1. Vzpomínka ti zůstane
Krajina dětství a dospívání má zvláštní kouzlo, které v sobě člověk nosí v srdci stále s sebou.
Obraz prvních kroků po planetě života, rozbitých kolen a loktů, klukovských válek, prvních lásek,
vítězství, drobných proher i zklamání. Zvláštní vůně domova. Dvorku se zahradou, kde jsi prožíval
a snil své sny o dobývání světa. Místo, kde za jasných nocí měly hvězdy nejjasnější třpyt. Kde
posečená tráva v parném létě voněla jako nejkrásnější parfém světa, kde čerstvě napadený sníh
křupající pod nohama za mrazivého zimního dne, měl nejbělejší barvu. Kde nesmělý dotyk a
polibek tvé první lásky měl nejkrásnější chuť. Příchuť odcházející nevinnosti, touhy, první výzvy i
pocitu, který stěží kdy znovu v budoucnu zažiješ. Svět relativního bezpečí, který neznal porážky.
Místo, v němž jsi mohl být ve svých prožitcích i představách stále vítězem. Jak plynou dny
dospělosti, naplněné novými prožitky, obrysy této krajiny nám postupně blednou.
Ota se vracel poměrně často při svých služebních cestách do rodného města. S postupujícími
lety, která prožil na jiných místech, zde měl stále méně přátel a známých. Skončila hektická
pracovní jednání, navštívil své rodiče. Občas, postupně však stále méně často, se prošel k řece
nedaleko jeho rodného domu. Z dávné tiché krajiny tu mnoho nezůstalo. Nedaleko vybudované
obchodní a zábavní centrum tepalo novým rytmem života. Z dávné klukovské party mu tu zbyl
jeden kamarád. Ostatní se odstěhovali. Uvědomil si, že ani neví kam. Také spolužáci ze střední
školy, s výjimkou pěti nebo šesti lidí, kteří se tu oženili, vdali, rozvedli nebo zůstali, se usadili

2. postupně v jiných městech. Neudržoval s nimi kontakty už dlouhou dobu. Deset let, strávených
cestováním a pobytem v cizině a dalších dvacet od doby, kdy toto město opustil, zpřetrhalo
kontakty, které prvních pět let studií na vysoké ještě udržoval. Čas nesmlouvavě zametl stopy
minulosti pod tlustý koberec života.
Kráčel večerním městem, hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky, úkoly a povinnosti, které
vyplynuly z dnešního jednání s obchodním partnerem. Zavolal zběžně domů rodině, tak jak měl za
ta léta, co byl ženatý nacvičeno, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Že nic v zaběhnutém stereotypu
každodenního pracovního i rodinného života nevybočilo tím způsobem, aby se musel
znepokojovat. Vyhovovalo mu to. Našel si své štěstí i způsob jak brát život z té lepší strany.
Najednou ani nepřemýšlel kudy jde, ale snad ho vedlo jeho podvědomí k místu, kde se na
setkání absolventů střední školy před lety viděli naposledy. Přišel k vinárně, ze které byl dnes
luxusní noční bar s diskotékou. Měl spoustu času dnešní večer. Nikdo ho nečeká, nikam nemusí
spěchat a zítra má volno. Okamžitě vešel dovnitř. Nejprve se rozhlédl po místnosti, která se
postupně začínala zaplňovat návštěvníky, aby si vyhlédl malý stolek nedaleko barového pultu. Byl
tak relativně stranou šumu a nebylo na něj příliš vidět, přičemž sám měl dobrý výhled na dění
kolem sebe.
Objednal si svůj oblíbený drink a ve vzpomínkách se vrátil o mnoho let zpátky. Již dlouho se
neviděli – deset let od maturitního večírku. Jejich dnešní náhodné setkání na večírku bývalé třídy,
které organizoval spolužák Petr ve vinárně “U kola”, mělo pro oba zůstat jen vzpomínkou. Ota
přišel tehdy mezi prvními. Zběžně si prohlédl složení osazenstva a prohodil s každým pár slov.
Z pětatřiceti lidí z původní třídy, kteří měli přijít jich tu bylo poměrně hodně. Odhadl to tak na dvacet
až třiavacet lidí. Usadil se na rohovém kraji jednoho ze dvou dlouhých stolů, které zde měli
rezervovány a chvíli pozoroval prostředí stylově zařízené vinárny. Intimní osvětlení s dřevěnými
chráničkami se sem opravdu hodilo. Starý dubový selský vůz stál uprostřed a kolem stěn
rozestavěné stolky s borovicovými lavicemi. Na stěnách bylo patrné, že dobrých pár let nebyly
nabíleny, ale prostředí se mu líbilo. Víno – jeho oblíbené červené Rulandské modré neboli Pinot
Noir, bylo opravdu dobré a tak se zaposlouchal do vyprávění a příběhů svých bývalých spolužáků.
