1. České představy vlastní minulosti a okolního světa ve srovnání s ostatními
postkomunistickými zeměmi
Stanislav Holubec
Diskuze o vlastní nedávné minulosti a okolním světě se odehrávaly i v dalších
postkomunistických společnostech. V následující podkapitole se pokusíme zařadit českou
zkušenost do tohoto kontextu. Budeme postupovat podobně jako v celé předchozí práci:
Nejprve se zaměříme na otázky vlastní historie a poté přejdeme k otázkám reflexe vlastního
postavení ve světě.
Co se týká vzpomínek na minulost před první světovou válkou, s nostalgickými postoji se
setkáváme zejména v těch zemích jihovýchodní Evropy, které získaly na konci 19. století
samostatnost: V Rumunsku, Bulharsku a Srbsku, případně v některých oblastech bývalého
Rakouska Uherska, kde je monarchie vzpomínána jako období míru, rozvoje a relativní
svobody v porovnání s předchozím nebo následným útlakem. Na monarchii se velmi kladně
vzpomíná na západní Ukrajině, kde rakouskou umírněnost vystřídal nejprve polský a poté
sovětský útlak, v Bosně a do určité míry i v Haliči. Jako zlatý věk jsou předválečná desetiletí
vnímána i Maďary, kterým tato doba přinesla značný hospodářský rozvoj a od rakousko-
uherského vyrovnání i mezinárodní postavení blížící se samostatnosti. Naopak špatné jsou
vzpomínky na tuto minulost u národů, které na ni vzpomínají jako na léta politického útlaku,
např. Pobaltí, ruské části Polska a nemaďarské části Uher (s výjimkou Chorvatska).
Kult meziválečného období tak silný v české historické paměti, se vyskytuje v těch zemích
středovýchodní Evropy, které získaly po první světové válce nezávislost (Polsko, Pobaltí,
české země), nebo stály na straně vítězů první světové války a mohly rozšířit své teritorium
(Rumunsko).1
V Estonsku, Litvě a Lotyšsku se dokonce používá termín „první republika“.2
Poměrně neutrálně je toto období vnímáno v Bulharsku nebo na Slovensku a spíše negativně
v bývalé Jugoslávii a v ukrajinsky a bělorusky hovořících částech meziválečného Polska. Také
v Chorvatsku a Slovinsku je považováno za dobu srbského útlaku. Překvapivě se příliš dobře
nevzpomíná na meziválečné období i v Srbsku, kde je meziválečná Jugoslávie vnímána jako
„příliš velký koláč“, který si Srbové vzali, ačkoli se měli soustředit na budování vlastního
velkosrbského státu. Vysloveně negativní vzpomínky jsou s meziválečným obdobím
spojované v Maďarsku, kde je vzpomínáno jako doba nejhlubšího národního ponížení.
Rozdíly v rámci regionu panují i ve vzpomínkách na druhou světovou válku, ačkoli negativa
převažují ve všech zemích. Pochopitelně lépe na toto období vzpomínají ta etnika, která
získala vlastní státnost (Chorvatsko, Slovensko), mohla výrazněji rozšířit své území
(Maďarsko, Albánie), nebo byl příchod wehrmachtu vnímán jako osvobození ze sovětské
okupace (Pobaltí, západní Ukrajina). Naopak tam, kde došlo ke ztrátě vlastní samostatnosti a
národ byl vystaveny genocidnímu okupačnímu režimu, jsou vzpomínky pochopitelně velice
negativní (Polsko, Srbsko, Slovinsko, české země), stejně jako tam, kde došlo k územním
1
Brunnbauer, Writing History in Southeast Europe, str. 24.
2
Vogt, Between Utopia and Dissillusionment, str. 221.

2. ztrátám a země byla proti své vůli donucena vstoupit do války na straně velmocí Osy
(Rumunsko, Bulharsko).
