zahrnout: informační činnost, publikování,
sponzoring, národní konference, podporu vzdělávání, výzkumu a školení, zastupování oboru terapie poezií
ve vztahu k jiným organizacím, podporu růstu tohoto oboru v souladu se zájmy lékařů a veřejnosti. NAPT
je přidruženým členem Národní koalice pro asociace terapií kreativním uměním (The National Coalition for
Creative Arts Therapies Associations – zkr. NCCATA).
18

25. uvádí, doplnil Rojcewicz výše uvedenou poetickou definici o poněkud prozaičtější
analogické vysvětlení, ve kterém je řečeno, že biblioterapie představuje „[...] terapeutické
využití literatury libovolného druhu k podpoře úzdravného procesu, buď ve smyslu léčení
samotného nebo/ a k osobnostnímu růstu“ (Vollmer, 2004, s. 8).
Vollmerová přitom spatřuje v biblioterapii obzvlášť vhodnou metodu pro
klinickou práci s chronicky somaticky nemocnými, tedy i s onkologickými pacienty, na
které se tato mnichovská psychoonkoložka ve své praxi zaměřuje zejména 31 . Výše
uvedené hodnocení Vollmerová odůvodňuje např. tím, že biblioterapii lze bezprostředně
včlenit do systému péče o hospitalizované tělesně nemocné klienty tak, že je jejím
prostřednictvím možno zachytit psychické, tělesné, sociální či spirituální potíže a potřeby
pacientů, působit podpůrně a terapeuticky v rámci léčebného medicínského záměru a
přispívat k zvýšení celkové kvality života těchto pacientů.
Podle Rubinové (in Petzold, Orth, 2005) první definici biblioterapie uvedl
Dorland’s Illustrated Medical Dictionary v roce 1941 a má následující podobu: „Užití
knih a jejich četby v rámci léčby nervových chorob“ (Rubin in Petzold, Orth, 2005, s.
103). I když Rubinová kromě výše uvedené definice předkládá ještě mnohé od dalších
autorů, osobně upřednostňuje své vlastní objasnění pojmu biblioterapie: „Program aktivit
na bázi interakčních procesů mezi médii a jejich konzumenty. Za účasti a pomoci
terapeuta na sobě klienti pociťují působení tištěného a netištěného, imaginativního a
informativního materiálu, o kterém se následně hovoří“ (Rubin, 1978 in Rubin in Petzold,
Orth, 2005, s. 103).
Dále dle Rubinové (in Petzold, Orth, 2005) dva hlavní obecné cíle jí takto
definované biblioterapie lze vyjádřit následovně: (1) vhled do normálního vývoje nebo (2)
změna narušeného chování. Biblioterapie v pojetí Rubinové se dá nejlépe uplatnit v
rámci skupin, které mohou být vedeny jedním nebo i více profesionálními vedoucími tj.
31
Vzhledem k rychlým pokrokům v oblasti medicíny, obzvlášť onkologie se dnes již můžeme většinou
setkat s přiřazením nádorových onemocnění ke skupině chronických chorob. V procesu zpracovávání a
zvládání (coping) faktu vlastní závažné chronické, somatické nemoci (tedy včetně nádorového onemocnění)
hrají dle Vollmerové (2004) rozhodující roli zejména tyto tři faktory: enormní omezení v každodenním
životě, změny a nová utváření takřka všech oblastí života, obnovení psychologických a sociálních veličin.
19

26. biblioterapeuty, kteří terapeuticky pracují s využitím médií a následné diskuze. Tento
koncept zahrnuje institucionální a komunální setting, knihy a audiovizuální materiály,
didaktickou a imaginativní literaturu. Tedy se dá konstatovat, že v něm splývá hranice
mezi psychologií a knihovnickými vědami.
Rubinová (in Petzold, Orth, 2005) charakterizuje biblioterapii ve spojení s
institucionálním settingem jako využití převážně didaktické literatury u jednotlivých
pacientů v rámci kliniky či nemocnice. O institucionální biblioterapii Rubinová hovoří i
v případech, kdy knihovník ve spolupráci s lékařem nabízí duševně nemocným pacientům
„psychohygienickou literaturu“. Daný přístup je touto americkou biblioterapeutkou
předkládán jako tradiční. Pojem klinická biblioterapie Rubinová (2005) vysvětluje jako
práci s výpravnou literaturou v rámci skupiny pacientů s emočními problémy nebo
poruchami chování. Kvůli ucelenosti tohoto výkladu doplňujeme ještě „třetí formu
americké biblioterapie dle Rubinové“ a tou je biblioterapie podporující vývoj neboli růst,
jež se orientuje na skupiny relativně „zdravých“ účastníků, kterým je prostřednictvím
imaginativní a didaktické literatury nabízena pomoc při zvládání vývojových mezníků či
osobních problémů (např. předsudky) a zátěžových životních situací (rozvod, úmrtí
blízkého člověka atd.).
3.1.1 Další definice biblioterapie
Z důvodu mnohoznačnosti a „vícevrstevnatosti“ (Munzel, 1997) pojmu
biblioterapie chceme vysvětlení tohoto termínu zakončit několika více či méně běžnými
definicemi a pokusit se vnést tak ještě víc světla pochopení do biblioterapie v její
komplexnosti a užití. Četným definicím biblioterapie je společná základní myšlenka na
využití literatury k podpoře medicínské či psychiatrické léčby (Oehme, 2001). V tomto
smyslu popisuje A. Lerner (1994 in Oehme, 2001), literaturu jako „eklektický a
doprovodný fenomén v terapeutické praxi, kterým lze doplnit každý ze současných
psychoterapeutických postupů“ (s. 9). Mnozí autoři (např. Duda, 2006) upozorňují na
možnost uplatnění biblioterapie též v oblastech prevence, poradenství, intervence při
životních krizích, rehabilitace a následné péče.
Oehmeová (2001) předkládá následující definici D. von Engelhardta (1987):
Biblioterapie znamená léčení a pomoc prostřednictvím knihy. Literární texty mohou
20

