Ce diaporama a bien été signalé.
Nous utilisons votre profil LinkedIn et vos données d’activité pour vous proposer des publicités personnalisées et pertinentes. Vous pouvez changer vos préférences de publicités à tout moment.

Abraxas

505 vues

Publié le

  • Identifiez-vous pour voir les commentaires

  • Soyez le premier à aimer ceci

Abraxas

  1. 1. Obsah Články Abraxas (mytologie) 1 Logos 3 Nús 5 Fronésis 5 Hermann Hesse 7 Reference Zdroje článků a přispěvatelé 13 Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé 14 Licence článků Licence 15
  2. 2. Abraxas (mytologie) 1 Abraxas (mytologie) Gema se zpodobněním Abraxase. Na opačné straně jsou řecky psaná jména „Iao“, „Abraxas“/„Abrasax“ a „Sabaoth“ Abraxas (řecky Αβρασαξ) - tímto jménem označuje egyptský gnostik Basileidos (kolem r. 130) symbol nejvyšší bytosti, která reprezentuje Dobro i Zlo, v jedné entitě uctívané božstvo i obávaný démon. Z této bytosti pak vychází pět prasil: duch, slovo, prozřetelnost, moudrost a moc. Basileidovi následovníci uctívali Abraxase jako nejvyššího boha, který na svět poslal i Ježíše Krista (jehož považují za ducha). Původ jména Abraxas (lat. Abraxas, řec. Abrasax) pochází pravděpodobně z 1. století n.l, z kopštiny a znamená svaté slovo či svaté jméno. Valentinus nazývaný "nejhlubším učencem gnose" vykládá Jméno velkého gnostického božstva Abraxas takto: •• "Ab" nebo "Af" (Budiž) •• "rax" nebo "rak" (uctíváno) •• "sas" nebo "sax" pro sadši (Jméno) Jméno se nachází jak na egyptských čarodějnických papyrech, tak na starověkých kamenných amuletech. Jsou-li písmena jména čtena řeckým způsobem jako čísla, dávají 365 (tj. počet dní v roce). Na četných řeckých i římských gemách z pozdního starověku je bytost tohoto jména zobrazována s lidským tělem, s hadími končetinami a kohoutí hlavou. • Kolem 1. století n.l. se symbol Abraxas hojně vyskytoval ve formě amuletů a pečetí. Amulet, známý jako Abrasax, je symbolem gnostického slunečního božstva, podobně jako židovský Jahve, starověký íránský Mithra, keltský Belenus, stejně jako byl i Jesua (Ježíš) spojován se Sluncem. Slovo Abraxas manifestuje to, co je mimo věc, kterou vyměřuje - odkazuje přímo na Prvotní zdroj. Podobně jak se s tím setkáváme u hebrejského "Ein Sof", jež také odkazuje k pravému ne-antropomorfnímu Bohu. •• Podle starých perských pramenů vyjadřuje tento archetyp sílu spojující vládu nad sedmi planetami podobně jako křesťanský archanděl Michael, který je rovněž jejich vládcem. • Nejvyšší bůh (Slunce) ze sedmi bohů (planety), z této bytosti pak vychází pět původních sil - prasil: duch, slovo, prozřetelnost, moudrost, moc a má 365 ctností pro každý den jednu. • V sanskrtu se s tímto prapůvodním principem setkáváme v příběhu o Abhimanyovi a při tvoření vesmíru tvůrcem Brahmou. • Ve třináctém století byl symbol Abraxase také používán templářskými rytíři. Abraxas je zpodobněn na jedné z templářských pečetí s nápisem „TEMPLI SECRETUM“, která možná měla symbolizovat řádové tajemství. • Kult Abraxase zůstal živý až do středověku a našel v renesanci mnoho následovníků [zdroj?] . Ještě dnes existuje řada umělců, kteří se nechávají inspirovat atavistickým charakterem kultu Abraxase. • Ve středověku, byl (jako jedna z mnoha reakcí církve na rostoucí vliv masových heretických hnutí) pod tlakem inkvizicí, Abraxas přiřazen do démonizované kategorie čarodějnictví a černé magie. Proto je i dnes často mylně spojován se satanismem. Jméno Abraxas je spojeno s magickou formulí slova Abracadabra - jedním z názvů (původem íránského) boha Mithrase. Je psáno 7 hláskami, přičemž každá symbolizuje jeden den Stvoření, a jsou-li písmena jména čtena řeckým způsobem jako čísla, dávají 365 (tj. počet dní v roce). Tento symbol se nachází jak na egyptských čarodějnických
  3. 3. Abraxas (mytologie) 2 papyrech, tak na starověkých kamenných amuletech. Na četných řeckých i římských gemách z pozdního starověku je bytost tohoto jména zobrazována s trupem člověka, hlavu kohouta Phronesise, nohy hadů Logose a Núse. Drží štít sophia a bič dynamis. Někdy je vyobrazován s končetinami plaza. Abraxas v sobě spojuje a harmonicky sjednocuje Božské i temné stránky, světlo a tmu, mužský a ženský princip. Symbolismus Ve zvířecí říši byl Abraxas manifestován havranem (věřilo se, že Abraxas se může lidem zjevit v této podobě). V numerologii s číslem 7 (vládne sedmi planetám, sedmi dnům Stvoření, má 7 písmen). Mezi planetami znázorňuje Slunce (vládce všech planet, vládce světla, vítěz nad temnotou). Jako časový úsek znázorňuje celý cyklus. Je symbol celistvosti a jméno boha roku (číselná hodnota jména je 365; a = 1, b = 2, r = 100, x = 60, s = 200). Abraxas je kouzelné slovo složené z počátečních písmen hebrejského božího jména. Výskyt Vyskytuje se •• na kamenných antických magických amuletech (postava s lidským tělem, kohoutí hlavou a hady místo nohou), •• v helénistických kouzelných papyrech (symbol celosti, magické znamení a jako číslo 7), •• na egyptských čarodějnických papyrech, • jako starožidovský symbol Boha jehož skutečné jméno je Iao. Význam Je ochranným symbolem, znamením vítězství a štěstí. Jako bojovník s bičem je znamením moci a jako nositelem štítu je znamením opory a bezpečí. Abraxas je nejmocnější znamení pro neutralizaci sil černé magie a proto je od svého vzniku používán jako ochranný a pospůrný amulet.
