Krvavý Walter a tragédie obce Leskovice - příběh

1. MODERNÍ DĚJINY.CZ
například v myslivně U Eustachů poblíž vsi Těmice (8,5 km
od Leskovic) měl roku 1945 velitelský štáb partyzánský
oddíl „Za Prahu“.
Lidé, kteří pomáhali ruským uprchlíkům a partyzánským
jednotkám, nechtěli a ani nemohli v plné hrůze domys-let
následky, které by jim prozrazení mohlo přinést. Slovo
poprava znělo hrozně, ale nikdo si nedokázal představit,
jak kruté a trýznivé podoby může mít v podání zdejších
esesáků.
Velitel místních esesáků – mladík Walter
Hauck
Kdo byl velitel místních jednotek SS a faktický pán nad ži-votem
a smrtí všech lidí v oblasti Pelhřimovska? Přichází
jaro roku 1945 a neomezený vládce české části Vysočiny
si již brzy vyslouží jméno „Krvavý Walter“. Jméno, které
jaksi nekoresponduje s jeho věkem. Vždyť tento bývalý
policista ještě neoslavil ani sedmadvacáté narozeniny.
Mohl se ale již pochlubit hodností kapitána SS, haupt-sturmführera.
Jak tento mladík vypadal? Byl vyšší štíhlé postavy a měl
světlé vlasy. Od výbuchu granátu měl popálený obličej,
a tak jeho oční víčka a obočí byla bez řas. Zraněn byl
v Normandii, kde jej následně zajala polská jednotka.
Výrazně sebevědomý hoch z tohoto zajetí uprchl a brzy
1
KRVAVÝ WALTER
A TRAGÉDIE OBCE
_ LESKOVICE
Leskovice a ruští uprchlíci
41 km západně od Dobronína a deset kilometrů západně
od Pelhřimova leží ves Leskovice. Do konce druhé světové
války se v obci nacházelo třiačtyřicet domů a dvě stě dva-cet
obyvatel. Obec leží na hlavní silnici i na železniční trati
z Tábora do Pelhřimova a do Jihlavy. Klidná a nenápadná
malá víska se ničím nelišila od ostatních vesnic nacháze-jící
se v této části Vysočiny. Kolem okrouhlé návsi se roz-kládalo
několik výstavných statků a uprostřed návsi stála
kaplička. Od obcí v bezprostřední blízkosti Jihlavy se lišila
pouze tím, že zde nežilo německé obyvatelstvo, ale šlo
o čistě českou ves.
Za nacistické okupace, od roku 1943, žily Leskovice
ve schizofrenním světě. Od tohoto roku byla v obci, stej-ně
jako v celé řadě dalších, ubytována vojenská posádka,
tvořená padesáti karpatskými Němci ze Slovenska. Jed-nalo
se o železniční strážní oddíl. Zároveň se v okolních
zalesněných kopcích ukrývali Rusové, kteří uprchli z ně-meckého
zajetí. Bez pomoci řady bezejmenných odvážných
lidí by nemohli přežít. Například statečný lesník Osvald
Rerych ukrýval ve své myslivně u Leskovic spolu s ženou
Marií a dětmi Věrou a Zdeňkem od léta 1943 do jara 1945
postupně deset uprchlých sovětských válečných zajat-ců.
Rodina válku šťastně přežila a Osvald Rerych zemřel
v roce 1986 ve věku 91 v obci Počátky. Ke konci války se
ruští uprchlíci přidávali k partyzánským jednotkám. Tak
Jeho skutečné jméno bylo Walter Hauck.
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.
jiří sankot

2. MODERNÍ DĚJINY.CZ
již opět bojoval – tentokrát na východní frontě v oblasti
Vratislavi. Pod tlakem Rudé armády se však se skupinou
několika set převážně raněných esesáků stáhl do Čech.
Jako jejich velitel se ubytoval v hotelu Slávie na pelhři-movském
2
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
náměstí.
Masakr ve Francii jako válečný křest
pro mladíky z Hitlerjugend
To, že je v rámci SS mužem na svém místě, však již Hauck
stačil ukázat. Stalo se to před rokem v severofrancouz-ském
městě Ascq u města Lille poblíž belgických hranic.
V noci z 1. na 2. dubna 1944 projížděl po trati touto vsí
vlak 12. divize SS, kterou tvořili mládenci z Hitlerjugend,
bez jakýchkoliv vojenských zkušeností. Vlaku, který si tu
brzy vysloužil název „vlak smrti“, velel tehdejší nadporu-čík
Walter Hauck.
Při průjezdu obcí Ascq došlo k explozi způsobené sabotá-ží
jedné z místních odbojových skupin. Při výbuchu došlo
k drobným materiálním škodám. Nikdo nebyl zraněn ani
zabit. Pro mladého Haucka a jeho partu však byl incident
vítanou příležitostí vypořádat se s místními „teroris-ty“.
Esesáci se okamžitě rozeběhli do domů podél tratě.
