Ce diaporama a bien été signalé.
Le téléchargement de votre SlideShare est en cours. ×

12 andelu pro_andreje_tarkovskeho

Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Vladimír Suchánek




  Dvanáct andělů pro
 Andreje Tarkovského

                1
„My však okolo letící anděly nevidíme ani jako stromy, ani jako
stín, jež mezi nás a slunce vrhl vzdálený pták, třebaže ti...
Vladimír Suchánek



      Dvanáct andělů pro Andreje
            Tarkovského

ÚVOD:
V dnešní době, která jednoznačně dává...
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Publicité
Prochain SlideShare
Zapisky z podzemi
Zapisky z podzemi
Chargement dans…3
×

Consultez-les par la suite

1 sur 43 Publicité

Plus De Contenu Connexe

Les utilisateurs ont également aimé (20)

Similaire à 12 andelu pro_andreje_tarkovskeho (20)

Publicité

Plus par Daniel Szabó (20)

12 andelu pro_andreje_tarkovskeho

  1. 1. Vladimír Suchánek Dvanáct andělů pro Andreje Tarkovského 1
  2. 2. „My však okolo letící anděly nevidíme ani jako stromy, ani jako stín, jež mezi nás a slunce vrhl vzdálený pták, třebaže ti nejcitlivější z nás si někdy mohutných mávnutí andělských křídel povšimnou, ale pocítí toto mávnutí jen jako nejjemnější závan.“ Pavel A. Florentskij 1 1 Florentskij, Pavel: Ikonostas, Brno: L.Marek 2000, str.39 2
  3. 3. Vladimír Suchánek Dvanáct andělů pro Andreje Tarkovského ÚVOD: V dnešní době, která jednoznačně dává přednost materialistickému vnímání světa a konzumaci fyziologických požitků špatně pochopeného „zde a nyní“, vyvíjí snahu o pragmatickou „sakralizaci a adoraci“ světských iniciačních obřadů (sport, nakupování) a „posvěcuje“ pomíjivou iluzivní blaženost zaplňování se prázdnými předměty, před blažeností duchovní, je zdánlivě absurdní položit si otázku o andělích ve filmu. Mediu, které se stalo jakýmsi synonymem prchavých prožitků, vzorem povrchní zábavy pro zábavu, kde všechno je „cool“ a jediný správný postoj je „být nad věcí“. Z druhé strany je navýsost zřejmé, že díky možnostem svých výrazových prostředků, paradoxně právě film, stojící v čele takového pomateného chápání hodnot, je bezesporu schopen zprostředkovat „reálné“ dotyky a zkušenosti se smyslově těžko vnímatelnou úrovní bytí, s duchovním principem existence. Proto je příznačné, že právě v současnosti na toto téma vzniklo několik vědeckých prací, což přesvědčivě dokazuje potřebu s duchovní úrovní bytí komunikovat právě skrze uměleckou imaginaci.2 Ovšem je film schopen zobrazit takovou bytost, jakou je anděl, aniž by se uchýlil k laciným ilustracím i když mnohdy založených na abstraktních či dokonce filosofických nebo teologických souvislostech?3 Díla jako jsou např. Nebe nad Berlínem (Wim Wenders, Německo 1987), Ježíš z Montrealu (Denys Arcand, Kanada 1989), Děti 2 Viz Blažejovský, Jaromír: Spiritualita ve filmu. Brno, CDK 2007; Suchánek, Vladimír: Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Olomouc, Nakladatelství Univerzity Palackého 2002; Valušiak, Josef: Střihovou skladbou k n-té dimenzi. Praha: AMU 2000; Салвестрони, Симонетта: Фильмы Андрея Тарковского и русская духовная культура. Москва, Библейско-богословский институт св.апостола Андрея 2008 a další. 3 Např.: Americké velkofilmy typu Desatero (Cecil B.DeMille, USA 1956), Král králů (Nicholas Ray, USA 1961), Ježíš (John Krish-Peter Sykes, USA 1979) nebo cyklus Bible- Genesis v mezinárodní produkci »Lube« (1994-2002). 3
  4. 4. přírody (Thor Fridriksson, Island 1991), Barva ráje (Majíd Majídí, Írán 1999), Sny Akiry Kurosawy (Akira Kurosawa, USA-Japonsko 1990) nebo lyrická hříčka Fifi Pírko (Albert Lamorisse, Francie 1965) přesvědčivě dokazují, že lze, a že to mnohdy nemusí být až tak sofistikované. V obecném smyslu se dá říci, že v každém filmu, který se tématicky a výrazově pohybuje na tématické hranici spirituality a realismu, bychom takovou skutečnost mohli nalézt, samozřejmě počínaje podbízivou komerční zábavou a konče sci-fi nebo fantasy spekulací. Jsou však tvůrci, kteří vkládají do svého díla duchovní skutečnost jako naprostou samozřejmost, jako jistotu, bez které není možná nejen sama existence tohoto světa, ale ani myšlení o tomto světě a namnoze i jako svou osobní zkušenost. Bezpečně se orientují v kulturním a duchovním odkazu počínaje antikou, přes křesťanství až po poslední intelektuální trendy (zůstaneme-li v evropském kontextu) a na základě své tvůrčí invence a vysoké míry vzdělanosti dokáží pootevřít bránu pro druhé do jinak těžko přístupného světa. Mezi umělce, kteří se svým celoživotním dílem neodmyslitelně zařadili mezi velikány světového umění a jejichž tvůrčí myšlení se pohybuje v těchto souvislostech, patří bezesporu Andrej Arseňjevič Tarkovskij.4 Jeho tvorba vyvolává množství otázek, sporů, výkladů, spekulací a analýz nemajících konce jako dílo každého výjimečného umělce. Je nejednoznačná, věrohodně provokující, zahalená do „oparu mystického šerosvitu“ a působící jako hieroglyf tajemství bytí, kterému rozumí pouze „zasvěcení“. Připomíná starou vzácnou knihu napsanou ztraceným jazykem, plným zakódovaných a na první pohled nečitelných významů. A přitom stačí nalézt klíč, jenž je v člověku samém. Nehledat objevnost, intelektuální složitost a ojedinělost umělcova výrazu a tvůrčího přístupu, ale odpověď na ty nejprostší a nejzákladnější otázky, se kterými se každodenně setkáváme.5 I když za jakoukoliv otázkou takto položenou a na první pohled velmi jednoduše formulovanou je skryto množství souvislostí mnohdy zabíhajících do velmi specializovaných oborů jakým je například teologie (kristologie, soterologie, 4 *4.4.1932 Zavražje, SSSR/Rusko - †29.12.1986 Paříž, Francie. 5 Tarkovskij samozřejmě zdaleka není jediným tvůrcem tohoto typu, jenom namátkou: Sergej Paradžanov, Jurij Iljenko, Larisa Šepiťko, Ingmar Bergman, Luis Buñuel, Robert Bresson, Jacques Rivette, Zoltán Huszárik, Kanetó Šindó, Masaki Kobajaši, Jasudžiró Ozu, Akira Kurosawa, František Vláčil a dlouhá řada dalších. 4
  5. 5. eschatologie, atd.), filosofie (fenomenologie), atd. Protože skutečné umění je nepochybně takovou otázkou samo o sobě. Tarkovskij považuje za přirozené a ze stavu doby logicky vyplývající, že tazatelem v těchto souvislostech může být pouze osoba působící na první pohled jako trochu zmatený outsider stojící na okraji společnosti. Samotář „daleko od hlučícího davu“, jedinec, který je ze své podstaty zbaven žádosti po přitažlivých, povrchních a zbytečných věcech. Jenom on dokáže překvapit otázkou, která nás doslova zaskočí, přestože si ji klademe stále, ale nikdy bychom nepředpokládali, že bude vyslovena, navíc právě tímto člověkem, právě ve stávajících souvislostech a dokonce bezelstně, nezištně a nahlas. A naše překvapení se mění v úžas, protože brzy pochopíme, že otázka byla záměrně položena právě nám. Tito tazatelé procházejí napříč jeho filmy ve všech myslitelných podobách jako nenápadní a na svou chvíli trpělivě čekající poslové přinášející do našeho srdce tolik očekávaný, ale právě proto zcela překvapující vzkaz spásy a lásky. Všechny řečené skutečnosti se nacházejí v jeho filmech natolik přesvědčivě a věrohodně, že jsou silnou inspirací i pro jiné umělce a jiná umění. Ale o tom později. TAINARSKÁ BRÁNA – JÁKOBŮV ZÁPAS S ANDĚLEM Základním motivem všech Tarkovského filmů (kromě Ivanova dětství, které je z mnoha důvodů specifické) je zápas pragmatického intelektu z duchovní podstatou světa. Jeho hrdinové cítí, prožívají a žijí na rozhraní sebe sama a své svobody jako plně svéprávné existence, ovšem z druhé strany velmi intenzívně prožívají neodbytné tušení, že k plnohodnotnému životu je zapotřebí ještě něco více. Díky své intelektuální intuici vědí, že existuje neskonale věrohodnější a pravdivější svět než ten, který reálně prožívají, ale nemají pro něj žádný důkaz a především intelektuální odvahu. Tuší, že by se mohlo jednat o víru, ale z podstaty svého intelektualizmu jsou právě k této skutečnosti velmi nedůvěřiví, skeptičtí a opatrní. Uvnitř tohoto duchovního zápasu provází hrdiny zmínění outsideři, kteří jakoby potvrzovali jejich rozpolcenost. Nenápadně, zdánlivě mimochodem, je vedou labyrintem jejich vlastního podvědomí až k uvědomělému poznání. Tato cesta víry se odehrává jako poměrně tvrdý zápas s vlastním strachem z temnoty neschopnosti rozumem pochopit a definovat podstatu bytí ve spojitostech 5
  6. 6. mimointelektuální roviny existence světa jako smyslově vnímatelnému jevení se. Ke zlomu dochází v okamžiku, kdy hrdinův rozum na všech stupních definovatelných vztahů ke světu i k vlastnímu životu zcela selhává a ocitá se v souvislostech, kdy se jakékoliv intelektuální zdůvodnění čehokoliv jeví jako zhroucení všeho podstatného v základech jeho osobnosti. Teprve v této chvíli začíná duchovně „vidět a slyšet“. Do jeho vědomí vstupuje „poslední možnost“, kterou mu jeho existence nabízí. A právě v této situaci je schopen vnímat onu bytost, která stála celý jeho život vedle něj a nabízela mu pomoc. Všimne si svého anděla. Takové poznání „poslední možnosti“ jako jediné zbývající naděje, je současně i rozhodnutím přijmout skutečnost vlastního bytí jako nutnosti „projít tainarskou bránou“ a sestoupit až ke Stygu.6 Znamená to nejenom uznat nutnost smrti jako paradigmatu života, ale především odvahu přijmout věrohodnost víry. Hrdina se nevědomky ocitá v roli Orfea a pokouší se zachránit svou Eurydiku z temnoty podsvětí tak trochu proti své vůli. Jenže Orfeus v zoufalství své lásky selhal a toto selhání je temnotou všesvazujícího strachu našeho srdce, které tak stále svádí zápas s andělem (Bohem). Zápas bez konce. Sám čin projití zapovězenou bránou do podsvětí vstříc smrti pro spásu lásky není nic jiného než věčný boj mezi subjektivní hrůzou z nebytí a touhou spasit vlastní duši pro věčnost bytí, který obsahuje většina světových mytologií v nejrůznějších podobách.7 Toto veliké všelidské podobenství zahrnuje v sobě i křesťanství (např.: legenda o sv.Jiří Drakobijci), klasické pohádky např.: Princ Bajaja, aj. Duchovní východiska tohoto příběhu, jehož počátek je někde v „čase vyhnání člověka ze záře ráje do temnoty země“,8 jsou v Tarkovského tvorbě více než patrné. Už ve svém prvním autorském filmu Andrej Rublev (1966) staví k Rublevovi mrtvého Theofana Greka, který jej nenápadně, ale vášnivě vede v neustálém sporu o smysl a význam života, z nicoty vlastní pýchy ke světlu prozření. Film má ve svém závěru záběr na odlitý zvon s reliéfem sv.Jiří (Georgije), patrona Svaté Rusi, v boji s drakem. Uvnitř dramatické stavby filmu se tím evokuje duchovní rovina celé 6 Viz Ovidius Naso: Proměny. Orfeus a Euridyké. Praha, Svoboda 1974, str. 269-296. 7 Je i v nejstarším dochovaném literárním textu světa: Epos o Gilgamešovi (překl. Lubor Matouš, Praha, Československý spisovatel, KPP 1976.) 8 Gn 3, 22-24; Viz v šintoismu např. Kurosawa, Akira: Sny Akiry Kurosawy, Sen první – Sluneční svit v dešti. (USA-Japonsko 1990). 6
