Vzpomínky Josefa Bukovského - příběh

1. MODERNÍ DĚJINY.CZ
1
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.
VZPOMÍNKY JOSEFA BUKOVSKÉHO,
ODSOUZENÉHO K TRESTU SMRTI
_VÝSLECH NA PLZEŇSKÉM GESTAPU
Nastalo nekonečné vyslýchání s použitím všech mož-ných
forem nátlaku a občas nějaký ten kanadský žertík.
Například: ihned po předvedení do vyšetřovací místnosti
na gestapu v Plzni jsem dostal otázku, kterou jsem měl
zodpovědět do dvou minut. Vyšetřovatel s pistolí v ruce
a s pohledem na hodinky dal mi termín „nur zwei minu-ten“,
a protože jsem do dvou minut neodpověděl, padla
rána z otevřených dveří z vedlejší místnosti a prostřelený
klobouk mi vyletěl z ruky. Vyšetřující komisař si do něho
s chutí kopnul.
Při výslechu oba vyšetřující tropili takový rámus, že něja-ká
dobrá nadřízená duše přišla napomenout vyšetřující-ho:
„Herr Pittermann, bischen humanische“. Později jsem
se dozvěděl, že to byl velitel plzeňského gestapa. Z de-seti
dnů na gestapu asi dva a půl dne trval můj výslech
a vyšetřující komisař Herr Pittermann došel k závěru, že
jsem „grosser Gauner“. V protokolu, který jsem pode-psal,
a který šel se mnou k soudnímu přelíčení, bylo černé
na bílém – nepřítel německé říše.
Podepsáním protokolu skončil můj „těžký život“ na gesta-pu
a přesto, že moje vyhlídky do dalších okamžiků nebyly
nikterak růžové, měl jsem dokonce radost, že se mi poda-řilo
obhájit pro členy naší skupinky to, na čem jsme se do-hovořili
v případě zatčení: Podpora členů rodin po zatče-ných
a popravených (nic víc). Bylo to velmi důležité – bez
mého svědectví o různých akcích zůstalo již na každém,
k čemu se sám přiznal. Všechny členy naší skupiny jsem
získal já, a proto mně byl vyšetřujícím komisařem udělen
titul vedoucí skupiny.
LÉČENÍ Z NÁSLEDKŮ VÝSLECHU NA OŠETŘOVNĚ
BORSKÉ VĚZNICE
Z gestapa mne odvezli do vězeňské ošetřovny na Borech,
byl jsem hozen na lůžko, z kterého, jak mne informoval
soused, odvezli před tím 19 letého chlapce do márni-ce
– vnitřní vykrvácení, rozdupaný hrudník. Příští den byl
na nosítkách na naší ošetřovnu přivezen zřízenci městské
sanitky učitel Dykast, odněkud z Brd. Provinil se hrozným
zločinem vůči svému svědomí a Führerovi – nechal jen
jednou přespat ve škole nějakého člověka. Na to byl trest
smrti.
Na ošetřovně nás leželo celkem šest: Dykast, Maršálek,
Schilinger, Hněvsa, Vogel a já, zotavovali jsme se z nedo-statečného
pochopení úsilí válečné mašinérie Německé
říše. Vogel – Němec, byl vyšetřován pro nějakou šmelinu,
a jakožto Němec měl „úlevu“ se s námi vyvalovat na ka-valci.
Ostatní jsme byli Češi.
Sestřičku zastával k naší spokojenosti dlouholetý pří-slušník
borské trestnice Lojza, odsouzený již v minulé
republice za pytlačení na dvacet let. Střelil daňka, ale

2. MODERNÍ DĚJINY.CZ
2
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
že ten Daněk byl myslivec, to nám řekl těsně před na-ším
odjezdem. Lojza zastával rovněž funkci prvního asi-stenta
Dr. Němečka. Do ordinační místnosti nás vodíval
Lojzík podle potřeby, a protože neměla čekárnu, byl jsem
několikrát přítomen ošetření herce plzeňského divadla
pana Rudolfa Hněvsy. Bylo mi všelijak, když Dr. Němeček
ošetřoval rány na břiše ležícího Hněvsy. Na obou půlkách
sedací části těla zely hluboké vyhnisané rány velikosti lid-ské
dlaně a z nich se šklebily nažloutlé pánevní klouby. Při
každém ošetření byla odstřihávána další a další uhnívající
tkáň.