Na nádraží ztloukl Hauck osobně do bezvědomí dva za-městnance
a poté, co se soukmenovci usoudili, že již neži-jí,
pokračovali mstít se na civilním obyvatelstvu. Zpočátku
prováděli jen domovní prohlídky. Následně začali všechny
obyvatele vyhánět z domů a shromažďovat u železniční-ho
přejezdu. Ženy a děti propustili, ale muže, včetně dvou
duchovních, před jejich zraky masově postříleli. O život
během tohoto masakru přišlo na sedmdesát mužů.
Mezi tím se probral jeden ze dvou omráčených železničářů
a telefonicky volal do města Lille o pomoc na tamní po-licejní
stanici. Francouzští policisté přijeli spolu s jednot-kou
Wehrmachtu a společně se jim podařilo ukončit řádě-ní
Hauckova komanda. Odpor proti řádění esesáků vyjád-řilo
i šedesát tisíc dělníků z města Lille, kteří na protest
zahájili stávku. Zatímco intervenující vojáky Wehrmachtu
čekalo za trest převelení na východní frontu, téměř šesta-dvacetiletý
Walter Hauck získal pochvalný list od samot-ného
Heinricha Himmlera. Pro mnohé z jeho podřízených
znamenalo vraždění v Ascq první použití zbraně, a tak byli
velice pyšní na to, že tímto způsobem získali první bojo-vou
zkušenost. O rok později v Pelhřimově nikdo netušil,
jaké krvavé zkušenosti již mladý esesácký velitel má.
Květnové povstání v Leskovicích
5. května 1945 vypuklo v českých zemích povstání. V ce-lých
Čechách vznikaly revoluční národní výbory a revoluč-ní
gardy, které začaly odzbrojovat místní Němce. Nejinak
tomu bylo na Vysočině. 5. května byla odzbrojena i posád-ka
německých vojáků v Pacově na Pelhřimovsku. Téhož
dne přišla telefonická zpráva o této události také do malé
vísky Leskovice, ležící 10 km jihovýchodně od Pacova
a 10 km západně od Pelhřimova. I zde se místní lidé vydali
odzbrojit místní posádku karpatských Němců. Demorali-zovaná
jednotka vyměnila ochotně zbraně za jídlo. Byla
uzavřena v místním hostinci, který dostali za úkol hlídat
dva ozbrojení leskovičtí občané.
Podobná situace se odehrávala na celém území zanikají-cího
Protektorátu, ale v Leskovicích měla smutnou dohru.
Dramatické vyústění revolučního dne mělo na svědomí
několik místních mladíků, kterým získané zbraně zcela
zatemnily mysl.
Jak již bylo zmíněno, nacházejí se Leskovice na hlavní
silnici z Jihlavy do Tábora. V květnových dnech tudy pr-chaly
německé jednotky i jednotlivci před Rudou armádou
na západ. Dva horliví leskovičtí hoši se postavili s kulome-tem
k silnici a po každém německém voze provokativně
vystřelili. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
První statky v plamenech
Mezi osmnáctou a devatenáctou hodinou přijel do Lesko-vic
od Pelhřimova esesácký trestní oddíl. U nádraží bylo
po odzbrojení strážního oddílu stále shromážděno množ-ství
místních lidí. Když začaly přijíždět vojenské nákladní
vozy, esesáci z nich začali bez varování mezi obyvatelstvo
pálit. Lidé se vydali na úprk do polí. Jeden z Leskovických,
dělník Josef Charouzek byl na útěku zasažen do zad.
Mezitím vtrhli esesáci do Leskovic. Odzbrojili hlídku před
hostincem, kde byl internován německý železniční stráž-ní
oddíl. Jeden ze členů hlídky, Alois Hrdoušek byl vydán
na pospas nemilosrdnému týrání. Když vyrazil na zoufalý
útěk, esesmani jej zastřelili. Vzápětí se v Leskovicích ocit-ly
v plamenech dva statky.
Do toho se neustále ozývala střelba, jelikož místní revo-luční
garda se zoufale bránila. Boj pokračoval až do se-tmění.
Esesmani v Leskovicích toho večera zastřelili cel-kem
osm lidí. Protože i na straně SS byly oběti, kolem je-denácté
hodiny se trestní oddíl stáhl, posbíral své mrtvé
a vydal se zpět do Pelhřimova. Mnozí leskovičtí lidé trávili
noc z 5. na 6. května 1945 v okolních lesích a jen pozvolna
se pod rouškou tmy vraceli k domovům. Mezitím na stráni
poblíž železniční stanice pomalu bolestivě umíral zraněný
Josef Charouzek.

3. MODERNÍ DĚJINY.CZ
Kouř vznášející se nad Leskovicemi bylo možné sledovat
až z Radňova vzdáleného 22 km od nešťastné obce, smě-rem
na Jihlavu. Zde se o tragédii dozvěděl i chlapec Zde-něk
Pošíval, který na válečné období vzpomíná ve svých
… Nevím už, jak dlouho to trvalo, ale odněkud přiběhl
Bohouš se zarudlou tváří.