27. podpořit terapii, mohou se stát nástrojem psychoterapie, mohou působit preventivně a
rehabilitačně a obecně být pomocí v zacházení s utrpením, nemocí a smrtí, s životními
problémy. V tomto ohledu se může také vlastní psaní stát užitečným, účinným.
Biblioterapie náleží k již etablované muzikoterapii, arteterapii; stejně jako tyto přístupy
odpovídá i biblioterapie přírodní a duchovní podstatě člověka a dává medicíně
rozpomenout se na její dvojí charakter přírodovědné a antropologické disciplíny, stejně
jako na její dva úkoly – být kompetentní nejen ohledně nemoci, ale rovněž ohledně zdraví
(Engelhardt, 1987 in Oehme, 2001, s. 9).
Doslovného výkladu nebo spíše překladu termínu se drží i Lukáčová (2006) 32 ,
když biblioterapii přibližuje čtenářům své diplomové práce „jako terapii za pomoci knih.
Zjednodušeně řečeno tedy jde o psychoterapeutické využití četby literatury“ (s. 48).
Klient či skupina klientů recipuje beletristický příběh nebo úsek z naučné literatury
uchopující problém podobný tomu, co trápí samotné/ho posluchače. Přičemž terapeut
vybírá vhodnou literaturu předem, osobně si ji přečte, aby posoudil zda text dostatečně
koresponduje s potížemi klienta, s jeho osobností, věkem, schopnostmi, individuálními
zvláštnostmi atd. Pokud terapeut připravuje biblioterapii pro skupinu, tak je třeba
dostatečně ošetřit, aby účastníky spojovala podobnost jejich problému a v případě dětí
také – přibližně stejný věk. Lukáčová (2006) nabízí různé varianty a následná doplnění
biblioterapeutické činnosti: předčítání, samostatná, domácí četba klienta/ členů skupiny,
následné dovyprávění příběhu s otevřeným koncem, převyprávění příběhu, písemná
reflexe recipovaného příběhu, diskuze o různých aspektech děje či stránkách
protagonistů, symbolické ztvárnění předešlé četby např. pomocí hry s loutkami, kreslení,
vytváření koláže nebo tematicky zaměřeného časopisu. Biblioterapie ve výše popsaném
pojetí je prováděna zejména „za účelem klientova lepšího porozumění osobním
problémům, příp. za účelem nabídnutí jejich řešení“ (Lukáčová, 2006, s. 48).
Následující definice klade pojmy biblioterapie a terapie poezií naroveň: „Terapie
poezií a biblioterapie jsou termíny používané synonymně a označují záměrné použití
poezie nebo jiných druhů literatury k léčení a osobnímu růstu“ (FindCounseling.com,
32
Nutno podotkout, že Lukáčová (2006) se ve výkladu o biblioterapii zaměřuje na cílovou skupinu dětí se
zřetelem k tomu, že její diplomová práce je tématicky soustředěna na projektivní techniku Kresba
začarovaného zvířete – a to u dětí s poruchami chování.
21

28. 1996) 33 . Na toto vysvětlení pojmu navazuje zajímavé rozdělení biblioterapie do dvou
podskupin: 1) Vývojová interaktivní biblioterapie (Developmental Interactive
Bibliotherapy) představuje prostředek napomáhající růstu, vývoji a též nástroj prevence
před narušením duševního zdraví. Právě uvedené činí vývojovou interaktivní biblioterapii
užitečnou při práci s dětmi ve školách a nemocnicích, s dospělými v rámci různých
podpůrných a sebezkušenostních skupin, se seniory v příslušných zařízeních. Tato forma
biblioterapie může nabývat podob práce se čtenou literaturou, diskuze nebo kreativního
psaní. 2) Stejné druhy biblioterapeutických činností se mohou objevit v rámci klinické
interaktivní biblioterapie (Clinical Interactive Bibliotherapy), která je zacílena na podporu
léčebných postupů na psychiatrických odděleních, v zařízeních zaměřených na léčbu
závislostí atd. (FindCounseling.com, 1996).
Ehrenberger a Sedlak (1987 in Oehme, 2001) nahlížejí na biblioterapeutický
přístup jako na „zpracování více či méně zatěžujících zážitků a dojmů pomocí využití
literatury v rámci terapeutického procesu“ (s. 10). Rubinová (in Petzold, Orth, 2005)
vypočítává aktivity, které nelze dle jejího posouzení označit jako biblioterapii. O
uplatnění biblioterapie se tedy dle Rubinové nejedná v následujících případech: osobní
četba vycházející z vlastní motivace čtenáře, interakce knihovníka se čtenářem nebo
terapeuta s klientem, provozování čítáren ve veřejných knihovnách. Ve své diplomové
práci zahrnuje Oehmeová (2001) do pojmu biblioterapie: „léčení duševních onemocnění
v rámci terapeutického settingu, doprovázení a úlevu v životních krizích v rámci i mimo
rámec terapie, prevenci duševních a psychosomatických onemocnění stejně jako poruch
chování – to vše pomocí recipování literatury“ (s. 11).
3.2 Místo, možnosti a meze biblioterapie
Biblioterapie se nám jeví jako velmi účelná v oblastech pomoci lidem, kteří se
ocitají, ať už subjektivně či objektivně, v náročných situacích, v krizovém životním
údobí, lidem s psychickými problémy, s psychosomatickými obtížemi, duševně či tělesně
nemocným. Musíme však mít vždy na paměti, že biblioterapie představuje „dílčí přístup,
33
FindCounseling.com vznikla v roce 1996 s cílem pomáhat těm, kdo potřebují pomoc profesionálů v
oboru duševního zdraví. Na daných webových stránkách lze najít např. interaktivní slovníček pojmů
z oblasti duševního zdraví, kalendář konferencí, seznam (ze všech států USA) profesionálních organizací
zabývajících se duševním zdravím aj..
22