ČEKÁNÍ NA SMRT V DRÁŽĎANSKÉ VĚZNICI
Dne 12. prosince 1944 asi v 9 hodin mne předvedli do soud-ní
síně, kde se nás sešlo sedm, a usedli jsme na lavici ob-žalovaných.
Seděl jsem na kraji lavice a hned v příčné lavi-ci
seděli naši právní zástupci ex-offo, před sebou otevřená
akta a tak jsme čekali, až se slavný Volksgericht sejde.
Zdánlivě všechno v pořádku, podle předpisu, až na to, že
jsem si přečetl všechna naše jména na menším papírku
– útržku - nejbližšího právního zástupce a u každého jmé-na
uviděl křížek. A přelíčení teprve mělo začít! Hned mne
napadlo, že to bude stejně komedie, když rozsudek je již
hotov.
Soud sestával mimo soudců v talárech, zapisovačů, pře-kladatelů
i z několika uniforem s generálskými lampasy
(SA, SS), tedy společnost četná a pestrá. Netrvalo to ani
tak dlouho a rozsudky byly vyneseny - sedm rozsud-ků
smrti. U mne si pamatuji 4 paragrafy: velezrada, ze-mězrada,
pobuřování lidu, sabotáže. Každý paragraf stačil
na vynesení tohoto rozsudku. Nežli mne strčili zase zpát-ky
do cely, dostal jsem na ruce od častého používání pěk-ně
vyleštěné náramky, které se nosí sto dní, aby je na dal-ších
sto dní zdědil zase někdo jiný.
Aby se nám těch sto dní (termín do vykonání rozsudku
smrti) dobře snilo o tom, jak je život krásný, dali nám ruce
do želez a návdavkem jako spolubydlící štěnice, kterých
bylo v drážďanské věznici požehnaně. Železa, která za-klapnutím
ozubených segmentů sevřela obě ruce, byla
nanýtována na silný textilní pás vzadu uzamykatelný. Klíč
od želez nosil dozorce a odemkl nám jen k jídlu. Na dří-vější
celu jsem se již nevrátil, dali mě na celu č. 5 – jednu
z cel pro tzv. „todeskandidáty – kandidáty na smrt“. Ješ-tě
než jsem se tam dostal, uviděl jsem na chodbě stejně
postiženého a rovněž s náramky Antonína Kníře, s nímž
jsem pracoval ve vězeňské dílně v Budyšíně. Po válce byl
ředitelem Lokomotivky v plzeňské Škodovce. Stačili jsme
na sebe jen mrknout a již za mnou zaklaply dveře.
JEDINÁ ŠANCE – PŘÍPRAVA ÚTĚKU
Jako první úkol jsme si stanovili naučit se otevírat žele-za.
Představili jsme si, jak asi jsou konstruovaná a jejich
funkci. Do zubů zapadá nějaké pero, které je třeba vy-máčknout
štěrbinou tenkým plochým kovovým plíškem.
Kde ale sehnat plíšek, když v cele nic takového není.
A přesto jsme jej objevili. Na kohoutu radiátoru topení byl
mosazný štítek s polohami warm / kalt, přišroubovaný
dvěma šroubky. Plíšek jsme tedy měli, dokonce jsme jej
i rozřezali podkůvkou z Arnoštovy boty, v ohybu byla tak
ochozená, že byla ostrá jako nůž.
Pátý den našeho pobytu v cele byl učiněn dobrý tah – ote-vírali
jsme si železa podle potřeby. Partie nevypadala již
tak beznadějně. Po uvolnění rukou přišlo na pořad roz-pracovat
do nejmenších podrobností vlastní útěk. Ihned
v prvních dnech našeho pobytu v cele jsme si všimli u ob-délníkového
okénka, že pod odpadlou omítkou se červe-nají
cihly. Stačilo by u tří cihel vyškrábat maltu a vylomit
pouze třetinu cihel, mezi zdí a první mříží by vznikl do-statečný
prostor k protažení těla. K vyškrábání malty by
byl zapotřebí nástroj podobný šroubováku a zároveň by
se s ním vyšroubovaly šrouby železného okna, které bylo
v cele asi 30 cm před mříží. Proto jsme ze sklápěcí železné
postele vylomili kulatinu, na jedné straně jsme ji ohnu-li
jako rukojeť a druhou stranu při střídání ve dne v noci
jsme brousili a brousili o betonovou podlahu, až se narodil
docela slušný šroubovák. Pak jsme již snadno odšroubo-vali
železné okno, znovu přišroubovali, ale již jen na dva
šrouby, aby v případě potřeby byla snadná okamžitá de-montáž.
