Rozhovor Pavla Klusáka s Eliškou Cílkovou. Lidové noviny - 4. 1. 2014

1. Všechny černobylské klavíry
Zóna kolem elektrárny v ukrajinském
Černobylu, jež byla zasažena jadernou havárií (1986), láká umělce po léta. Mladou českou
skladatelku Elišku Cílkovou však napadla jedna věc jako první: rozeznít klavíry, které zbyly ve
vylidněném městě Pripjať. Debutové pětatřicetiminutové album Pripyat Piano autorky, která má
radioaktivitu ráda, právě vyšlo v krakovském vydavatelství Mathka.
* LN Studujete skladbu na HAMU. Na Ukrajinu jste se vypravila už několikrát. Jak vás napadlo
spojit Černobyl s hudební tvorbou?
Odmalička se mi líbila opuštěná místa, třeba bývalé statky. Černobyl mě zaujal právě z toho
důvodu: opuštěná zóna je obrovská. Taky mě překvapilo, že i přes velký počet totálně
vykradených prostor tam zůstalo hodně autentických věcí. Přitahovala mě ta kombinace
opuštěnosti a zachovaných stop. Začalo mi záležet na tom, aby se na ta místa nezapomnělo.
Rozhodla jsem se je zdokumentovat. K tomu rozhodnutí mi pomohl i konkrétní rozhovor. Když
jsem se dostala k lidem, kteří dřív bydleli v městě Pripjať, jeden muž mi říkal, že v bytě, odkud
odešli, jsou pořád ještě jeho fotografie z dětství. Občas se na ně chodí dívat. Na otázku, proč si je
neodnese, odpověděl, že pak už by z toho místa nezbylo vůbec nic. To byl pro mě zcela zásadní
moment.
* LN Rozhodla jste se soustředit na klavíry v černobylské zóně. Proč právě na ně?
Když jsem byla v Pripjati před několika lety, náhodou jsem v jednom bytě našla klavír. Tehdy se
dalo ještě vstupovat dovnitř do budov a bytů; dnes už to není možné. Z toho klavíru zbylo jen
torzo postavené na boku, nástroj vůbec neměl klávesy, jenom některé struny. Když jsem se
vrátila do Prahy, zdály se mi o tom místě sny: jak sedím v Pripjati v úplně zachovalém bytě a jsou
tam se mnou děti. Musíte si uvědomit, že tomísto má skutečně velkou působivost: ve městě dřív
bydlelo padesát tisíc lidí, teď je víc jak 27 let úplněprázdné. Po tom snu jsem si uvědomila, že
bych chtěla najít víc zachovalých věcí. Když mě pak napadla souvislost s klavíry, všechno se
propojilo. Tenhle nástroj neztratí schopnost znít ani po dlouhé době ve vlhku nebo mezi
zřícenými stěnami. Taky mi pomohlo, že na rozdíl od mnoha jiných věcí nemohly být klavíry
rozkradené – uvědomila jsem si, že jsou moc těžké na to, aby je někdo odnesl.
* LN Vnímala jste černobylskou zónu zvukově? Jak to tam zní?

2. Odmalička vnímám dost citlivě okolní zvuky. Bydlím na kopci a v podkroví: když prší, dělá to
neskutečné zvuky. Silně slyším zvuky větru, zvuky zdola z Prahy, vlak v dálce... Druh hudby, která
zachází se zvukem reálného světa, mě zajímá už dlouho a na HAMU jsem se do soundscapes –
tedy zvukových krajin – začala dostávat čím dál víc. V černobylské zóně vás překvapí třeba častá
přítomnost vody v budovách. Pořád ji slyšíte crčet. Nikdo tak úplně neví, kde se tam voda bere:
zřejmě se tam někde sráží a pak stéká dolů. Nejpůsobivější to bylo v kinosále – úplně temném, s
dírami v parketách a proudy vody stékajícími z různých stran.
* LN Cítila jste v „zóně“ nebezpečí?
Lidé myslí na hodně na radioaktivitu, ale když jste v zóně pět hodin, odpovídá to zhruba
jednomu rentgenu kotníku. Včera jsem měřila radioaktivitu soch na Karlově mostě: některé jsou
víc radioaktivní než některá místa v Pripjati. Největší nebezpečí v zóně ale představuje
potencionální vdechnutí prachu s radioaktivními částicemi. Proto je důležité nosit roušku a
dodržovat všechna bezpečností opatření, jako je vyhýbat se chození po travnatých plochách, ze
kterého jsem i já sama měla při první návštěvě strach. Radioaktivita se pak liší podle místa a je to
rozdílné metr od metru – po havárii byl totiž radioaktivní prach rozprášen vlivem povětrnostních
podmínek nerovnoměrně a dnes se již dostal i do půdy a potravinového řetězce zvířat žijících v
zóně.
* LN Jak jste klavíry objevovala? Podplatila jste někoho z místních?
Vůbec ne. Největší část práce proběhla u internetu: hledala jsem fotky z Pripjati s klavíry a pak
psala jejich autorům. Na YouTube lze třeba najít video jistých Čechů, jak tam někde hrají na
piano: zaradovala jsem se, že tentokrát nebudu muset překládat korespondenci do ukrajinštiny.
Ukázalo se, že je to v jednom ze dvou výrazných velkých paneláků, které tam stojí vedle sebe.
Ovšem dál jsem se už jen dověděla, že je to v bytě v jednom z nejvyšších pater. Ty budovy mají
možná patnáct pater, každá má tuším šest oddělených vchodů po obou stranách: to piano jsem
nakonec nikdy nedohledala. Vím o umístění několika dalších klavírů, které jsem nestihla nahrát.
Některé nástroje, když jsem je vyhledala, byly poničené deštěm, větrem. Jiné byly zničené
vandaly.
* LN Zažila jste namístě něco jako „černobylskou turistiku“?