  4. 4. Logos 3 Logos Další významy jsou uvedeny v článku Logos (rozcestník). Řecké slovo logos (λόγος od legein, sbírat, mluvit, počítat) má velmi široký význam, navazující na patrně nejstarší význam něčeho sebraného či shromážděného. Může znamenat (mluvenou) „řeč“, „slovo“, „příběh“, „význam“, „poměr“, „číslo“, někdy také „rozum“ a "smysl", i když pro některé z nich měla řečtina zvláštní výrazy. Slovo logos naproti tomu neznamená jazyk, ani v anatomickém, ani ve filologickém významu. Jako odborný pojem se logos užívá ve filosofii a v křesťanské teologii. Ve filosofii Široké spektrum významů slova logos patrně spojuje představa něčeho, co lidská mysl „sbírá“ a shromažďuje, co sice není hmatatelné, ale co všechny skutečnosti – včetně těch hmotných - označuje a tak i do jisté míry ovládá. Každé slovo označuje množství rozmanitých skutečností či „jednotlivin“ a řeč dovoluje o nich mluvit a uvažovat právě proto, že nese významy. Také číslo, počet a poměr se vyskytují jen v lidské mysli, „počítají“ čili shrnují věci podobné povahy a umožňují o nich uvažovat jako o celku „pěti švestek“ nebo „sto a jedné noci“. Je to tedy pokaždé lidský rozum, který takto shrnuje jednotlivé zkušenosti a hledá jejich společný smysl. Slovo, které je pro filosofické uvažování jako stvořené, uvedl do filosofie Hérakleitos z Efesu, který jím patrně mínil společný řád vesmíru, jejž člověk myšlením pouze odhaluje a odkrývá. Všechno se děje podle tohoto logu (zlomek B 1), všechno konáme a myslíme díky účasti na tomto společném logu (B 2). Logos jako společný rozum se tak může postavit proti mýtu, který původně znamenal také vyprávění, a Sókratés staví logos, založený na skutečném poznání, proti účelové řeči (logu) sofistů. Pro Platóna je logos v úzkém vztahu k matematice, která se také nemění, na ničem nezávisí a nepomíjí. Také pro stoiky je logos sjednocující rozumový princip celého Vesmíru, z něhož každá činnost vychází. Jako „semínko“ (logos spermatikos) je přítomen ve všech živých bytostech. Pro Aristotela znamená logos rozumnou řeč, argument nebo důkaz a v tomto smyslu předmět logiky. Logos je tak také hlavní charakteristika člověka, což je „živočich, mající logos“. Tuto důležitou definici přeložil Cicero do latiny jako animal rationale („živočich vybavený rozumem“), čímž podstatně ovlivnil celou tradici západního racionalismu. Novověká přírodověda pak místo rationalis začala člověka označovat přívlastkem sapiens („moudrý“). V alchymii hraje logos důležitou roli zejména v souvislosti se stoicismem a u novopythagorejců. V teologii V původním širokém smyslu chápali slovo logos někteří novoplatónici, kteří mu ale připisovali božskou povahu zosobněné Moudrosti. V této podobě přišlo slovo logos do helénistického židovství (Filón Alexandrijský), do řeckého překladu Bible a do Nového zákona: “Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (...) Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlem lidí“ (J 1,1-4 J 1, 1 (Kral, ČEP [1] )). Ježíš jako Boží Syn je jediným sdělením, „slovem“ i moudrostí, jehož prostřednictvím Bůh tvoří svět a skrze něž se světu dává poznat. Na tento specifický význam Božího Slova jako druhé božské osoby a vtěleného Slova, které se účastnilo Stvoření i spásy, navazuje teologický význam slova logos, živý zejména ve východních církvích. Některé proudy současné teologie zdůrazňují i zde význam „slovo“, „řeč“, zejména tak zvaná dialektická teologie.