  7. 7. „nereálné“ diskuze mezi Rublevem a Theofanem zcela ojedinělým způsobem, zejména v sekvencích o smyslu Kristovy oběti.9 Rublev v tomto okamžiku vchází do „tainarské brány“ temnot a ve svém zápase s andělem hledá Boha, aby jej našel v utrpení mladičkého zvonaře Borisky. Ve složitých významových parabolách všech jeho filmů lze rozpoznat rozkolísanost autora a tvůrce samého, který nezapře ono typické ruské intelektuální rozpolcení mezi vírou a rozumovým poznáním. Proto je zcela zákonité, že sám Tarkovskij má dvě „realistické“ výjimky v jinak velmi náznakovém, někdy až metaforickém otevírání duchovní polohy bytí. Jednou je již zmiňovaný Andrej Rublev a druhou Nostalgie. V Andreji Rublevovi pracuje s lidským vědomím jako se skutečností, která může od faktické reality navádět hrdinu v realitu duchovní. Dosahuje toho velmi prostými výrazovými prostředky. Herci, kteří představují anděly, jsou stylizováni v pohybu, prostoru, gestu, kostýmu i líčení a navíc zasazeni do mimořádných obrazových a tématických souvislostí. Objevují se pouze ve scéně „křížová cesta a ukřižování Ježíše Krista“, kde doprovázejí celý průvod v čele s Ježíšem až na Golgotu. To samo o sobě je událost patřící k tématickým vrcholům lidské percepce podstaty existence jako takové. Tarkovskij navíc tyto bytosti představuje v dvojjediné úrovni. Tím, že jsou vždy komponováni do plochy čistého bílého sněhu, jsou zcela bílí, splňujíc tak svou podstatu jako bytosti světla, zůstávají mimo reálný vjem vnímatelů,10 kteří se soustřeďují na vjemově dominantní pohyb lidských figur jenž jsou na bílém pozadí sněhu tmavé a jednoznačně přitahují vizuální pozornost. Ze strany druhé, pokud si jich vnímatel všimne, jejich submisivnost se promění na vizuální dominanci a v psychologických souvislostech diváckého vjemu se stanou reálnější než skuteční lidé, protože vnímatel má pocit, že je sám objevil. Je to něco, co je, ale současně není, avšak dominantně to existuje.11 V Nostalgii (1983) se „reálný“ anděl objeví pouze jednou, když přiletí k rodnému domu Andreje v jeho vzpomínce (rozjímání). Andrej zvedne péro padající z nebe, podívá se nahoru a uvidí letícího anděla (mimo kompozici 9 Viz část Hmota a duch. 10 Viz obrázek č.II (u černého bodu) 11 Viz obrázek č.I 7
  8. 8. obrazu). Otočí za ním hlavu a zpozoruje jej stojícího u domu.12 Vize reálného anděla se více neopakuje. Ovšem v průběhu filmu se s připomínkou péra (i padajícího) setkáme několikrát a Andrej se občas podívá na nebe a anděla uvidí, což poznáme podle známého pohybu hlavy. V ostatních filmech to jsou skuteční lidé přinášející rozhodující zprávu a to vždy ve snu.13 Právě sen Tarkovskij činí časoprostorem setkávání dvou jinak neslučitelných jsoucen – reálného bytí člověka a bytí mimo naší lidskou smyslovost. Tuto skutečnost konceptuálně velmi pečlivě vykresluje a definuje ve svém posledním filmu Oběť (1986). Hlavní postava, uměnovědec a bývalý herec Alexandr, dochází k tomuto poznání cestou velmi složitého intelektuálního utrpení. Uvědomuje si, že jeho představa o podstatě světa a smyslu bytí člověka v něm je právě tak nepravdivá jako mapa Evropy ze 17.století, kterou dostane jako dárek od pošťáka Otty. Vytuší, že věci nemohou být krásné a přesto zůstat nepravdivé. Současně však cítí, že ona „věrohodnost světa“ není ve vztahu ke „kráse světa“ rozhodujícím a hlavním činitelem. Ocitá se na hranici smyslově poznatelného „jest“. Je vnitřně připraven ji překročit, ale pýcha intelektu mu to zatím neumožňuje. Opět přichází posel „anděl“ Otto a přiměje jít Alexandra za služebnou Marií. Ten úkolu sice nerozumí, ale vykonává jej, protože už jedná v časoprostoru pokory a poslední možnosti (z vnitřní potřeby se sám od sebe začal modlit). Proto musí za Marií, protože celý film je o jeho cestě za Marií. Každý člověk potřebuje říci jednou provždy své Fiat, právě jako ona. Celá scéna odchodu Alexandra z domu je komponována zrovna tak jako scéna závěrečná, když zapaluje dům. Při jízdě na kole spadne, ušpiní si ruce, silně pohmoždí koleno a k domu dokulhá. Když se na konci „ze snu“ probudí, vrazí nohou do stolu, ale zabolí jej koleno a začne kulhat. Je to ztotožnění snu a skutečnosti jako reálnosti, která je samodruhá ve svém vlastním smyslu. Vrací se do věrohodnosti svého bytí; přijímá sebe jako syna. On, Člověk se musí vrátit do lůna Ženy, k Matce, ať už pod tímto pojmem chápeme cokoliv. Protože jedině u Marie je obětní stůl s křížem, květy a svícnem. Jen ona nám může umýt špinavé ruce od vlastního života pod očistnou vodou z věrohodného 12 Viz obrázek č.III (u bílého bodu) 13 I když, jak už bylo řečeno, jsou to lidé nějak vyčleněni ze společnosti svou „jurodivostí“. 8
  9. 9. pramene, protože pouze ona je schopna ty špinavé ruce uvidět. A jedině ona má právo říci: „Všechno bude v pořádku ... miluj mne ….“ A vyslovit tím onu podstatu, která vyslovena být má. A my ji milujeme. Alexandr si s Marii lehá na obětní stůl po nádherné zpovědi, metafoře o zničené zahradě. Obětní stůl se s nimi zvedá v mystickém spojení Syna a Matky jako pravé Lásky.14 Z hlediska lidského intelektu ovšem skrze smrt.15 Absolutno je až za tainarskou bránou. Andělé jsou tím způsobem u něj včleněni, a zde tento pojem lze použít v jeho plném významu, do absolutních souvislostí celého koncepčního řešení duchovního jsoucna a bytí. Oni propojují všechny myslitelné i nemyslitelné úrovně, polohy, sféry, pronikají do sebemenších a sebenepatrnějších skutečností a zákoutí v souvislostech existujícího světa a připravují tak jakousi „záchytnou síť“ pro okamžik, kdy se člověk do těchto vztahů dostane a napojí se na první úroveň duchovní koncepce bytí. Proto se objevují jako reálně existující bytosti vedle Ježíše Krista, protože to je ona úroveň, ve které se stávají poznatelnými. Tady jsou, připraveni, zjeveni a podávající první zprávu, která by mohla nebo měla otevřít všechny zbývající úrovně. Tam je přítomnost „viditelného“ a identifikovatelného anděla pro takto připraveného člověka samozřejmostí, v určitém slova smyslu, nezbytností. Tarkovskij všechny tyto skutečnosti komponuje jako zcela přirozený řád světa. Je velmi těžké a do velké míry zbytečné spekulovat o tom, jestli to měl takto promyšlené a jestli tyto „andělské úrovně“ svých filmů koncepčně dopředu vypracovával. Příklad z Andreje Rubleva naznačuje, že možná ano, pošťák Otto z Oběti a nejrůznější obrazové i dialogové narážky v Nostalgii (poletující pírka, andělé na fresce Pierra della Francesca, pírko založené v Bibli, jurodivý Domenico, socha anděla ležícího tváří dolů pod vodou, malá dívenka Angela, aj.) také k této hypotéze přispívají. Ostatní spíše nasvědčuje tomu, že šlo více méně o invenční improvizaci vycházející z bezprostřední tvůrčí inspirace: Ivanovo dětství (1962), Solaris (1972), Zrcadlo (1975), Stalker (1979), ale i zde najdeme zcela zřetelné prvky, které naznačují vědomou „andělskou koncepci“ (pes, ptáci, snášející se peří, životní outsideři, …). Celá tato osnova jakéhosi 14 Suchánek, Vladimír: Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Olomouc, Nakladatelství Univerzity Palackého 2002, str. 236-237. 15 Zde smrt v přímém slova smyslu znamená konverzi – umírá pomýlený a tápající člověk a rodí se člověk víry, jdoucí po skutečné a pravdivé cestě života. 9
  10. 10. skrytého zoufalství, hluboce vnitřního nelítostného zápasu se sebou samým, je jemným metaforickým zobrazením věčného zápolení Jákoba s andělem. Věčného střetnutí člověka s Bohem o vstoupení do jeho náruče. Proto se ve Stalkerovi dopouští Tarkovskij skoro až polopatismu, kdy se zoufalí poutníci, kteří jsou přistiženi při lži, pragmatizmu, cynizmu, nerozumnosti a zejména strachu ze sebe sama, vrhají na Stalkera nikoli mu ublížit, ale zbavit se tíhy z neočekávaně probouzející se víry. Není jim to nic platné, svou „tainarskou bránou“ prošli, své srdce a duši spatřili obnažené, horoucí a bolestně trpící. Při návratu na úsvitu spatří svou tvář v jeho a poznají se. Toto podobenství „Jákobova zápasu“ je zdůrazněno předešlou scénou, v níž se Tarkovskij vrací k „cestě skrze“ jako vlastnímu vědomí smrti, pokání, očisty a křtu. Duchovní iniciace probíhá při procházení tunelem, v němž opět evokuje „tainarskou bránu“ Orfeovu, pronikání „za“ v zoufalé touze nalézt, pochopit a spasit vlastní duši, která je ztotožněním lásky. Samozřejmě je nutno mít na zřeteli, že invenční improvizace tohoto typu vycházejí z předem velmi pečlivě promyšleného, zažitého a subjektivně přijatého koncepčního modelu světa jako Univerza, který je připraven a otevřen pro naše protrpěné vstoupení „za“. HMOTA A DUCH Jestliže přijmeme předešlou úvahu za možné východisko, ocitáme se ve velmi těžko definovatelném avšak přesto signifikantním časoprostoru, který nejenom, že vytváří sebe sama, ale současně je sebou samým ve smyslu tohoto bytí jako filmového obrazu. Ve všech filmech Tarkovského se minimálně dvakrát objevuje scéna, která se vymyká veškerým možnostem smyslového vnímání i když je cíleně do těchto souvislostí ukotvena. Pokud vnímatel tyto scény identifikuje právě jako duchovní průnik do svého světa nebo jeho otevření se duchovnímu světu, ocitá se na úrovni, která je schopna jeho smysly uvolnit k vyšším až hraničním možnostem vnímání. V jeho vědomí dojde k doteku a částečnému prolnutí těchto dvou úrovní bytí. Tato zvláštní obrazově dvojjediná existence hmoty a ducha vytváří vnitřní stav vědomí, který otevírá jedinou skutečnou a věrohodnou jsoucnost našeho světa bez přívlastků. Je více než podivuhodné, že Tarkovskij k těmto obrazům dospívá už ve svém prvním autorském filmu Andrej Rublev, kde 10