„Lidičky, lidi zlatí,“ ječel a celý se třásl, „honem se pojďte
podívat na plac, něco se děje!“
A tak jsme vyběhli až na silnici, co vedla k mlýnu, aby-chom
dohlédli na obzor. Nad vrcholky stromů lesa, jemuž
se říkalo „Na Vrchách,“ byla obloha začouzená mohut-ným
kouřem.
Kouř byl černý, stoupal vzhůru až k oblakům. Všichni se
dívali ke mlýnu a ptali se vyděšeně jeden přes druhého.
„Co je to? A kde to je? Co se to tam proboha děje?“
„Nevím, co to je a kde to je,“ pravil dědeček, „ale zato
vím určitě, že to není nic dobrého.“
Měl pravdu.
Pravdu měl i Bohouš při prvním volání, neboť se opravdu
děly strašné věci.
Brzy přišel někdo ze vsi se zprávou, že už se ví, co je to
za kouř na obzoru. V obci Leskovice chtěli místní zabránit
odjezdu německého strážního oddílu na Prahu a za to
byli všichni muži ze vsi zastřeleni a vesnice vypálena.
Pěknou dobu nebyl nikdo schopný promluvit.
„Kde vlastně leží ty Leskovice?“ zeptal se Bohouš.
„Mezi Pacovem a Pelhřimovem,“ odpověděl pan Másílko
od malého katru.
Strýček Jara to hned vypočítal: „To je odsud vzdušnou
čarou asi dvacet kilometrů.“
„Bože můj, to je jen kousek,“ křižoval se Bohouš, který
opět vykoukl a vylezl z kotelny, „co s námi bude!?“
„Ale není to zase natolik blízko, aby nás muselo potkat
něco podobnýho,“ krotil jeho obavy kočí Jožka, jenž prá-vě
přivezl řezivo, „tady poblíž žádní Němci nejsou.“
Jeho slova mnohé docela uklidnila…
Proti S zasahuje Wehrmacht z Pacova
Zpráva o hrůzném vraždění se z Leskovic dostala rychle
až do 10 km vzdáleného Pacova. V té době již v Lesko-vicích
hořelo osmatřicet domů. Zavražděno bylo celkem
pětadvacet místních obyvatel. Opakovala se ale situace,
kterou zažil Krvavý Walter již před rokem ve Francii. Z Pa-cova
přijela jednotka Wehrmachtu a se skupinou pacov-ských
dobrovolníků donutila esesáky během dopoledne 6.
května opustit hořící obec. Šlo o jednu z podmínek příměří
mezi revolučním národním výborem v Pacově a kapitulují-cím
3
Zásahu trestního komanda v Leskovicích se velitel Walter
Hauck neúčastnil. Velice dobře se bavil na večírku v pel-hřimovské
Slávii, jako by snad ani nevnímal, že se blíží
konec Německa i jednotek SS. Časně ráno 6. května 1945
však bylo vše jinak. Alkoholem posilněný důstojník dal
rozkaz … jednou pro vždy ztrestat vzpurné Leskovice.
Walter Hauck rozpoutal v Leskovicích
peklo
V okamžiku, kdy k Leskovicím znovu přijely od Pelhřimo-va
jednotky SS, pokoušeli se sousedé Josef Brtna a Jo-sef
Král se synem odnést umírajícího Josefa Charouzka
z místa, kde umíral. Byli však esesáky zajati a hnáni před
hospodu, kde se již shromažďovali další občané určení
k postřílení. Jednotkám SS tentokrát osobně velel Walter
Hauck.
Další skupina SS obklíčila ves. Kdo v tomto okamžiku ute-kl
zpět do lesů, udělal nejlépe. Vzápětí esesáci vtrhli ze
všech stran do obce a ukázali všem, proč nosí na černých
čepicích symboly smrti. První statek, kam vtrhli, patřil ro-dině
Vlachových. Celá rodina byla vyhnána před dům, kte-rý
vzápětí vzplanul. Otec dostal rozkaz jít kupředu a byl
„na útěku“ střelen do zad.
Ještě horší osud čekal rodinu Pavlů. Zde vrahové zastihli
oba rodiče, sedmnáctiletou Věru a devatenáctiletou Jar-milu.
Dcery byly mezi těmi, kdo se vydali na útěk do lesa.
Otec je však zastavil a vrátil zpět. Vždyť nic neudělali.
Nebezpečí by jim naopak hrozilo na útěku. Vše ale bylo
jinak. Otce esesáci přibili za živa hřebíky na vrata sto-doly.
Takto bezmocný přihlížel brutálnímu znásilnění
svých dvou dcer a ženy. Manželka a dcery byly násled-ně
svázány drátem a hozeny do hořícího stavení. Pa-mětníci
vzpomínali, že z nich na spáleništi nezbylo nic
než škvarky omotané drátem. Po otci zbyla jen ohořelá
kostra přibitá na vrata.