Ve vzpomínkách na komunismus konstatuje odborná literatura obvykle velké rozdíly mezi
jednotlivými zeměmi a bývá zdůrazňována jugoslávská a sovětská nostalgie (s některými
výjimkami) v protikladu ke středoevropskému odmítání komunistické minulosti. Jak se zdá,
významnou roli pro ustavení představy komunistické minulosti mělo několik faktorů: Zda
měla daná země dobré či špatné historické vzpomínky na Rusko (zde proti sobě stály
prorusky orientované Československo, Bulharsko nebo Srbsko a protirusky smýšlející Maďaři,
Poláci a obyvatelé Pobaltí). Zadruhé zda daná země ztratila v souvislosti s expanzí
Sovětského svazu samostatnost (Pobaltí), případně Sovětský svaz vnímán jako překážka
k jejímu získání (západní Ukrajina), či zda země přišla o nějaké území ve prospěch Sovětského
svazu, což těžko nesli zejména Poláci a Rumuni. Třetím faktorem je vnímání hospodářského
rozvoje země za socializmu, kde na jedné straně stálo relativně úspěšné Bulharsko a na
druhé straně patrně Československo, Rumunsko nebo NDR, která byla stále svými občany
srovnávána se Západním Německem, což pro ni samozřejmě nedopadalo dobře, ačkoli byla
hospodářsky nejúspěšnější zemí sovětského bloku. Je zřejmé, že ve vnímání hospodářského
rozvoje nebyl důležitý jen jeho aktuální průběh, ale též vzpomínky na meziválečné
hospodářství případně, zda země sousedila se Západem. Za čtvrté ovlivňoval postoj ke
komunizmu zážitek sovětské vojenské agrese (ať už v průběhu druhé světové války jako
v Polsku či Pobaltí, nebo jako ukončení snah místních komunistických režimů o reformy
(Maďarsko, Československo). Za páté mohla mít význam i míra rigidity a zločinů režimu nebo
relativní liberálnost domácích elit, kde na jedné straně stálo Maďarsko a Jugoslávie a na
druhé Československo, Rumunsko nebo Albánie. Za šesté mohlo paměť komunismu
ovlivňovat i to, co přišlo po něm. Zda to byla relativně úspěšná středoevropská transformace,
léta bídy a stagnace v případě Rumunska a Bulharska, rozpad země doprovázený
bezprecedentním hospodářským úpadkem v případě Sovětského svazu, nebo dokonce
občanská válka v bývalé Jugoslávii.
Podle dostupných zdrojů bývá komunistická minulost hodnocena nejlépe veřejností
v bývalém Sovětském svazu s výjimkou Pobaltí, západní Ukrajiny a Gruzie. S jistou výjimkou
Chorvatska3
se nostalgicky vzpomíná i v bývalé Jugoslávii. Nejsilnější nostalgie po Jugoslávii
prý zůstala v Makedonii, v jejímž hlavním městě zůstávaly Titovy obrazy nejdéle viset na
stěnách, zatímco jinde zmizely (ačkoli je ještě v 80. letech byly relativně často vidět
v obývacích pokojích domácností po celé Jugoslávii). Makedonie je také jedinou
nástupnickou republikou, která si dodnes ponechala jugoslávský tvar znaku – kruh lemovaný
obilnými klasy, zatímco ostatní nástupnické státy se vrátily ke středověkým erbům.
3
Peter Vodopivec ukazuje, že zobrazování komunistické minulosti v chorvatských a slovinských učebnicích
dějepisu je velmi odlišné. Ve slovinských převažuje spíše pozitivní hodnocení, v chorvatských spíše negativní.
Slovinské učebnice věnují místo reformním snahám v 60. letech jako poslední šanci zachránit Jugoslávii, naopak
chorvatské se zaměřují na chorvatské národní hnutí v 60. letech (chorvatské jaro). Pro slovinské autory byli
nepřáteli zastánci tvrdé komunistické linie, pro chorvatské jimi byly antichorvatské síly. (Vodopivec,
Communism and Communist History in Slovene and Croatian History Textbooks, str. 342.) Slovinsko též nemá
jediný zákon nebo usnesení parlamentu odmítající komunismus či „komunistickou totalitu“ (Dinuš,
Vyrovnávanie se s minulosťou, str. 39).

3. Nostalgické tóny jsou silné i v Bulharsku, na Slovensku a v bývalé NDR. Na Slovensku se
neprosadila zdaleka tak silně móda přejmenovávání ulic jako v ČR, v Bulharsku byla dokonce
postavena socha zemřelému Todoru Živkovovi. Podle Jana Pauera byla slovenská společnost
spíše ochotná vyslovit vůči minulosti smíření a odpuštění způsobem podobným post-
frankovskému Španělsku, jak dokazuje přítomnost bývalých katolických disidentů
Čarnogurského a Mikloška na Husákově pohřbu stejně jako jejich žádost o amnestii bývalých
pronásledovatelů z StB.4
Legitimitu vzpomínek na NDR snad poněkud zvyšovala existence
nacizmu jako hlavního zla německých dějin, vzpomínky na sociální jistoty a klidný život, ale
především integrace NDR do SRN způsobem připomínajícím anexi, během níž se mnozí