3. Ano. Potkala jsem třeba skupinu s americkým vojákem, kterého to místo zajímalo vlastně z
profesionálních důvodů. Ale turistika se odehrává hlavně v efektních místech, kde jsem netrávila
moc času. Místní průvodci vozí skupiny k elektrárně: lidé chtějí mít fotku s Černobylem. Pak jezdí
do školy: je to emotivní místo, děti měly ve chvíli evakuace právě cvičení civilní obrany, takže
všude leží plynové masky. Ještě se hodně jezdí k řece, podívat se na zrezivělé lodi. Ale třeba do
školky, ve které jsem byla, myslím nikdo nechodí.
* LN Když jste tam přišla ke klavíru, věděla jste, že máte na hru a nahrávání jen trochu času. Byla
jste nervózní? Jak a co jste hrála?
První klavír byl v bývalém koncertním sále. Překvapila mě voda, která byla všude kolem. V
nahrávce je slyšet: stejně jako to, jak ztěžka šly tisknout klávesy. Vady, šumy, to všechno jsem
chtěla zachovat, jinak by to nebylo svědectvíomístě. Ve školce jsem našla menší „dětské“ piano,
kolem leželo hodně zachovalých hraček, ale taky uklizené stavebnice, dětské nástroje jako
xylofony. Krásně hrály i po takové době, to bych byla nečekala. U křídla v prvním patře školy, což
bylo jen torzo bez nohou, přišlo zklamání: nehrálo. Na YouTube jsem předtím viděla, že na ně
hrají, ale sama už jsem přišla pozdě. Klávesy byly zatvrdlé, dalo se vyloudit jen klepání. I to jsem
si ale nahrála. Říkala jsem si, že si to ten nástroj zaslouží. Já k těm nástrojům cítím něco jako
úctu.
* LN Vnímáte černobylskou krajinu jako novodobou divočinu?
Krajinu kolem elektrárny vytvořila radioaktivita. Vyskytla se tam ve velkém množství vinou lidské
chyby, to je pravda, ale sama o sobě radioaktivita nenese žádnou vinu. Obecný názor je, že když
je něco radioaktivní, tak je to nebezpečné, Jenže radioaktivita je děj, díky kterému funguje
Země. Prvky se přirozeně rozpadají a při tom procesu se uvolňuje záření a tomuto jevu říkáme
přirozená radioaktivita. Dá se částečně říci, že i díky němu je Země teplá, díky němu kloužou
kontinentální desky a vznikají pohoří. Připadlo mi zajímavé podívat se na krajinu Pripjati z
hlediska toho přirozeného procesu, který je všude kolem nás, byť ve velkém množství, což
vyvolal člověk při své touze získavat za pomocí uměle vyvolaných reakcí energii . Zaměřit se se
na nástroje, které stojí na jednom místě sedmadvacet let. A sledovat i sílu přírody, která si tam
bere všechno zpátky k sobě.