U Vaverků byli postříleni a ponecháni na pospas plame-nům
všichni kromě hospodáře, který krátce před vpá-dem
odváděl dobytek do lesa. Nejmladšímu synovi, Jo-sefu
Vaverkovi bylo teprve třináct let. S prostřelenou
hlavou padl před svým domem Miloš Stupka. Z úkrytu
ve sklepě byli vyvlečeni manželé Dvořákovi a zastřele-ni,
stejně jako Jan Král. Tělo babičky Vašků bylo nale-zeno
na podlaze kuchyně - bez hlavy. Anežku Soukupo-vou
s několika ranami v prsou nalezli v troskách jejího
domku. Její muž byl zastřelen předešlého dne. Matěje
Pecha esesáci ztloukli pažbami a polomrtvého jej hodily
do plamenů…
pamětech nazvaných „Vůně pilin, chleba a medu“:
německým vojskem.
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.

4. MODERNÍ DĚJINY.CZ
Sen o vypálení Pelhřimova
Nezdá se však, že by zásah vlastních, německých vojáků
vzal mladému Hauckovi nadšení při rozsévání smrti. Po-kračoval
zničit stejným způsobem i nějaké větší město – a po ruce
byl Pelhřimov. Nevadilo mu, že neměl žádný pádný důvod
k této krvavé lázni.
V době, kdy již celé jihozápadní Čechy byly osvobozeny
Americkou armádou, v Praze probíhal urputný boj po-vstalců
zrál v hlavě mladého esesáckého velitele plán na zničení
Pelhřimova. Marně se jej snažili odpůrci těchto plánů upo-zornit,
neuznává. Uznává jen Heinricha Himmlera a velké Němec-ko.
4
se svou tlupou v řádění i v okolí Leskovic – vraž-dil
v obcích Moraveč a Dobrá Voda u Pacova. Existují do-klady
o tom, že na zničení Leskovic a zmasakrování míst-ního
obyvatelstva byl náležitě hrdý. Tak hrdý, že toužil
a ze severu i východu postupovala Rudá armáda,
že admirál Dönitz již podepsal kapitulaci němec-kých
vojsk. Fanatický velitel tvrdil, že žádného Dönitze
Jako novodobý Nero měl před sebou obraz hořícího re-nesančního
města. K tomu tu chtěl pomstychtivě zastřelit
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
každého desátého Čecha.
Byl to zvláštní nápad, protože mnoho desítek let po válce
on i jeho manželka s láskou vzpomínali na obyvatele Pel-hřimova
jako na velmi milé a vstřícné lidi. Ostatně, kdo by
nebyl vstřícný před hlavní revolveru.
Realizaci fantazie Krvavého Waltera zabránil rychlý po-stup
Rudé armády. A tak místo aby začal zapalovat his-torické
centrum krásného města a osobně dával poky-ny
k vraždění jeho obyvatel, zmizel se svou jednotkou
9. května z Pelhřimova. Ještě o několik dní později se
snažily jiné esesácké oddíly bojovat proti Rudé armádě
v oblasti Brd. Země však již byla svobodná a sčítala rány
a škody.
Další osudy Krvavého Waltera
Jaký byl další osud Krvavého Waltera? Soudem ve fran-couzském
Lille byl roku 1949 spolu s dalšími soukmenov-ci
odsouzen k trestu smrti. Odsouzení se však odvolali,
vyšší soudní instance odhalily procesní chyby, a rozsudek
byl změněn na doživotí. Místní kněz v Ascq vyvinul tlak
na vdovy po zavražděných, aby podepsaly nepochopitel-nou
žádost o milost pro Waltera Haucka. Některé vyho-věly
a žádost o milost byla odeslána francouzskému pre-zidentovi.
Walter Hauck byl proto roku 1956 omilostněn
a mohl se vrátit do Spolkové republiky Německo. Zde pak
pracoval jako vedoucí zásobování velkého pivovaru. Zá-jem
o Hauckovo vydání však projevily po jeho propuštění
na svobodu i československé úřady – právě kvůli případu
Leskovice. Na jejich žádost byl leskovický vrah roku 1966
v Německu vyslechnut. Trpělivě však předstíral ztrátu pa-měti.
Tvrdil, že v Pelhřimově sice působil, ale o žádných
Leskovicích nic neví a že v okolí Pelhřimova se v té době
nepřihodily žádné incidenty s českými partyzány. Roku
1973 bylo proto v Německu stíhání definitivně zastaveno.
Údajně nebylo prokázáno, že zabíjení v Leskovicích bylo
kruté nebo se stalo z nízkých pohnutek. V případě, že se
tak skutečně stalo, není prý dokázáno, že obviněný počí-tal
při udílení rozkazu s krutým provedením činu. Zemřel
jako spokojený důchodce ve sjednoceném Německu roku
2006.
Ještě před tím jej navštívil v roce 2000 reportér TV Nova
Stanislav Motl kvůli reportáži pro pořad Na vlastní oči. Kr-vavý
Walter byl v té době již nemocný a nemohl téměř
mluvit. Výmluvný však byl dostatečně – hrdě vzpomínal,
že vždy bojoval za velké Německo a za německou vlajku.
Poněkud neohrabaně se při tom distancoval od nacionál-ního
socialismu.
Málokdo ví, že podobný osud jako Leskovice měl v květnu
1945 potkat i nedalekou obec Lipice, ležící 5 km severový-chodně
od Leskovic a 5 km severozápadně od Pelhřimova.