29. spíše metodu“ (Čermák, 2009, ústní sdělení), která však může velmi vhodně doplňovat a
podporovat 34 psychoterapeutickou práci tím, že biblioterapeutická intervence např.
napomůže uvolnění léčivých procesů a nabídne klientovi cenné impulzy pro jeho osobní
rozvoj. Goldenson (1984 in Adeney, 1990) hovoří o „povrchové terapii“ (angl. "surface
therapy"), přičemž tento výraz uplatňuje v následující definici biblioterapie: „[...] forma
„povrchové terapie“ zaměřená na posilování existujících obran, zmírňuje emocionální
strádání a jeho symptomy, aniž by zkoumala příčiny konfliktů nebo se pokoušela o změnu
základní osobnostní struktury“ (Goldenson, 1984 in Adeney, 1990, s. 16).
Další informace o účincích biblioterapie přináší např. Adeneyová prostřednictvím
definice biblioterapie, kterou tato autorka cituje z Longman Dictionary of Psychology and
Psychiatry:
[...] forma podpůrné terapie, při níž jsou doporučovány pečlivě vybrané knihy za takovým
účelem jako (a) pomoc pacientovi při získání vhledu do vlastní osobnostní dynamiky, (b)
usnadnění komunikace s terapeutem, (c) pozvednutí morálky, (d) sdělení přijatelné
informace o tématech jako sex, povolání a nové zájmy, (e) uvolnění napětí stimulací
fantazie a (f) vštěpování základních principů duševního zdraví (Goldenson, 1984 in
Adeney, 1990, s. 15).
Biblioterapie funguje tedy v uvedených oblastech35 jako pomoc, doprovod,
efektivní a na problém orientovaný doplněk určitého terapeutického konceptu či
léčebného záměru. Její efektivita vyplývá mj. z širokého spektra užití a z
„mnohovrstevnosti“ metody (Duda, 2006, s. 24). Na tomto místě chceme souhrnně uvést
aplikační oblasti biblioterapie: Kromě psychoterapie 36 a podpůrné terapie, lze
biblioterapii účinně využívat v poradenství, pedagogice, speciální pedagogice,
andragogice, sociální práci, lékařství, psychiatrii aj. (Duda, 2006). Jak už tematické
členění a zaměření této magisterské práce napovídá, dá se biblioterapie též upotřebit
34
v rámci terapeutovy erudice a příslušnosti k určité psychoterapeutické škole
35
Máme na mysli oblasti potíží klientů, se kterými je účinná biblioterapeutické intervence spojená. Jsou
načrtnuty v první větě kapitoly 3.2 .
36
zastoupené různými směry a školami
23

30. v psychologické práci s dětmi – a to jak se zdravými, tak s dětmi nějakým způsobem
znevýhodněnými 37 .
Pro kvalitní uplatnění biblioterapie v medicínské péči a léčbě je ovšem nezbytné
důsledně dbát předpokladů a kritérií správného a etického postupu, jež se snaží
reflektovat a nepřímo zprostředkovat i tato magisterská práce. V neposlední řadě je také
třeba přenést se přes dichotomii služba/ léčba obsaženou v druhé části názvu
biblioterapie 38 . Jak referuje Adeneyová (1990) 39 , v minulosti narážely snahy o využití
biblioterapeutického přístupu v oblasti medicínské péče na četné obtíže, jelikož
zdravotnický personál se zdráhal akceptovat biblioterapii jako integrální součást
lékařského ošetření a léčby. Příčiny hledejme jednak v předpokladu zdravotníků, že léčení
je výsadou lékařů, za druhé v jejich názoru, že biblioterapie představuje pro pacienta
„milou avšak nepodstatnou službu“ (Adeney, 1990, s. 17).
Biblioterapii lze klasifikovat jako jednu z forem expresivní, kreativní terapie 40 .
Petzold a Orthová (2005) používají název kreativní terapie synonymně s označením
terapie uměním. Tato magisterská práce vychází a opírá se o pojetí biblioterapie jako (do
jisté míry) svébytné i doplňkové metody v rámci jiných psychoterapeutických koncepcí a
škol, s čímž v podstatě koresponduje např. následující stanovisko Petzolda a Orthové
(2005):
37
Zaměřujeme se na děti hospitalizované v nemocnicích, mezi nimi zejména na dětské onkologické
pacienty, dále je v této diplomové práci věnována pozornost též tématům děti a smrt, zpracování smrti v
dětské literatuře.
38
O dvou významech řeckého kořene slova therapeia podrobněji referujeme v prvním a druhém odstavci
kapitoly 3.1 Co to vlastně je – biblioterapie?.
39
Dr. phil. Carol Adeneyová působí mj. jako jedna z koordinátorek (1996) biblioterapeutického projektu
Německého spolku lékařek (Aktion des Deutschen Ärztinnenbundes e. V.) s názvem „Nemocné děti
potřebují knihy! Veselý pokoj nemocného“ („Kranke Kinder brauchen Bücher! Das fröhliche
Krankenzimmer“). 1990 byla publikována disertační práce Adeneyové pojmenovaná Biblioterapie
s předškolními dětmi v nemocnici (Bibliotherapie bei Kleinkindern im Krankenhaus). Její výzkum v dětské
nemocnici s danou disertací spojený charakterizujeme v kapitole 5.6.
40
Petzold s Orthovou (2005) řadí ke kreativní terapii: dramaterapii, arteterapii, pohybovou a taneční terapii,
muzikoterapii, biblioterapii a terapii poezií, některé integrativní přístupy využití kreativních médií.
24