  5. 5. Logos 4 Odvozená slova • Logika znamená původně „umění řeči“. • Přípona –logie v názvu mnoha věd, například archeo-logie, bio-logie nebo pato-logie, znamená soustavnou a argumentující „řeč“ o nějaké oblasti. • Filologie (věda o jazyku a jazycích) znamená doslova „zájem o jazyk“. • Logocentrismus je polemický pojem, který novověké filosofii vytýká přílišné soustředění na slova (u Derridy na mluvené slovo), jako kdyby slova nějak bytostně souvisela s označovanými skutečnostmi a mohla je dokonce nahradit. • Logopedie je lékařská disciplina, která se zabývá napravováním vad řeči. •• Logothét nebo logothétés byl v Byzantské říši a pak i v balkánských zemích něco jako první ministr. •• Logoterapie Odkazy Reference •• Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie. Literatura • Mýtus & logos. Praha: ISV 2004 - 213 s. ISBN 80-86642-19-4 • Ottův slovník naučný, heslo Logos. Sv. 16, str. 264 • P. Rezek (vyd.), Mýtus, epos a logos. Praha: OIKOYMENH, 1991 - 119 s. ISBN 80-85241-07-2 Související články •• Jazyk (lingvistika) •• Myšlení •• Rozum •• Řeč Reference [1] http://www.bibleserver.com/go.php?lang=cz&bible=CEP&ref=43001001
  6. 6. Nús 5 Nús Nús (řecky νοῦς) je jedním z hlavních pojmů klasické řecké filosofie. Překládá se zpravidla jako mysl, rozum (lat. ratio), intelekt (intellectus); není však rozumem pouze lidským, nýbrž často také kosmickým principem, podle něhož se všechny věci řídí. V tomto smyslu o něm hovořil Anaxagorás z Klazomen (5. století př. n. l.), podle něhož to byl právě nús, co uspořádalo původní chaos v harmonii: „ Ostatní podíly mají účast ve všem, Nús (mysl) je však neomezený, samovládný, a není smíšený s žádnou věcí, nýbrž pouze on sám je sám u sebe. Vždyť kdyby nebyl sám o sobě a byl smíšen s něčím jiným, [...] přimíšeniny by mu bránily, takže by nad žádnou věcí nevládl tak, jako je-li pouze sám o sobě. Je totiž ze všeho nejjemnější a nejčistší, drží všechno poznání (gnómé) o všem a má největší sílu. A všemu, co má duši, menšímu i většímu, všemu vládne Nús. “ — B 12 ze Simplikiova komentáře k Aristotelově Fysice 164,24 a 156,13. [1] Toto pojetí ovlivnilo také Platóna (přestože Anaxagoru kritizuje) a Aristotela, jehož pojetí rozpracoval Alexandros z Afrodisiady. Pojem byl důležitý také pro pozdější novoplatonismus: u Plótina je inteligibilní sféra nús první emanací božského Jedna. Reference [1] V překladu Z. Kratochvíla, dostupné na fysis.cz (http://www.fysis.cz/presokratici/anaxagoras/cz.htm) Fronésis Fronésis (řecky φρόνησις) označuje v Aristotelově etice základní ctnost, praktickou moudrost, schopnost správně jednat, prozíravost. Aristotelés rozlišuje dvě intelektuální ctnosti: 1. teoretickou moudrost (sofia) čili schopnost správně přemýšlet o povaze věcí a světa, která rozvažuje o obecných věcech a vede k vědění; 2. praktickou moudrost (fronésis, od frén, původně bránice, srdce, nitro, později mysl, rozum), schopnost uvažovat o tom, jak máme jednat a proč, abychom měnili svět a hlavně sami sebe k lepšímu. Fronésis se získává časem a zkušeností: “Mladí lidé mohou dosáhnout dokonalosti v geometrii a v matematice, ale zdá se, že prozíraví (fronimoi) být nemohou. Prozíravost se totiž týká jak obecných věcí, tak jednotlivých, a jednotlivé věci se poznávají zkušeností, která mladým lidem chybí, neboť vyžaduje jistý čas.“ [1] Fronésis se týká toho, jak máme jednat v určité situaci. I mladý člověk se může naučit zásadám, ale jejich uplatnění ve skutečnosti vyžaduje zkušenost se světem. Tak člověk může vědět, že má být poctivý, ale v určité situaci může jednat tak, že tím někoho urazí; umět vyvažovat poctivost a jiné ohledy vyžaduje zkušenost. Ve středověké etice je fronésis (prudentia) jednou z kardinálních ctností. V moderní době se tento pojem opět oživil v politické filosofii, zejména v díle H. Arendtové, A. MacIntyra a Leo Strausse. Bent Flyvbjerg, dánský profesor managementu, se v knize „Aby na společenských vědách záleželo“ přimlouvá, aby společenské vědy nenapodobovaly přírodní vědy, nýbrž aby fungovaly jako „fronetické vědy“ a soustředily se na následující čtyři otázky: 1.1. Kam jdeme? 2.2. Kdo získává a kdo ztrácí, jakými mechanismy moci?
