1.
si: „U nás máme tři jednoduchá pravidla.
Díváme se hodinu na televizi, hodinu
na počítač a uklízíme po sobě. Dodržu-
jeme je všichni.“ Pravidla vás totiž dosta-
nou z osobní roviny do neosobní, rodina
se vyhne šprajcům typu: „Já nebudu mýt
nádobí a ty mi nemáš co říkat, protože
nejsi moje máma.“ No a pak taky pomá-
há najít si čas a povídat si spolu. Sednout
si spolu a říct si, jestli jsou všichni v po-
hodě nebo co koho štve.
U vás doma pravidla fungují? Nebo i od-
bornice na vztahy mají co zlepšovat?
Spousta věcí by se dala zlepšovat! Ne-
máme stoprocentní dokonalou rodinu.
Ocenila bych třeba i víc pravidel, jasněji
napsaných, možná by bylo dobré, aby se
o nich u nás doma i častěji mluvilo. Koli-
krát taky sama povolím a neudělám věci
správně podle příručky, protože zrovna
nemám energii a tak dále a tak dále.
V knize píšete, že vám pomohlo, když
se vám narodilo vlastní dítě. Mají třetí
rodiče zkušenost v poznámkami typu:
„Co ta má co povídat, vždyť ještě neví,
co znamená mít děti?“
Osobně tohle neznám, ale z vyprávě-
ní ano. Obsah takových sdělení je jistě
oprávněný, ale není v pořádku forma.
Dotýkáme se velmi citlivého tématu –
vztahů bývalých a současných partnerů
a partnerek. Je v pořádku říkat si v du-
chu, co ta ženská s mými dětmi dělá, ale
měli bychom se snažit o slušnou, respek-
tující komunikaci. Třeba: „Vážím si, že se
staráš o moje děti, trávíš s nimi spoustu
času, ale byla bych radši, kdybys...“ Chce
to odstup a nadhled.
Co by měl vědět každý člověk, když zva-
žuje, že půjde do „rodinného slepence“?
Že to je a bude doživotní práce, přede-
vším sama na sobě. Každý by si měl říct,
jestli mi partner nebo partnerka za tu
práci stojí. Jestli je to někdo, o koho
se můžu opřít. Jestli jsme dohromady
schopni nadhledu a legrace. Když se to-
tiž lidé pořád jen v něčem babrají, niko-
mu nakonec v rodině není moc dobře.
Takže není to pořád jenom dřina.
Komponovaná rodina samozřejmě při-
náší i hezké situace. Je tam víc dětí, tak-
že víc legrace, víc hry, víc dobrodružství.
Spousta nevlastních rodičů má doživot-
ně krásné vztahy s nevlastními dětmi,
kolikrát jsem slyšela, jak už dospělé dítě
vypráví, že jeho biologický táta je sice
fajn, ale mnohem víc věcí do života mu
dal jeho nevlastní táta. ■
alena.bartosova@mfdnes.cz
K
olik těch „komponova-
ných“ rodin, tedy rodin
poskládaných z rozvede-
ných rodičů a nevlastních
dětí, v Česku vlastně je?
Konkrétní čísla neexistují.
Ptala jsem se i na Českém
statistickém úřadě a bylo mi řečeno, že
se ani žádný průzkum neplánuje. Pokud
se ale podíváte na rozvodovost, která se
blíží padesáti procentům, nebo do zahra-
ničí nebo prostě kolem sebe, zjistíte, že
podobných rodin přibývá.
Nevlastní rodiče od svých nevlastních
dětí slýchají ledacos: „Ty nejsi moje
máma.“ „Nebudu tě poslouchat.“ „Ne-
snáším tě.“ Kdy tohle období přejde?
Během prvních dvou let můžou děti pro-
žívat silné období vzdoru proti situaci,
která nastala – většinou se jim samozřej-
mě nelíbí, že se rodiče rozešli.
Jak se vůči nim obrnit?
Doporučuji nebrat si je osobně. Nevzta-
hují se totiž osobně k třetímu rodiči, tedy
k maceše nebo otčímovi, ale k situaci.
Neznamenají „nemám tě rád“, ale „bolí
mě to“. Zároveň je důležité, aby si rodi-
če nastavili hranice, hodně často si to-
tiž nechávají všelicos líbit. Je v pořádku
jako dospělý říct: „Hele, takhle se mnou
mluvit nebudeš.“ Doporučuji nastavit si
hranice i v jiných směrech – ženy se čas-
to snaží být vůči nevlastním dětem hod-
né, kamarádské, vaří, perou, uklízejí,
o všechno se starají, ale najednou zjistí,
že ztratily samy sebe. A začnou být ne-
šťastné. Dobré je přijít na to, co potřebu-
ju, abych byla šťastná – i na úkor toho, že
dnes neuvařím, protože holt potřebuju jít
třeba plavat.
