Příběhy z okraje 12.
Le téléchargement de votre SlideShare est en cours.
×
Consultez-les par la suite
Plus De Contenu Connexe
Plus par Tomáš Hajzler (20)
Zahrádkářské kolonie
- 1. 24 | Pravý domácí časopis Příběhy z okraje aneb Naše budoucnost je lokální (VIII. díl) Text: Tomáš Hajzler Foto: archiv TH Pokud máte zahradu a knihovnu, máte vše, co potřebujete… … pravil svého času římský filo- zof Cicero. V osmém dílu Příběhů z okraje se chci zaměřit právě na zahradničení, a to na zahrad- ničení komunitní. Konkrétně na fenomén městských zahrád- kářských osad. Sám jsem se letos stal členem Českého zahrádkář- ského svazu a v jedné kolonii začal hospodařit. Netušil jsem, že zahrádkářů je v Česku víc než myslivců (156 000 členů ve 3 000 organi- zacích), a že jsou tak největším nepolitickým uskupením v zemi. Většina členů má ale své rodiny, a tak skutečný počet komunitních zahradníků je u nás mnohonásobně vyšší. Musím říct, že mě potenciální dopad takové haldy lidí ohromil. Zahrádkaření je přeci jenom nejpřímější cesta k jídlu a ekonomic- ké, sociální, zdravotní i ekologické dopady pěstování jídla jsou obrovské. A o městských koloniích to platí dvojnásob. Je třeba říct, že já na zahradách vyrostl. Do mých osmnácti let jsme byli v rámci rodiny v zelenině, ovoci, a dokonce i v mase soběstační. Pak ale přišly supermarkety a my, podobně jako mnozí ostatní, naletěli vábení jejich re-klam-y. Naše zahrady jsme nechali zarůst trávou a místo vlastních rajčat a okurek začali kupovat ty pesticidové v igelitu z velkopěstíren ve Špa- nělsku, Holandsku a Itálii. V naší rodině jsme odjakživa hos- podařili na vlastních zahradách, a tak jsem o zahrádkářských koloniích dlouho věděl jen to, že existují. Pak se mi narodily děti a těm jsem pesticidy v igelitu dávat nechtěl. Tak jsem se k zahradničení pomalu začal vracet. Stej- ně jako dřív, soukromě na zahradách v rámci naší rodiny. Až před deseti lety jsme v Dánsku navštívili velkou osadu. Tehdy jsem pochopil, že městské komunitní zahradničení, které má i v Česku předlouhou tradici, je ještě o level výš než soukromé rodinné zahrádky, a že je kromě toho v dnešní době i řešením nejednoho neduhu moderního života. Tehdy v Dánsku… Ta zkušenost z Dánska pro mě byla vskutku oči otevírající. Proto vám ji, s dovolením, převyprávím. Naše návštěva začala na webu www.homeforexchange.com, přes který jsme si tehdy vyměňovali byty. Tak jsme se seznámili s Lollo a Kim. Jim se líbil náš vyšehradský byt a nám zase ten jejich. Oni přijeli jako první, na tři dny. My se do Kodaně vydali až rok nato, na týden, navíc společně s kamarády z Holandska. Přestože Kim s Lollo u nás byli ve dvou na tři dny a my u nich chtěli být v osmi na týden, nebyl to žádný problém. Homeforexchange byl komunitní, ne komerční projekt (dnes už neexistuje). Lollo mi napsala, že mají dva byty, tj. dost místa pro osm lidí, a že se po dobu, co budeme v Kodani, přestěhují na chatu. Byl jsem zvědavý, jak taková chata v Kodani vypadá. Až na místě jsme zjistili, že to není chata, ale spíš zahradní do- meček uprostřed velké městské zahrádkářské kolonie. Osada byla za bránou, i když otevřenou. Chvíli jsme tam na ně čekali, Před brankou zahrádky v naší zahrád- kářské kolonii. V ruce držím čerstvou průkazku zahrádkářského svazu.