31. Ačkoli se biblioterapie a terapie poezií využívají také jako doplňující techniky
v některých zde jmenovaných přístupech (Frohne, 1983) 41 , přece mezitím získaly díky
pracím Lernera, Leedyho, Schlosse a našim vlastním vývodům takovou konceptuální,
metodickou a praktickou elaboraci, že na ně lze v souvislostech léčby psychických,
psychosomatických poruch a péče o lidi v problémových a zátěžových situacích nahlížet
jako na samostatné, svébytné metody (s. 21).
Pro pochopení tohoto textu s jeho kontextem připomínáme obsahy a eventuální
rozdílnost pojmů biblioterapie, terapie poezií v rámci koncepce Petzolda a Orthové
(2005) v tom duchu, jak se o ní podrobněji zmiňujeme v kapitole 3.1 Co to vlastně je –
biblioterapie?: Petzold a Orthová (2005) z počátku termíny biblioterapie, terapie poezií
(Poesietherapie) nerozlišují nebo uplatňují pojem terapie poezií v obecnějším, spíše
nadřazeném významu spočívajícím v léčení prostřednictvím utvářeného slova. Později
užívají Petzold s Orthovou oba pojmy s odlišným významem, přičemž biblioterapii
vztahují k recipování textů a terapii poezií k autorskému psaní klientů. Teoretický
koncept, podle nějž je orientována tato magisterská práce, se asi nejvíc blíží pojetí
McCarty Hynesové (in Deutscher Ärztinnenbund, 1996), Mertenové (2002) a Vollmerové
(2004). Je založen na zastřešujícím termínu biblioterapie, který dle našeho názoru v sobě
obsahuje jak receptivní část (čtení textů vytvořených někým jiným) s následnou
„kreativní aktivitou“ klienta, tak i expresivní složku (texty sepsané klienty) označovanou
jako terapie poezií 42 .
Na základě pojednání o rámcové, teoretické koncepci v psychoterapii, které
Petzold a Orthová (2005) nabídli formou výkladu o rozdílech mezi termíny postup 43 ,
metoda, technika, médium, tito autoři přiznávají biblioterapii a terapii poezií (stejně jako
ostatním formám kreativních terapií uměním) status metody. V pojetí Petzolda, Orthové
(2005) přístupy disponují metodami, což jsou
41
Míní se jednotlivé formy kreativní terapie, které jsou uvedeny v předcházející poznámce.
42
Hovoříme-li tedy v našem textu o biblioterapii, tak už automaticky zahrnujeme terapii poezií do
zastřešujícího biblioterapeutického rámce bez toho, že bychom na to explicitně upozorňovali či terapii
poezií jmenovitě uváděli.
43
V daném odborném kontextu se dle našeho názoru dá německé „das Verfahren“ nejvýstižněji přeložit ne
jako postup, nýbrž jako přístup – ve smyslu tj. na úrovni psychoterapeutického směru, školy.
V následujícím textu tedy užíváme výraz přístup, místo lexikálního významu (s Verfahren = postup).
25