  11. 11. jsou andělé bytosti plně hmotné a současně plně duchovní. Díky mimořádně precizní výtvarné stylizaci ve škále černobílého obrazu, zůstávají pro nepoučeného a nepřipraveného vnímatele zcela „neviditelní“. Už jsme zmiňovali scénu ruského ukřižování, kde andělé doprovázejí malou skupinku lidí, kteří jdou za Kristem nesoucím kříž. Černobílý obraz je výtvarně koncipován tak, že andělé jsou ve stejném bílém odstínu jako sníh a pohybují se výhradně po bílých plochách. Pozornost je soustředěna na pohyb tmavě oděných lidí a Krista, kteří jsou vizuálně, tedy přirozeně, „čitelní“, kdežto bílí andělé splývají „za časem a prostorem“ vnímatelného světa.16 Tarkovskij tak výsostně obrazovými výrazovými prostředky dokazuje, že naši pozornost poutá prvoplánová skutečnost dění, které je navíc jednoduše zkušenostně definovatelné a vizuálně dominantní, tudíž prosté nutnosti rozjímání. To podstatné je však vizuálně submisivní a odehrává se jakoby až v druhé úrovni, pod povrchem věcí jsoucích. V časoprostoru „za…“.17 Naše vědomí musí tainarskou bránou mytologicky projít, musí nutně překročit tmu vlastního strachu a nevíry ke světlu bytí.18 Režisér tak nejen využívá možností filmového obrazu, světla, barevné škály na maximální úrovni sdělitelnosti, ale současně anděla definuje jako bytost reálně hmotně existující, jsoucí mezi námi, registrovanou našimi smysly, které jsou zapojeny do „chodu“ v souvislostech jenž vyžaduje náš běžný život. My anděly nevidíme duchovně. Navíc jsme ztratili schopnost vytvářet kontexty a souvislosti bez návodu a uvědomovat si, že bytí se odehrává nikoliv na ploše našeho vnímání světa, ale je skutečností mnoha úrovní, jenž jsou mezi sebou propojeny opět mnoha úrovněmi. V tomto smyslu znamená „uvidět“ spíše než smyslový vjem (ten také), především, být vnitřně účasten. Nadto se v tomto filmu obyčejný člověk andělů nedotýká fyzicky ani duchovně. Sám Rublev se kontaktuje s touto rovinou pouze přeneseně, prostřednictvím zesnulého Theofana Greka, který se mu zjevuje hned několikrát. Lze se domnívat, že právě z tohoto důvodu je výtvarná stylizace andělů inspirována 16 Viz obrázek č. II (u černého bodu) 17 Tuto koncepci používá i Tarkovským často obrazově citovaný malíř Pieter Brueghel st. Například na jeho obrazech „Krajina s pádem Ikara (1558)“ nebo „Sčítání lidu v Betlémě (1556)“ jsou zásadní skutečnosti komponovány tak, že zůstávají pro vnímatele zcela mimo dominantní děj. 18 Zde se nabízí úvaha o nezbytnosti mytologického myšlení pro moderního člověka, které jak se zdá je skoro ztracené a obnově přirozeného chápání své vlastní existence jako jednoty protikladu smrti a nesmrtelnosti, tmy a světla, zla a dobra, apatie a lásky, odpuštění a msty. 11
  12. 12. jednak dílem samého Andreje Rubleva a jednak Theofanovými freskami.19 To je scéna zmíněná na začátku. Tarkovskij používá propojení dvou sekvencí – v první se objevuje v nejrůznějších souvislostech „událost“ plně nesouvisející s reálnou skutečností v zadaných souvislostech. Např. peří, které padá k zemi a může být definováno jako sníh. V Rublevovi je to „sněžení do chrámu“, „nález velkého mrtvého ptáka“; v Solaris je to velmi zvláštní sen o návratu mrtvé matky; v Zrcadle je to parafráze obrazů Georgese de LaTour20; ve Stalkerovi je to sněžení topolového chmýří i když nikde žádné stromy nejsou a scéna se zřetelně odehrává na podzim; v Nostalgii několikrát opakovaná scéna s padajícím ptačím pírkem, reálný anděl, dívenka v zatopeném kostele, blázen boží Domenico; v Oběti odkaz na anděla jako nositele zpráv (pošťák Otto) a citace z Písma svatého. Právě tyto scény, prolnutí reálné skutečnosti s duchovní, vymezují skrytou existenci „jiné reality“, která otevírá v lidském vědomí víru v možnost doteku s odlišnou úrovní bytí než můžeme v příběhu smyslově sledovat. Předpokládá to jistou míru vzdělanosti a základní orientace v křesťanských základech evropské kultury. Tarkovskij navíc vychází i ze souvislostí ruských duchovních tradic, které mimo jiné, obsahují fenomén tzv. jurodivého člověka, což lze pochopit jako blázna ve jméno Boží. V přeneseném slova smyslu, člověka „postiženého Bohem“, předobraz anděla (jurodivá v Rublevovi, Berton v Solaris, Stalker ve Stalkerovi, Domenico v Nostalgii, pošťák Otto v Oběti). Tímto prolnutím hmoty, duše a ducha vytváří Tarkovskij velmi neobvyklý časoprostor bytí uvnitř lidské bytosti, který svou věrohodností nejen, že propojuje hmotnou a duchovní úroveň jsoucna, ale především definuje tyto dva světy jako svět věrohodně a nerozdělitelně jediný. KONTAKT Smyslovým vstoupením do takového časoprostoru se pro vědomí vytváří velmi složitý řád přebývání v něm a z toho následně vyplývajících možností kontaktů a komunikace. Tuto okolnost Tarkovskij řeší velmi jednoduše, nesnaží se cokoliv vysvětlovat. Situace je uskutečněna bez přípravy, bez 19 Chrám Proměnění Páně na Eliášově ulici ve Velikém Novgorodu. 20 Viz obrázek č. IV 12
  13. 13. náznaků, bez pomocných nápověd. Z druhé strany tak vytváří velmi kritické souvislosti pro vnímatele, protože v případě že nejsou schopni tento prostor zachytit, ocitají se zcela mimo příběh i mimo význam celého díla. Jestliže se vrátíme k vytváření onoho zvláštního časoprostoru, ve kterém se odehraje prolnutí hmoty a ducha nebo přesněji vyjevení této skutečnosti, tak právě v tomto okamžiku dochází ke kontaktu. Člověku (hrdinovi i vnímateli) je sdělen fakt, který je z jedné strany samozřejmý a ze strany druhé zcela výjimečný. Ona výjimečnost je podstatou jeho věrohodnosti. A v těchto souvislostech dochází k otevření připraveného lidského vědomí. Setkání je uskutečňováno velmi přirozeně a jak už bylo řečeno, povětšinou člověk neví, že je v kontaktu s andělem (Andrej Rublev – Rublev a peří v chrámu, Rublev a Theofan Grek; Solaris – dr.Kelvin a Berton, dr.Kelvin a dr.Snaut; Zrcadlo – Otec Ignata a dívka s prasklým rtem nebo Ignat a odraz anděla v zrcadle; Stalker – Poutníci a Stalker, Poutníci a Martyška; Oběť – Alexander a Otto). Nebo mu to je sděleno jasně a bez skrytosti (Nostalgie – Andrej a anděl, Andrej a Angela). Povětšinou se to však dovídá pouze jako přijímanou zprávu, která je z jeho pohledu zdánlivě absurdní (Nostalgie, Oběť) nebo jako prožívaný skutkový stav, který je sice sám o sobě absurdní, ale vděčně přijímaný jako stav určité morální katarze (Solaris, Zrcadlo). Ve čtyřech filmech využívá Tarkovskij navíc ještě jednoho znaku k posunutí a završení tohoto kontaktu na vyšší úroveň (Solaris, Zrcadlo, Stalker, Nostalgie). Hlavní hrdinové jsou zde sami nositeli nesmazatelného znamení, jakési „andělské pečeti“, v určitém smyslu Jákobova znamení, které se může chápat jako jejich skrytá planoucí touha. Mají ve vlasech zřetelný šedivý pramen. Ve filmu Zrcadlo je použit zcela zvláštní obraz. Vojenský instruktor, válečný invalida, kterému chybí na hlavě kus lebky (zranění z fronty), navíc koktá a je v jakési souvislosti s rusovlasou dívkou s prasklým rtem, která představuje neurčitého anděla, jako počínající lásku a naději. Tato „obnaženost vědomí“ člověka je významově propojena s obrazem „brueghelovského ráje“. Takové svědectví není výsledkem provinění ani nevíry ani skepse, ale naopak, uskutečněním vzletu, který poznamenává navždy. Tento člověk je nejen nositelem budoucího poznání o paralelním světě ze svého nitra, ale je předurčen k tomu aby podal o tomto světě svědectví jako o jediném věrohodném. Znamení nedefinuje hrdinu jako anděla, ale jako lidskou bytost, 13
  14. 14. která je schopna anděly nejenom vidět a komunikovat s nimi v řádu reálné existence, ale chápat je jako přirozenou součást existujícího světa. Je to znamením i zřejmé lidské bezmocnosti ve vztahu k takovému světu i ve vztahu k této skutečnosti v sobě. Pokud hledá skutečnou pravdu. Jestliže ji nehledá, nikdy u něj k „zápasu s andělem“ nedojde. Nebude označen, to znamená, nebude vědět svým srdcem. Tak se u Tarkovského, v určitém smyslu, stává „andělem“ i nepatrná skutečnost svědčící o přítomnosti nebo snad jen dotýkání se člověka k tomuto stavu. Jaký je rozdíl mezi reálnými bytostmi andělů ve filmech Andrej Rublev a Nostalgie, jakýmisi tušenými, mimovědomými „vzpomínkami“ v Solaris či Zrcadle a reálnými lidmi v Solaris, Stalkerovi či Oběti? Dá se říci, že minimální a je pouze ve způsobu styku, který vyplývá z možnosti kontaktu. Zatímco v Andreji Rublevovi reální andělé doprovázejí ruského Krista až na kříž21, v Nostalgii spadne několikrát péro z nebe, ovšem i zde v závěru padá do chrámu „sníh“, což lze vysvětlovat i jako peří andělských křídel (viz Andrej Rublev nebo Stalker), eventuálně jako znamení nastávající Apokalypsy.22 V Solaris a Oběti je to nenápadný, zdánlivě trochu vyšinutý človíček, který sděluje podstatné poselství. Dr.Snaut, podivínský vědec ze Solaris, je dr.Kelvinovi neustále přítomen, nese znaky vědce, tak trochu člověka mimo tento svět, ale přitom je schopen políbit ruku Harey, která je svého druhu replikantem, protože existuje pouze proto, že eticky vychází z reálného morálního stavu lidského svědomí, poněvadž každý člověk patří sice samému sobě, ale jeho povinností je vstoupit do pravdy samého sebe. Jak říká dr.Snaut: „ … člověku je 21 I zde je ovšem realita v realitě, protože obraz je zobrazením Rublevova vyprávění jako jeho představy duchovně trpící a ponížené Rusi. Celá scéna s ukřižováním Krista se tím stává obrazným podobenstvím, jeho subjektivní vizí, ve které se andělé objevují jako přirozená součást světa. Tudíž jsou, i když se o nich nezmiňuje. Jsou, protože patří do reálného řádu stvořeného světa, který je přirozenou a věrohodnou součástí Rublevovy bytosti. Právě tak při setkání se zemřelým Theofanem Grekem ve vypáleném chrámu, kde říká: „Neznám nic horšího, než když do chrámu sněží“. Přitom je zřetelně vidět, že na mrtvé lidi padá jemné drobné peří. Tento patrný paradox přesvědčivě dokumentuje vědomé vs. nevědomé vnímání reálií existujícího jsoucna. Rublev v tomto okamžiku přestává anděly „vidět“, protože z vlastní pýchy zavrhl dar boží – umění malovat. Sám zastřel své vědomí slepotou světa. 22 Tarkovskij několikrát ve svých filmech naznačil, že přítomnost „padajícího chmýří, peří, sněhu“, je projevem posledního soudu, který se v tom okamžiku odehrává v rovině věčnosti. Který jakoby probíhal permanentně a člověk je do něho začleněn právě skutečností svého „zápasu s andělem“. 14