- 2. Pravý domácí časopis | 25 S holandskými kamarády u Lo- llo a Kim před jejich zahrádkou u nich v kolonii Kromě zahrádky v kolonii máme ještě jednu u našeho panelákového bytu. Tu zaléváme výhradně odpadní vodou z domácnosti. Moje zahradničení se dostalo na novou úroveň potom, co jsem si vypracoval osevní plán. To je moje zahradnická mapa. Důležitou součástí zahradničení je i semenaření a pěstování si satby až si nás přijdou vyzvednout, neboť v tom bludišti zahrádek a chatiček bychom je nenašli. Hned za bránou byla společenská místnost, kde se skupina lidí všeho věku bavila u společné večeře. A bylo tu i velké dětské hřiště. Po dvanácti hodinách cesty z Prahy vítaná vzpruha pro naše dvě dcery. Když dorazili Kim s Lollo, vydali jsme se všichni k chatičce. Zevnitř se nám ta jejich chata jevila jako takový jednoduchý dvoupokojový letní dům. Uvnitř měli vše, co člověk potřebuje k životu — kuchyňku, koupelnu, záchod, obývák se sedačkou a ložnici s postelí. Na zahrádce jahody, ma- liny, salát, nějakou další zeleninu a ve stí- nu za chatičkou i pár rostlinek marihuany. V Kodani je prý podobných zahrád- kářských kolonií plno. Městské zahradni- čení je tu pevná součást životního stylu. Pro mnohé lidi je to možnost vypěstovat si vlastní zeleninu a ovoce a též skandináv- ský způsob, jak žít v kontaktu s přírodou. Tradice je to vskutku dlouhá, sahá – po- dobně jako u nás – až do středověku. Zjištění, že v blahobytném moderním Dánsku je normou si pěstovat vlastní ředk- vičky, mě tehdy trochu překvapilo. Lidé si tu „ničí“ záda a kolena na záhonku, aby si vypěstovali pár mrkví a ušetřili za nákup v supermarketu? Tohle jsem totiž u nás slýchával jako nejčastější argument, proč si lidé namísto pěstování zeleniny pěstují trávník a túje a proč místo zahradničení na zahradě vysedávají u bazénu, trampolí- ny a grilu. Proč se „plahočit“ se zeleninou, když si ji můžu koupit? Proč se tedy se zeleninou „plahočí“ Dánové? Tajemství dlouhověkosti? Kim nám vysvětlila, že zatímco ve měs- tě jsou až příliš často uzavření doma, na zahrádce mohou být venku. Děti mají možnost pozorovat, jak roste jejich jídlo. Pro mnohé je to nezanedbatelný zdroj po- travin bez příměsí pesticidů, tj. skutečného jídla, ne průmyslově zpracovaných (p)otra- vin. Pro mnohé je zahradničení v osadách ale především protilékem na epidemickou osamělost, v moderním konzumním světě tolik rozšířenou. V místních osadách se tenhle prvek projevuje právě sdílenými prostory a společnými aktivitami. Hodně lidí tu mluví i o „skutečné práci“. Zatímco v zaměstnání často ťukají cosi abstrakt- ního do počítače nebo mačkají tlačítko nějakého stroje, na zahradě si sáhnou na něco skutečného. Mohou tu tvořit. Uvě- domují si, že tvořivá práce je vedle potřeby sounáležitosti a komunity další základní lidská potřeba, v moderní společnosti tolik nenaplněná. Pro mnohé je zahradničení přirozenou formou meditace a možnost „dotýkat se života“, který v/na půdě funguje na stejných principech jako ten