  7. 7. Fronésis 6 3.3. Je takový vývoj žádoucí? 4. Co s tím máme dělat – pokud vůbec něco? [2] Odkazy Poznámky [1] Aristotelés, Etika Nikomachova, 1142 a. [2] B. Flyvbjerg – en (http://flyvbjerg.plan.aau.dk/whatisphronetic.php) Související články •• Aristotelés •• Etika Na internetu • Phronesis, časopis pro antickou filosofii - en (http://www.ingentaconnect.com/content/brill/phr) • Fronetické vědy a plánování B. Flyvbjerga – en (http://flyvbjerg.plan.aau.dk/whatisphronetic.php) • Phronesis, stránky pro politickou filosofii - fr (http://phronesis.org/) • Sdružení Fronésis pro filosofickou výchovu - pl (http://www.phronesis.republika.pl/) Literatura • H. Arendtová, Přednášky o Kantově politické filosofii. Praha 2002 • L. Strauss, Eseje o politické filosofii. Praha 1995 • L. Strauss, Obec a člověk. Praha 2007 • B. Flyvbjerg, Making Social Sciences Matter, Cambridge 2001 V tomto článku byl použit překlad textu z článku Phronesis (http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/ Phronesis?oldid=142244282) na anglické Wikipedii.
  8. 8. Hermann Hesse 7 Hermann Hesse Hermann Hesse v roce 1927. Hermann Hesse (2. července 1877 Calw, Švábsko, Německo – 9. srpna 1962 Montagnola, Švýcarsko) byl německo-švýcarský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946. Život Hesseho rodný dům v Calwu. Hermann Hesse Narodil se ve švábském městečku Calw. Jeho otec přišel do Německa z Estonska roku 1873, matka a další příbuzní z její strany působili po léta jako křesťanští misionáři v Indii. Rodina předpokládala, že stejná bude i Hermannova životní dráha. Roku 1891 vstoupil Hesse do evangelického semináře v Maulbronnu. Opustil jej však již po půl roce a následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trval sotva rok. Jeho rodina se tak konečně smířila s tím, že z jeho studií nic nebude, a dala ho roku 1893 do učení na knihkupce v Esslingenu, Roku 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní hodiny a od roku 1895 se vrátil k povolání knihkupce. Přitom byl pilným samoukem, studoval klasické jazyky a dějiny evropské a orientální kultury. Roku 1899 se odstěhoval do Basileje, našel si nenáročné místo v knihkupectví a přitom psal – zpočátku lyrickou poezii, např. Romantické písně. Díky úspěchu prvního románu, romantického příběhu Peter Camenzind (1904), si mohl po pěti letech dovolit knihkupectví opustit. Usadil se v Gaienhofenu na břehu Bodamského jezera a oženil se s šestatřicetiletou fotografkou Marií Bernoulliovou, se kterou měl tři syny. Zde také napsal svůj druhý román V soukolí, uveřejněný roku 1906, ve kterém shrnul traumata svého dětství a puberty. V roce 1911 se mu splnil dávný sen – podnikl cestu do Indie a do Indonésie. Cesta však neznamenala pro Hesseho žádné ztotožnění s východním světem. Hesse si spíše uvědomil, že je
  9. 9. Hermann Hesse 8 Maulbronn jako člověk Západu odlišný a že pro něj příslovečné světlo z Východu není řešením, protože ho musí hledat v sobě. Po návratu z cesty se Hesse s rodinou usadil roku 1912 v Bernu, což byl počátek jeho trvalého pobytu ve Švýcarsku. V té době napsal dva do značné míry autobiografické romány o umělcích Gertruda (1910) a Panský dům (1914) a povídkový triptych Knulp (1915) o tulákovi, který rozdává lidem svou radost. V období první světové války došlo v Hesseho životě k zásadnímu obratu. Hesse s válkou nesouhlasil, ale byl stále německým občanem. Přihlásil se proto na vyslanectví a byl zařazen k bernskému oddělení německé péče o válečné zajatce. Tuto službu bral Hesse vážně a dosti ho vyčerpávala. Když pak otiskl v listopadu roku 1914 v Neuen Züricher Zeitung antimilitaristický článek Ó bratři, pryč s tóny těmi, nazvaný podle verše z Schillerovy Ódy na radost, stal se terčem nenávistných útoků německého tisku, který jej označoval za vlastizrádce. Když jeho humanistickou výzvu odmítli i představitelé německé kultury, uvědomil si Hesse, že Německo ovládl zhoubný nacionalismus, což považoval za předzvěst národní zkázy. K tomu se připojila smrt jeho otce, nemoc nejmladšího ze synů a rozpad jeho manželství zaviněný propuknutím schizofrenie u jeho ženy, kvůli které byla trvale hospitalizována. Hesse propadl depresím a nakonec se podrobil psychoanalytické terapii. Psychoanalýzu pak začal hlouběji studovat, protože ji chápal jako obecně použitelný nástroj pro pochopení rozporných nebo skrytých motivací lidského jednání. Na jaře roku 1919 se Hesse přestěhoval z Bernu do Montagnoly v kantonu Ticino (německy Tessin) na jižním svahu Alp a věnoval se i kreslení a malování. Roku 1923 přijal švýcarské státní občanství. Po úředním rozvodu prvního manželství se roku 1924 podruhé oženil s mladou zpěvačkou Ruth Wengerovou, se