  15. 15. 23 zapotřebí Člověk.“ V Zrcadle jde jakoby o letmou vzpomínku otce Ignata na jeho platonickou chlapeckou lásku, již zmíněnou dívku s prasklým rtem a nádherně rusými vlasy. Něco podobného uvidí i sám Ignat v odraze zrcadla v místnosti na stěně vesnického domu. A ještě jemnou dlaň, která zakrývá plamen louče. Celá scéna, tvář dívky i dlaň zakrývající světlo zvěsti je komponována a stylizována podle obrazu Georgese de LaTour Sv.Josef, jehož téma je andělské zvěstování.24 Zejména v detailu dlaně zakrývající plamen louče je vidět, že bytost má na sobě bílou tuniku, právě tak jako andělé v Andreji Rublevovi.25 Ona bytost je přítomna zde a teď, skrze prostor i čas. Možná je to onen ptáček, který vlétl otci Ignata do vlasů v době války v pozadí se snovou brueghelovskou zimní krajinou.26 Možná je to i ptáček, který se tiskne k tomu, kdo propadl těžké nostalgii.27 Ve Stalkerovi se znovu potkáváme s poznamenaným člověkem (pramen šedých vlasů na hlavě). Je to opět ten, který zápasil s andělem. Jeho jistota je odzbrojující a jeho víra samozřejmá. Na konci se v jeho obydlí snáší pápěří „přítomných andělů“. Tento fakt, jak už bylo řečeno, potvrdí Tarkovskij až v Nostalgii. Pád péra, voda, reálný anděl28, dívenka jménem Angela a sněžení. Všechno souvisí se vším. Aby měl Andrej jistotu, zeptá se dívenky, která vstoupí do rozpadlého kostela hned po pádu péra na hladinu říčky jím protékající jako zázračný pramen v každé gotické katedrále, na její jméno a dostane se mu odpovědi, která musí přijít: „Angela.“ „Skvělé!“, zaraduje se Andrej, protože uslyšel to co uslyšet měl! To všechno jsou znaky poznamenávající obraz mimořádným množstvím souvislostí právě ve vztahu k duchovní rovině bytí. V Oběti pak už jen podivínský človíček, venkovský pošťák Otto. Především se hned na začátku hlavního hrdiny zeptá jaký má vztah k Bohu, pak pozdraví služebnou Marii: „Buď zdráva, Maria“, a nakonec udělí Alexandrovi zcela absurdní radu: „Musíš jít za Marií a ležet s ní!“, což většina současných interpretací chápe jako – vyspi se s ní. Ale to je veliký omyl. Všechny typy kontaktů jaké ve svých filmech Tarkovskij používá jsou v podstatě naprosto 23 Podle titulkové listiny. Ve skrytém významu je zde řečeno: „…člověku je zapotřebí Kristus.“ 24 Viz obrázky č. IV, V, VI. 25 Viz obrázek č. VI. 26 Viz obrázek č. IIIa. Tyto krajiny na obrazech Pietera Brueghela st. používá Tarkovskij jako podobenství ztraceného ráje jenž je neustále přítomen v srdci člověka (Viz Solaris). 27 Předposlední scéna z filmu Zrcadlo. 28 Viz obrázek č. III (u bílého bodu) 15
  16. 16. reálné i z hlediska pragmaticky uvažujícího člověka, až na anděly, kteří svou podobou odpovídají zažitému úzu obecné představy a obrazu přijatém výtvarnou stylizací v průběhu dějin výtvarných umění. V kontextu celého jeho díla se ovšem touto škálou podobenství vyjasňuje cosi podstatnějšího a sice, že je pravděpodobně zcela nedůležité jak andělé při kontaktu vypadají, významnější je fakt toho, co nám sdělují, jak to dělají abychom na tento okamžik byli připraveni. Z toho vyplývá i zcela zásadní otázka – nejenom sdělení vnímat, přijmout, pochopit, ale především se podle něj zachovat. Což znamená tomuto poselství uvěřit. A právě onen zásadní zlom v lidském vědomí, objevení se víry, Tarkovskij dává „do rukou“ andělům, jejich schopnosti takové poselství předat. PŘEDÁNÍ POSELSTVÍ Hrdina Tarkovského filmů je člověk, který povětšinou setrvává stranou společnosti. Je intelektuálem, jenž v souvislosti se svým věkem, zkušenostmi a do velké míry i s přicházejícími životními bilancemi, stojí v centru nejrůznějších pádů a vzletů, stresů a depresí s tím souvisejících. Výsledkem je stav, ve kterém se musí rozhodnout co se svým životem dál. Kam směřovat a v jakých okolnostech žít. Ve chvíli, kdy tento duševní stav nabývá vrcholu, přichází někdo, kdo mu je určitým způsobem blízký a pro něj důvěryhodný a sděluje mu překvapivou zprávu, která se týká jeho nejskrytějších reflexí. Někdy až tak hlubokých a zásadních, že si je dotyčný odmítá přiznat i sám sobě. Vliv všech těchto skutečností na jeho dlouhodobé duševní rozpoložení a současný stav jeho vztahu ke světu, hrdinu přesvědčí, že poselství, které mu bylo sděleno je přesně tím řešením, jenž mu umožní pochopit a nasměrovat svůj další život. Přijmutí tohoto poselství však vyžaduje zcela změnit nebo velmi radikálně proměnit žebříček vlastních životních hodnot. Ve své podstatě jen otevřeně sám sobě přiznat, že veškeré trýznivé úvahy se týkaly právě těchto skutečností. Z tohoto konceptu se vyčleňují tři filmy: Ivanovo dětství, Andrej Rublev a Zrcadlo. Zde dochází k posunu, protože jsou to filmy, které otevírají vnitřní duchovní vztahy hrdiny v odlišných souvislostech. V Ivanově dětství, který je Tarkovského debutem zděděném po odvolaném režisérovi, nemohl z mnoha příčin 16
  17. 17. dramaticko-významovou stavbu příběhu zcela přepracovat i když jeho zásadní autorský vliv na konečnou podobu filmu je více než patrný. I tak stojí trochu stranou, proto jej do tohoto výčtu zařazujeme jen okrajově. Ve filmu Andrej Rublev je hlavním hrdinou umělec a navíc pravoslavný mnich. I když má neustálé pochybnosti o vlastní tvorbě a jejím smyslu, nikdy nepochybuje o prameni krásy a skutečném tvůrci. Z těchto důvodů jsou pro něj andělé zcela reálnou skutečností, nad kterou se zásadně nezamýšlí. Vidí a cítí je všude kolem sebe, vidí i jejich symbolickou „smrt“ zapříčiněnou lidskou nenávistí.29 Proto jsou součástí jeho ikon a fresek. Jsou přirozeným prvkem jeho života jako samozřejmá věrohodnost existence světa. Jak už bylo zmíněno, přestává je vidět a cítit v jediném okamžiku, když se zříká svého daru od Boha, malování. Zrcadlo je výjimečný film, stojící do velké míry zdánlivě stranou celého jeho díla a to hned z několika příčin. Jedná se o autorskou sebereflexi, která se nachází přesně „uprostřed jeho tvorby“. To samozřejmě Tarkovskij v té době netušil, ale o to jsou tyto souvislosti zajímavější. Téma filmu je definováno nenápadnou replikou, pronesenou jednou s kolegyň hlavní hrdinky: „V půli naší zemské pouti, když se vkročí, já octnul jsem se v tmavém pustém lese …“, což je úvodní verš Dantovy Božské komedie.30 Následuje verš, který už ve filmu není „ … neb cesta pravá zmizela mi z očí.“ Jakoby se nám Tarkovskij snažil otevřít i jiné dimenze vnitřní duchovnosti lidského bytí. Také Dante se dotýká prastaré báje o překročení tainarské brány Orfeem do podsvětí. Připomíná, že tento krok bude jednou nucen udělat každý z nás. Bez výjimky, každý se jednou zastaví, protože ztratil cestu, zbloudil a jeho oči i vnitřní zrak potemněly, propadl se až na dno. Jeho vědomí i intelekt selhaly ve všech souvislostech. A v tomto okamžiku přichází anděl (u Danta Vergilius), ve filmu letmá vzpomínka na dívenku z prasklým rtem, která svým objevením se z hlubin podvědomí (podsvětí) přichází se světlem Kristovým jako posel věčnosti lásky. Ve všech ostatních filmech dodržuje koncepci „poslední možnosti“, o které již byla řeč. V celém svém díle Andrej Tarkovskij tak nejenom ukazuje věrohodnou přirozenost těchto skutečností, ale především nevyhnutelnost 29 Ve filmu jsou to rozkládající se zbytky mrtvé labutě. 30 Dante Alighieri: Božská komedie. (překl. J.Vrchlický) Praha, J.Otto 1928, Peklo, str. 9 17
  18. 18. chápat svou existenci v souvislostech existujícího světa jako bytí založené a jsoucí na výsostně duchovním základu. Toto své hluboké přesvědčení podává natolik sugestivně, věrohodně a samozřejmě, že je schopen zasáhnout mimořádně intenzívně a inspiračně i jiné umělce až do podstaty jejich tvorby. U některých až tak, že vyvolá další vlnu potřeby se s touto skutečností vyrovnat a opětovně jí sdělit. V evropském kontextu např. Nostalghia – Song for Tarkovsky francouzského pianisty Françoise Couturiera; Arbos (věnováno Andreji Tarkovskému), hudební kompozice světoznámého estonského skladatele Arvo Pärta nebo Hommage à Andrei Tarkovsky, pocta několika evropských skladatelů pod vedením Claudia Abada. Jedná se o hudební kompozici, jejíž jednotlivé části jsou inspirovány Tarkovského filmy. V českém prostředí jsou známy například hudební kompozice Martina Dohnala.31 Všimneme si ale zcela neznámého díla pedagožky a výtvarnice Vladislavy Kyselé-Havránkové, působící v Praze. ZÁPAS S ANDĚLEM (z jiné strany) Vladislava Kyselá-Havránková se setkala s Tarkovského filmy při svém studijním pobytu v SSSR koncem r.1989 a jejich duchovní intenzita ji zasáhla natolik hluboko a zásadně, že po návratu domů změnila svou absolventskou práci a rozhodla se vytvořit a obhájit projekt ze svého druhého oboru: ruský jazyk a výtvarná výchova a namalovala cyklus čtyř obrazů inspirovaných vnitřním spirituálním smyslem Tarkovského díla. Ona sama náměty svých obrazů považuje za stěžejní vnitřní polohy, ve kterých se pohybuje Tarkovského inspirace a odpovídá tomu i její přístup k tvorbě. Je výsostně intuitivní a výrazně emocionální se zřetelným akcentem k existenciálním otázkám. Cyklus tvoři jednotu – kompoziční, obsahovou, rukopisnou i svou barevnou koncepcí. Velký důraz byl kladen na „prožití“ použitých materiálů. Klíh, mouka, vaječná tempera, písek a sololit byly však postupně nahrazovány čistou lazurní malbou, ve které byl hlavní důraz kladen na tvar, pohyb, světlo a barvu. Konečným rozhodnutím bylo plátno a olej, na což měl velký vliv i rozměr obrazů. Velký formát jí 31 Hudební skladatel, herec a dramaturg, člen HaDivadla. 18