východní Němci začali cítit občany druhé kategorie. Prakticky vše z bývalého Východního
Německa bylo nyní zrušeno (zákony, instituce, média) a mocenské pozice v zemi byly
obsazeny z velké části západními Němci. Tak začala velká část obyvatel „nových spolkových
zemí“ pociťovat velmi silnou nostalgii po bývalé NDR. Společenská závažnost
východoněmecké „ostalgie“ byla ještě posilována faktem, že ji nesdíleli marginalizovaní
senioři nebo dělníci či zemědělci jako jinde v regionu, ale městské střední vrstvy
v produktivním věku, které přišly o své společensky významné pozice v bývalé NDR (právníci,
umělci, vědci, diplomaté, důstojníci), neboť z nich byli často vytlačeni nově příchozími
západními Němci.5
Převážně negativní historické vzpomínky na komunismus převládaly v 90. letech v
Rumunsku, v Maďarsku, Polsku a ČR. V Rumunsku byla 80. léta spojovaná s hospodářskou
mizérií a bizarním Ceaucescovým kultem osobnosti. Snad je poněkud rehabilitovala
ekonomické a politické těžkosti let devadesátých. Nostalgie po minulém režimu se zde
vyprofilovala v nacionalisticko-populistické rétorice Strany Velkého Rumunska, jejíž příznivci
považují Ceaucesca patrně i s Ionem Antonescem, fašistickým vládcem země z let 1940 –
1944, za největšího Rumuna v dějinách. (Deset procent Rumunů považovalo Ceaucesca za
největší osobnost v dějinách země v roce 1996, bývalý fašistický diktátor měl přeci jenom
méně příznivců.6
) V Maďarsku podporovala legitimitu bývalého režimu skutečnost, že
zejména 70. a 80. léta byla pociťována jako období blahobytu. Obrázek režimu také zlepšilo
kultivované a pozvolné předání moci, kdy na rozdíl od Československa nebylo v Maďarsku
příliš patrné, kdy komunismus vlastně přestal existovat. Totéž se dá říci v menší míře o
režimu polském, pochopitelně s výjimkou vývoje hospodářství.
4
Pauer, Das Erbe des Kommunismus in Tschechien und der Slowakei nach 1989, str. 95. Slovenská společnost
má obecně méně černobílý vztah k vlastní moderní historii než společnost česká. Zatímco v Česku je první
republika hodnocena výrazně kladně, protektorát a komunistický režim výrazně záporně, na Slovensku jsou tato
období hodnocena spíše rozporně. Na první republiku se sice vzpomíná jako na období kulturního rozvoje, ale
je též zdůrazňován příliš velký český vliv a hospodářské problémy. Slovenský stát je vnímán jako sice diktatura a
spojenec nacistického Německa, ale přeci jen první historický stát Slováků. Na komunistické minulosti je
oceňován kladně rozvoj země a záporně jeho nedemokratický charakter vlády. Slováci nepřijali ani zdaleka tak
bezvýhradně nový režim po roce 1989 jako Češi. Zatímco českou historickou paměť charakterizuje černobílý
přístup, ve kterém je názorově odlišná menšina marginalizována, Slovenská historická paměť je zřetelně
konsenzuálnější a méně ochotná vynášet jednoznačné soudy nad minulostí.
5
Gysi, Ein Blick zurück, ein Schritt nach vorn, str. 132 – 135.
6
Boia, Geschichte und Mythos, str. 15.

4. Asi nejvíce je komunistický režim odmítán ve vzpomínkách neruských obyvatel Pobaltí a
v Albánii. V Pobaltí se na komunismus vzpomíná především jako na ruskou okupaci a
v Albánii zase převažují vzpomínky na bizarní stalinistický režim, jež způsobil bezprecedentní
izolaci a hospodářský propad země, která během let vlády Envera Hodži ještě více
prohloubila své předválečné postavení hospodářsky nejzaostalejší země Evropy. Vzpomínky
na komunismus v Pobaltí ovšem nejsou zcela jednotné: Velmi negativní postoje k sovětské
minulosti zaujímají neruští obyvatelé Estonska a Lotyšska.7
Za relativně nostalgickou bývá
označována Litva, kde se místní komunisté v 80. letech těšili relativně nezávislému postavení
na Moskvě, na konci dekády usilovali o státní samostatnost a bývalý nejvyšší představitel
místní komunistické strany zvolen prezidentem již v roce 1993. Naopak komunisté
v Estonsku a Lotyšsku byli vnímáni spíše jako poslušní vazalové Moskvy a jejich členové
většinou museli v 90. letech opustit veřejný život.8
Příčinou smířlivějšího postoje Litevců
k minulosti je patrně také absence početné ruské menšiny, která je v očích Lotyšů či Estonců
stále silnou připomínkou minulé okupace. Příčina litevské smířlivosti může ležet i ve
vzdálenější minulosti: Litevci dosud vyjadřují jistou vděčnost Stalinovi za připojení Vilniusu
krátce po rozdělení Polska mezi Sovětský svaz a nacistické Německo.9
Co se týče očekávání budoucnosti, máme v našem regionu k dispozici ještě méně informací.