32. vnitřně konzistentní strategie jednání za účelem dosažení cílů a metacílů, které jsou
určovány teoretickými koncepty přístupu a podmínkami životní souvislosti. Metody opět
vyžadují techniky, tzn. nástroje, které jsou nasazovány v rámci metodického postupu, aby
strukturovaly situace ve smyslu nadřazeného zaměření. Dále jsou potřebná média, která
jsou chápána jako zprostředkovatelé informací a jako systémy informací [...] (s. 415).
Následně Petzold a Orthová (2005) ozřejmují, proč biblioterapie nemůže být
označována jako přístup: Podobně jako ostatní formy kreativních terapií uměním totiž
biblioterapie obsahuje pouze implicitní antropologické koncepty, teorie osobnosti, pojetí
zdraví a nemoci a pod., které nejsou dost diferencované a konzistentní na to, aby
„vyzdvihly“ biblioterapii na stupeň přístupu popř. psychoterapeutické školy. Pokud tedy
má biblioterapeut „ambice“ přesáhnout svou biblioterapeutickou činností s klienty účinky
dosahované např. v oblasti pedagogiky volného času či ergoterapie, tak je třeba, aby
základy biblioterapie byly položeny např. na psychoanalýze, jungiánské psychologii nebo
na gestalt terapii, které v praxi platí za nejčastější báze pro kreativní terapie uměním.
Biblioterapii a terapii poezií ve smyslu metody v rámci integrativního pojetí
psychoterapie nejlépe vystihuje následující definice:
Integrativní, dynamická terapie poezií je metodický postup v rámci „integrativní terapie“
zacílený na léčbu duševních a psychosomatických onemocnění, sebepoznání, rozvoj
osobnosti, zvládání životních situací a zlepšení kvality života prostřednictvím společných
zkušeností s literaturou cestou čtení literárních textů a utvářením vlastních textů, které se
pak stávají předmětem terapeutického diskurzu. Toto probíhá formou individuálních
sezení nebo ve skupinové práci, na fenomenologickém a hlubinně psychologickém
základě ve smyslu osobní hermeneutiky subjektu, který se pokouší pochopit text jako
svou naraci, jako poselství od sebe, o sobě, pro sebe sama a druhým, aby tím dosáhl
pocitu smyslu, prohloubeného porozumění sobě samému, svým vztahům a vlastnímu
životu ve světě (Petzold, Orth, 1985 in Petzold, Orth, 2005, s. 414).
Na první pohled lze vidět v biblioterapii jakýsi průnik či setkávání psychologie,
psychoterapie na jedné straně s uměním, literaturou, prózou, poezií na straně druhé.
Pojďme se nyní blíže, z odborného pohledu zabývat optimální velikostí těchto dvou stran
či složek snoubících se v biblioterapii a hledejme přitom odpověď na otázku: Měl by být
biblioterapeut spíše umělec (spisovatel, básník, literární vědec či kritik a pod.) nebo více
26

33. psychoterapeut 44 ? Podle Petzolda a Orthové (2005) má vzdělávání v biblioterapii a terapii
poezií 45 svým těžištěm a kořeny spočívat v psychoterapii – za současné velmi dobré
znalosti obou médií 46 a s plným vědomím toho, že se literatura vyskytuje v různorodých
formách, podobách vzájemně se lišících mj. svými účinky a sílou evokace. O konkrétních
zdrojích vlivu literatury na psyché člověka 47 píše např. Šinová (2006):
Psané texty působí svým obsahem a svou formou: téma a struktura, statika a dynamika
jednání, písmena a slova, způsob konstrukce vět, rým a rytmus vyvolávají specifické city
a myšlenky, které mohou působit na vyrovnání se s nemocí a na sám průběh nemocí.
Dietrich von Engelhardt srovnává verše Mörikeho a Hölderlina : první vyzařují teplo,
důvěru a harmonii, druhé pochybnosti, osamělost a smrt (s. 22).
Jako v každém umělecko- popř. kreativně-terapeutickém přístupu nejde o to, že by
praktikující sám byl umělcem, spíš ale jde o to, že je terapeutem a dále o to, že disponuje
svými kreativními potenciály, zvláště pak těmi, které se týkají daného média. Musí být
dobře znalý kreativního používání média, aby s ním uměl přiměřeně zacházet
v terapeutickém kontextu (Petzold, Orth, 2005, s. 418).
Umělecká literatura (ať už prozaická nebo básnická) představuje médium značně
mnohotvárné a rozmanité, jak svou evokační silou, tak i vzhledem k účinku. Práce s tímto
médiem si od biblioterapeuta žádá „prohloubenou znalost jazyka, jeho zákonitostí,
struktur, syntaxe, dobrý přehled o literárních formách, širokou znalost klasické a moderní
literatury a jistotu v zacházení s poetickými formami“ (Petzold, Orth, 2005, s. 418).
Shrneme-li tedy úvahy Petzolda a Orthové o samostatnosti, svébytnosti umělecko-
terapeutických metod, médií v kontextu jejich názorů na výcvik v biblioterapii, tak tito
přední představitelé integrativní psychoterapie v Německu referují o tom, že stát se
biblioterapeutem znamená, že „člověk je veden k umělecké zručnosti jak v terapeutické,
44
S výjimkou nynější poznámky se blíže nevěnujeme určitému úhlu pohledu, pod kterým lze nazírat na
psychoterapeuta jako na umělce, jenž pojímá dění na sezení jako umělecký proces. Tento úhel pohledu
v podstatě nesouvisí s volbou média, takže se o něm zmiňujeme pouze formou (této) poznámky.
V psychoterapeutické práci „velkých terapeutů“ (Perls, Moreno, Milton Erickson aj.) můžeme
rozpoznat umělecký proces, který oni režírují, vkládají do něj srovnatelné kvality, jež nacházíme i
v uměleckých dílech (Petzold, Orth, 2005).
45
v Německu formálně realizováno od roku 1984
46
tj. poezie i prózy
47
v kontextu níže citovaného úryvku – na psychiku člověka vážně nemocného
27