  19. 19. dovoloval vnitřně ukázněnou improvizaci ve tvaru, zacházení s prostorem a kompozicí. Každý obraz a jeho téma má jedinou dominantní barvu a její valéry.32 Postupem času se začalo vynořovat i základní téma celého cyklu – ponoření se do tmy znamená vkročení do světla. Anděl není vidět, protože nás drží v objetí. Výraznou inspirací bylo zejména studium díla Josefa Šímy a potažmo Marka Rothka. VLADISLAVA KYSELÁ - OBRAZOVÝ CYKLUS „ZVĚČNĚLÝ ČAS“, absolventská práce na PdF UP Olomouc, 1991. TMA (Strach) 33 Šímův obraz Dávná extáze je jakoby kontrapolárně v kompozici prostoru a světla s prvním obrazem cyklu Kyselé-Havránkové – Tmou. Dávná extáze je chvějivé zůstávání světla extatického prožitku, který vůbec nemusel patřit samému Šímovi. Světlo smaragdově opalizující jako z hlubin jdoucí a plovoucí nad tmami, které se před ním zdánlivě rozestupují a současně jej poznenáhlu pohlcují jako starodávnou vzpomínku.34 Kdežto Tma u Kyselé- Havránkové je světelně v protipozici, Tma se nachází v hlubinách světla a je vnímána jako smrt, zapomnění, uzavření, pád, strach, konec. Je rozumově nevysvětlitelná a nedefinovatelná, je intelektuálně v protikladu se životem. Ovšem tím, že Kyselá-Havránková posunula dominanci ke světlu, zdánlivě protismyslně, dosahuje opačného efektu, tma je pohlcována, protože světlo jakoby z ní vycházelo, ale je přitom oddělené. První den stvoření,35 tušené budoucí vzkříšení, nekonečná obnova života v samé své podstatě. Možná okamžik stvoření andělů. Onen klid, spočívající „pokorná netečnost“ ponořená do sebe jako největší tajemství bytí, pro které neexistuje definovatelná zkušenost. Hlubiny smrti jsou temnotou, ze které se rodí světlo. Pokud bude existovat člověk, tato otázka už nikdy nevymizí, je nezodpověditelná, je vyjádřením absolutního strachu, protože smrt je jako 32 Viz Kyselá, Vladislava: Zvěčnělý čas. Myšlenková konfrontace filmového a výtvarného díla. (Diplomová práce). Olomouc, PdF UP 1991. 33 Viz obrázek č. IX 34 Viz obrázek č. VII. V této souvislosti je mimořádně zajímavý první obraz z cyklu Stvoření světa Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise. Oba mají modré okno a tunelovitou propast. Náhoda, znalost, stejný inspirační prožitek, stejné duchovní vidění … ? (Viz obrázek č.VIIa) 35 Gn 1, 3-5 19
  20. 20. brána do podsvětí, do bytí „za“. Opět se dotýkáme motivu, že každý člověk se jednou stane Orfeem a sestoupí ze světla do tmy. Zřejmá inspirace Šímou i zde nalézá své zdroje. Šíma Orfeovu bránu maloval jako světlo a lze se jen dohadovat o množství podobných abstraktních motivů u jiných malířů (El Greco, M.Rothko, P.Klee, W.Turner, J.Miró, F.Bacon, J.Pollock a další). Kyselá-Havránková se zde dotýká dávného sebezničujícího bytí umělců jejichž tvorba je obětí pro zachování a utvrzení odkazu ráje jako jednou provždy definovatelného absolutna.36 „Téměř by se řeklo, že sestupňováním věků zříme umění starověku v závratné výši. Je nutno opustit tuto hvězdu pro závratný nepořádek, který kvapí jinam? Možná však, že i všechny tyto jeho proměny nejsou než obrovským úsilím, dobrati se nezměnitelných rysů bájí.“37 Kyselá-Havránková intuitivně proniká do tragiky lidského vědomí a pokouší se maximálně vylučovat čas a prostor. „Tvrdíme, že subjekt je podstatný, že jen takový námět je platný, který je tragický a bezčasý. Proto cítíme duchovní spřízněnost s primitivním a archaickým uměním.“38 „Kamenný útvar“ na obraze Tma lze také pojímat jako sedící torzo, které v symbióze s trojúhelníkovým objektem „vplouvá“, „vchází“, „proniká“ do „svého“ zrození jasně avizovaném světlem čekajícím na vniknutí tohoto torza do sebe.39 Dominantní odstínem je jemně modrá nebo spíše hebce šedomodrá. Je bezvýhradně dvojjediná a uvnitř sebe jakoby samu sebe popírala. Ona je modrou a není modrou, dostává se do ní bílá, ale takovým výjimečným způsobem. Ztrácí se v ní a proměňuje modrou v chvějivě teplou, jakoby spící bílou. Tento barevný odstín se objevuje v bílé i u ostatních obrazů cyklu Plynutí, Vznášení a Světlo. Navíc šedomodrá zde představuje silnou vnitřní vášeň a jakoby evokovala a zosobňovala v tom nejhlubším filosofickém významu souvislosti erótu. Kyselá-Havránková zde, možná mimovědomě, pracuje s ozvěnami prazákladních mýtů o zrození světa, kterých se dotýkala při studiu tvorby Josefa Šímy a možná také 36 Někdo platí duší, jiný „jen“ životem. Josef Císařovský: Čtyři okamžiky ticha (film). Australští Aboriginé malují živé bytosti aby je zachovali pro budoucnost v jejich duchovní podstatě. Věří, že namalovaný obraz přenese životní sílu a moudrost všemu namalovanému z období snění a zachová jej pro věčnost. I v paměti lidí (paměť jako morální odpovědnost). 37 Holan, Vladimír: Daidalos čili o mocnosti sochařství. Život XII, 1933-4, str.100 38 Compton, M.: Rothko, M. the Subjekt of the Artist, in M.Rothko (katalog výstavy). The Tate Gallery, London 1987, str.69, in Bydžovská, Lenka – Srp, Karel: Josef Šíma – Návrat Theseův, Praha, Callery 2006, str.139 39 Viz obrázek č. VIII (Šíma zde používá metaforu čekající Eurydiky). 20
  21. 21. v kontextu s vnitřním souzněním s dílem Marka Rothka. Toto silně erotizující chvění prostupuje celým cyklem. Být vteřinou, kdy se Erós ujímá vlády, kdy v neodvratitelném aktu stvoření veškerenstva začíná pronikat do tmy neexistence, která v očekávání extáze ve vnitřním vidění světla, tuší svou smrt. Kdy se prvopočáteční Chaos silou jeho všeobjímající vášně proměňuje v Kosmos, svět založený na řádu lásky, a který se stal základem pro vznik všeho.40 Pronikající a pronikané, okamžik splynutí, počátek počátku. Bůh ve svém srdci vysloví jméno pro lásku a nic se stane vším. Projevená láska exploduje jako podstata bytí. Láska pronikající a proměňující všechno … zbylý čas je už „pouze“ spěním ke světlu. Nejzásadnější je proces zrození touhy jako lásky a lásky jako touhy. Orfeus proniká tainarskou bránou a spouští nevýslovnou energii, která vyzařuje z temnoty smrti, energii vzkříšení. Časoprostor během okamžiku v extatické proměně změní svou podstatu z neodvratitelné konečnosti smrti na neodvratitelnou věčnost bytí. Koncepční řešení celého obrazu zdůrazňuje pohyb objektu směrem dovnitř tmavého zejícího prázdna a současně nahoru. Jde tedy o okamžik zrodu, o počátek nejzásadnějšího aktu z hlediska bytí, o překročení prahu temnoty, hranice absolutně neznámého. Kontrapozice světla a tmy je zde potvrzením stavu, který komentuje sv.Jan.41 Navíc Kyselá-Havránková zde dále člení obraz na dvě časoprostorové situace. Prvotní, výchozí, se nachází pod objektem spočívajícím na ploše patřící tmě a zřetelně směřující do tmy (smrti). Vše, co je vertikálně nad touto plochou, jakoby už patřilo do stavu harmonického kosmu, který se nachází v předtuše očekávání proniknutí a explozi světla. Je připraveno na stav bytí. Kdežto situace časoprostoru vertikálně pod tímto objektem je zanikající chaos jenž se v ustávajícím vlnění pomalu rozpouští v přicházející harmonii zrození. Otevřená a zející hlubina tmy nesměřuje nikam, je v očekávání vstoupení. Propojí se mužské s ženským jako princip harmonie, plus a mínus, smrt a život, nahoře a dole. Neexistuje dominantní a submisivní, existuje pouze „jest“ jako absolutní pozitivní princip stvoření. V určitém smyslu lze tento 40 Viz Zamarovský, Vojtěch: Bohové a hrdinové antických bájí. Praha, Mladá fronta 1970, str.117. 41 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. J 1,5 21
  22. 22. stav chápat jako prvotní vody a přichází oddělení vod nahoře od vod dole.42 Tma je hluboký vnitřní polibek jdoucí až za hranici existujícího proto, aby existující mohlo vzniknout ... je to splynutí, je to absolutní objetí, velnutí ... závěrečné Světlo je pak výbuch, skoro nepostřehnutelný okamžik, exploze, orgiastický výkřik Slova, které stvořilo Kosmos, svět existující v harmonii.43 PLYNUTÍ 44 Druhý obraz už naznačuje počínající pohyb jako reálný stav proniknuté skutečnosti. Dokonce i s jemným náznakem spíše tušených zjemněle narůžovělých valérů příští nachové jako tepající krve, která se „vlévá do žil budoucího života“ a je živoucí bolestí pronikání. Světlo proniká dovnitř ven. Prvopočáteční vášeň extase stvoření. Toto početí se odehrává ve vnitřním duchovním časoprostoru, který zde není vnímán existenciálně, ve smyslu hmoty, ale výsostně extaticky, kdy vše, co se v obraze nachází, nelze chápat jako předměty ani jako jevy v hmotném pojmovém smyslu, ale jako stav předpředmětný, nemající svou vlastní podstatou z hmotou cokoliv společného. Je to duchovní dění se, kontradikce pronikajícího s pronikaným v aktu pronikání jako paradoxní jednota … . Svým způsobem by se dalo vše viditelné definovat jako cosi reálně se formující jenž je zasaženo světlem, ve kterém se vše stalo, protože ve tmě (smrti) to neexistovalo. A když, tak jako „boží myšlenka“. V příštím okamžiku bude vše jinak. Je to jako když se zapne silný reflektor v hlubinách oceánu, vidíme „tvář jeho duše“, která je nekonečná a nesmrtelná. Pravděpodobně se díváme na okamžik oddělení světla od tmy, zrození myšlenky „v srdci Boha“, stvoření anděla. Modrá jako naděje je oproti prvnímu obrazu dominantní. Předešlé našedlé tušení modré bylo v jistém smyslu předzvěstí naděje, o které nevíme nic, ani co obnáší, ani co znamená jako taková. Zde se šedomodré valéry proměňují na zřetelně modré, ale i zde z nich modrá vychází. Z jedné strany podléhají rozplynutí 42 Gn 1,1-8 43 „Ve své hluboké moudrosti tě poučí čím je (Bůh) a jak úžasně sladce tu přebývá jeden milovaný v druhém a proniká oním druhým tak, že se už jeden od druhého skutečně nedá rozpoznat. Vzájemně se vlastní v rozkoši, ústa v ústech, srdce v srdci, tělo v těle a duše v duši, a zatímco jimi oběma protéká jedna jediná sladká božská přirozenost, jsou svou vzájemností jedním, a přece zároveň oba zůstávají sami sebou, dokonce stále. (Mommaers, 58n).“ (Hadewijch z Avers 1230-1260). In: Grün, Anselm – Riedl, Bernard: Mystika a erós. Praha, Česká křesťanská akademie 1996, str.42-43 44 Viz obrázek č. X 22