Je možné říci, že uspořádání a počet domů i počet obyva-tel
byly v Lipici podobné Leskovicím. Dokonce i příčinou
hrozící tragédie byla také zde horlivost a naivita jednoho
místního občana.
Seskok sovětských parašutistů u Lipice
Nejprve se ale vraťme o půl roku zpět, do října 1944.
Za pochmurného podzimního dne 25. října 1944 zpozor-něli
obyvatelé Lipice, Pejškova a Bitětic kvůli hluku níz-ko
kroužícího letadla. Když vyšli před své domy, uviděli
letadlo, ze kterého se oddělovaly obláčky, jež se poma-lu
snášely k zemi. Šlo o patnáctičlenný výsadek složený
z Rusů a Slováků – mimo jiné mezi nimi byla i žena. Mezi
zmíněnými obcemi seskočili omylem, výsadek byl určen
na pomoc odbojovému hnutí ve východních Čechách. Jako
první se dotkl země velitel oddílu ppor. Ján Hudec. Bylo
to východně od Lipice, na hranicích obecního katastru. Při
seskoku se nešťastně popálil o vedení elektrického prou-du.
Chtěl najít své druhy, zorientovat se a zjistit, zda byli
skutečně vysazeni v určeném prostoru. Vydal se západ-ním
směrem a po chvíli narazil na samotu (Lipice čp. 9).
Hospodáři Josefu Semrádovi při odchodu přikázal mlčet
a řekl: „Měli jsme seskočit jinde. Víte co bylo na Sloven-sku?
To bude teď tady. Budu organizovat povstání.“ Nic-méně
se nepokusil zbytek skupiny najít a vydal se zpět

5. MODERNÍ DĚJINY.CZ
den a v noci pokračovat k místu srazu se zbytkem vý-sadku.
Před sedmou hodinou ranní ale bylo také mužům
z Útěchovic nařízeno, že musí pomoci v pročesávání okolí.
Ukrytí parašutisté nechali projít hlavní skupinu pátrajících
Útěchovičáků a zavolali na opožděnou skupinku. V té byli
pětačtyřicetiletý čeledín Jiří Hartl a dva obyvatelé Útě-chovic
– sedmnáctiletý mladík a starší nahluchlý muž. Pa-rašutisté
si vybrali Hartla za svého průvodce. Dva zbylé
spoluobčany poslali domů. Mladší z dvojice sdělil na kraji
lesa zážitek svému otci a ten dostal strach. O několik ho-din
později informoval místní četníky. Zpráva o parašu-tistech
se tak rychle dostala na četnickou stanici v Hoře-pníku.
Nezávisle na tomto hlášení přijelo před polednem
německé vojsko a důkladně prohledalo obec i okolní kraj.
Mezitím se nacisté snažili týráním dvou svědků, které
parašutisté propustili, získat informace o jejich pohybu.
Zatím neúspěšně. Během následující noci však od para-šutistů
uprchl i jejich průvodce a podal hlášení o skupi-ně
parašutistů na četnické stanici v Hořepníku. Nacisté
již poměrně přesně lokalizovali místo, kde se „padákoví
agenti“ nacházejí. Důstojník si místo v mapě s určitostí
vyznačil šipkou. Útoku na parašutisty se zúčastnily jed-notky
wehrmachtu, gestapo z Tábora i jednotky z výcvi-kového
prostoru SS u Neveklova.
Nacistům se podařilo zastřelit tři parašutisty ze sedmi-členné
skupiny. Čtveřice zbylých parašutistů se vydala
na východ a doufala, že dojdou k frontě nebo na Sloven-sko,
kde probíhalo povstání. Nacisté se nehodlali smířit
s tím, že z celé patnáctičlenné skupiny parašutistů se jim
podařilo zabít jen tři a žádného nezajali. Ještě 5. listopadu
1944 shazovala německá letadla do lesů letáky s výzvou
v českém a ruském jazyce, aby se partyzáni vzdali, vyšli
z lesů a přihlásili se na nejbližší četnické stanici. 8. lis-topadu
pak projížděla okolními obcemi tři německá auta,
z nichž na posledním byly umístěny megafony. Při zasta-vení
Němci nejdříve zahráli hymnu Kde domov můj a poté
vyzvali parašutisty, aby vyšli z lesů a přihlásili se. Vše bylo
marné, partyzáni z kraje zmizeli.
Hrozí zničení Lipice
Kvůli nepovedené pátrací akci po parašutistech byli nacis-té
od podzimu 1944 v souvislosti s okolím Lipice ostražití.
V lipické škole se kvůli pobytu tzv. národních hostů nevy-učovalo.
Mezi uprchlíky byly ženy, děti, starci a ranění invali-dé.