Další úkol bylo nosit z každé vycházky (ze dvora) na bo-tách
co nejvíce bláta k zamáznutí spár mezi cihlami po vy-škrábané
maltě. Plán útěku se zdál jednoduchý: V tu noc,
kdy jsme chtěli útěk uskutečnit – bylo to z neděle na pon-dělí
(v neděli bývá v trestnici málo dozorců) – vylomíme
cihly, rozřežeme podkůvkou každou přikrývku na tři díly,
svážeme všechny v dlouhý pás, vyšel by dvojmo, aby se
nemusel přivazovat, ale dal se stáhnout z mříže prvního
poschodí na dvůr.
Po sešplhání na dvůr by nás ještě čekala čtyři a půl metru
vysoká zeď. Tu jsme chtěli stéci asi tak, že jeden z nás
by si vylezl na hrablo, které bylo na dvoře k úklidu sně-hu
a byl by vyzdvižen oběma až na vrchol zdi i s nastříha-nými
pásy. V místech, kde jsme chtěli překonat zeď, byl
na druhé straně silný strom, který jednou větví zasahoval
do prostoru dvora. Ten, co by byl nahoře, přivázal by pás
k větvi a taháním by pomáhal dalšímu, který by po pásu

3. MODERNÍ DĚJINY.CZ
3
Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.
vyběhnout, ale rychle jsem si to rozmyslel. Nezbývalo nic
jiného, než si rozepnout košili a všechen bramborový salát
si vysypat na nahé tělo.
Na dvoře po sejití s Jardou a Arnoštem jsem se poctivě
rozdělil. Na každého z nás přišly asi dvě velké hrsti salátu.
Podkůvka nám ještě vykonala poslední službu, než jsme
se s ní rozloučili, přeřezali jsme jeden druhému textilní
pás s okovy a odhodili to u hradby na dvoře. Tímto oka-mžikem
spadl z nás punc „todeskandidáta“. Další porada
co dál: Já a Jarda jsme zastávali názor při nejbližší pří-ležitosti
se pokusit o útěk. Jarda to dotvrdil slovy. „Když
kobyla dodělává, nejvíce kope“. Arnošt byl jiného názoru,
útěk zavrhl, nechtěl být ke konci války zastřelen na útě-ku.
Nebyl zastřelen, ale popraven v Lipsku, kam byli od-transportováni
pěšky všichni vězňové z rozbombardované
drážďanské věznice (mnoho vězňů přišlo již při bombardo-vání
o život).
Naším dalším úkolem s Jardou bylo hledání skuliny ze
dvora a ta se našla: Na dvoře jsme nalezli poklop od šach-ty
ústředního topení jak věznice, tak soudní budovy. První
podle ujednání jsem do šachty vlezl já, zavřel za sebou
poklop a již jsem se podle potrubí soukal někam do ne-známa.
V některých místech to šlo velmi těžko. Uvažo-val
jsem, nemám-li se vrátit, ale nakonec jsem narazil
na šachtu, kde probleskovalo slabé světlo. Tak vzhůru
za ním a při nadzdvižení poklopu (zdvihal jsem ještě kupu
cihel) vylezl jsem do rozbombardované kotelny ústřední-ho
topení. Na ohromné hromadě cihel a různého zdefor-movaného
zařízení kotelny ležel rozbitý veliký kotel.
Po zvážení situace začal jsem si ihned z cihel budovat
úkryt a očekával Jardu. Trvalo to dosti dlouho, než se
objevil, těsně za ním vylezl Josef Šťáral – spolupracov-ník
z Budyšína. Po zběžné prohlídce kotelny našli jsme
si všichni montérky po zaměstnancích kotelny, dodělali
jsme si každý úkryt a čekali, až se setmí.
Čert mně napískal, abych navrhl ještě za světla prohléd-nout
a upřesnit si cestu, kterou v noci půjdeme. Jen jsem
ze šachty vystrčil hlavu, kde se vzal, tu se vzal, snad při-lákán
hlukem při bourání cihel z průlezu z krytu stál tady
dozorce ozbrojen samopalem a slovy: „Komm heraus“ na-čisto
mi zkazil radost ze znovunabyté svobody. Nedalo se
nic dělat, ještě že objevil jenom mne a již jsem pochodoval
tři kroky před ním a pořád kupředu. Cestou se před námi
objevil kráter o velkém průměru a ve zdi po výbuchu bom-by
vystřižený jazyk, který začínal asi dva metry nad zemí.