  23. 23. v bílé a ze strany druhé působí skrze světlo jako silně proniknuté zbytky tmy. A v tomto světle všechno „jest“. VZNÁŠENÍ 45 Tvary a hmotnost se výrazně mění. Éterická duchovní modř se stává velmi „hmotnou hnědí“, která se přes okrové a zlatavé odstíny taví do bílého světla jenž tvaruje samo sebe do jakési všeobsahující formy zahrnující v sobě veškerou dějinnou podstatu světa od okamžiku svého stvoření, včetně prvotního hříchu, který skoná na kříži při definitivním vykoupení Synem člověka. V tomto kontextu musí být ve smyslu jednoty časoprostoru kříže korpus. Zde ženský, objatý a rozpuštěný v „křídlech přítomných andělů“. Jakoby vznášení prostupovalo všechno, kde se nachází člověk. Je to Jákobův žebřík, po kterém sestupují a vystupují andělé aby připomněli Hospodinovu přítomnost.46 Je to právě žena s veškerenstvem své podstaty jenž spolu se svým zaslíbeným synem skrze tento kříž spočívá ve svatosti od okamžiku, kdy tak Bůh rozhodl. To znamená přijmout své lidství jako lidství Kristovo i s jeho cestou i s jeho utrpením i s jeho vzkříšením. V tomto smyslu je každá žena podřízena bolesti lásky a je na kříži společně se „svým synem“. Je s ním prokletá, vyvolená, povýšená, blahoslavená i živá i mrtvá. V ní je Bůh a ona je v Bohu. (Hle, toto je moje tělo; Hle, toto je moje krev - cítí Panna Maria pod křížem jako matka, jež z krve zrodila Syna a jehož krev dopadající z kříže posvěcuje nejen zem, ale především veškeré bytí jako pramen života47 a tím činí člověka „obětí úplnou a ustavičnou.“48). Kyselá- Havránková je pohroužena do tvorby jako estetického stavu bytí naplno a zcela bytostně. Je maximálně ztotožněna s předmětem tématu, uvnitř kterého poodkrývá i významné orgazmické, tedy extatické esence při splynutí hmotné podstaty stvořeného světa s duchovní.49 Synovství ženy na kříži, za ním se ze „tmy noci páteční“ rozsvěcuje anděl (tedy substance toho, co my lidé chápeme jako anděly) a skrze něj do všeho proniká světlo jako zázrak, 45 Viz obrázek č. XI 46 Gen 28, 10-22 47 Cantalamessa, Raniero: Eucharistie - naše posvěcení. (Tajemství poslední večeře). Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1997, str. 51-52. 48 „Skrze něho ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou, abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými ... Pro tuto oběť našeho smíření, dej, Bože, celému světu mír a spásu.“ Český misál. Praha, Česká katolická charita 1980, str.299. 49 Tyto esence se týkají jak tvorby, tak časoprostoru tématu díla. Viz část Erós. 23
  24. 24. který ani zázrakem není, protože se jedná o skutečnou, věrohodnou realitu, ve které se ukřižovaná podstata lidství začíná „rozsvěcet“ do absolutna sebe v Něm v nekonečně trvajícím vzdechu lásky ... Tma má tuto naznačenou erotickou extatičnost uvnitř sebe zakódovanou jako budoucí stvoření Světla, Plynutí je pokračováním extatického tajemství v odkrytost stvoření jako vnitřního rozhodnutí stvořitele, Vznášení už tímto vzdechem je. Ve smyslu viny i vykoupení. Je to absolutní rozkoš ze vstoupení (vznesení se) do absolutního bytí. Ve výsostně výtvarném symbolu kříže, na kterém je žena jako ta jež uvnitř člověka podlehla pokušení, ale z jejíhož ponížení a zaslíbeného utrpení se zrodil ten, který patou rozdrtil hadovi hlavu.50 Zde by mohlo být napovězeno pochopení již zmíněné extatické scény z Tarkovského filmu Oběť, kdy Alexander uléhá se služkou Marií na obětní stůl a ona jej obejme se slovy: „Všechno bude dobré … miluj mě …“ a sjednocené principy, mužský a ženský, ve vznesení se nad hmotnou přirozenost světa, vrátí člověku nadějí na znovuobnovení lásky ve jménu zachování života.51 Právě tato vrcholná duchovní erotická obraznost splynutí ve vznášení přetavuje celý význam Tarkovského filmů do již zmíněného jediného globálního výkřiku lásky. V tomto smyslu je to výsostné téma mnoha dalších uměleckých děl.52 SVĚTLO 53 Závěrečný obraz je jak vyvrcholením celého cyklu, tak v konceptuálním rozvržení i logickým návratem k jeho počátku – Tmě (smrti). Odstíny hnědé a okrové se v zanikajícím vlnivém prolínání s explozivní bílou mění na růžově-okrové chvění, které naznačuje, že se zde jedná o dění „jdoucí až na krev“.54 Konečné projití tainarskou bránou v srdci každého člověka a na konci vzkříšení. Od prvních náznaků „nebytí“, které se nesměle formuje právě pod silou zjeveného slova lásky, aby prošlo hříchem, utrpením, 50 Gn 3, 14-15 51 Viz obrázek č. XIII. 52 Gian Lorenzo Bernini: Extase sv.Terezie (1647-52) nebo Smrt blahoslavené Ludoviky Albertoni (1674); Josef Šíma Dávná extase (1958) nebo Mikalojus Konstantinas Čiurlionis: Stvoření světa nebo Pasionál abatyše Kunhuty, iluminace Nebeská láska. In: Stejskal, Karel – Urbánková, Emma: Pasionál Přemyslovny Kunhuty. Praha, Odeon 1975. 53 Viz obrázek č. XII 54 Ozvěny bolesti pronikání tak patrné v Plynutí, zde proměněné v extázi hmotného zanikání. 24
  25. 25. hledáním a skončilo v nitru extáze vykoupení rozprostřeno do veškerého. To je ono jediné veliké téma v již zmíněném sousoší Extase sv.Terezie od Berniniho. Erotická svatost ženského principu je vtělena do uzavřeného kruhu viny a utrpení jako extáze vykoupení, kterému byla zaslíbena na samém počátku. Orgasmus těla + početí + zápas s andělem + smrt + orgasmus ducha, vzkříšení. Vesmír je prostoupen ženským universalismem, bez kterého jej nelze pochopit jako jednotu mystiky a erósu. Tma je políbení sjednocující všechny hranice existujícího proto, aby jest bylo jednotou všeho jsoucího, je to absolutní proniknutí vrcholící jako jednota věčnosti ... v naprostém splynutí mystiky a erósu, pronikajícího s pronikaným, na veškerých úrovních lidské existence. Světlo je tím výbuchem, skoro nepostřehnutelným okamžikem exploze, která pohlcuje všechno „pozemsky lidské“ do lidství absolutního. Slovo, které stvořilo Kosmos, svět existující v harmonii.55 Kyselá-Havránková v této extatické formě rozpouští veškeré do „neformy“ a „nebarvy“. Formy ztrácejí byť i abstraktní charakter a jakoukoliv symboličnost. Jako na počátku i tady spočívá vše na ploše připomínající trojúhelníkový objekt u Tmy. Zde už proměněný ve světelný stín a pozbývající formu. Veškeré, co nějaký tvar ještě má, je už pouze definitivním zánikem všech tvarů v jedno jediné, ve světlo jenž je současně nostalgickou touhou i návratem z konce na počátek, abychom zjistili, že jsme na konci. V jakémsi spočinutí v chrámu vlastního srdce, které jako hmotná substance nejen ztrácí podobu, ale i smysl a stává se definitivně láskou v explozivním „rozpuštění se“ v Bohu. Je to mystika pronikaná erótem a erós pronikaný mystikou. Právě tak se ve světle bortí i formální náznaky kříže, který se z utrpení lásky stává „oknem Božského srdce“. Zříká se byť i jen náznakové metafory a symboličnosti, zůstává pouze nekonečné vytržení tělesně nezvládnutelné rozkoše ducha. V konečném stavu se tainarská brána mění z temnoty panické hrůzy smrti na explozi všeho existujícího v prozářenou věčnost bez tvaru a hmotnosti, na jediný a nekonečný orgiastický výkřik absolutního blaženství v Bohu, na konečné a jedině skutečné bytí. 55 „Dotýkám-li se něčeho, když jsem zcela svůj, plně ve své kůži a zcela přítomen ve svém těle, začnu zároveň tušit, co to je mystika a jak je působivá sexualita ve všech vláknech mého těla i mé duše, a pak se mystika a erós stávají jedním.“ Grün, Anselm – Riedl, Bernard: Mystika a erós. Praha, Česká křesťanská akademie 1996, str. 63 25