Zapálil si cigaretu, dolil víno a stále pociťoval zvláštní, neurčitý pocit, že ho někdo pozoruje.
Najednou si všimnul tváře a dvou modrých očí, které ho pozorovaly od protějšího stolu. Chvíli se na
sebe dívali, usmál se na ni a pak kývnul, aby si přisedla. Vedle něho se právě uvolnilo místo.
Nemohl uvěřit, že je to ona. Snažil se pátrat ve svých středoškolských vzpomínkách, vrátil se
o pár jar zpátky a uvědomil si, že Jana se mu nikdy zvlášť moc nelíbila. Ne, že by byla škaredá, ale
nezdála se mu tehdy až tak hezká. Nemohl nyní uvěřit, že je to ona. Sedávala o lavici za ním.
Hubená, stejně vysoká jako on, nijak se neprojevovala, ale vždy patřila mezi nejlepší. Holky z
ročníku se s ní tehdy moc nebavily a Jana po celou dobu co ji znal na střední škole, spíše působila
dost uzavřeně. V duchu se usmál a znovu ji přelétl zrakem. Nyní vedle něho seděla hotová žena,
dospělá krásná mladá dáma. Kde je to nevýrazné stvoření z minulostí? Labutí káčátko, dorostlé do
krásy. Její pěkný účes, stále jemná dívčí tvář s výrazným nosem, příjemný sametový hlas, slušivé
letní šaty nad kolena a trochu tajemné záhady v ní. „Jak je možná taková proměna?“, kladl si
v duchu otázku. Vše na ní se mu najednou líbilo. Všimnul si, že ho také pozoruje zvláštním
ženským způsobem. Po přípitku na zdraví se rozpovídal o své minulosti. Cítil, jak moc chce pro ni
být zajímavý a vylíčit jí co za ta uplynulá léta prožil. Hodně studoval a cestoval. Poznal mnoho
nového o životě. Nadšeně povídal o zemích, které navštívil. Líčil své zážitky z cest a Jana ho
shovívavě, s tím svým tajemným úsměvem na tváři, poslouchala. Občas je vyrušili bývalí kamarádi
ze třídy a vtáhli je do hovoru. Také se zde objevil pro něj neznámý muž, kterého Jana představila
jako svého přítele a partnera. Omluvila se a na chvíli si k němu odsedla. Chvíli spolu něco řešili a
on jim přestal věnovat pozornost. Dopil skleničku a nalil si další dávku červeného vína. Přítel po

3. chvíli odešel a Jana zůstala mezi svými spolužačkami u stolu. Občas se na sebe přes stůl podívali,
usmáli se a tak si jakoby sdělovali, že o sobě vědí. Kdyby je pozoroval někdo cizí, mohl by si
myslet, že ti dva nepatří na tento abiturientský sraz.
Bylo něco po jedenácté, když se omluvil, že již půjde. Musel si přiznat, že to bylo poměrně
brzy proti jeho normálním zvykům, ale nikdo ho moc nepřemlouval. Ostatně pár spolužaček již
odešlo před ním. Jeho zde nic nedrželo. Přál si být raději sám, než obklopen bývalými
spolužačkami a spolužáky, kteří mu připadali po letech najednou trochu odcizení. Oblékl si černé,
vlněné sako, lehkého redingotového střihu, neformálně se rozloučil a stoupal pomalu po dřevěných
schodech z vinárny. V zádech cítil, jak ho doprovází pohled dvou modrých očí. Očí, které nyní
poznal jinak a zblízka a jež by si přál ještě jednou vidět. Před vinárnou se chvíli zastavil na cigaretu.
Jen jediná lucerna osvětlovala jeho tehdy ještě štíhlou atletickou postavu a vrhala na zem matný
stín. Moc kouřím, pomyslel na svůj zlozvyk, kterému se naučil na vysoké. Ani nestačil cigaretu
dokouřit a típnout, když se otevřely dveře a ven vyšla Jana. Nemohl tomu uvěřit, jakoby ji ve svých
myšlenkách přivolal. V nočním světle její štíhlá postava byla ještě krásnější a tajemnější.