34. tak i v mediální oblasti, k solidnímu, lehkému, dovednému zacházení s terapeutickým
procesem a s médiem. To předpokládá zvládnout stejnou měrou terapii i médium“
(Petzold, Orth, 2005, s. 419).
Výše popsané a další kvality se konkrétně pojí s tříletým popř. čtyřletým
vzděláváním a dalším vzděláváním k získání titulu klinický biblioterapeut, terapeut
poezií. Právě popisovaný (v německy mluvících zemích svého druhu jedinečný) výcvik je
realizován Akademií Fritze Perlse pro psychosociální práci a podporu kreativity (Fritz
Perls Akademie für psychosoziale Arbeit und Kreativitätsförderung – zkr. FPA) ve
spojení s Německou společností pro terapii poezií a biblioterapii (Deutsche Gesellschaft
für Poesie- und Bibliotherapie e. V. – zkr. DGPB) a svými psychoterapeutickými základy
spočívá v integrativní gestalt terapii (Petzold, Orth, 2005).
Nyní „přeskočíme“ otázku po terapeutické účinnosti kreativních metod, neboť
názory na ni se radikálně různí v závislosti na teoretické a metodické pozici autorů
(Petzold a Orth, 2005, s. 21 a násl.). Místo toho závěrem této kapitoly zdůrazníme fakt, že
během aplikace některé z těchto „kreativních terapeutických metod (uměním)“ 48
nesporně napomáhají probíhající procesy „restituování, mobilizace a uvolňování tvůrčích
schopností člověka rozhodujícím způsobem jeho ozdravování, sebenalézání a
sebeuskutečňování“ (Petzold, Orth, 2005, s. 21).
3.2.1 Biblioterapie, bibliopsychologie, narativní přístup
Munzel (1997) upozorňuje na to, že z úhlu pohledu psychologie nemá
biblioterapie v žádném případě vypadat či dokonce sloužit jako náhrada za psychoterapii.
Biblioterapie jako pomocná metoda totiž představuje důležité doplnění mnohých
psychoterapeutických přístupů např. logoterapie. Biblioterapeutická intervence by se měla
v první řadě zaměřovat na určitý problém klienta/ klientů, proto je třeba průběžně třídit 49
biblioterapeutický materiál do tematických okruhů a podokruhů podle formální podstaty a
povahy problémů 50 . V této kapitole se zabýváme diferenciací narativní psychologie,
biblioterapie, bibliopsychologie aj.
48
v našem kontextu – během aplikace biblioterapie
49
na základě provedené analýzy textů
50
viz. např. specificky zaměřený biblioterapeutický seznam v Příloze č. 2 této magisterské práce
28

35. Velmi stručně by se bibliopsychologie dala charakterizovat jako nauka o vlivu
četby na psychiku člověka. Za zakladatele tohoto oboru je považován N. A. Rubakin
(Petrošová, 2005). V Psychologickém slovníku je bibliopsychologie představena jako
„obor, který zkoumá vliv četby na duševní vývoj člověka a průběh psychologických
procesů během četby; zabývá se též psychologií autora i čtenáře“ (Hartl, Hartlová, 2000,
s. 73-74).
Hándlová (2006) se ve své magisterské práci, jejíž podstata dle našeho názoru
spočívá ve zmapování základních prvků uplatňování reading bibliotherapy v zátěžových
situacích nejrůznějšího typu, též okrajově zabývá např. rozdílem mezi knihovníkem a
biblioterapeutem.
Knihovník, jako poradce při výběru knih, pomáhá najít takové knihy a informace, jaké
uživatel požaduje. Oproti tomu biblioterapeut vybírá uživateli takové knihy, jaké by měl
chtít, aby mu pomohly. Biblioterapeut je tedy člověk, který se neustále vzdělává
především v psychologii, v literatuře a zajímá se hlouběji o témata určená pro
biblioterapii. Biblioterapeutem se může stát a často jím bývají psychologové, lékaři a
dostatečně erudovaní knihovníci. Knihovník v roli poradce se zaměřuje především na
řízenou četbu (Hándlová, 2006, s. 12),
která představuje systematický proces plánovitého směřování a žádoucího ovlivňování
četby s cílem vzdělávat čtenáře s přihlédnutím k jeho osobnostním charakteristikám,
cílům, schopnostem a zájmům. „Oproti tomu cílem biblioterapie je pomocí literatury
zlepšovat psychický stav čtenáře v zátěžových situacích a během nemoci. Biblioterapie
využívá informační a relaxační funkci literatury“ (Hándlová, 2006, s. 13).
Z psychologického hlediska vhodně vymezuje Hándlová biblioterapii mj. prostřednictvím
definice Křivohlavého, v jehož pojetí je biblioterapie „záměrná práce s knihou v rámci
psychoterapie“ (Křivohlavý, 1987 in Hándlová, 2006, s. 11).
Z pozice experta na narativní přístup nám byl rozdíl mezi biblioterapií na jedné
straně a narativní psychologií a psychoterapií na straně druhé vyložen následovně:
Biblioterapie je dílčí přístup, spíše metoda, kterou používá psychoterapeut (v podstatě
jakéhokoli zaměření: gestalt terapeut, narativní terapeut aj.) v rámci své
psychoterapeutické práce tehdy, když nazná, že by to jeho klientovi prospělo, že by z toho
měl klient užitek. Naproti tomu narativní psychologie a psychoterapie představuje
samostatný přístup pracující s příběhovostí (Čermák, 2009, ústní sdělení).
29