  26. 26. ERÓS 56 Kyselá-Havránková na své cestě hledání pravdy, jejího výtvarného výrazu a souvztažností, dochází k bílé barvě jako jednoznačné čistotě světla, jako všeobsahující a všeznamenající plnosti bytí, ve které se rozpouští všechny formy, směrování i významy, aby zůstal jeden jediný. Přetavuje skrze svůj cyklus to, co je pro běžného vnímatele Tarkovského filmů skoro nepostižitelné – extatickou erotičnost vznešenosti a utrpení lásky. Právě ona extatická erotičnost je doslova hybnou silou všech Tarkovského hrdinů. Počínaje všeobsahujícím, všepronikajícím a doslova spalujícím pohledem nedospělé dívky na Rubleva, když mniši čekají v kůlně až přestane pršet, a který je natolik otevřený právě základními erotickými hlubinami existence ženského principu, že Rublev zasažen tímto proudem projevené prapodstaty životodárné lásky upadá do rozpaků a zmateně a tak trochu v panice odvrací tvář. Přes otevřeně a s úlevou přiznaný vztah Dr.Kelvina ke své bývalé ženě Harey v Solaris (i když se jedná o replikantku), který jakoby byl navrácením erotické touhy do jeho bytí, potvrzoval smysl existence všeho skutečně lidského a obnovil v něm člověka v jeho vnitřním duchovním prozření. Pokračuje to v Zrcadle otevíráním iniciačních pramenů , kde je dokonce trojjediný obraz ženy jako principu (triáda - první láska, manželka, matka), který kombinuje s mužským principem (plamen uprostřed lesa, syn a matka, doktor, který přijde a odejde, daleký neznámý otec, nepřítomný manžel) až k zanesené studni. Ve Stalkerovi, kde žena je základním konceptuálním systémem existence (metafora Zóny) a jednoznačně postavena do role Bogomatěri s pokrovom57, 56 Zde chápáno v celistvosti geneze, jak antické tradice, daimon - posel mezi člověkem a bohem, ten který přináší dialog mezi vysokým a nízkým (Sokrates), tak křesťanské mystiky, erós jako síla, která činí člověka schopného sjednotit se v kontemplaci s Bohem (Grün, Schubart, Teilhard de Chardin). Viz Platón: Symposion. Praha, Jan Leichter 1947, Grün, Anselm – Riedl, Bernard: Mystika a erós. Praha, Česká křesťanská akademie 1996, Rideau, Émile: Myšlení Teilharda de Chardin. Olomouc, Refugium Velehrad-Roma 2001. 57 Jeden z nejzákladnějších záběrů filmu Stalker, odchod Stalkera s Martyškou na ramenou od bufetu u kaliště elektrárny na konci filmu, je nejen přímým obrazným, ale i obrazovým vyjádřením tohoto duchovního procesu navracení se do přirozeného stavu bytí, ze kterého člověk vyšel jako ten, který jest k obrazu a podobenství Božímu. Martyška se vznáší nad zemí, spočívajíc na ramenou svého otce, zahalena do zlatého plédu (žena sluncem oděná), tak jako Panna Maria vznášející se nad celou Zemí po iniciaci utrpením smrtí svého syna. Je to jeden z nejvznešenějších obrazů ortodoxního východního křesťanství: Bogorodica s pokrovom - Panna Maria s pláštěm, kterým zahaluje vše, co chce ochránit od Zlého, tedy celý stvořený svět. My vsje pod jejo pokrovom - my všichni jsme pod její ochranou, protože 26
  27. 27. je sama středem, erótem, touhou a hybnou silou jdoucí z minulosti do budoucnosti jako jediná naděje. Dále v Nostalgii, se opakuje trojjediné postavení ženy jako zosobnění erótu v pozemských souvislostech (i s vlastními citacemi z filmu Zrcadlo – žena ve vznášení početí, těhotenského mateřství jako dárkyně života, tedy obraz Eróta samého i jako trpící ve svém ženství), a konče v ikonické scéně z filmu Oběť, kde si Alexander lehá se služebnou Marií na obětní stůl. Maria je oba přikrývá bílou látkou (albou, ornátem, andělskou řízou, pohřebním rubášem, oděvem vzkříšení – tma, láska, smrt, život věčný?), objímá jeho hlavu, aby mu slíbala slzy pokání a oba se v mysticko-erotické extázi původního stvoření světla vznáší na obětním stole, procházejíc „tainarskou bránou“ svých srdcí ke smrti vzkříšením. Všechno se utápí v pološeru začínajícího dne, ale do všech úrovní se začíná prosazovat světlo, které zviditelňuje skryté!58 Jakoby definoval ikonu, kterou před tím dlaní pohladil Alexander.59 U Kyselé-Havránkové celým obrazovým cyklem velmi silně prostupuje ženský princip, z podstaty plný emocionality, vášně, plný tělesného i duchovního erotismu, plný propadání se, splynutí a vznášení. Obrazy nejenom, že tvoří celek a mají překvapující vnitřní posloupnost, ale jsou především o touze srdce a jeho cestě v hledání pravdy. První obraz Tma je možno pochopit jako okamžik před počátkem něčeho, co by se dalo alegoricky nazvat splývání mužského a ženského. Je tichým neurčitým okamžikem zastavení se těsně před prostoupením těchto dvou základních principů. Všechno je připraveno, uchopeno, projití tainarskou bránou je nevyhnutelné a smrt je plná strachu se setkání s věčností. Mužská závrať s nepoznané hlubiny, která rozevřena čeká na vstoupení a ženská dychtivost po naplnění hlubiny a zrození, se otevírá jako bezednost nekonečna, okamžik těsně před splynutím všeho se vším. A všechno je jedno jediné. Asi nejerotičtější obraz ze všech čtyř, je to skutečnost, která trvá jedinou malou vteřinu, ale zosobňuje věčnost touhy nemající počátku ani konce. Modrá se začíná rodit jako pramen doteku, který rozechvívá celé bytí. Teprve bude, ale my všichni jsme její děti (synové). Suchánek, Vladimír: Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Olomouc, Nakladatelství Univerzity Palackého 2002, str.130 58 Já Ježíš, poslal jsem anděla svého, aby vám svědčil o těchto věcech v církvích. Já jsem kořen a rod Davidův, a hvězda jasná a jitřní. Zj 22, 16. 59 Viz obrázek č. XIII 27
  28. 28. už se to nedá odvrátit. Je to závrať o pochopení prapůvodní absolutní jednoty. Plynutí je explozí okamžiku spojení, teď, proniknutí, zatajení dechu, uskutečněné zaplnění hlubin, vstoupení do tmy smrti, okamžik počátku i konce všeho bytí, skutečná erotika se realizuje jako pohlcení tmy světlem a současně naplnění očekávání vstoupení, výdech, radost z touhy, která přerůstá ve vášeň klidu. Je uskutečněno co uskutečněno být má, modrá jako prostor zapulzovala vášní očekávání a proniknutí a okamžitě se začíná proměňovat v bílou a čas v hnědou. Třetí obraz, Vznášení, je v duchovním smyslu otevíráním světla, je procesem, kdy přestává existovat čas a všechno je pohlcováním proniknutého. Jediným prostorem jsou hlubiny propojování lásky, která otevírá veškeré pronikajícímu světlu. Ale tento proces není až tak překotný a rychlý, je hodně pozvolný a o to hlubší a pravdivější. Neexistuje pevná hmota, existující se neustále mění až zcela přestává trvat jakýkoliv opěrný bod a veškeré se vznáší do všeho, které se proměňuje v jediné směřování, protože plnost spěje k okamžiku věrohodného jest! Hnědá se dematerializuje v bílou a vše je v sobě tak hluboce, že není rozeznat nic, než utrpení radosti, bolest rozkoše a vášně ze zrození jako počátku vzkříšení. Z hlubokosti emocionality svého ženství, namalovala autorka ženský korpus jako výtvarný symbol tohoto vzletu. Jako náznak ženského vesmírného universalismu. Vždyť skrze ženu se to všechno odehrává, skrze její klín se zrodil Syn Boží aby zemřel na kříži za hříchy světa a bez ní by nebyla završena nejenom celistvost, ale především jednota. A skrze tento kříž pak pronikla láska do temnoty smrti aby nad ní zvítězila.60 Poslední obraz, Světlo, je už „jenom“ světlem. Exploze, všechno pevné se trhá a láme, kříž se bortí, korpus zaniká ve vzkříšení, orgasmus ducha i těla se sjednocují a proměňují vše co proměněno být má. Je to výkřik absolutního vytržení a pád do absolutní radosti bolesti. Je to současně i pád do tmy hlubiny smrti, která přestává existovat, protože právě teď byla poražena a tím je to i vzlet do konečného jasu světla, do konečného splynutí všeho se vším. Nezůstává nic 60 To už naznačil Josef Šíma na obraze Eurydika (1952). Ztracena v temnotách podsvětí očekává příchod toho, který ji má spasit. Musí to být Bůh, Orfeus jako člověk zklame, protože jej zradí emocionalita lidské lásky. Korpus ženy namalovaný zezadu všechnu tuto tíhu vyjadřuje jako naději na konečné propojení klínu (Eróta) nebeského s klínem (erótem) pozemským a proměněním se do věčnosti. (Viz obrázek č. VIII, Bydžovská, Lenka – Srp, Karel: Josef Šíma. Návrat Théseův. Praha, Gallery 2006.) 28
  29. 29. hmotného, ani srdce, které se rozplývá v nádechu do nebytí. Zůstává pouze jasné a zřetelné potvrzení života věčného - jest! Oba umělci vycházejí z mimořádně prchavých esencí ryze subjektivního vnímání nejelementárnějších souvislostí duchovní existence tohoto světa. Každý ze svého principu, každý nějak primárně a nějak sekundárně, ale v obou případech zapojují bezvýhradně svou emocionalitu a tím i aspekty týkající se erótu jako prazákladního tvůrčího východiska. JÁKOBŮV ŽEBŘÍK (Závěr) 61 „Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebříkík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: »Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a tvém potomstvu dojde požehnání celé lidstvo. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.« Tu procitl Jákob a zvolal: »Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl.« Bál se a řekl: »Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.« Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz. Jákob se tu zavázal slibem: »Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.«“ 62 Tvorba Andreje Tarkovského se odvíjí v uzavřeném tématickém celku, jenž má ve své podstatě zoufalý zápas člověka s andělem, o kterém se dovídá až v okamžiku překročení prahu „intelektuální slepoty“. Člověk zůstává 61 „Za postranice žebříku (Jákobova) pokládá (Benedikt) tělo a duši člověka. My sami, se svým tělem a se svou duší, jsme žebříky k Bohu. Bůh vložil do naší jednotné duševní a tělesné existence žebřík, který vede ke kontemplaci, ke sjednocení s Bohem. Bůh v našem těle a v naší duši spojil vzájemně nebe a zemi. Andělé vystupují a sestupují po žebříku našeho těla a naší duše a celou naši existenci pozdvihují k Bohu. … Tělo jako jedna z postranic, která drží pohromadě stupně žebříku, znamená i sexualitu a erós. Žebřík Bohu začíná u Benedikta v napětí těla a duše, erósu a mystiky. Ne mimo tělo a mimo sexualitu, nýbrž jejich prostřednictvím stoupáme k Bohu. … Oba póly - tělo a duše, erós a mystika – nás vedou k dokonalé lásce v Bohu, ke zření Boha a ke sjednocení s Bohem v kontemplaci. Grün, Anselm – Riedl, Bernard: Mystika a erós. Praha, Česká křesťanská akademie 1996, str.17-18 62 Gen 28, 10-22 29