kterou se seznámil již krátce po přestěhování do Montagnoly. Manželství však nevydrželo ani rok a po delší faktické rozluce následoval roku 1927 úřední rozvod. Zato jeho třetí žena, historička umění Ninon Dolbinová, kterou si vzal roku 1931, mu byla intelektuální i praktickou oporou po zbytek jeho života. Hesseho umělecká tvorba v období mezi dvěma světovými válkami vycházela ze spojení evropského humanismu, indického buddhismu a Jungovy psychoanalýzy. Tuto jednotu viděl Hesse v tom, že tak jako je podle indické filozofie lidská duše nekonečnou množinou převtělení a z každého minulého života si člověk něco odnáší do toho příštího, tak je i podle evropských psychoanalytiků lidská osobnost utvářena množstvím vlivů, přičemž se v ní touha po duchovní svobodě sváří se smyslností a rozum s citem. V tomto duchu napsal Hesse román Demian (1919) a novely Klingsorovo poslední léto (1920) a Siddhártha (1922). Především posledně jmenovaná novela, líčící cestu muže jménem Siddharta za osvícením v době vystoupení Buddhy, patří k jeho mistrovským dílům. Po Siddhárthovi Hesse skoro pět let nevydal větší beletristickou práci, následující tři jsou však opět díla mistrovská. Prvním z nich je kompozičně složitý psychologicko-filozofický román Stepní vlk (1927) postavený na autorových úvahách o rozpolcenosti lidské duše. Po něm následoval román Narcis a Goldmund (1930) s námětem ze středověku, ve kterém se Hesse zabýval harmonizací pudových a duchovních stránek lidské bytosti. Roku 1931 Hesse vydal „pohádku“ Pouť do země východní s tématem osamělosti duchovního člověka v naší době. Vyvrcholení Hesseho tvorby je pak jeho poslední, utopický román Hra se skleněnými perlami (1943) odehrávající se v daleké budoucnosti, na kterém Hesse pracoval od roku 1932 a do něhož vložil všechny své dosavadní zkušenosti a víru v nepřemožitelnost myšlenky, postavené do služby života. Kniha musela vyjít ve Švýcarsku, protože se Hesse dostal na nacistickou černou listinu. Proti nacistickému režimu sice veřejně nevystupoval, pomáhal však židovským uprchlíkům a odmítl nechat odstranit ze svých děl pasáže kritizující antisemitismus. V roce 1946 mu byla jako sedmému německy píšícímu autorovi udělena Nobelova cena za literaturu za „jeho oduševnělou literární tvorbu, která svou odvahou a hloubkou současně představuje klasické humanistické ideály a vysoké stylistické hodnoty“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).
  10. 10. Hermann Hesse 9 Po skončení druhé světové války již Hesse psal jen básně a menší, většinou vzpomínkové prózy, jež vydával v řadě výborů. Vliv na to mělo jeho stále křehčí zdraví (pro nemoc nemohl převzít ani Nobelovu cenu osobně). Pozornost si zaslouží také jeho korespondence, zejména dopisy do Německa, v nichž svým rodákům říkal někdy velmi tvrdé pravdy o jejich podílu na katastrofě nacismu. Hermann Hesse zemřel 9. srpna roku 1962 ve švýcarské Montagnole. Nečekaný ohlas mělo jeho dílo u mládeže dospívající v 60. a 70. letech 20. století. Poutal ji k němu především tehdy módní zájem o východní filozofii, odpor k měšťáctví a také fantazijní scény a snově-halucinační pasáže obsažené v jeho textech. Dílo Socha Hermanna Hesseho v Calwu. • Romantische Lieder (1899, Romantické písně), útlá sbírka básní, vydaná vlastní nákladem, • Eine Stunde hinter Mitternacht (1899, Hodina po půlnoci), kratší lyrické prózy prokládané verši, • Hinterlassene Schriften und Gedichte von Hermann Lauscher (1901, Spisy a básně z pozůstalosti Hermanna Lauschera), další svazek lyrických próz a básní (rozšířeno roku 1907 o dvě prózy), • Gedichte (1902, Básně), sbírka básní věnovaná matce, • Karl Eugen Eiselein (1903), povídka, parodie na epigonský pseudomodernismus, • Boccaccio (1904) a Franz von Assisi (1904, František z Assisi), biografické eseje, • Peter Camenzind (1904, Petr Camenzind), román vyprávějící melancholický příběh nadaného umělce z prostých poměrů, který se po odmítnutí měšťáckou společností vrací rezignovaně do rodné vsi a dospívá ke skeptickému postoji v otázce existence umělce v současném světě. • Die Marmorsäge (1904, Mramorová pila), povídka, • Casanovas Bekehrung (1906, Obrácení Casanovy), povídka se stěžejní myšlenkou touhy po volném životě, • Unterm Rad (1906, Pod koly), román v němž mladý hrdina knihy tragicky ztroskotává na strnulých konvencích měšťáckého okolí. • Schön ist die Jugend (1907, Krásné je mládí), povídka, • Diesseits (1907, Tento svět), povídkový soubor • Gertrud (1910, Gertruda), román, v němž Hesse líčí nešťastný osud tělesně postiženého hudebního skladatele založený na myšlence, že mezi životem a uměním je nepřímá úměra a tvůrčí síla že musí být zaplacena ztrátou osobního