36. S „cizími“ příběhy tj. knižními, prozaickými nebo básnickými texty jiných autorů 51
„ortodoxní“ narativní psychoterapeuti dle Čermáka (2009, ústní sdělení) nepracují.
Známe sice Peseschkianovy orientální příběhy či tajemné příběhy plné metafor od
Miltona H. Ericksona, ale tito autoři stojí poněkud mimo hlavní proud narativní
psychologie a psychoterapie.
Nyní chceme nabídnout k zamyšlení několik průniků i odlišností mezi narativním
přístupem a biblioterapií: Vyprávění příběhů má svůj zdroj v samotné podstatě člověka.
Zatímco při biblioterapii je podle našeho názoru „vyprávěcí podstata“ člověka
oslovována, podněcována k vlastní individuální narativní aktivitě, povzbuzována,
inspirována jakoby z vnějšku vhodně zvoleným „cizím“ textem, tak v rámci narativního
přístupu přebírá klient aktivní úlohu vypravěče svého vlastního příběhu.
Čermák (2002, str.3,4) píše: „Lidé ze své podstaty vyprávějí příběhy. Příběhy poskytují
koherenci a kontinuitu zkušenosti člověka a hrají centrální roli v naší komunikaci
s jinými...Vyprávění je způsob, kterým spojujeme události do smysluplných sekvencí a
tím konstituujeme smysl svého já jako protagonisty vlastní autobiografie...Vyprávění
příběhů je univerzální lidskou aktivitou, jednou z prvních forem diskurzu, kterou se
naučíme jako děti...“ (Čermák, 2002 in Lukáčová, 2006, s. 30).
Přitom ani jeden z obou přístupů neusiluje o „absolutní pravdivost“, spíše jde o
snahu přistoupit způsobem, který je vyhovující pro konkrétního klienta, k individuálnímu
obsahu, významu a smyslu v příběhu obsaženém právě pro tohoto člověka. „Neexistuje
důkaz o pravdivosti příběhu, ale spíše perspektiva, v níž je vyprávěn. Nemůžeme se opřít
o žádnou objektivní pravdu, ale spíše o verzi pravdy a význam je vždy interpretovaným
významem“ (Lukáčová, 2006, s. 30). Také proto je narativnímu přístupu vlastní
neexpertní postavení terapeuta. Ani biblioterapeut v žádném případě nezaujímá roli
nějakého objektivního, nestranného, neutrálního, vědoucího experta. Spíše se jedná o
pomocníka a průvodce klienta, který prostřednictvím cesty „cizím“ příběhem 52 může
(roz)poznávat krajinu vlastního života a příběhu o sobě samém.
51
tj. nejedná se o klientův vlastní příběh
52
Do těchto vyjádření není zahrnuta expresivní biblioterapie neboli kreativní terapeutické psaní (Vollmer,
2004), viz. kapitola 4.3.
30

37. Na konci tohoto úseku o styčných bodech biblioterapie, narativní psychoterapie a
zároveň závěrem celé kapitoly 3.2.1 považujeme za nejlepší citovat zde z Čermákových
článků několik pasáží o fiktivních, fantazijních příbězích a o moci fantazie, jelikož níže
uvedená Čermákova vyjádření považujeme za tolik podnětná a významná, že nechceme
jejich kvalitu a výpovědní sílu „zředit“ zásahy, výklady z naší strany. Osmělujeme se
doporučit přistupovat ke čtení následujících citovaných vyjádření s myšlenkami na
možnosti (a meze) receptivní biblioterapie, zvláště pak receptivní biblioterapie u
závažně 53 nemocných a/ nebo umírajících seniorů, dospělých, dětí 54 . Zmiňované úryvky z
podnětných článků Čermáka nás totiž mohou snadno přivést k úvaze nad jedinečným
významem a troufneme si říci – exkluzivním postavením biblioterapie v péči o závažně
nemocné či umírající dospělé i děti.
Hyperbola, metafora či fantazie obsahují totiž často realistickým popisem nezachytitelné
aspekty prožitku, rozšiřují význam individuální i skupinové zkušenosti a mnohdy jde
o jediný způsob, jak sdělit například traumatizující zážitek. Fikce jako nepravdivý obraz
události, nebo dokonce lež, přinášejí psychologovi neméně významné informace
o vypravěči, stejně jako dokumentární záznam o událostech samotných. Fantazie navíc
svou emancipační funkcí umožňuje integrovat do psyché ty nejpodivnější a nejbolestivější
zkušenosti či se s nimi alespoň vyrovnat. Dovoluje, aby se jedinec či skupina ke svým
obtížně sdělitelným zkušenostem mohli po nějaké době znovu vrátit a věcně je zachytit
(Čermák, 2004, s. 18).
K tomu abychom existovali potřebujeme tělo, paměť a také příběh svého života. Jsme tím,
čím jsme, protože dokážeme vyprávět příběhy, nebo jsme do nich vtaženi, abychom je
žili, a to kontinuálně jako svůj životní příběh. Takový příběh žije uvnitř těla i mimo něj.
Rovněž je evidentní, že životní příběh přesahuje individuální fyzický život. Z jedinečného
světa individua je to ona atmosféra či poněkud poeticky řečeno kouzlo, které jedinec
vzbuzuje a které přetrvává, i poté, co z tohoto světa zmizí. [...] Svět našich příběhů spolu
s atmosférou, kterou zanechávají, je víc než jen tělesná existence. Méně poeticky
53
V celé práci se vyhýbáme použití výrazů „nevyléčitelná nemoc“, „nevyléčitelně nemocný“, jelikož to
slovo (první z daného spojení) není v souladu s našimi morálními principy na základě osobní i
zprostředkované (Krüger in Deutscher Ärztinnenbund, 1996) zkušenosti s tím, že slovo „nevyléčitelný“
mívá na psychiku těžce nemocných klientů často krajně negativní dopad. Volíme raději výraz „závažná
nemoc“.
54
viz. příslušné kapitoly a úseky této magisterské práce
31