  30. 30. poražen a současně vítězí. Tarkovskij tento zápas ukazuje jako potácení se v kruhu vlastní pýchy a vlastního strachu tuto pýchu odmítnout, protože pak už následuje jenom tma (smrt) vlastního já. Postupně ovšem „dozrává“ do souvislostí, na které už jeho intelekt nedává žádnou smysluplnou odpověď – ani kladnou ani zápornou. Tato skutečnost jej uvádí do stavu existenciálního selhání vůči samému sobě. Všechny jemu dostupné možnosti řešení otázek vlastního bytí selhaly. Zbývá možnost poslední – poslechnout si to, co říká ten stojící opodál. Bytost přinášející vzkaz. Právě proto, že je to nějaký „absurdní a pochybný anděl“,63 existuje a nabízí definitivní řešení, vykonat víceméně nesmyslný čin (absurdní a pochybný), v Nostalgii přenést hořící svíci přes vypuštěný bazén, v Oběti „ležet“ se služebnou Marií, atd. Z hlediska mytologického myšlení jde skutečně o vstoupení za práh smrti. V obecném slova smyslu to znamená odvážit se radikální změny myšlení a chápání bytí. Tarkovskij nám ve svých filmech otevírá vzpomínky na prastarý příběh o nevzdání se lásky a obětování se pro lásku. Ovšem současný člověk je příliš vzdálen těmto vysokým ideálům a proto je mu seslán posel, přímluvce – anděl, nositel zpráv, který v podstatě nedělá nic jiného, než neustále opakuje – jsem zde, podívej, a jestliže jsem zde, co to znamená? Neslyšíš? Poslouchej! Rozuměj! …!64 Dívej se srdcem, poslouchej srdce. Vladislava Kyselá-Havránková v cyklu obrazů „Zvěčnělý čas“, čerpajíc svou primární inspiraci z filmů Tarkovského dochází výsostně výtvarnou formou ke stejným vývodům a závěrům. Další pozoruhodnou skutečností je, že obě díla obsahují koncepční komponování duchovní úrovně bytí do všeprostupující vertikality, kterou lze nazvat skrytým prouděním Jákobova žebříku. Tarkovskij se jako filmař samozřejmě nemůže obrazově vyhnout prostředí, které horizontálně usměrňuje fyzický pohyb i základní lidské vztahy. Život se odehrává na horizontu lidských smyslů a v časoprostoru trojrozměrného světa. Veškeré zásadní tématické směrování je však důsledně vertikální. Kompoziční řešení obrazu zdůrazňuje vertikálu lidské postavy jako nositelku duchovního smyslu bytí. V myšlení postav, jejich jednání, reakcích, zasazení do 63 Bird, Robert: Andrej Rublev. Praha, Casablanca 2006, str. 80, 84. 64 Pošťák Otto v Oběti Alexandrovi neustále opakuje: „Rozumíš mi už konečně? Posloucháš mě?“ 30
  31. 31. prostředí, gestice i směrování pohledů, to všechno velmi nenápadně zdůrazňuje vertikalitu lidské bytosti v souvislosti s její duchovní podstatou. Je součástí základního tématu všech jeho filmů. Už v jeho prvním filmu Ivanovo dětství se člověk pohybuje od temnoty (smrt Ivanovy matky a pád do vlastní nenávisti) až po světlo symbolického vzkříšení (Ivanův běh rozzářenou hladinou řeky ke slunci). V Andreji Rublevovi se všechno podstatné odehrává nahoře nebo se upíná k časoprostoru nacházejícímu se vysoko nad horizontem (odlévání zvonu na kopci nad městem jako komunikace s Bohem) a v tomto směrování se nacházejí a jednají všechny hlavní postavy. Počátek v duchovním (vertikálním) pádu člověka (první scéna z balónem), konec je jeho opětovným vzletem (zvon vysoko na vršku začne zvonit a rozezvučí celou Rus až k nebesům). Naposledy zmiňovaná scéna z filmu Oběť, Alexandrovo ležení s Marií, je toho vzorovým příkladem. Oba jsou v horizontální poloze a navíc leží na výrazně horizontálním objektu. Významové souvislosti, ve vztahu k jejich jednání a skutečnosti, které následují po této scéně, jsou však čistě vertikální. Tarkovskij navíc obě horizontálně aranžované postavy vznese spirálovým pohybem do výšky čímž promění objekt na obětní stůl a horizontalita fyzického prostředí zmizí v duchovním aspektu vertikality, která „na konci bytí“ promění veškeré jest. Člověk přestane být prvkem horizontály světa, vertikála bytí se stane součástí člověka. Kyselá-Havránková řeší nezvratný fakt vertikality jako duchovní tušení veškeré podstaty stvořeného světa. Jako pravdu, kterou hledá, ke které celým cyklem směřuje. Intuitivně, o to invenčněji. Univerzum jako duchovní jest. Kompozičně to zdůrazňuje jak vertikálně diagonálním řešením prostoru, tak i vertikalitou „objektů a jejich interakcí“. Jestliže lze v těchto obrazech mluvit o čase, pak důsledně probíhá zdola nahoru. Navíc cyklus jako celek je pohybově řešen v diagonálním pohybu odzdola nahoru i emocionálně. Tato intuitivní důslednost vertikality je u Kyselé-Havránkové obsažena jako duchovní esence všech objektů v obrazech se nacházejících, jak ve smyslu kompozičním a vztahovém, tak i výsostně výtvarném. To se projevuje v „tvarovém pohybu objektů“ nebo jejich vzájemném pohybovém vztahu. Tma začíná vlevo dole, Světlo končí vpravo nahoře. Torzovitý objekt ve Tmě svým tvarovým gestem směřuje dovnitř a současně vpravo nahoru. Tomu 31
  32. 32. vjemově napomáhá hmotná „tíže“ chaosu vlevo dole a duchovní „lehkost“ světla vpravo nahoře. Vyvrcholení „vztahů předmětného zobrazení smyslu“ v Plynutí, je zdůrazněno jednak šířkou (jediný obraz, který je takto komponován) a jednak dvěma dominantami. Dole, vpravo od středu, silný světelný pruh směřující jako vlna nahoru, emocionálně prozrazující vášeň dění a vlevo nahoře seskupení světelných vloček v podobných pohybových vlnách, směřuje tamtéž. Tato šíře pokrývající celý obraz, spolu s všeprostupujícím vlnivým pohybem, způsobuje velmi silný pocit vertikálního směřování všeho jsoucího. Ve Vznášení je už dominance vertikality základní kompozicí vnitřního pohybu, který je zadán ženským korpusem vznášejícím se v extatické vstřícnosti rozplývání se nahoru, podporovaném „prouděním křídel“ spějícím do světla v plynutí diagonálního toku také doprava nahoru. Navíc v tomto směru vertikální proud světla protrhává „ohraničenost“ vnitřního zadání a uniká nahoru, „za“ fyzické rámování obrazu. Ve Světle toto směrování doprava nahoru završuje celý cyklus doslova explozí v hlubiny výšek, dravý proud světla strhává všechno v definitivním zborcení formy doprava nahoru ve střed jakéhosi „okna světla“a vkročení „za a v …“ a naznačuje nový počátek. Umělecké dílo, které se nachází v těchto konceptuálních souvislostech (jak formou, tak obsahem) vytváří pomyslný „žebřík mezi nebem a zemí“, po kterém k nám a posléze od nás proudí nekonečně se obnovující tok sdělení otevírající naše smysly a vědomí k okamžiku kdy „uvidíme a uslyšíme“ … „Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. … Tu procitl Jákob a zvolal: »Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl.«“65 Ovšem ne každý si uvědomuje, že je vyvolen býti Jákobem a ne každá vnímá své ženství jako Marie … a snad i proto je zde umění. * 65 Gen 28, 12 a 16 32
  33. 33. Člověk stvořený jako vtělený duch stojí mezi duchovností andělů a tělesností světa. Svatý Řehoř Palama v tomto postavení spatřuje prvenství člověka před anděly. Andělé jsou „druhými světly“, odrážejí světlo Boží; zato člověk se sám proměňuje v světlo a osvěcuje svět: „Vy jste světlo světa.“ Ukazují to svatozáře svatých. Kosmická přirozenost světa i jeho vlastní tělo jsou biosférou lidského ducha; jako umělec- tvůrce je člověk povolán, aby z těchto prvků vytvářel hodnoty Božího království, a proto mu andělé slouží.66 * Bibliografie: BALEKA, Jan: Modř barva mezi barvami. Praha, Academia 1999. BERĎAJEV, Nikolaj: Přemýšlení o erótu. In: Vlastní životopis. Olomouc, Refugium Velehrad-Roma 2005, str. 91-101. BIBLE. Písmo svaté Starého i Nového zákona včetně deuterokanonických knih. Praha, UCN 1979. BYDŽOVSKÁ, Lenka – SRP, Karel: Josef Šíma. Návrat Théseův. Praha, Gallery 2006. CAMPBELL, Joseph: Proměny mýtu v čase. Vývoj mýtu od raných kultur až po středověké legendy. Praha, Portál 2000. CAMPBELL, Joseph: Tisíc tváří hrdiny. Archetyp hrdiny v proměnách věků. Praha, Portál 2000. CANTALAMESSA, Raniero: Eucharistie - naše posvěcení. (Tajemství poslední večeře). Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1997. ENCYKLOPEDIE ANTIKY. Praha, Academia 1973. EVDOKIMOV, Pavel: Epochy duchovního života. Olomouc, Refugium Velehrad-Roma 2002. FLORENTSKIJ, Pavel Alexandrovič: Ikonostas. Brno, L.Marek 2000. GRÜN, Anselm – RIEDL, Bernard: Mystika a erós. Praha, Česká křesťanská akademie 1996. KYSELÁ, Vladislava: Zvěčnělý čas. Myšlenková konfrontace filmového a výtvarného díla. (Diplomová práce). Olomouc, PdF UP 1991. MOLINIÉ, M.-D.: Jákobův zápas. Praha, Zvon 1996. PLATÓN: Symposion. Praha, Jan Leichter 1947. RIDEAU, Émile: Myšlení Teilharda de Chardin. Olomouc, Refugiu Velehrad-Roma 2001. RUPNIK, Marko Ivan: Až se stanou umění & život duchovními. Velehrad, Refugium Velehrad-Roma 1997. SUCHÁNEK, Vladimír: Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Olomouc, Nakladatelství Univerzity Palackého 2002. ŠMEJKAL, František: Josef Šíma. Praha, Odeon 1988. TARKOVSKIJ, Andrej Arsenjevič: Deník 1970 - 1986. Brno, Větrné mlýny 1997. TARKOVSKIJ, Andrej Arsenjevič: Krása je symbolem pravdy. Rozhovory, přednášky, scénáře a jiné texty. Příbram, Camera obscura 2005. TENACE, Michaelina: Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Velehrad, Refugium Velehrad-Roma 2000. ВОЛОЖИН, Соломон И.: Со-мнение. Попытка приобщится к художественному миру Чюрлениса. Одесса, “Студия Негоциант” 1999. VYŠESLAVCEV, Boris: Etika proměněnného erotu. Olomouc, Refugium Velehrad-Roma 2005. WEISS, Jeffrey: Mark Rothko. Yale University Press 1998. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch: Bohové a hrdinové antických bájí. Praha, Mladá fronta 1965. 66 Evdokimov, Pavel: Epochy duchovního života. Olomouc, Refugium Velehrad-Roma 2002, str.159 33
  34. 34. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA : Obrázek č.I - Andrej Rublev - anděl Obrázek č.II - Andrej Rublev - andělé 34
  35. 35. Obrázek č.III - Nostalgie - anděl Obrázek č.IIIa, Zrcadlo - ptáček anděl (v pozadí brueghelovská „krajina ráje“) 35
  36. 36. Obrázek č.IV, LaTour, Georges de - Josef tesař (1645), detail anděla posla Obrázek č.V - Zrcadlo - Dívka s prasklým rtem (anděl posel) 36
  37. 37. Obrázek č.VI - Zrcadlo - Ruka anděla posla Obrázek č.VII - Šíma, Josef - Dávná extáze (1958) 37
  38. 38. Obrázek č.VIIa - Čiurlionis, M.K. Stvoření světa 1 (1905-6) Obrázek č.VIII - Šíma, Josef - Eurydika (1952) 38
  39. 39. Obrázek č.XIII - Tarkovskij - Offret-Sacrificatio (Oběť) Ikona – Kristus v hrobě v obětí Marie a její parafráze – služebná Maria s Alexandrem na obětním stole (mystická láska syna a matky) 39
  40. 40. Obrázek č.IX - Kyselá, Vladislava - TMA 40
  41. 41. Obrázek č.X - Kyselá, Vladislava – PLYNUTÍ 41
  42. 42. Obrázek č.XI - Kyselá, Vladislava – VZNÁŠENÍ 42
  43. 43. Obrázek č.XII - Kyselá, Vladislava – SVĚTLO 43

×