štěstí. Pocit slabosti a bezmoci umělce je pro Hesseho typickým problémem doby. • Pater Matthias (1910, Otec Matthias), povídka o mnichovi, který vede dvojaký život, protože touží po svobodě a nesvědčí mu asketický způsob života, prodchnutá shovívavým pohled na mnichovo teologické pokrytectví. • Unterwegs (1911, Na cestě), sbírka básní, • Der Weltverbesserer (1911, Napravovatel světa), ironicko-humorná próza vyjadřující Hessův ambivalentní vztah k uměleckému modernismu. • Robert Aghion (1911), povídka o mladém anglickém misionáři v Indii z konce 18. století, který vystřízliví ze svého idealismu, • Aus Indien. Aufzeichnungen von einer Indischen Reise (1913, Z Indie. Zápisky z indické cesty), skicy z Hessovy cesty do Indie, • Rosshalde (1914, Panský dvůr), román o krizi manželství a osobního života malíře Veragutha, která je příčinou jeho krize umělecké.
  11. 11. Hermann Hesse 10 • O Freunde, nicht diese Töne (1914, Ó bratři, pryč s tóny těmi), protiválečná esej, • Knulp (1915), povídkový triptych, tři okamžiky ze života tuláka Knulpa, který si vřelým vztahem k přírodě i lidem vytváří z každého dne svátek a který rozdává lidem svou radost. Když se Knulp na konci svého putování v pochybách zamýšlí nad svým životem, poznává, že naplnil svůj úkol vnášet útěchu do života ostatních lidí. • Musik des Einsamen (1916, Hudba samotáře), sbírka básní, • Künstler und Psychoanalyse (1918, Umělci a psychoanalýza), esej, ve které Hesse vyjádřil svůj názor, že využití psychoanalytických postupů je prospěšné i pro umělce. • Die Brüder Karamasoff oder Der Untergang Europas (1919, Bratří Karamazovovi aneb Zánik Evropy), esej, • Demian (1919), román prvně vydaný vydán pod pseudonymem Emil Sinclair, podávající obraz dospívání na pozadí rozpadajícího se světa Evropy v předvečer první světové války. Kniha vypověděla mnoho o tehdejší mladé generaci, která zděšena ztrátou starých morálních hodnot, jež jí zničila válka, hledala hodnoty nové. • Klein und Wagner (1919, Klein a Wagner), expresionistická povídka o obyčejném úředníkovi, který se zločinem vysvobodí z šedivé existence (příběh je jakýmsi předstupněm románu Stepní vlk). • Märchen (1919, Pohádky), knižní vydání Hessových pohádek, které vznikaly od roku 1912. Autor v nich na menší ploše a s využitím romantických prostředků „nereálného“ světa probírá svá věčná témata. • Wanderung (1920, Putování), „chvalozpěv na tessinskou krajinu“, proložený deseti básněmi • Klingsors letzter Sommer (1920, Klingsorovo poslední léto), novela o kráse, dobrotě a štěstí života a zároveň o umělectví jako možnosti a způsobu existence. • Siddhartha (1922, Siddhártha), novela s podtitulem indická báseň odehrávající se v Indii z časů Buddhy, jejímž tématem je touha po duchovním životě a hledání autentické existence a identity vlastního já. • Kurgast (1925, Lázeňský host), záznam Hesseho léčebného pobytu v Badenu u Curychu a rozborem pacientových tělesných i duševních stavů s předznamenáním krize rozpolceného a neklidného vědomí. • Die Nürnberger Reise (1927, Cesta do Norimberka), próza, kde autor líčí své dojmy a vnitřní rozpoložení během přednáškového turné. • Bilderbuch (1926, Obrázková kniha), črty popisující charakteristické detaily jednotlivých krajin, k nimž Hesse našel silný citový vztah. • Der Steppenwolf (1927, Stepní vlk), psychologicko-filozofický román, který je vyvrcholením Hessových úvah o rozpolcenosti lidské duše a o tom, že každý člověk je „napůl vlkem“. • Betrachtungen (1928, Úvahy), eseje, • Narziß und Goldmund (1930, Narcis a Goldmund), román s námětem ze středověku a s nepřehlédnutelným novoromantickým laděním, ve kterém se Hesse zabýval harmonizací pudových a duchovních stránek lidské bytosti. • Die Morgenlandfahrt (1932, Pouť do země východní), "pohádková" próza líčící cestu reálně ireálného tajemného bratrstva duchovní a umělecké elity všech dob a národů za mladostí duše a za poezií života. • Kleine Welt (1933, Malý svět), příběhy o tom, zda lze sladit osobní charakterové vlastnosti s možnostmi měšťanského životního stylu. • Fabulierbuch (1935, Kniha vyprávění), soubor krátkých próz, • Die Gedichte (1942, Básně), • Das Glasperlenspiel (1943, Hra se skleněnými perlami), Hessův vrcholný román, ve kterém se autor zabývá svým stálým tématem: problémem duchovního života v moderní době. • Traumfährte (1945, Stopa ze snu), vážné i méně vážné povídky a pohádky pozoruhodné stylové čistoty, • Berthold (1945), fragment románu, • Späte Gedichte (1946, Pozdní básně), sbírka básní, • Krieg und Frieden (1946, Válka a mír), eseje, • Späte Prosa (1951, Pozdní prózy), • Zwei Idyllen (1952, Dvě idyly), • Stufen (1961, Stupně), definitivní autorský výbor z básní.