S provinilým úsměvem se mu zavěsila do nastaveného rámě, jako by spolu byli tajně smluveni.
Mlčky přešli několik metrů. Zavěšeni jeden do druhého. Držela se ho jemně, skoro neznatelně. Cítil
tu lehkost, tu „nesnesitelnou lehkost bytí“, které se ho stále zmocňovala v její přítomnosti. Její
blízkost byla pro něj polaskáním a radostí. Dlouho nešel ve dvou nočním městem s takovým
pocitem vítěze.
Naslouchal zvukům velkoměsta, pozoroval náhodné chodce, jež míjeli. Po chvíle se osmělil,
aby přerušil ono mučivé ticho a zeptal se Jany: “Žiješ sama nebo s přítelem dohromady? Kde teď
bydlíš?” Přikývla mlčky, chvíli nic neříkala, ale nakonec mu tiše pošeptala: “ Uvidíš”. Najednou
roztála a začala líčit, jak bude vypadat jejich nový byt, kam se budou stěhovat už pozítří. Viděl v ní
tajemnou zář budoucí ženy, která si vysnila své hnízdo rodinného bezpečí. “Kde budete bydlet?”,
naléhal. Mávla rukou, “ Co na tom záleží. Stejně by to nebylo dobré ani pro mne, ani pro tebe”. Už
se dál neptal. Kráčeli nočními uličkami až k jejímu domu, kde se zastavili. Dívali se jeden druhému
do očí a ona bez rozpaků, dlouhého přemýšlení a jakýchkoli zábran řekla: “Jestli máš čas, jestli
chceš, pojď ke mně. Nemusíme se loučit venku. Dnes a zítra mám ještě pár dní svobody. Jsem
naposled nikým a ničím nespoutaná.” Posadil se v rozlehlé hale, která sloužila kdysi rovněž jako
jídelna. Byl to dům jejich rodičů, kteří zde už léta nežili. Čekal na kávu a zákusek, který mu slíbila,
když ho zvala k sobě. Slyšel, jak v kuchyni připravuje kávu, chystá skleničky, které za chvíli
přinesla ke stolu. Dojedli, připili si pravým Gordon ginem na zdraví, lásku a úspěchy.
Byla mu blbá fráze, která se mu drala do úst v tuto chvíli a kterou mnoho mladých mužů
v takovém okamžiku asi říká. Nepřemýšlel a říkal slova doopravdy: “Víš, že jsi moc hezká, Jani.”
“Nepřeháněj”, odpověděla stručně se zvonivým smíchem a zároveň odnášela prázdné šálky do
kuchyně. Láhev s ginem, skleničky a minerálka zůstaly na stole, na svém místě. Cítil před sebou
dlouhou noc plnou očekávaného naplnění. Když se vrátila, podíval se na černý klavír v rohu
pokoje a zeptal se: “ Ještě někdy hraješ?” – najednou si vzpomněl, že na střední škole, někdy ve
druhém ročníku ho Jana pozvala k nim domů. Tehdy hodně cvičila a hrála na klavír a při jeho
návštěvě mu zahrála Čajkovského “b moll”. Snad už tehdy možná něco pociťovala, co neuměla
vyjádřit a on nic nevycítil. Úplně na to zapomněl a nyní se mu vybavila jak hudba, tak i tento dávno
zapomenutý okamžik, kterému ve svých sedmnácti letech nevěnoval žádnou zvláštní pozornost.
Usmála se, jakoby si také připomněla ten samý okamžik. Cítil v ní najednou nějaké záhadné
ženské vítězství, kterému nerozuměl. Sedla si ke klavíru a hrála – Čajkovského “b moll”. Ota
mlčel, naslouchal podmanivým tónům hudby a pozoroval její štíhlé, dlouhé, jemné a pěstěné prsty
pohybující se po klaviatuře. Koncert prstů na bílých a černých klávesách starého rodinného piána.

4. Až dohrála, naplněn zvláštním pocitem, že na světě není krásnější okamžik než tento večer,
přešel ke klavíru, vzal ji za ruce a políbil její štíhlé prsty. Teprve nyní se mírně začervenala a
zašeptala: “Počkej blázínku”. Bylo mu jasné, že dnešní večer stráví v tomto domě a nemyslel na to,
co bude dál, co bude zítra, co přinesou další dny jeho života. Milovali se dlouho. Něžně a vášnivě.