Dostupné sociologické výzkumy nicméně staví většinou na první příčky právě Česko a možná
krátce po zisku samostatnosti i Pobaltí, zatímco zejména na Balkánu a v prostoru bývalého
SSSR panoval hluboký pesimismus. Např. optimisticky se v otázce, jak bude situace vypadat
za pět let, vyjadřovalo v roce 1991 46% východních Němců, 38% Čechů, 37% Litevců, ale jen
23% Poláků, 21% Bulharů, 22% Ukrajinců, 19% Rusů, 16% Maďarů a 15% Slováků.10
Optimizmus ve vztahu k budoucnosti byl především spojen s ekonomickým vývojem země.
V tomto směru představovala Česká republika taktéž specifikum, neboť nezažila vysokou
nezaměstnanost nebo inflaci.
Pokud srovnáváme české postkomunistické postoje k integraci do Evropy se situací
v ostatních postkomunistických zemích, je zřejmé, že nadšení pro Evropu a evropanství a na
druhé straně protiruské postoje se objevily ve většině případů.11
Představu o unesení
Ruskem z Evropy nacházíme dokonce i v případě vzdáleného Běloruska, které bylo podle
tvrzení tamějších prozápadních intelektuálů před připojením k carské říši rozvinutou a
tolerantní evropskou zemí.12
V případě Chorvatů a Slovinců se deklarované evropanství
nespojovalo s odlišováním od Ruska ale hlavně s představou o jejich vzdálenosti Balkánu
vnímaného zde jako hlavní protiklad Evropy. V případě balkánských národů roli únosce
z Evropy převzalo Turecko, případně Srbsko, jak tomu prý bylo v Chorvatsku, Bosně nebo ve
Slovinsku. Českým specifikem byla do značné míry opatrnost a ostražitost k Německu, která
7
Čepaitienė, Postoj k sovětské epoše v postkomunistické Litvě.
8
Perchoc, History and foreign policy, str. 255.
9
Tamtéž, str. 247.
10
The Pew Global Attitudes Project, str. 97.
11
Jak poznamenává Brunnbauer, jednou z hlavních ambicí postkomunistické historiografie bylo „demonstrovat,
že země byla kdysi inherentní součástí Evropy a jen dočasně byla vytržena se společenství evropských národů“.
Brunnbauer, Introduction, str. 26.
12
Bykav, Rozmluvy o Bělorusku, str. 24.

5. byla také silná v Polsku a snad i v Srbsku, kde bylo Německo obviňováno nejen z genocidy za
druhé světové války, ale i z podílu na rozbití Jugoslávie v roce 1991. Do jisté míry se může
českému strachu z Německu podobat i slovenská, rumunská či srbská obava z maďarského
revizionizmu, nebo obavy Řecka a Bulharska ze snah Turecka získat zpět ztracený vliv.
Variantou sounáležitosti s Evropou v postkomunistických zemích bylo zdůraznění společných
křesťanských, katolických či protestantských kořenů, což bylo tématizováno ve většině zemí
regionu patrně více než v Česku. Tvrzení o přináležitosti do katolické Evropy bylo zejména
výrazné v zemích s katolickou tradicí a s vysokou mírou religiozity, tedy v Polsku, Litvě a
Chorvatsku. V Srbsku nebo Rumunsku se zdůrazňovaly společné evropské křesťanské (v
případě Rumunska dokonce latinské) kořeny a dokonce i v muslimské Albánii bylo počátkem
90. let populární tvrzení, že země patří do Evropy, neboť byla jednou z prvních
christianizovaných oblastí.13
Zatímco v Čechách jsme nalezli představu jednoznačné identifikace se Západem, případně se
středem Evropy, který ale nebyl pokládán za syntézu východu a západu, ale za jednoznačnou
část Západu, v postkomunistických zemích jihovýchodní Evropy se setkáváme s myšlenkou
vlastního postavení ve středu vnímaného jako syntézu Západu i Východu, což jsme v českém
prostředí nalézali naposledy po druhé světové válce. Příkladem je Bulharsko, které se
pokládalo za ideální střed mezi dekadentním a racionálně chladným Západem a fanaticko-
fatalistickým Orientem již v 19. století. Rusko nebylo v 19. století na mentální mapě
Bulharska asociováno s Východem (Orientem), kterým bylo Turecko, ale dostalo se mu
pozice třetí strany, která též může představovat zlatou střední cestu14
a tato představa
v Bulharsku přetrvala i v postkomunismu. Zobrazení sebe sama jako mostu mezi Východem a
Západem bylo populární i ve Slovinsku, v Bosně nebo v Rumunsku. Jeden slovinský autor
umísťoval střed Evropy do Slovinska, které je prý nejdokonalejším průsečíkem Východu se
Západem, neboť leží na hranici Germánů, Slovanů a románských národů, církevně mezi
katolicismem, ortodoxií a islámem15
(zde je ovšem třeba dodat, že od pravoslaví a islámu
odděluje Slovinsko ještě katolické Chorvatsko). Slovinsko též prý geograficky leží ve středu,
na průsečíku Alp a Balkánu.16
Podobně se psalo i o Bosně: „představuje sever jihu, jih severu,
východ západu a západ východu, protože je průsečíkem hlavních evropských či světových
kultur, katolictví… pravoslaví … i islámu.“17
Tendence pojímat vlastní národ jako střed a
syntézu pozitivních tradic sousedů existuje i mezi Rumuny, kteří na sebe podle Boiy pohlížejí
jako na „obzvláště zdařilou syntézu mezi římským abstraktním myšlením a slovanskou
poetičností“, takže „jen málo národů má tak komplexní inteligenci jako Rumuni.“18
13
Brunnbauer, Introduction, str. 27.