- 3. 26 | Pravý domácí časopis lidský, a my se tak můžeme o sobě mnohému naučit. Studiem dlouhověkosti se zjistilo, že komunitní zahradničení je jedním z důvodů, proč se lidé ve zdraví dožívají tak vysokého věku. V době klimatické krize začíná být zřejmé, že městské za- hrádky jsou důležitou součástí městské zeleně, jakési „zelené plíce“ měst. Z pohledu veřejné správy jsou městské kolonie přínosné v tom, že se o ně městské úřady nemusí starat a že je jejich provoz nic nestojí. Města získávají v koloniích zeleň a stromy, které působí jako klimatizace. Stromy odpařují stov- ky litrů vody denně a v parných letních dnech tak ochlazují své okolí o několik stupňů. Půda v zahrádkách zachytává deš- ťovou vodu, slouží jako prevence proti záplavám. Půda, která je dobře organicky vyhnojená, pojme větší množství vody než utužená nevyhnojená půda. A to nemluvím o vybetonova- ných, vydlážděných či vyasfaltovaných plochách, které města ohřívají a voda po nich steče do kanalizace a řek a odteče pryč. V případě konfliktů nebo přírodních katastrof, které si dnes už v souvislosti s konfliktem na Ukrajině dovedeme všichni živě představit, slouží zemědělská půda jako rezerva pro pěs- tování potravin ve městech. Zahrádky a zahrádkářské kolonie prostě zvyšují naši potravinovou suverenitu, bezpečnost, soběstačnost a nezávislost na stále nejistějších globálních dodavatelských řetězcích. V době rostoucích cen může být pěstování jídla i znatelným příspěvkem do rodinného roz- počtu. V neposlední řadě je třeba říct, že cibule, která vyrostla na zahrádce do 15 minut od domu, má na planetární klima úplně jiný dopad než ta, která do evropského supermarketu přiletěla z 18 tisíc km dalekého Nového Zélandu. Popíjíme kafe a já našim hostitelům nadšeně líčím, že u nás v Praze je to vlastně podobné. Že je to též takové zahrádkářské město a že za první republiky jsme byli zahrádkářská velmoc. Jen na území Prahy existuje těžko uvěřitelných 135 zahrád- kářských osad o dvanácti až pěti stech členech. Co se týče tradičních městských osad, tak ty se od těch dánských přeci jenom v něčem liší. Plot, bazén, gril a trampolína… Zaprvé jsou v mnoha případech stále méně komunitní a o to více anonymní. To, že by si naši zahrádkáři ve společné míst- nosti pravidelně uvařili společně večeři, tak jak jsem to zažil v Kodani, je pro většinu spíše jakousi zasunutou vzpomínkou na osmdesátá léta. Kolonie, kde nyní hospodařím já, prý ve svých počátcích neměla ani ploty. Dnes jsou tu standardem plůtky něco přes metr vysoké, ale s příchodem nových členů se objevují i ploty dvoumetrové potažené plastovou, neprů- hlednou fólií. Dalším rozdílem je to, že stále větší počet původně zelinář- ských a ovocnářských zahrádek u nás pěstuje na prvním místě dvě plodiny: trávu a túje. Na mnoha zahrádkách už není skleník, ale bazén, gril a trampolína. Naše zahrádky stárnou. Zatímco v Kodani vidíte zahradničit lidi v jakémkoli věku, u nás v koloniích převažují starší. I když možná i to se mění. Zjistil jsem, že na každou volnou zahradu existuje čekací listina, a to ve většině případů mladých rodin s dětmi. A ceny, minimálně v Praze, rozhodně nejsou nízké. Miniaturní chatička a právo hospodařit v zahrádkářské osadě na 300metrové pronajaté zahrádce vyjde nezřídka i na milion korun. To ale bohužel činí hospodaření v osadách pro velkou část lidí nedostupným. Dánské zahrádkářské kolonie jsou chráněny legislativou, aby je nějaký úředník v nestřežené chvíli neproměnil na bytový nebo kancelářský developerský projekt nebo aby jim za hum- ny nevyrostlo nákupní centrum či dálnice – jako tomu bývá u nás. V České republice nevnímáme zahrádkářské kolonie jako důležitý prvek místní ekonomiky, zdroj jídla, plíce pro město, pojistku proti povodním a terapeutickou součást životního stylu obyvatele města v 21. století. Pro našince je to relikvie minulé doby. Pro developery a spřátelené úředníky jsou pak zahrádkářské kolonie potenciální stavební pozemky a lukrativní investice. Místo toho, aby se plochy zahrádkář- ských kolonií ve městech rozšiřovaly, tak osady mizí. Přelom července/srpna. To se zahrada mění na džungli. Zeleninová kytice ze zahrady
