1. Daniel Szabó: Portrét Jaroslava Dietla
Scenárista a spisovatel Jaroslav Dietl (22. 5. 1929 – 29. 6. 1985)
vystudoval v letech 1950-1955 dramaturgii na FAMU, do roku 1962 byl
dramaturgem v Československé televizi, poté odešel do Československého
státního filmu a později se stal spisovatelem. Popularitu a prestiž si získal
především jako autor původních televizních seriálů Rodina Bláhova
(Jaroslav Dudek, 1959-60), Tři chlapi v chalupě (J. Dudek, F. Filip, M.
Zachata, J. Vašta, V. Hudeček, J. Nesvadba, 1961–63), Eliška a její rod
(František Filip, 1966), Píseň pro Rudolfa III. (Jaromír Vašta, 1967–68),
Dispečer (1971 - 72), Byli jednou dva písaři (Ján Roháč, 1972, podle
Gustava Flauberta), Nejmladší z rodu Hamrů (Evžen Sokolovský, 1975),
Muž na radnici (Evžen Sokolovský, 1976), Žena za pultem (Jaroslav
Dudek, 1977), Nemocnice na kraji města (Jaroslav Dudek 1977,
pokračování 1981), Plechová kavalerie (Jaroslav Dudek, 1979),
Inženýrská odysea (1979), Okres na severu (Evžen Sokolovský, 1981),
Doktor z vejminku (Zdeněk Podskalský, Václav Hudeček 1982 – 83,
1985), Rozpaky kuchaře Svatopluka (František Filip, 1985), Velké sedlo
(František Mudra, 1987), Synové a dcery Jakuba skláře (Jaroslav Dudek,
1985), Malý pitaval z velkého města (Jaroslav Dudek, 1982, 1986).
Vedle těchto rozsáhlých prací napsal Dietl také filmové scénáře, které
měly různou kvalitativní úroveň. Dietl byl multižánrovým scenáristou,
který psal jak scénáře komedií Ženu ani květinou neuhodíš (Zdeněk
Podskalský, 1966), Nejlepší ženská mého života (Martin Frič, 1968) nebo
Křtiny (Zdeněk Podskalský, 1981), pohádek Falošný princ (Dušan Rapoš,
1982), Pehavý Max a strašidlá (Juraj Jakubisko, 1987, scénář společně s
Joachimem Hammannem, Jozefem Paštékou, podle Allana Rune
Peterssona; též TV seriál) satirických moralit Hrdina má strach (František
Filip, 1965, podle vlastního dramatu Nehoda) nebo kriminálních filmů
Druhý tah pěšcem (Vít Olmer, 1985). Vedle toho napsal i scénáře k
ideologickým dílům jako Cesta hlubokým lesem (Štěpán Skalský, 1963)

2. nebo Zbraně pro Prahu (Ivo Toman, 1974), která podporovala
komunistickou propagandu.
Dietlova scenáristická specifičnost spočívala ve schopnosti dokonalého
přizpůsobení se médiu, ať už to byla televize nebo film. Jeho vyhraněnost
a zároveň laskavost vůči postavám, které vytvořil, byla klíčem k oslovení
televizního a filmového publika. Jako první autor u nás vytvořil specifický
žánr tzv. rodinného seriálu, který byl postaven na velkém epickém
vyprávění na pokračování. Schéma jeho vyprávění vychází z určitého
sociálního prostředí (zdravotnictví, zemědělství, průmysl, obchod), které
rámuje chování a vztahy jeho postav. Vedle specifičnosti svého psaní měl
Dietl i druhou polohu – rozporuplnost - která se nejvíce projevovala
v ochotě, s jakou přijímal nabídky na tzv. společenskou objednávku, pod
kterou se skrývala objednávka komunistického režimu na vytvoření pro
režimního díla. Dietlovi však nelze upřít, že se snažil o kritiku
(samozřejmě v povolené normě), kterou prostřednictvím svých seriálů a
satirických replik postav v nich, vysílal autoritativnímu systému.