4. * LN Měla jste na místě jasnou představu, jak nahrávky dotvoříte do skladeb?
Bylo na tom ještě hodně práce, protože na místě to bylo strašně intenzivní. Zajišťovala jsem
nahrávání, poslouchala, co hraju, hledala možnosti, které jsou nástroje schopné vyloudit. Navíc
kolem nich v Pripjati pořád vidíte spoustu neuvěřitelných věcí: zarostlé židle, staré noviny, fotky
lidí na stěnách. K tomu musíte dávat pozor, abyste se někam nepropadli, a průběžně si hlídat
radioaktivitu. Průběžně je nutné dodržovat bezpečnostní opatření: třeba nepokládat nic moc na
zem, abyste nebyli od škodlivého prachu. O tom, že jsem tahala techniku deset pater nahoru a
dolů, ani nemluvím. Až doma mi „došly“ některé vjemy a ze zvětšenin fotografií jsem rozeznala
věci, které jsem naživo nestihla vědomě zaznamenat.
* LN Jak jste tedy pokračovala v Praze?
Pustila jsem nahrávky skladateli Hanuši Bartoňovi, svému učiteli z katedry skladby. S ním jsem na
tvaru skladeb pracovala nejvíc. Jiný z mých učitelů – Michal Rataj – mě poslal za Janem
Trojanem, který se mnou řešil problémy kolem elektronického zpracování. Bez těchto osob by
album Pripyat Piano nevzniklo: Ratajmě také nasměroval na polské vydavatelství Mathka, kde
mou nahrávku vydali a teď ji šíří do světa. Na jednu stranu jsem výsledku chtěla ponechat
dokumentární ráz, takže samotný charakter zvuku jsem neměnila. Ale pracovala jsem s motivy,
oddělovala detaily a vrstvila pásma ve stereofonním panoramatu, takže ve skladbách jsou snad
tisíce střihů. Ze stylových nálepek jsou mi nejbližší musique concr`ete a soundscape.
* LN Nakonec otázka, které se u vás nejde jen tak vyhnout. Jak váš přístup k hudbě ovlivnila
rodina, hlavně váš otec, geolog a literát Václav Cílek?
Mě hodně ovlivnilo dětství na venkově u babičky – ovšem z máminy strany. Děda měl vesnickou
kapelu, učil matematiku a hudební výchovu, bylo to prostředí plné nástrojů: i když jsem
nakoukla pod postel, byly tam pozouny. A táta? Jsem vděčná za prostředí, ve kterém jsem
vyrostla. Naši se zajímali spíš o výtvarné umění a o dění ve světě. Doma sledujeme BBC,
odmalička jsem vyrůstala s encyklopedií Brittanica a pro zábavu si v ní hledala hesla. Tady se
podporovalo vzdělávání a všeobecný rozhled. Zároveň mě určitě ovlivnilo, že jsem v dětství s
rodiči trávila hodně času v přírodě – spali jsem v jeskyních, že s námi táta plaval v rozvodněné
řece a že mě vzal do Ameriky, abych se podívala na Grand Canyon. S hudbou u mě nejprve nikdo
profesionálně nepočítal: taky jsem nejdřív vystudovala fytotechniku na České zemědělské
univerzitě. Původně mě lákala genetika a molekulární biologie. Dokonce zvažuji, že jeden z těch

5. oborů ještě někdy vystuduji. Zvlášť molekulární biologie popisuje věci, které mě fascinují: je pro
mě důležité vědět, proč je tráva zelená a nebe modré.
***
ELIŠKA CÍLKOVÁ (* 1987) Studovala hudbu na Konzervatoři Jaroslava Ježka, vídeňské Universität
für Musik und darstellende Kunst, bratislavské VŠMU a od roku 2012 na pražské HAMU.
Paralelně vystudovala Českou zemědělskou univerzitu, obor fytotechnika. Jejím zájmem se stala
zvuková krajina černobylské zóny: půlhodinovou skladbu Zóna pro Český Rozhlas 3 – Vltava lze
slyšet na internetu, multimediální výstavy se chystají na letošní rok v Bratislavě a Kroměříži.
Album kompozic ze zvuku klavírů zanechaných v „zóně“ Pripyat Piano vydal polský label Mathka
na konci roku 2013.
Foto popis| Stalkerka. Eliška Cílková při nahrávání klavírů, které po výbuchu v černobylské
elektrárně zůstaly opuštěné v zóně.
Foto autor| FOTO FILIP NAUM

6. oborů ještě někdy vystuduji. Zvlášť molekulární biologie popisuje věci, které mě fascinují: je pro
mě důležité vědět, proč je tráva zelená a nebe modré.
***
ELIŠKA CÍLKOVÁ (* 1987) Studovala hudbu na Konzervatoři Jaroslava Ježka, vídeňské Universität
für Musik und darstellende Kunst, bratislavské VŠMU a od roku 2012 na pražské HAMU.
Paralelně vystudovala Českou zemědělskou univerzitu, obor fytotechnika. Jejím zájmem se stala
zvuková krajina černobylské zóny: půlhodinovou skladbu Zóna pro Český Rozhlas 3 – Vltava lze
slyšet na internetu, multimediální výstavy se chystají na letošní rok v Bratislavě a Kroměříži.
Album kompozic ze zvuku klavírů zanechaných v „zóně“ Pripyat Piano vydal polský label Mathka
na konci roku 2013.
Foto popis| Stalkerka. Eliška Cílková při nahrávání klavírů, které po výbuchu v černobylské
elektrárně zůstaly opuštěné v zóně.
Foto autor| FOTO FILIP NAUM