  12. 12. Hermann Hesse 11 Česká vydání Muzeum Hermanna Hesseho v Gaienhofenu. • Petr Camenzind, Rössler, Louny 1911, přeložil Karel Vít, • Stepní vlk, Jan Laichter, Praha 1931, přeložila Jiřina Fischerová, • Siddhárthah, Družstevní práce, Praha 1935, přeložil Petr Křička, znovu SNKLHU, Praha 1960. • Knulp, Československý spisovatel, Praha 1958, přeložil Karel Čechák, • Klingsorovo poslední léto a jiné prózy, SNKLU, Praha 1961, přeložili Karel Čechák a Rio Preisner, svazek dále obsahuje novely Knulp a Pouť do země východní. • Stupně, Mladá fronta, Praha 1964, přeložila Hana Žantovská, • Stepní vlk, Odeon, Praha 1972, přeložil Vratislav Slezák, znovu 1989 a 1990 a Argo, Praha 2006. • Narcis a Goldmund, Odeon, Praha 1978, přeložil Vratislav Slezák, znovu Argo, Praha 1995 a 2005. • Siddhártha, Vyšehrad, Praha 1984, přeložil Miloš Černý, znovu 1995 a 1997, pak Aulos Praha 2002 a Argo Praha 2003. • Večerní mraky, Lyra Pragensis, Praha 1989, báseň s německým názvem Abendwolken, • Malé radosti, Melantrich, Praha 1993, přeložil Vladimír Tomeš, výbor drobných próz, povídek, životopisných črt, fejetonů a úvah. • Červnec, Volvox Globator, Praha 1996, přeložil Radovan Charvát, jde o rannou Hessovu povídku s německým názvem Heumond plnou intimních lyrických tónů a nevyřčených milostných citů. • Milostné povídky, ERM, Praha 1996, přeložila Veronika Dudková, • Hra se skleněnými perlami, Volvox Globator, Praha 1996, přeložil Vratislav Slezák, • Boccaccio, Volvox Globator, Praha 1997, přeložila Šárka Pirožková, • Pod koly; Tento svět, Argo, Praha 1997, přeložili Gabriela Veselá, Jiří Veselý a Vratislav Slezák, druhý svazek souborného Hessova díla. • Putování, Volvox Globator, Praha 1998, přeložil Radovan Charvát a Luděk Kubišta, • František z Assisi, Volvox Globator, Praha 1998, přeložil Luděk Kubišta, • Stupně; Pozdní básně; Raná próza, Argo, Praha 1998, první svazek souborného Hessova díla (obsahuje také román Petr Camenzind), přeložil Vratislav Slezák a Vladimír Tomeš, • Kouzelníkovo dětství, Volvox Globator, Praha 1999, přeložil Evžen Turnovsk, autobiografická pohádka, • Gertruda; Malý svět, Argo, Praha 1999, přeložila vana Vízdalová, třetí svazek souborného Hessova díla. • Panský dům; Kniha vyprávění; Knulp, Argo, Praha 1999, přeložili Vratislav Slezák a Vladimír Tomeš, čtvrtý svazek souborného Hessova díla. • Obrácení Casanovy; Otec Matthias, Volvox Globator, Praha 1999, přeložil Milan Navrátil, • Napříč Itálií, Volvox Globator, Praha 2000, přeložil Luděk Kubišta, překlad souboru cestopisných črt s německým názvem Mit Hermann Hesse durch Italien. • Demian; Klingsor; Siddhártha, Argo, Praha 2000, přeložil Vratislav Slezák a Miloš Černý, pátý svazek souborného Hessova díla. • Pohádky; Putování; Obrázková kniha; Stopa ze snu, Argo, Praha 2000, šestý svazek souborného Hessova díla. • Lázeňský host; Cesta do Norimberka; Stepní vlk, Argo, Praha 2000, přeložil Vratislav Slezák, sedmý svazek souborného Hessova díla. • Hodiny v zahradě; Chromý chlapec, Volvox Globator, Praha 2000, přeložil Evžen Turnovský, dvě idyly. • Tessin, Volvox Globator, Praha 2001, přeložil Luděk Kubišta, vyznání lásky k vyvolenému kraji. • Narcis a Goldmund; Pouť do země východní; Pozdní prózy, Argo, Praha 2001, přeložil Vratislav Slezák a Vladimír Tomeš, osmý svazek souborného Hessova díla.