38. vyjádřeno, individuální příběhy přetrvávají v podobě vzpomínkových fragmentů nebo
rodinných či rodových metapříběhů (Čermák, 2005, s. 25).
3.2.2 K biblioterapeutické terminologii, klasifikaci a přístupu
Na tomto místě formou citace vyjádření McCarty Hynesové (in Deutscher
Ärztinnenbund, 1996) znovu připomínáme to, co jsme nastínili v kapitole 3.1 Co to
vlastně je – biblioterapie?: „Dnes je nahlíženo na pojmy biblioterapie a terapie poezií jako
na synonyma, která popisují cílené používání poezie a mnoha jiných druhů literatury a
moderních mediálních materiálů, stejně jako tvůrčího psaní k podpoře léčebných procesů,
úzdravy a osobnostního rozvoje“ (s. 13). Ztotožňujeme se s výše citovaným stanoviskem
McCarty Hynesové a tudíž si např. na některých místech této práce dovolujeme použít
označení biblioterapie při popisu poeticko-terapeutické práce s vlastní tvorbou klientů.
Z důvodů klasifikačních a tvorby určitého teoretického zázemí nyní znovu stručně
uvedeme rozdělení na klinickou a vývoj podporující biblioterapii i přesto, že zmiňovaná
americká klasifikace 55 je provázána s americkým systémem organizace péče realizované
ve zdravotnických, sociálních a dalších zařízeních, který se od stávajícího českého
odlišuje. McCarty Hynesová (in Deutscher Ärztinnenbund, 1996) 56 hovoří podobně jako
jiní američtí autoři v rámci celkové oblasti biblioterapie o linii klinické a vývoj
podporující 57 . Klinickou biblioterapii má McCarty Hynesová (in Deutscher
Ärztinnenbund, 1996) na mysli tehdy, „když je terapeutická intervence prováděna
zkušenými odborníky v klinickém prostředí“ (s. 13) a o vývojově orientované
biblioterapii hovoří jako o takové, jež „nachází uplatnění v ne-klinických zařízeních,
např. ve školách, knihovnách, centrech volného času, domovech pro seniory a
pečovatelských domech a v průmyslu“ (s. 13-14).
55
V kapitole 3.1 Co to vlastně je – biblioterapie? nabízíme pojetí obou biblioterapeutických forem „v
podání“ jednak Rubinové (in Petzold, Orth, 2005) jednak ze zdroje FindCounseling.com (1996).
56
zakladatelka biblioterapeutického tréningového programu v St. Elizabeth-Hospital a první prezidentka
Národní federace pro terapii poezií a biblioterapii (USA)
57
doslovný překlad: vývojově orientované
32

39. McCarty Hynesová (in Deutscher Ärztinnenbund, 1996) dále rozlišuje „dva druhy
biblioterapie“, přičemž prvnímu z nich – tzv. biblioterapii čistého čtení 58 přisuzuje pouze
„velmi omezenou relevanci“ (s. 16). V interaktivní biblioterapii – tj. v biblioterapii
druhého druhu hraje literatura, vlastní vytvořený text či jiné biblioterapeutické médium
roli jakéhosi katalyzátoru ústřední součásti biblioterapeutického procesu a tou je dle
McCarty Hynesové (in Deutscher Ärztinnenbund, 1996) strukturovaná diskuze. Daný
biblioterapeutický dialog v sobě skrývá velký význam, potenciál zřetelných,
dlouhotrvajících změn v postojích, v chování čtenáře a možnost mnohostranné výměny
mezi všemi zúčastněnými (tj. mezi literaturou či jinými médii, konkrétním účastníkem,
biblioterapeutem, dalšími členy skupiny, případně rodinnými příslušníky).
McCarty Hynesová (in Deutscher Ärztinnenbund, 1996) považuje za základní
součásti „typického“ interaktivně biblioterapeutického sezení (1) výběr
biblioterapeutického materiálu, který koresponduje s aktuálními potřebami, zájmy,
problémy účastníků skupiny, (2) zahájení sezení, (3) uvedení literárního materiálu, (4)
práci s tímto materiálem, (5) zakončení sezení. Biblioterapeutický materiál (1) by měl být
biblioterapeutem dopředu pečlivě vybrán a s přihlédnutím k různým faktorům jako např.
stupeň vývoje, kulturní příslušnost, úroveň vzdělání, sociální vztahy, emocionální
zatížitelnost, v případě klinické biblioterapie také anamnestické údaje každého klienta.
Interaktivní biblioterapeutická práce (4) obecně sestává ze 4 fází: rozpoznání (tématu či
prvku v textu, který u klienta vyvolá prožitek souznění), reflexe (myšlenek a pocitů
jednotlivých účastníků, které navodilo hlasité předčítání textu), kreativní srovnání (textem
vyvolaných pocitů a myšlenek s jejich předchůdci obdobného charakteru, které byly pro
klienta známé a charakteristické) a přenesení (nově odkrytých myšlenek, pocitů a
okolností s nimi spojených do podmínek klientova běžného života).
Tato magisterské práce je pojata co možná nejvíce v duchu interaktivní
biblioterapie, neboť cítíme, že reading bibliotherapy svou „svépomocnou podstatou“ a s
omezením biblioterapeutického procesu pouze na čtenáře a čtený materiál vlastně není
terapií v psychologickém smyslu toho slova. Biblioterapie čistého čtení chápe „text pouze
58
Do češtiny překládáme právě tímto způsobem na základě cizojazyčných názvů „die auf das reine lesen
bezogene Bibliotherapie“ a „reading bibliotherapy“.
33