V knížce Třetí rodič popisujete, jak se
často snaží dospělí milovat své „bonu-
sové“ děti jako ty vlastní. Ale marně.
Vidím to opět hlavně u žen. Láska k vlast-
nímu dítěti se odehrává v úplně jiné di-
menzi než k nevlastnímu, pro mě osobně
už to dnes, kdy mám kromě bonusových
dětí i vlastní dceru, není ani srovnatel-
né. Vztah s nevlastními dětmi se budu-
je postupně, většinou stojí mnohem víc
práce. Když si namlouvám, že musím mít
ráda všechny děti úplně stejně, vytvářím
na sebe tlak, ve kterém se nedá dlouho-
době fungovat.
Co když mi prostě „jeho“ nebo „její“
děti nejsou ani trochu sympatické?
Musíte na tom pracovat. Je to samozřej-
mě velká výzva, ale už jste se jednou oci-
tl nebo ocitla v nové rodině a je to na vás.
Může být nesoulad s nevlastními dětmi
důvodem k rozchodu?
Když je zdravý a pevný partnerský vztah,
pak ať jsou děti jakékoli, rodina to unese.
Když lidi uvažují o odchodu, protože děti
jsou příšerné a takové a makové, zrcadlí
to, že partnerský vztah už někde hapruje.
Mluvila jste o tom, že trvá zhruba dva
roky, než se to všechno srovná a opti-
malizuje…
Ano, dva roky jsou taková průměrná
doba na zvyknutí si na sebe, naučení se,
kdo jaký je, jak funguje. I když děti ros-
tou, mění se, když se všechno konečně
stabilizuje, jedno z nich vstoupí do pu-
berty a všechno je zas jinak.
Pro koho bývají situace v komponované
rodině těžší – pro nevlastní rodiče, nebo
nevlastní děti?
Těžko říct, dětská duše je jiná než dospě-
lá. Dospělí si umí ledacos pojmenovat,
zároveň o všem někdy až moc přemýš-
lejí. Děti hodně věcí berou tak, jak jsou.
Pro děti bývá těžší období změny – přece
jen dospělí jsou čerstvě zamilovaní a je
jim dobře. V dlouhodobějším horizontu
to ale zase může být těžší pro dospělé,
protože vlastně řeší pořád znovu a znovu
stejná témata.
Která třeba?
Napadají mě peníze. Třetí rodiče s ome-
zeným rozpočtem třeba řeší, jestli ne-
vlastním dětem kupovat stejně drahé
dárky jako vlastním. Bývají pak vnímáni
jako lakomé macechy a otčímové, při-
tom jde o čistě praktickou věc. Často při-
cházejí nevlastní děti do rodiny s jinými
hodnotami a zvyky. Nejsou třeba zvyklé
po sobě uklízet. Večeří u počítače, mají
dovoleno nonstop hrát hry. Jejich kriti-
ku pak ten druhý dospělý bere jako kri-
tiku směřovanou k němu, což způsobuje
i pnutí ve vztahu.
Jak z toho ven?
Hodně pomáhají pravidla. A nemusí být
ani taková fuška dát je dohromady. Říct
téma
„Patchworkových“,„sešívaných“nebo„slepovaných“rodinjevíca víc.Jaké
problémynejčastějiřeší?S koučkouKamilou Petrovskou,autorkoupojmu
„třetírodič“,o macechách,otčímech,vlastníchi nevlastníchdětech.
Text:Alena Bartošová Foto:shutterstock
O třetích
rodičích
14 | rodinadnes rodinadnes | 15
VIP (ne)vlastní rodiče
•
Knihu Třetí rodič Kamily Petrovské pokřtili Bára Poláková a Voj-
těch Dyk. Oba mají osobní zkušenost s „třetím rodičovstvím“.
Bára Poláková je macechou pro Šimona, syna Pavla Lišky (Šimonovou maminkou
je Kristýna Liška Boková, která už si s druhým manželem pořídila dceru Annu
Sophii). Spolu má pár dcery Ronju a Riku.
•
Vojtěch Dyk, otec pětiletého Aloise, je
zase otčímem pro syny z předchozího
vztahu jeho partnerky Tatiany Vilhel-
mové. Ta má s Pavlem Čechákem (který
se pak oženil a už i rozešel s Berenikou
Kohoutovou) Františka a Cyrila.