  13. 13. Hermann Hesse 12 • Hra se skleněnými perlami, Argo, Praha 2002, přeložil Vratislav Slezák, devátý svazek souborného Hessova díla. • Úvahy a imprese, Argo, Praha 2002, přeložil Vratislav Slezák, závěrečný desátý svazek souborného Hessova díla složený z autorových úvah, recenzí, článků, dojmů, vzpomínek a dopisů. • Tajemství duše, Vyšehrad, Praha 2003, přeložila Radka Fialová, překlad Hessových etických úvcah s německým názvem Geheimnis der Seele. • Pohádky, Argo, Praha 2004, přeložila Eva Pátková, • Psáno do písku, BB art, Praha 2004, přeložil Vladimír Tomeš, výbor z Hessovy celoživotní básnické tvorby, • Demian, Argo, Praha 2008, přeložil Vratislav Slezák, • O létání, Argo, Praha 2009, přeložil Vladimír Tome, • Petr Camenzid, Argo, Praha 2010, přeložil Vratislav Slezák. Externí odkazy • Nobel Prize bio [1] , • (anglicky) Hermann Hesse - Autobiography [2] • (anglicky) http://kirjasto.sci.fi/hhesse.htm • (německy) http://www.gss.ucsb.edu/projects/hesse/ • (česky) http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=14325 • Hermann-Hesse-Museum v Montagnole [3] • Hermann-Hesse-Museum v Gaienhofenu am Bodensee [4] • Hermann-Hesse-Museum v Calwu [5] Reference [1] http://nobelprize.org/literature/laureates/1946/index.html [2] http://nobelprize.org/nobel_prizes/literature/laureates/1946/hesse-autobio.html [3] http://www.hessemontagnola.ch [4] http://www.hermann-hesse-hoeri-museum.de/ [5] http://www.hermann-hesse.com/html/deutsch/museum.html
  14. 14. Zdroje článků a přispěvatelé 13 Zdroje článků a přispěvatelé Abraxas (mytologie)  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11017377  Přispěvatelé: Dragovit, EdmundSquirrel, Frettie, Ioannes Pragensis, Jj14, Kohelet, Varan, 2 anonymní úpravy Logos  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=11111914  Přispěvatelé: Anzenbach, Dodo, Elm, Gampe, Ivannah, Lenka64, Milan Keršláger, Mormegil, Sekol, Sokoljan, ŠJů, 7 anonymní úpravy Nús  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10026403  Přispěvatelé: BobM, Mychajlo, 1 anonymní úpravy Fronésis  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10453592  Přispěvatelé: Honza chodec, Sokoljan, 1 anonymní úpravy Hermann Hesse  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=10539746  Přispěvatelé: Adam Zábranský, Aktron, Chalupa, Danny B., Elm, Faigl.ladislav, Gampe, Hobr, Jedudedek, Jid, Jj14, Joker Island, Jon, Miďonek, Pepcza, Sebesta, W.Rebel, Čočkin, 15 anonymní úpravy
  15. 15. Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé 14 Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé Soubor:Abraxas, Nordisk familjebok.png  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Abraxas,_Nordisk_familjebok.png  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: AnonMoos, Bapho, Cynwolfe, Lokal Profil, Väsk, 1 anonymní úpravy Soubor:Hermann Hesse 1927 Photo Gret Widmann.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hermann_Hesse_1927_Photo_Gret_Widmann.jpg  Licence: Public Domain  Přispěvatelé: Gret Widmann (†1931) Soubor:Hermann Hesse Geburtshaus Calw 1977.jpeg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hermann_Hesse_Geburtshaus_Calw_1977.jpeg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: FA2010, G.dallorto, Man vyi, Svencb, 4 anonymní úpravy Soubor:Maulbronn Hof und Kirche.jpg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Maulbronn_Hof_und_Kirche.jpg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: User Sansculotte on de.wikipedia Soubor:Hermann Hesse Bueste.JPG  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hermann_Hesse_Bueste.JPG  Licence: Creative Commons Attribution-Sharealike 2.0  Přispěvatelé: Burgkirsch Soubor:Hermann Hesse Desk Museum Gaienhofen.jpeg  Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Hermann_Hesse_Desk_Museum_Gaienhofen.jpeg  Licence: GNU Free Documentation License  Přispěvatelé: Frank-m, Infrogmation, Mattes, Svencb, Wst
  16. 16. Licence 15 Licence Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 //creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/

×