Mezi milováním popíjeli “Gordon” gin, minerálku a víno. Usnuli, příjemně unaveni láskou, opojeni
vínem a ginem teprve k ránu. Slunce velmi pozdního dopoledne ho vzbudilo svými neodbytnými
paprsky, které pronikaly skrz těžký sametový závěs do její bývalé dívčí ložnice. Oba mlčky vstali.
Najednou jakoby kouzlo včerejší tajemné a záhadné noci pominulo. Nedávala na sobě nic znát.
Oba byli k sobě stále něžní a laskaví, jakoby tušili, že se již nikdy neuvidí. Nechtěli si připouštět
realitu, přinesenou pozdním ránem. Hluboce v nich zůstával sladký pocit nebeské blaženosti a
smyslnosti večera, který nový den a nadcházející léta postupně zavanou. Pocit zvláštního naplnění
i prázdna zároveň. Věřil, že na tento den, na tu zvláštní noc nikdy nezapomene. S tou nocí
odcházelo definitivně jeho mládí a přicházela dospělost, kterou si pořád nechtěl připustit.
Milostný večer utekl tak rychle jako voda v dravé horské řece. Uletěl stejně náhle jako
stěhovaví ptáci, kteří pravidelně odlétají na jih, a byl krásným snem, ze kterého se člověk ráno
probudí jako z kocoviny do nového dne. Po snídani ho Jana vyprovodila na zápraží. Z jejího
županu stále cítil jemný pach ginu a vůni její toaletní vody “Chanel”. Naposledy se oba políbili.
Zaplaven pocitem vzdalující se studentské nostalgie a sentimentality ze sebe vyslovil větu, které se
nyní s odstupem let sám podivoval: “Dík Jani za krásnou a krátkou chvíli a nezapomenutelný večer
s tebou. Za nový pohled na zvláštnost lidských citů a krásné hříchy mladosti, oživené lidskou
touhou a iluzemi”. Zadíval se ještě jednou do hlubokých modrých očí, opředených ženským
tajemstvím budoucnosti. Jejich ústa se od sebe vzdálila a nakonec zaslechl jakoby její slabý
povzdech. Odcházel nedělním ránem ulicí směrem k zastávce tramvaje. Procházel se ztichlými
uličkami rodného města, které ozářeny nedělním sluncem v sobě skrývaly poetiku, klid a pohodu
staleté historie. Pozoroval milence, staré lidi, posedávající na lavičkách v parku i auta, která ho
míjela a mizela v zatáčkách, aby dorazila ke svému cíli. Přemýšlel o ženě, kterou by mohl milovat,
o zvláštním projevu lásky a touhy, které měl na dosah, ale nepatřily mu, o čase, který zahojí
nenaplněná přání muže. Cítil, že v Janě se mu budou promítat všechny další nenaplněné lásky
jeho života. Jakoby náhle věděl, že na stejné adrese svou noční záhadnou klavíristku již nikdy
nenajde.
Snad jednou nebo dvakrát při návštěvě rodičů v tomto městě jeho dětství a mládí se prošel po
ulici, kde bydlela. S trochou nostalgie nad vybavenými vzpomínkami se mu vracela náhle slova
jedné z jeho oblíbených knížek, z období kdy ještě hodně četl a jež dovedla nejlépe charakterizovat
jeho pocity a prožitky štěstí: ” Takové byly dny mého štěstí. Nekonečně bohaté – jako vlčí máky
kynoucí v slunci a vlahém větříku, kynoucí louka vlčích máků v slunci, které stoupá po obloze a
které září a které zapadá rychlými stíny. Vlčí máky vykoupané v rose, polaskané čerstvým větrem a
ozkoušené v paprscích letního slunce …” Janu už nikdy nepotkal, ani nepátral. Věděl, že si chce
a musí pro sebe zachovat jako vzpomínku, která mu zůstane.
Zaplatil v baru svou útratu. Po třiceti letech – naposledy - než odjel z města domů se prošel
kolem domu v ulici “ztracených lásek a iluzí” jak si sám pro sebe říkal. Snad pro připomenutí
něčeho, co dávno odešlo, ale je v člověku jakoby skrytě pořád přítomné. Když odcházel už se
neohlédl jako tenkrát. Zastrčil ruce do kapes saka, neboť pocítil zvláštní závan chladu pozdního
večera. Zabočil za roh a zamával na taxi. Nastoupil, aby za sebou provždy zanechal období
ztracených lásek a iluzí.