„Links“ zařval na mne dozorce, když jsem se rozmýšlel,
šplhal a zespodu by byl postrkáván hrablem třetím a na-konec
oba by vytáhli posledního. Dolů za zeď se dostat
bylo by již hračkou. Všechno bylo již připraveno, ale pro
jistotu jsme provedení odložili o týden, na příští neděli.“
ZÁCHRANA – BOMBARDOVÁNÍ DRÁŽĎAN V ÚNORU
1945
Dne 14. února 1945 v noci jsme byli probuzeni silným le-teckým
bombardováním a potom ještě v několika vlnách
v ranních hodinách. Za svištění padajících a vybuchujících
bomb celá věznice se otřásala v samých základech; připa-dalo
nám to, jako by byla vybrána za hlavní cíl. Krčili jsme
se pod oknem, snad to bylo nejlepší místo. Při jednom
výbuchu se utrhlo to naše těžké železné okno, přeletělo
celou celu a zaseklo se do dveří. Věznice byla bombardo-váním
značně poškozená, dozorci během dopoledne vy-váděli
vězně na jeden z dvorů, který neměl poškozenou
zeď. Pozoroval to pořád jeden z nás z okna, co se na dvoře
děje. Čekali jsme, že vyvedou také nás, „todeskandidáty“,
ale podle zvuků na chodbách jsme zjistili, že vyvádění
vězňů skončilo.
Počkali jsme ještě asi dvě hodiny, a když se nic nedělo, za-čali
jsme se osvobozovat sami: Utrhli jsme ze sklápěcího
stolu jedinou nohu, kterou měl a použili ji jako páku k utr-žení
radiátoru topení o třech žebrech, což se nám dosti
brzy podařilo. Radiátor nám posloužil jako beranidlo k vy-lomení
dveří. Jako nejsilnějšímu z nás - Jaroslavu Hrabá-kovi
- jsme ho u okna naložili na záda a my dva zbývající
jsme měli za úkol ho nadlehčovat a v konečné fázi silou
do dveří dorazit. Nevím, kolikrát jsme se s tím beranem
proti dveřím rozběhli, ale pamatuji si, že to byla vždycky
rána jako z děla. Dveře byly již zevnitř hodně zdemolova-né,
ale obdivuhodně ve svém železném rámu odolávaly.
Konečně jsme slyšeli kroky a cinkání klíčů. Ještě jsme si
v rychlosti rozdělili úlohy, co každý musí udělat při ote-vření
dveří. Arnošt vlevo, Jarda vpravo a já jsem dozor-ci
proletěl mezi nohama a byl jsem na nohou dříve, nežli
se on stačil zvednout ze země. Do přízemku jsem to vzal
nejkratší cestou sešplháním po armovacích drátech, kte-ré
trčely z rozbitého betonového ochozu. V přízemí byly
všechny cely otevřené, proto jsem tu a tam do některé na-hlédl.
Měl jsem štěstí – v cele hned u vchodu na dvůr jsem
objevil pod postelí pro vyhladovělého vězně přímo poklad
v podobě umyvadla bramborového salátu. Den před tím
jsme ho měli k obědu, pro každého tak asi půl druhé po-lévkové
lžíce. Tady v této cele žila veš – také vězeň - kte-rá
při rozdělování potravy ostatním vězňům se uměla tak
vydatně přiživit. V první chvíli jsem chtěl s tím umyvadlem

4. MODERNÍ DĚJINY.CZ
4
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
jsem chtěl jít do Schönbachu. V horách jsem však narazil
na drátěným pletivem oplocenou oblast- asi vojenskou –
na různých místech označenou Flügel A-F atd.
Projít touto oblastí jsem si netroufal, tak jsem postupoval
pořád podél plotu a až u Teplic jsem přešel naši státní
hranici. Cestou jsem se živil všelijak; na větrem ometeném
poli jsem vyštipoval srdíčka řepky olejky. Jednou jsem se
vloupal ze zahrady do stodoly venkovského hospodářství
a zavrtal se do sena, potřeboval jsem se zahřát a prospat.
Bohužel, stejně jsem se nezahřál a zimou jsem neusnul.
