Závěrečný úkol KPI

1. Studium Teorie a dějiny divadla se zabývá vývojem divadla od miméze,
mimoestetickými funkcemi a dalšími projevy, jež se postupem let vyvíjely až do dnešní
podoby. Počátky vzniku divadla jsou datovány do období starověkého Řecka. V této době
bylo divadlo chápáno pouze jako svátek a náboženská slavnost.
Michail Michajlovič Bachtin, Vojtěch Ron, Lygžima Chaloupková, Petr Bogatyrev
a Čeněk Zíbrt nacházejí v lidových svátcích divadelní prvky. Ať už jsou to masopustní nebo
pantomimické hry, pašije nebo lidové slavnosti. Divadlo je přítomno všude. Autoři jej
pojímají z hlediska vývoje a jeho dopadu na společnost.
Divadlo jako svátek
Počátky vzniku divadla jsou datovány do období starověkého Řecka, kde se pořádaly
náboženské slavnosti na počest boha vína – Dionýsie a byly považovány za předchůdce
klasických řeckých her. Pro tuto oslavu byly skládány sborové písně, dithyramby. Tyto písně
sehrály rozhodující úlohu při zrodu řecké tragédie a komedie. Divadlo se hrálo v období
svátků, v kostýmech a v maskách.
Ruský literární vědec a teoretik Michail Michajlovič Bachtin se zabývá tématem
smíchové kultury, jejímž největším a nejvýznamnějším představitelem je francouzský
renesanční spisovatel François Rabelais. V jeho románu Gargantua a Pantagruel objevil téma
karnevalu, zábavy a dvojího vnímání světa, jež byly ve své době považovány za něco cizího
a nevyhovujícího. Snaží se poukázat na tento problém, vymezit rozsah kultury a podat
charakteristiku její osobitosti v době středověku a renesance. Právě v těchto dobách stál svět
smíchových forem proti oficiální kultuře církevního a feudálního středověku.
Dále se zabývá obřadními a mimetickými formami, jež měly významné postavení v životě
středověkého a renesančního člověka. Podstatu těchto forem nalézáme v životě samotném. Téměř
každý církevní svátek měl svou vlastní lidovou smíchovou stránku. Smích byl přítomen na všech
slavnostech od obvyklých ceremoniálů až po vinobraní. Pouze oficiální svátky se braly vážně, tudíž
smích tu nebyl na místě.

2. Vojtěch Ron byl herec a teatrolog, specializující se na dějiny českého lidového
a církevního divadla. Hlavním tématem jeho zájmu se staly pašijové hry v českých zemích.
Výsledkem jeho vědeckého výzkumu je sedm žánrových modelů pašijových
velkopátečních procesí vyskytujících se v našich zemích. Tato procesí připomínala pašijové
události Ježíšova života. Průvody byly konány od počátku 17. století každoročně ve všech
jezuitských a později i piaristických kolejích. Zpravidla musely být dotovány. Účast byla
podmíněna pokáním osobním nebo zpovědním. Výsledný účinek měl navodit pocity a touhu
po pokání.
Proti těmto hrám vystoupila Marie Terezie a zakázala jejich konání. Nelíbilo se jí, že
v den, kdy se měl lid věnovat utrpení Páně, byly kostely prázdné a lidé se scházeli na ulicích,
aby pozorovali průvod.
Doktorka filozofie, učitelka Lygžima Chaloupková se zabývá Camem (čhamem), tedy
pantomimickou magickou hrou, jež je spojená s tancem vycházející z buddhistické mytologie
s náboženskou tematikou. Propojuje buddhistickou filozofii a dramatické, hudební i výtvarné
umění. Kořeny camu sahají do Indie. Lidé tancem vzdávali hold bohům. Chaloupková studuje
tuto pantomimickou hru v oblasti Mongolska, která se zde každoročně odehrávala v letech
1811 až 1939. V západní části Mongolska se tomuto tanci říkalo Geser-Cam. Název byl
odvozen od boha války Gesera, který byl uctíván jako patron mandžuského císařského rodu.
Během představení zněly výstřely z kanónů uchovávaných pouze pro tento účel. Příprava hry
probíhala po celý rok, zkoušky se konaly dvakrát denně, ale zkoušelo se kratší dobu. V závěru
dne se shromáždily všechny masky do kruhu a zapálily Lingku - nepřítele.
Cam měl recitovanou nebo pantomimickou podobu. Recitovaná forma byla ze života
buddhistického jogína. Pantomimická forma představovala oslavný tanec výhry bohů
nad démony. Tanec byl vnímaný jako prostředek k ničení nepřátel víry a k vítězství
buddhismu. Důraz byl kladen na choreografii, seřazení a strukturu. Samotný cam se skládal
ze tří částí. První část obsahovala vysvěcení a vystavení třech hlavních obětí – Sor (obětní
pyramida, bývá namalována na taneční plochu), Čagkhar (železný palác) a Lingka (figura
nahého člověka představujícího nepřítele víry). Druhá část byl samotný tanec sestávající
z 25ti výstupů. Závěr patřil spálení obětí – očistě od zlých duchů a hříchů. Mnichové tyto
tance doprovázeli hudbou. Do Evropy se poznatky o svátku dostaly pouze formou výpovědí
mnichů.