Seriály vytvořené Jaroslavem Dietlem se pokoušely o vzájemnou
syntézu melodramatické, historicko-společensko, ideologické tvorby.
Nabízely prostřednictvím svých postav společnosti určité lidské vzory.
Podle společenského diskurzu, který je ustaven současnou českou
společností, bylo úkolem jeho seriálů zobrazit vedoucí úlohu komunistické
strany, pomocí postulátů socialistického realismu (uměleckého směru,
který byl v roce 1932 schválen Ústředním výborem Komunistické strany
SSSR jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu),
kterými jsou typičnost, pravdivost, lidovost a stranickost. Hlavní postava
měla vykazovat silně charakteristické rysy tzv. obyčejného člověka
v socialistické společnosti. Ten mohl mít i nějakou stranickou funkci, ale
nejdůležitějším rysem byla obyčejnost. Do určité míry měli být hlavní
postavy i návodem, jak diváky nenásilnou formou transformovat na normy
a hodnoty komunistické společnosti. Druhou rovinou Dietlových seriálů (a

3. pro samotného autora důležitější) byly osobní vztahy postav. To bylo
Dietlovo téma, které procházelo všemi jeho seriály. Velký epický příběh,
který jeho postavy prožívaly.
Scénáře Dietlových seriálů (Okres na severu není výjimkou) obsahují
velký počet postav, ve kterých se může divák hůře orientovat. Velmi často
části jeho seriálů končí dramatickým momentem, který díl uzavře. Postavy
a jejich typologie a psychologie jsou velmi detailně rozpracovány. To dává
divákům větší možnost identifikace s určitou seriálovou postavou. Dva
charakteristické rysy se objevují v Dietlově tvorbě a provázejí jeho
postavy ve všech jeho seriálových scénářích. První vlastností Dietlových
postav je částečná partnerská odcizenost ve vztahu muž - žena. Většina
jeho postav jedná v partnerských vztazích s potlačenými emocemi, bez
patosu, velmi často chybí i jakýkoliv tělesný akt. Můžeme to pozorovat
v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, kde Dietl tuto charakterovou linii postav
začíná vytvářet. Postava Jana Hamra je silně citově orientována na rodinu,
ale nedokáže svůj cit plně promítnout do svých partnerských vztahů (to se
projeví v neschopnosti udržení si rodiny). Stejný motiv (selhání v podobě
rozpadu rodiny) se opakuje i u jiných Dietlových postav (Sova mladší,
Anna Holubová, Zbyněk Kořínek).
Postavy Hamra (Nejmladší z rodu Hamrů), Sovy (Nemocnice na kraji
města), Kořínka (Inženýrská odysea), Anny Holubové (Žena za pultem),
Bavora (Muž na radnici) a Pláteníka (Okres na severu) jsou nositeli
druhého společného charakterového rysu, který Dietl svým hlavním
postavám vtiskl. Je to velká vnitřní síla a vyzrálost těchto postav, které
sice jednají zdánlivě mechanicky a na úkor citu a efektních scén pro
diváka, ale to vše má své logické opodstatnění. A tím je již zmíněný
socialistický realismus v podobě nového socialistického člověka.
Charakteristickým příkladem takové postavy je Pláteník. Oddaný člověk,
který zasvětil svůj život straně, ale zároveň se snaží žít rodinným životem.
Právě rodinné vztahy vytváří v Okrese na severu příčiny pro vytvoření

4. jednotlivých příběhů, které postava Pláteníka prožívá. Pomocí nich se
stává pro diváky přijatelnou postavou, která mimo stranické funkce má i
soukromý život, který se ale často stává součástí jeho pracovní roviny
života.