- 4. Pravý domácí časopis | 27 Naštěstí se objevují iniciativy, které toto dnešní vnímání mění. Roste počet lidí, kteří se k zahradničení, sadaření, včela- ření, chovu slepic, králíků nebo ovcí vrací. Tak jako Kim i oni touží po skutečné práci, po spojení se zemí, po pobytu venku, po skutečném jídle, po komunitě, pro mnohé jsou důvody eko- nomické. Vznikají tak nové formy městského zahradničení, od truhlíku na balkoně přes záhon za domem až po komunitní městské zahradničení, které v menším na tradici městských osad navazuje. Pojďme si to shrnout: Zahradničení je způsob, jak se dostat k dostupnému jídlu bez pesticidů. Zahrádkářské kolonie a komunitní zahra- dy jsou unikátním lékem na osamělost a způsobem, jak se propojit s lidmi. Zahrádkaření je obrovským zdrojem tvořivé, smysluplné práce, která léčí. Zahrady jsou databankou půdy (nejen) pro doby krizí a katastrof jako pojistka potravinové suverenity, soběstačnosti a nezá- vislosti na nadnárodních řetězcích a cizích diktátorech. Půda na zahradách pomáhá zadržovat vodu v krajině a funguje jako prevence záplav. Stromy na zahradách zlepšují mikroklima ve městě. Půda a stromy ukládají CO2. A v době rostoucí inflace a ekonomické nejistoty bonbónek na závěr: Jídlo se dá vypěstovat prakticky zadarmo. Představte si: Co by 156 tisíc zahrádkářů krát čtyři až osm (běžná veli- kost rodiny, té nukleární plus prarodiče) mohlo dokázat. Kolik jídla by mohli vyprodukovat, jak moc bychom se mohli přes tak rozsáhlou síť propojit a pomoci si žít tam, kde dnes většina z nás pouze bydlí. Kolika rodinám by mohlo (komunitní) zahradničení pomoci ozdravit jídel- níček a snížit stres z toho, jak poplatit vše, co je každý měsíc třeba. Aby to tak bylo, je třeba udělat několik věcí. Především tyto tři: 1. Začít měnit vnímání toho, že zahradničení není po- zůstatek minulosti a protivná otročina. Je to důležitá součást života moderního člověka. 2. Je třeba adresovat nevstřícnost ze strany státní sprá- vy, často spřátelené s developerskou lobby. Je třeba volit ty, kteří chtějí zahrádkářské kolonie rozšiřovat, ne omezovat. 3. Je nutné začít v osadách probouzet komunitu – ať už přes klasické společné brigády, sousedské oslavy, společné hostiny, sdílení semen, sazenic, výpěstků nebo nářadí, výstav, trhů… či jakýchkoli znovuobno- vených tradic, kterých bylo v zemědělství nespočet. Komunitnímu zahrádkaření zdar! Na zahradě neroste jen zelenina, ovoce a květiny, ale třeba i houby (v tomto případě hlíva) Důležitým aspektem komunitního zahradničení je komunita a jedním z nástrojů budování komunity je hostina, ideálně z toho, co vyrostlo na zahradách Žijeme v části světa, kdy toho velkou část roku moc neroste. Proto v sezóně konzervujeme, co to dá. Můj největší vynález za poslední léta: bio- uhel. Potom, co jsem jím “vybavil” zahradu, nestačím žasnout, jak zahrada plodí. Ilustrace Jaroslav Kruntorád