Místní lidé k těmto nešťastníkům přistupovali, stejně jako
ve zbytku Protektorátu, s chladným klidem. Zvykli si na to,
že němečtí uprchlíci chodili po vsi a nakupovali od místních
obyvatel potraviny. Občas dokonce Lipičtí zašli ke slezským
Němcům na besedu. Bylo patrné, že tito Němci mají velký
5
na Slovensko. Zde se přihlásil k partyzánské skupině „Ná-lepka“
a později ke skupině „Jan Žižka“. Sedm z patnácti
výsadkářů se shledalo v poměrně malém okruhu kolem
lesa Boroví, ve směru k Lipici. Tito parašutisté se vydali
z rozcestí Bitětice - Sláčov na Sláčov a dále k Hořepníku.
Novinka o seskoku se rychle šířila Lipicí. Občané se Sově-ty
sympatizovali, ale v obci byli ubytováni němečtí uprch-líci
ze Slezska, tzv. národní hosté, a nikdo nevěděl, jak se
zachovají. Ani starosta Tůma se příliš neměl k tomu, aby
výsadek nahlásil. Jeden z místních obyvatel však ze stra-chu
před represáliemi začal starostovi vyhrožovat udá-ním.
Starosta proto druhého dne nahlásil prostřednictvím
dvou poslů do Pelhřimova na českou četnickou stanici, že
„několik letadel po přeletu obce Lipice odhodilo podezřelé
předměty.“
Vrchní četnický strážmistr František Kyryán z Pelhřimova
telefonicky nařídil četnické stanici v Červené Řečici, v je-jímž
obvodu se místo předpokládaného dopadu „nezná-mých
předmětů“ nacházelo, aby do Lipice vyslala ihned
četnickou hlídku. Případ také ohlásil okresnímu četnické-mu
veliteli npor. Antonínu Míchalovi a ten o všem podal
zprávu Gestapu v Táboře. Táborská služebna Míchalovi
nařídila, aby v doprovodu tří četníků z pelhřimovské stani-ce
ihned odjel do Lipice a na místě vyšetřil, o co se jedná.
Partyzáni tak museli krátce po seskoku čelit akci četníků
z Červené Řečice a z Pelhřimova.
Šetření přerostlo po příjezdu Gestapa v rozsáhlé pátrání,
jehož se účastnili čeští četníci, němečtí vojáci a táborské
gestapo. Do Lipice přijela nákladní auta, na kterých byly
asi čtyři stovky horských myslivců z Jindřichova Hradce.
Němečtí vojáci i příslušníci bezpečnostních sborů včetně
policie z Tábora se zformovali v rojnice a pročesávali kraj.
Ženy a děti z Lipice a z Bitětic musely zůstat ve svých
domovech, mužům z okolních obcí bylo nařízeno, aby se
prohledávání okolí zúčastnili.
26. říjen dopadl pro parašutisty dobře. Pomohli jim i míst-ní
občané. Muži nařízené prohlídky v okolí místa seskoku
dělali tak, že nenašli nic a nikoho. Němci dostali do rukou
několik padáků a všechny čtyři vaky, v jednom byla ra-diostanice.
Balíky, které vážily téměř dva metráky a byly
opatřeny rukojeťmi, obsahovaly kromě radiostanice zbra-ně
a náboje, potraviny, tabák, léky, šatstvo a různé potře-by
denního života.
Sedm parašutistů postupovalo ve zbytku noci na 26. října
pomalu neznámým krajem. Došli k nedalekým Útěchovi-cím,
kde se utábořili v Jelínkově lese. Zde chtěli přečkat
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.

6. MODERNÍ DĚJINY.CZ
respekt a hrůzu z postupující Rudé armády. 5. května 1945
vypukla také v Lipici revoluce. Řídící učitel Trka vyvěsil
na stožár před vchodem do školy a školní zahrady česko-slovenskou
6
vlajku. Před školou se za podmračeného po-časí
a drobného deště sešli obyvatelé celé obce a zpívali
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
československou hymnu.
V této situaci jeden z místních občanů se zbraní v ruce
vtrhl do školy a začal ubytovaným německým uprchlí-kům
vyhrožovat smrtí. Dva dny se pak němečtí uprchlí-ci
neodvážili opustit lipickou školu. Teprve 7. května se
dvěma z nich podařilo nepozorovaně uprchnout. Dostali
se do Pelhřimova, kde požádali místní vojáky o pomoc při
evakuaci.
Uplynuly teprve dva dny od okamžiku, kdy zděšení lipičtí
obyvatelé sledovali na západním obzoru černý dým a do-zvídali
se o hrůzách běsnění v Leskovicích. Tentokrát,
v úterý 8. května, se vojenská kolona blížila k samotné
Lipici. Před každé stavení na návsi byl postaven kulo-met.
Další kulomety byly rozestavěny za humny. Starosta
Tůma byl postaven ke zdi u školy, zbytek obyvatelstva če-kal
na krutý osud na návsi. Nacisté vyhrožovali všem smr-tí.