3. Ruský literární vědec a folklorista Prof. PhDr. Petr Bogatyrev, DrSc., se podstatnou část
svého života věnoval lidové slovesnosti.
Ve svém díle se zabývá mimoestetickými funkcemi lidového divadla. Uvádí dělení
divadla podle mimoestetických funkcí, které ale existuje pouze pro určitou dobu a určitý
divadelní směr. Nelze je tudíž přenášet na divadlo různých dob a směrů. Mezi mimoestetické
funkce divadla řadí funkce magické, ceremoniální, sociální, hospodářské a religiózní.
Religiózní dále dělí na aktivně a pasivně kolektivní. Na aktivně kolektivních jevech se podílí
celý kolektiv. Mezi pasivně kolektivní jevy řadí jevy takové, které ovlivňují osoby, věci, jež
přímo nepatří do kolektivu (zaříkání a magické obřady).
Lidové hry s evangelickými a biblickými tématy mají jak estetickou, tak náboženskou
funkci. Obsahem lidových obřadů je zpívání koled náboženského rázu, modliteb a následná
návštěva kostela.
Kulturní historik, folklorista a etnograf Prof. PhDr. Čeněk Zíbrt napsal vědecké dílo
Veselé chvíle v životě lidu českého. Kniha je rozdělena do osmi kapitol, které zachycují
slavnosti českého a slovenského lidu. Jednou z těchto osmi kapitol je oslava masopustu
a jejich her. Masopust byl pro lidi v minulosti oficiálním svátkem hodování, během kterého
bylo třeba se dosyta najíst. Pak následoval dlouhý čtyřicetidenní půst. Masopust končil v noci
před Popeleční středou, kdy ponocný zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval k rozchodu.
Přechod od masopustu k postu dal podnět k hrám a obřadům. Dominantní postavou
pro masopustní hry byl nejčastěji Bakchus. Bakchus byl v nich souzen, protože se hádal
s Postem a nakonec byl přemožen, upálen nebo pochován. Tím je zakončen masopust a začíná
doba postní.
Klíčová slova: masopust, Cam, mimetické formy, smíchovská kultura, karneval, pašije,
mimoestetické funkce, lidové hry
Odborné zdroje:
• BACHTIN, M. M. (2007). Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance.
Argo, Praha 2007
( čerpají z ní další autoři, erudovaná, podložena prameny, osobní poznatky autora,
ověřena totožnost autora)

4. • TRÁVNÍČEK, Kryštof. Minulost a současnost čhamových buddhistických tanců.
Brno, 2007, 139 s. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/75382/ff_m/01-
MAGISTERSKA_PRACE.txt. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Luboš Bělka,
CSc.
(Založena na množství odborných pramenů, byla obhájena, zkoumání pravosti)
• Wikipedia: Masopust. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. poslední editace 7. 12. 2012
v 11:28 [vid. 2012-12-07]. Dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Masopust
(kvalitní fotografie, založena na obecném poznatku, čerpá z děl autorů, kteří se touto
problematikou již dříve zabývali)
Infografika: http://infogr.am/Bibliograficke-udaje-datum-narozeni-a-umrti/