Pokud se podíváme na Dietlovu tvorbu, je možné z ní dekódovat
sdělení, že už v Nejmladším z rodu Hamrů přecházel komunistický režim
do interakce s občany. Zmíněná interakce byla masová, stejně jako
sledovanost všech dalších Dietlových seriálů. Nadnárodní úspěch
Nemocnice na kraji města se dá považovat za stabilizaci a rozkvět života
v socialismu. Katarzí Dietlova prvního normalizačního období byly seriály
Muž na radnici a Okres na severu, kde byla politika strany implantována
přímo do rodinného prostředí okresního tajemníka KSČ. Soukromé
problémy se staly problémy politickými a sociálními. Intimita soukromého
a rodinného života byla ztracena a podřízena zájmům kolektivu. Hlavní
postavy Dietlových seriálů jsou charakteristické svou konfliktností,
pevnými postoji, důsledností, kterou praktikují v pracovním i osobním
životě.
Nedílnou součástí tvorby Jaroslava Dieta byl režisér Evžen Sokolovský
(8. 8. 1925 - 14. 6. 1998), který začínal se svojí profesí nejdříve v divadle
(Horáckém divadlo v Jihlavě, 1947-54). Poté působil jako režisér v Divadle
S. K. Neumanna v Praze a v letech 1959-1967 byl hlavním režisérem
Státního divadla v Brně, kde vytvořil inscenace her Bertolta Brechta
Zadržitelný vzestup Artura Uie nebo Kavkazský křídový kruh. Současně
také vedl Satirické divadlo Večerní Brno (1961-67). Sokolovský byl v
letech 1967-1969 režisérem činohry Národního divadla v Praze, poté
uměleckým šéfem Divadla E. F. Buriana. Ke stálé spolupráci s televizí se
Sokolovský uvázal až v roce 1976.
Evžen Sokolovský se nesoustředil jen na rozsáhlé epické celky, ale
natočil i celou řadu televizních inscenací a filmů, které se svými tématy
soustředili na současnost a mezilidské vztahy. Jmenujme alespoň ty

5. významné: Služební cesta (1981), Kdo si hraje nezlobí (1982). Další
Sokolovského tvorba už nese označení propagandistická a soustředí se na
umělecké vykreslení moci KSČ. Pro ilustraci uveďme příklady: Venkovan
(1984, podle scénáře J. Dietla) – vesnické drama, ve kterém vrcholí v roce
1947 politický zápas o moc; Parcela 60, katastr Lukovice (1983) –
politické drama o událostech roku 1968; Nositelé zeměkoule (1980) –
zobrazuje události těsně po 2. sv. válce, kdy se upevňovala moc KSČ;
Rána jistoty (1978) – příběh se odehrává v letech 1947-1951, kdy dochází
ke kolektivizaci; Střílej oběma rukama (1977) – drama z období
kolektivizace českých vesnic; Panská 8 (1985) – TV hra k výročí
osvobození od fašismu; Kremelský orloj (1977) – adaptace sovětské
divadelní hry o V. I. Leninovi; První máj 1890 (1981) – televizní film o
událostech manifestace 1. května 1890.
Po roce 1989 byl Sokolovský označen jako prorežimní tvůrce a jeho
pracovní uplatnění nebylo téměř žádné. Nelze ale zapomínat na jeho
ceněné divadelní inscenace z 60. let a na pomoc, kterou poskytl třeba
Ludvíku Kunderovi v normalizačním období (kdy Kundera nesměl
publikovat), když pod svým jménem natočil jeho tři televizní hry.
Sociální vztahy uvnitř společnosti mohly sloužit Dietlovi a
Sokolovskému jako určitá motivace nebo předobraz společenské situace,
kterou zobrazili ve svém díle. Společnost měla naopak velký vliv na to, jak
byl seriál obecně přijímán, a ustavovala tím společenský diskurz vnímání
Dietlových a Sokolovského seriálů v normalizačním období, který
jednoznačně upřednostňoval Dietlova díla, která měla minimální míru
ideologické angažovanosti, jako byla Nemocnice na kraji města, Velké
sedlo nebo Synové a dcery Jakuba skláře. Daleko hůře byly recipienty
přijímány Dietlovy seriály, kde hlavní postava byla ve vedoucí pozici, jak
tomu bylo v Nejmladším z rodu Hamrů a Muži na radnici nebo přímo
stranickým funkcionářem jako Pláteník v Okrese na severu. Zmíněný
společenský diskurz přetrval a je platný i současné české společnosti.