Nikdo o budoucích minutách, po zkušenostech z minu-lých
dní, nepochyboval. Člověk, který svými výhrůžkami
vše způsobil, ale již ve vsi nebyl – utekl přes les směrem
k sousední obci Bitětice. Lipické obyvatelstvo zachránili
samotní Němci z lipické školy. Prosili, aby byla obec i její
obyvatelé ušetřeni, protože se k nim vždy chovali slušně
a vlídně. Chování vojáků se změnilo. Chodili dům od domu
a žebrali o jídlo. Ukazovali na ústa: „Ham ham.“ Místní jim
rádi dali najíst. Kolona se večer opět pohnula a vydala se
směrem k Táboru.
Útěk Josefa Sankota před nacisty z Lipice
To, že je Lipice zachráněna, netušil tehdy čtrnáctiletý Jo-sef
Sankot, můj strýc. Vraťme se do okamžiku, kdy ně-mečtí
vojáci obklíčili obec, a dejme Josefovi slovo:
„ …Za této situace jsem v úterý odpoledne s mým kama-rádem
Novákem pozoroval z našeho palouku kolonu vozů
doprovázenou vojáky. Zatímco vozy jely po silnici, vojáci
začali obkličovat rojnicí ves a svírat ji jako do kleští. Ro-diče
byli na zabíjačce u babičky Kvášové a my dva jsme
se ze strachu, že Lipici stihne stejný osud jako Leskovice,
rozhodli k útěku do lesa. Využili jsme toho, že dva vojáci
z rojnice našli v sousedním stavení ve stohu slámy spí-cího
nevidomého Frantu Krejčího a odváděli jej na ná-ves.
Vzniklou mezerou v rojnici jsme utíkali po naší mezi
do našeho lesa. Měli jsme štěstí, že obsluha kulometu
postaveného na Oubrechtově palouku nás zpozorovala
až na okraji lesa. Tehdy na nás začala pálit. Padli jsme
na zem a viděli jsme ve sluneční záři, jak střelba kosí vět-vičky
stromů a kulky se zarývají do kmenů. Jedna mě lízla
pod bradou. Když střelba utichla, zvedli jsme se a bezhla-vě
prchali lesem…
Cestu lesem a údolím potoka Hejlovky Pepík dobře znal.
Vedla tudy pěšina kolem Čakovického mlýna – na státní
silnici a na autobus do Prahy a do Pelhřimova. Teď se ale
chlapci obloukem vyhnuli obcím Čakovice a Hodějovicím
i samotě U Sankotů. Běželi bez přestání až se zastavi-li
ve vsi Krasíkovice, kde se Pepíkův kamarád narodil.
Na okraji obce byla otevřená stodola a před ní u ohně se-děli
místní lidé. Vystrašených chlapců se jim zželelo. Dali
jim najíst a poskytli jim deky na spaní. Někdy v tomto
okamžiku se vypravil Pepíkův tatínek, můj děda, do lesa.
Zoufale mezi stromy volal: „Pepíku, vrať se, Němci už jsou
pryč.“ Bohužel, odpovědi se nedočkal, vrátil se domů
a s babičkou zažili bezesnou noc. Chlapci ležící ve stodole
však také neměli na spánek ani pomyšlení. Hlavami se jim
honily starosti o domov i o všechny blízké. Byla již hluboká
noc. Lidé u ohně ztišili hlasy a začali si šeptat. Pepík zbys-třil
a zaslechl něco, čeho se bál: „Lipice hoří!“ Do rána již
oka nezamhouřili. Vydali se chvatně zpět do Lipice a srdce
jim radostí poskočilo, když před polednem spatřili od lesa
svou milovanou ves bez známek požáru i bez běsnících
nacistů. Navíc již bylo po válce. Májové slunce krásně sví-tilo
a po hlavní silnici kolem Chodče prchali od Pelhřimova
poslední Němci na Tábor. Odhazovali vše pro ně zbytečné
a lidé si odnášeli z příkopů první válečnou kořist …
Temné stránky osvobození
Během odpoledne dorazily do obce první sovětské hlídky.
Místní lidé jim líbali ruce. Bohužel ani osvoboditelé se ne-uvedli
právě nejlépe. Pouštěli své zubožené koně do pří-rody
a brali místním hospodářům ty jejich. Místním lidem
se zaryl hluboko do paměti nasládlý zápach z hnisajících
ran koní, kteří pobíhali volně po polích. Hospodáři chodili
ukrýt svůj dobytek a koně do lesů. Pod pohrůžkou zbra-ní
oloupili rudoarmějci dva místní sedláky – Procházku
a Hrnčíře - na lesní cestě i o celé koňské potahy s bryčkou
a kočárem. Sovětští vojáci byli většinou negramotní Asi-até,
kteří příliš nerozuměli zvyklostem ve střední Evropě.
Jedné noci přepadli Rusové samotu Chodeč u hlavní sil-nice
Tábor - Pelhřimov. Matka s jednou z dcer se protáhly
malým okénkem svého stavení a prchaly do 2 km vzdále-né
Lipice. Zde se v kuchyni mých prarodičů třásly v noč-ních
košilích a prosily obyvatele Lipice, aby šli na pomoc
druhé dceři, která se již nestačila okénkem protáhnout.