14
Kostova, Getting to Know the Big Bad West?, str. 108.
15
Cabada, Idea střední Evropy v českém prostředí, str. 147.
16
Slovinsko je jediná země, která se dostala do vydání průvodců Lonely Panet popisujících jak jižní, tak západní i
východní Evropu.
17
Země nenávisti a strachu, rozhovor s fra Markem Oršoličem, LtN 23/1992, str. 11.
18
Boia, Geschichte und Mythos, str. 170.

6. Jak ukázali Trencsényi, Iordachi a Janowski kladně konotovaný pojem středí Evropa, stejně
jako představa vhodnosti úzké regionální spolupráce, existoval i v Polsku a Maďarsku.19
Naopak v Rumunsku měl nádech Sedmihradského regionalizmu a snad i maďarské iredenty.
V ostatních částech postkomunistického regionu se neobjevil pojem označující nějaký
nadstátní region, který by měl srovnatelnou popularitu a byl by doprovázen dokonce
nějakým integračním projektem. Označení Balkán bylo negativní i pro zdejší obyvatele a
myšlenka spolupráce mezi zeměmi jihovýchodní Evropy nepřipadala z důvodu války v býv.
Jugoslávii vůbec v úvahu. Ani v rámci zemí, které zůstaly v jugoslávském konfliktu neutrální,
se neprosadila myšlenka regionální spolupráce, jakou se stala Visegrádská trojka. Podobě se
ani v Pobaltí neuplatnila myšlenka nějaké regionální vzájemnosti a na ní navazující možnost
zdejší spolupráce, neboť zdejší společnosti byly patrně příliš zaujaty myšlenkou zisku vlastní
samostatnosti. Společnost Estonská se silněji identifikovala se Skandinávií a společnost
litevská se zase více identifikovala se střední Evropou na základě své historie Polsko-
litevského království.20
Jak jsme ukázali, s českou touhou identifikovat se se střední Evropou oslabovala tendence
pohlížet na středoevropské sousedy orientalisticky či antikomunisticky. Tendenci umísťovat
své sousedy ležící na východ či jih od nás kamsi do Orientu nazývá Bakic-Haydenová
„zahnízděným orientalismem“ (nesting orientalism)21
a identifikuje ji u všech národů
jihovýchodní Evropy. Ty se podle ní se nespokojovaly s orientálním zobrazováním těch, kteří
byli jako typicky orientální vnímáni i na Západě, tedy Turků, ale zařazovali do této kategorie
další své neoblíbené sousedy, někdy dokonce častěji než samotné Turky. V 19. století byli
např. za univerzálního „orientálního“ škůdce v rumunských dějinách prohlášeni Řekové,
ačkoli Řecko nebylo muslimské a na rozdíl od Turecka Rumuny osídlené území nikdy
neokupovalo.22
Ve dvacátém století byli jako hlavní nepřátelé s orientálními
charakteristikami vnímáni Rusové, případně „kočovničtí“ Maďaři. V případě Bulharska byli
univerzálním a zaostalým nepřítelem Turci, tvořící v zemi nejpočetnější národnostní
menšinu, které nedokázali vytlačit v dobách existence sovětského bloku ani Rusové.
V Chorvatsku byly orientální stereotypy využívány především i proti Srbům. Chorvatsko se
chtělo odříznout od jugoslávské tradice také vytvořením pojmu byzantskost, která
znamenala totéž co Východ, zaostalost či primitivnost. Chorvatský tisk psal: „Chorvatský lid
není totéž co srbský, který je agresorský a hromadně frustrovaný srbsko-byzantskou životní
filosofií – zabij, uchvať, ukradni a ovládni.“23
V Srbsku byli orientalizováni zase Albánci a
bosenští Muslimové. V Polsku a Maďarsku byli orientalizováni Rusové. Pokusy orientalizovat
Rusy se vyskytly i v Pobaltí a dokonce v Bělorusku: Podle jednoho běloruského intelektuála
19
Maciej Janowski, Constantin Iordachi and Balázs Trencsényi, Why Bother about Historical Regions? Debates
over Central Europe in Hungary, Poland and Romania, in Journal of Easte Central Europe, vol. 32, 1-2/2005.