Ráno přišla do stodoly hospodyňka a přinesla beranovi,
který pobíhal v ohrádce přímo pode mnou velikou kouli
velikosti dětské hlavy uhnětenou z neloupaných vařených
brambor s otrubami a osolenou červenou solí.
Po odchodu hospodyňky jsem ze seníku slezl a oslovil
berana: „Milý berane, dnes se musíš spokojit se senem,
tlustý jsi již dost a dnešní výjimka ti neuškodí“ a jelikož
beran neměl námitek, přidal jsem mu do jeslí ještě not-nou
dávku sena. Bramborovou kouli jsem si odnesl nahoru
na seník a mohu říci, že toto jídlo bylo velice chutné a vý-živné.
Z malého okénka ve střeše jsem pozoroval, co se
děje na dvoře a když starý hospodář s pomocníkem polské
národnosti zapřáhl kobylku do bryčky, naložili dva pytle
obilí a odjeli asi do mlýna a hospodyňka si rovněž někam
odskočila, podíval jsem se ze zvědavosti do kurníku.
Jako změna a zpestření jídelníčku mi přišlo velice vhod
šest vajec. Pak jsem ještě udělal prohlídku na sýpce
a všechny kapsy jsem si naplnil zrním. Počkal jsem
do večera, až se setmělo a pak pokračoval v trmácivé
cestě dále kupředu.
Od Teplic jsem šel na Most, Žatec, u Břvan jsem přešel
protektorátní hranici a u dobrých lidí poprvé po dlouhé
době jsem se dosyta najedl. Byl jsem pohoštěn bílou
kávou a lívanci, ani jsem je nepočítal, bylo jich hod-ně.
A pak k bratrovi do Prahy, kam jsem došel přesně
za deset dní, tj. 24. února 1945. U bratra jsem se úspěš-ně
ukrýval až do konce války.
kudy kráter obejít. Ale tentokrát tě „Herr Wachmeister“
neposlechnu, je to má poslední příležitost a skokem jsem
to vzal vpravo k jazyku ve zdi – mžik nahoru a kotoulem
dolů na druhé straně za hradbou. Pochybuji, že by to do-kázal
také „Herr Wachmeister“ v jeho letech a s jeho tě-lem,
které se jistě také přiživovalo na účet hladových věz-ňů.
Za hradbou jsem dlouho neotálel a vzal to poklusem
k fotbalovému hřišti přes prkennou hradbu – přes hřiště,
znovu přes hradbu a k řadě rodinných domků, vzdálenou
asi tak 200m, pak přes zahrádky, rodinným domkem přes
ulici, znovu domkem, zahrádkou, nikde živá duše a dveře
všechny otevřené a znovu přes ulici, domkem, zahrádkou
a byl jsem v polích za městem.
Teď jsem teprve zvolnil tempo a namířil si to k nějaké
osamocené továrně v polích. Až když jsem vešel dovnitř,
zjistil jsem, že se tam vyrábí různé keramické zboží. Zase
nikde nikdo. V jednom koutě byla kovářská výheň, kovad-lina
a na zdi na hřebíku obnošený vojenský kabát a civilní
čepice s lesklým štítkem, jako by to zvlášť pro mne někdo
tady přichystal. Z továrny jsem již vypadl jako nenápad-ný
dělník odcházející z práce. Po mém odchodu se chlapci
znovu zazdili a v noci se jim podařilo uprchnout. Jardovi
se asi šlo velmi špatně, z výslechu na gestapu měl nara-ženou
páteř, při chůzi se šikmo šoural. Na cele nás o tom
informoval slovy: „Ty volové mi zpřeráželi paprsky na ob-ratlích
v kříži“.
CESTA DOMŮ
Přede mnou však byla dlouhá cesta do Čech. Bylo to
v únoru, v Rudohoří sněhu po kolena, asi také pěkný
mráz, na rybníku v horách vysekaný led měl dobrých pat-náct
centimetrů. V otevřené krajině jsem šel pouze v noci
a v lese i ve dne. K orientaci mi stačila v noci hvězdná
obloha, pouze k překontrolování směru, jinak kupodivu
jsem nějak pudově držel správný směr. Určil jsem si směr
do Schönbachu (dnešní Luby u Chebu), za prvé republi-ky
jsem na chebských tratích jezdil a v Schönbachu jsem
měl několik dobrých přátel i mezi Němci. Dostal jsem se
kolem Kamenice za Cvikov a odtud kolmo přes Rudohoří