7. MODERNÍ DĚJINY.CZ
7
Ozbrojení Lipičáci, přestože měli na rukávech pásky RG
(Revoluční gardy) se však neodvážili v noci jít na Chodeč
a střetnout se zde s vojáky Rudé armády. Když se na sa-motu
vypravili po rozednění, byli již Sověti pryč. V dalších
dnech se sovětští vojáci nastěhovali přímo do statku
mých prarodičů. Na dvoře domu stály dva vozy plné vý-zbroje
a ruští vojáci se svými „báryšňami“ leželi v botách
celé dny v peřinách mé babičky. Ta se o ně starala.
Z Útěchoviček do rukou lidických vrahů
Pokud vám krutá tragédie Leskovic i nedokonaná hrozba
z Lipice vzdáleně připomínají mnohem známější lidickou
tragédii z června 1942, existuje na Pelhřimovsku ještě je-den
příběh, který nás zavede přímo do Lidic. Nejprve se
ale musíme vypravit do obce Útěchovičky u Pelhřimova.
Vesnice stejného jména se nacházejí nedaleko okresního
města dvě. Jedna ves leží pouhé čtyři kilometry od Les-kovic
a v sousedství již zmíněné obce Útěchovice. Druhé
Útěchovičky najdete 7 km severovýchodně od Pelhřimova.
Právě sem se nyní vydáme.
Z Útěchoviček pocházela mladá dvojice, Anna Sankotová
a Josef Straka. Josef se odsud s rodiči a s mladším bra-trem
Bohuslavem odstěhoval roku 1938 právě do stře-dočeských
Lidic. Jeho bratrovi Bohuslavovi bylo tehdy
sedmnáct let a byl velkým milovníkem hudby. Pracoval
na dole Praga v Kladně. Po svatbě se do Lidic přistěho-vala
i Josefova dvacetiletá žena Anna. Josef byl o čtyři
roky starší než jeho nevěsta. Celá rodina bydlela v Lidi-cích
v domě č.p. 35, který se nacházel přímo nad zdejším
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.
hřbitovem.
Anna měla s Josefem po svatbě dvě malé dcery – Jarmil-ku
a Lidušku. Jarmilce byly v osudovém červnu 1942 dva
a půl roku. Liduška byla přesně o rok mladší. V době tra-gédie
pracoval Josef Straka jako dělník v Poldině huti, ale
práce nesvědčila jeho zdraví, a tak se chtěl po válce vrátit
ke svému původnímu povolání – byl vyučeným pekařem.
Než však stačil svůj plán uskutečnit, byl 10. června 1942
spolu s devětačtyřicetiletým tatínkem, jedenadvacetile-tým
bratrem a ostatními lidickými muži zastřelen. Bylo
mu šestadvacet let.
Během vražedné běsnění v červnu 1942 si Gestapo přišlo
i pro Josefovu sestru a Anninu švagrovou Jarmilu. Přes-to,
že žila v úplně jiné vsi, Olšanech na Kladensku. Jar-milu
udala během krutého výslechu Anna Maruščáková,
jejíž nešťastný milostný příběh byl počátkem celé lidické
tragédie. Jarmila Straková – Michalská byla zastřelena
s manželem v pražských Kobylisích 16. června 1942.
V době tragédie byla Anna Sankotová – Straková ve tře-tím
měsící těhotenstvi. Spolu s ostatními lidickými že-nami
byla okradena o své dvě malé děti a převezena
do koncentračního tábora Ravensbrück. Odsud byla
později přestěhována do tajného oddělení Gestapa pro
vězněné české těhotné ženy v Dykově ulici č.p. 20 na Vi-nohradech
v Praze. Zde se jí narodila 5. prosince 1942
třetí dcerka Anička, která však dostala po narození
německé jméno Martha Egger. Mamince byla holčička
pochopitelně odebrána a Anna Sankotová – Straková
byla odvezena zpět do Ravensbrücku. Malá Anička pak
ve věku tří měsíců zemřela v dětské nemocnici na Kar-lově
náměstí v Praze, údajně na zápal plic.
V té době již dávno nežily ani Jarmilka a Liduška. Ty
byly spolu s ostatními lidickými dětmi v červenci 1942
udušeny ve vražedném voze na lesní cestě u polského
Chelmna. Když se po skončení války Anna vrátila do Li-dic,
nenašla zde ze své rodiny vůbec nikoho. Po válce
bydlela v nových Lidicích, ale nikdy již neměla žádné děti.
Zdroje a prameny:
Archiv autora
Vzpomínky Josefa Sankota, strýce autora
Vzpomínky Jiřího Sankota, otce autora
Stanislav Motl: Krvavý Walter, In: Na Vlastní oči (reportáž TV Nova), r. 2000
http://zeman.blog.denik.cz (Jaromír Zeman) – fotografie vypálených Leskovic
http://www.pozitivni-noviny.cz
http://www.zanikleobce.cz
http://www.ksm.cz
http://sechtl-vosecek.ucw.cz
http://vlasenice.wz.cz
http://www.lidice.cz/obec/historie/klikmap/035.html
http://www.historickykaleidoskop.cz/3-2010/seskok-partyzanskeho-oddilu-dr.-miroslav-tyrs.html