20
Perchoc, History and foreign policy, str. 252.
21
Blíže viz Milica Bakic-Hayden, Nesting Orientalisms: The Case of Former Yugoslavia, Slavic Review, 54/4,
1995.
22
Příčinu je možné hledat v tom, že Turci byli v představách Rumunů natolik odlišní, že byl větší kulturní dopad
jejich vlády nepředstavitelný. Naopak Řekové, kteří byli prostředníky tureckého panství, byli Rumunům bližší,
takže je mohli nakazit typickými byzantskými úpadkovými hodnotami, a proto je jejich vina na úpadku Rumunů
horší než vina Turků. (Boia, Geschichte und Mythos, str. 185.)
23
Ugresicová, Kultura lži, str. 75.

7. „mezi Rusy a Bělorusy zeje ontologická propast.“24
Vše, co přišlo z Ruska a s pravoslavím, je
pro Bělorusko špatné; vše, co přišlo ze Západu a s protestantismem či katolictvím, bylo
dobré. Bělorusko se zdárně vyvíjelo až do sedmnáctého století, bylo rozvinutou a
nejtolerantnější zemí Evropy,25
než ruská bota zašlápla veškerou kulturu. Bělorusko prý
ruskou okupací „vypadlo z normálního, přirozeného historického procesu“, jeho budoucnost
ale leží „v rodině evropských národů“.26
V mnoha postkomunistických zemích byli do jisté
míry orientalizováni i Romové, především v Československu a zemích jihovýchodní Evropy.
Češi během 19. a první poloviny 20. století orientalizovali především Maďary a částečně též
Židy a po vzniku republiky i Rusíny, ale orientalizace u nich nehrála tehdy příliš významnou
roli, neboť jejich úhlavní nepřítel - Němci - se nacházel na Západě a jeho orientalizace tedy
nepřipadala v úvahu. Počátkem 90. let se orientalizační postupy ve spojení
s antikomunismem uplatnily v Česku vůči Slovákům, Rusům, Srbuům a okrajově i Polákům a
Maďarům. Český konflikt se Slováky a jejich negativní zobrazování se poněkud podobá
konfliktu chorvatsko- srbskému, kde byli Srbové stereotypizováni Chorvaty podobně jako
Slováci Čechy. Na rozdíl od bývalé Jugoslávie se ale česko-slovenský vztah po rozpadu
federace a definitivním pádu Vladimíra Mečiara rychle upravil a v postkomunistickém
regionu najdeme sotva příklad tak dobrých vzájemných vztahů mezi dvěma národy. Český
poněkud povýšený pohled na další postkomunistické sousedy se možná podobal
maďarskému pohledu na Rumuny nebo na Slováky nebo pohledu Poláků na Bělorusy, ačkoli
v těchto případech se patrně Poláci a Maďaři o své sousedy více zajímali, neboť se jednalo o
jejich ztracená teritoria.
Rozdíly panovaly také ve vztahu postkomunistických společností k Rusku. Česká společnost
se svou oblibou Ruska v 19. století a vlastně až do roku 1968 liší od vztahu Maďarska a Polska
k této zemi a naopak se podobá postojům společnosti bulharské nebo srbské. Jak uvádí
Jacques Rupnik, Maďarsko nemá žádnou historickou událost, která by mohla vytvářet základ
pro přátelství s Ruskem. To je zde vnímáno jako země, která potlačila dvě maďarské revoluce
v roce 1848 a 1956, podporovala separatismus slovanských národů Uher ve druhé polovině
19. století, stála za komunistickým převratem Bély Kuna v roce 1919 a bojovala proti
Maďarsku v obou světových válkách. Taktéž neochota sovětů podpořit po roce 1945
vytvoření hranic alespoň trochu spravedlivějších vůči Maďarům byla pokládána za sovětskou
zradu, neboť Maďaři podle svých představ pomohli Sovětskému svazu v době občanské
války.27
Taktéž Poláci vnímali Rusko od 17. století jako hlavního nepřítele národa a víry28
a od
rozdělení země na konci 18. století jako hlavního okupanta. Mezi historické události
dokazující ničemnost Ruska se dostalo potlačení několika polských povstání a masivní
rusifikace v 19. století, bolševický útok na Polsko v roce 1920, pakt Molotov-Ribbentrop,
Katyň a odepření pomoci Varšavskému povstání či uloupení východních oblastí Polska po
24
Akudovič, My a Rusko, str. 116.
25
Arlou, Od Rohovlada k BNR, str. 35.
26
Bykav, Rozmluvy o Bělorusku, str. 24.
27
Blaive, Promarněná příležitost, str. 283.
28
Rupnik, Jiná Evropa, str. 36.

8. válce.29
V rámci polské společnosti existovala ale též jistá tradice vůči Rusku smířlivého
postoje, představovaná např. počátkem 20. století Romanem Dmowskim a jeho národními
demokraty, na něž navázalo rusofilství některých polských komunistů.
S výjimkou Bulharska, Makedonie a Srbska se odmítáním Ruska vyznačovala většina
postkomunistické Evropy. Zejména silné byly antiruské postoje v Pobaltí. Jako hrozbu do
budoucna vnímalo Rusko v roce 1991 69% Litevců, 52% Poláků, 41% Čechů, 27% Slováků a
překvapivě jen 20% Maďarů.30
Pouze Bulharům přišlo v tomto výzkumu na mysl, že by Rusko
mělo být hlavním spojencem jejich země v budoucnosti. Dějiny Ruska byly
v postkomunistické Evropě interpretovány jako příběh stálého ohrožení a útlaku z ruského
východu a naopak civilizačního přínosu Západu. Např. události raně středověkých
dějin Pobaltí, dříve označované za „násilné podmanění pobaltských kmenů“ Němci, byly
v 90. letech popisovány jako „začlenění do západního kulturního okruhu“. Vysídlení
pobaltských Němců v roce 1939, komunistickými historiky oslavované, bylo nyní označováno
za ztrátu. Naopak se zapomínalo na vzájemné přínosy Ruska a pobaltských národů a na
proruské sympatie pociťované v Pobaltí během 19. a počátkem 20. století. V případě Lotyšů
se např. opomíjela podpora lotyšského národního hnutí ruským veřejným míněním v 60.
letech 19. století nebo proruské a protiněmecké postoje většiny Lotyšů během první světové
války. V interpretacích bolševické revoluce se v 90. letech v Lotyšsku nepřipomínala
významná role socialistických lotyšských dělníků v petrohradských událostech, zdůrazňovaná
lotyšskou komunistickou propagandou.31
Pobaltí se pochopitelně stylizovalo do entity zcela
odlišné od Ruska: Např. Estonský prezident Lennart Meri prohlašoval, že „naše (tedy
estonsko-ruská) hranice je hranicí evropských hodnot“32
, a to i přesto, že Estonsko bylo po
dvě století (od roku 1710 až do roku 1918) součástí ruské říše a v zemi žila v 90. letech silná
ruská menšina. Proti společným pobaltsko-ruským dějinám byl vyzdvihován neslovanský a
protestantský či katolický charakter regionu, tedy cosi bytostně západního, stejně jako
členství pobaltských měst ve středověké Hanze, interpretované jako předchůdkyně EU.33
Estonský prezident přecházel ve zmíněném projevu bez povšimnutí i útlak své země
v minulosti ze západu: křížové výpravy středověku, stejně jako dánskou a švédskou nadvládu.
Byl také vztah k vlastenectví a náboženství, který vytvářel podstatné rozdíly v rámci celého
regionu. Český postkomunistický diskurz patrně více než jinde odmítal nacionalismus jako
cosi vyšlého z módy, spojeného se socialismem a neslučitelné s moderním evropanstvím,
v čemž se snad podobal veřejnému diskurzu Německa této doby. Přesvědčení o české
výlučnosti, demokratičnosti a evropanství, stojící v protikladu k předpokládanému
nacionalismu a levicovosti postkomunistického světa, které zejména sdílela v letech 1993 až
1996 česká pravice a jí blízká média, mělo ovšem ve svém vyvyšování nad ostatní
postkomunistické sousedy taktéž silně nacionalistické zabarvení. Nabízí se možnost hovořit
v tomto kontextu o antinacionalistickém nacionalismu, který se dá shrnout do výroku, že
29
Sauerland, Erinnerungskulturen in Ost und Westeuropa, str. 22-30.
30
The Pew Global Attitudes Project, str. 125 – 127.
31
Krupnikow, Geschichte und Geschichtsbewustsein in Lettland, str. 138.
32
Vogt, Between Utopia and Dissillusionment, str. 232.
33
Tamtéž, str. 233.

9. jsme lepší než ostatní národy, neboť nejsme na rozdíl od ostatních žádní nacionalisté, ale
opravdoví Evropané a demokraté.
Sociologické výzkumy postkomunistické Evropy obvykle považují české země společně
s bývalým východním Německem a Estonskem za nejsekulárnější část regionu. Existence
slabého náboženského vědomí české společnosti zapříčinila, že se otázka role náboženství
v životě společnosti nestala předmětem významných debat. Z důvodu absence vlivu
náboženství se jako dva hlavní politické proudy nevyprofilovalo na rozdíl od Polska liberální
evropanství soupeřící s nacionalisticko-náboženskými silami. Ani ODS, posunující se čas od
času na národovecké pozice, se s tímto směrem neztotožnila v míře podobné polské či
maďarské pravici. Taktéž česká sociální demokracie se neztotožnila s českým nacionalismem
natolik, aby se podobala slovenské národně orientované levici, jíž se stala od roku 2002
strana Smer. Na rozdíl od ostatních zemí regionu se proto v Česku nejsilněji prosadil
liberalismus, ať už v neoliberální, či liberálně sociální variantě.
V protikladu k řadě zemí východní a jihovýchodní Evropy, ale také Slovenska, byla česká
společnost rezervovaná k typům politických vůdců nabízejícím vládu pevné ruky. Česká
veřejnost na rozdíl od většiny postkomunistických zemí upřednostňovala demokracii před
silným vůdcem (např. v roce 2002 bylo pro demokracii 91 % a pro silného vůdce jen 7%,
zatímco v Polsku byl tento poměr 41:44, v Maďarsku 42:49, a v Rusku 21:70). Česká
společnost svou nedůvěrou k vůdcům překonávala dokonce západoevropské země.34
Hodnotovým aspektům české společnosti se silnými městskými středními vrstvami odpovídal
nejlépe ideál politického vůdce – odborníka (jak se stylizoval Václav Klaus) či morální autority
a filosofa (čemuž odpovídal Václav Havel), v každém případě ale vzdělance.
Předchozí pokus o komparaci v rámci postkomunistického regionu lze shrnout slovy, že české
postkomunistické představy o dějinách a okolním světě byly v mnohém podobné
představám jeho sousedů, společné bylo zejména odmítání socialistické minulosti a ruského
vlivu, touha po Evropské integraci a představa nějakého zlatého věku v minulosti, buď
meziválečného období, nebo ještě starších dějin. Za česká specifika lze pokládat zejména kult
meziválečného Československa a společně s Poláky pociťované ohrožení i ze západního
souseda (Německa), které ovšem nevedlo Čechy k odmítnutí myšlenky evropského
sjednocení, dalšími specifiky byl slabší vyliv náboženství, silné přimknutí se k projektu
demokracie a odtažitý vztah k nacionalismu.
34
The Pew Global Attitudes Project, str. 123.

10. jsme lepší než ostatní národy, neboť nejsme na rozdíl od ostatních žádní nacionalisté, ale
opravdoví Evropané a demokraté.
Sociologické výzkumy postkomunistické Evropy obvykle považují české země společně
s bývalým východním Německem a Estonskem za nejsekulárnější část regionu. Existence
slabého náboženského vědomí české společnosti zapříčinila, že se otázka role náboženství
v životě společnosti nestala předmětem významných debat. Z důvodu absence vlivu
náboženství se jako dva hlavní politické proudy nevyprofilovalo na rozdíl od Polska liberální
evropanství soupeřící s nacionalisticko-náboženskými silami. Ani ODS, posunující se čas od
času na národovecké pozice, se s tímto směrem neztotožnila v míře podobné polské či
maďarské pravici. Taktéž česká sociální demokracie se neztotožnila s českým nacionalismem
natolik, aby se podobala slovenské národně orientované levici, jíž se stala od roku 2002
strana Smer. Na rozdíl od ostatních zemí regionu se proto v Česku nejsilněji prosadil
liberalismus, ať už v neoliberální, či liberálně sociální variantě.
V protikladu k řadě zemí východní a jihovýchodní Evropy, ale také Slovenska, byla česká
společnost rezervovaná k typům politických vůdců nabízejícím vládu pevné ruky. Česká
veřejnost na rozdíl od většiny postkomunistických zemí upřednostňovala demokracii před
silným vůdcem (např. v roce 2002 bylo pro demokracii 91 % a pro silného vůdce jen 7%,
zatímco v Polsku byl tento poměr 41:44, v Maďarsku 42:49, a v Rusku 21:70). Česká
společnost svou nedůvěrou k vůdcům překonávala dokonce západoevropské země.34
Hodnotovým aspektům české společnosti se silnými městskými středními vrstvami odpovídal
nejlépe ideál politického vůdce – odborníka (jak se stylizoval Václav Klaus) či morální autority
a filosofa (čemuž odpovídal Václav Havel), v každém případě ale vzdělance.
Předchozí pokus o komparaci v rámci postkomunistického regionu lze shrnout slovy, že české
postkomunistické představy o dějinách a okolním světě byly v mnohém podobné
představám jeho sousedů, společné bylo zejména odmítání socialistické minulosti a ruského
vlivu, touha po Evropské integraci a představa nějakého zlatého věku v minulosti, buď
meziválečného období, nebo ještě starších dějin. Za česká specifika lze pokládat zejména kult
meziválečného Československa a společně s Poláky pociťované ohrožení i ze západního
souseda (Německa), které ovšem nevedlo Čechy k odmítnutí myšlenky evropského
sjednocení, dalšími specifiky byl slabší vyliv náboženství, silné přimknutí se k projektu
demokracie a odtažitý vztah k nacionalismu.
34
The Pew Global Attitudes Project, str. 123.